Velký Javorník, túra na vrchol v Beskydech během výročí 17. listopadu
Velký Javorník - okruh přes pramen Jičínky, Malý Javorník a Kýčeru
Těsně před devátou parkujeme ve Veřovicích. Na posledním volném místě. To bude na Velkém Javorníku asi pořádná nátřesk. Naštěstí máme naplánovánu část trasy do míst, kde bude lidí minimum. Alespoň v prostoru Kamenárky, Malého Javorníku a Kýčery.
Přezout, obléct, batoh na záda. Proviantu s sebou moc netáhneme, máme před sebou pouhých 15 kilometrů s převýšením okolo 600 metrů. Taková příjemná procházka v nejzápadnější části Moravskoslezských Beskyd v hřebeni, kterému turisté neřeknou jinak než Veřovické vrchy. Geomorfologové tento okrsek (v podcelku Radhošťská hornatina) ale nazývají Hodslavický Javorník.
Proti proudu říčky Jičínka míříme s Míšou jihovýchodním směrem. Spolu s několika dalšími
turisty, kteří využívají volna 17. listopadu k protažení se na čerstvém vzduchu. Škoda jen,
že si dnes volno vzalo i sluníčko. Schovává se za šedivou hradbu oblačnosti. Za rozcestím
Veřovice, hájenka (505 m) nás souputníci opouštějí a míří rovnou na Velký Javorník. Na další
rozcestí zvané Padolí (550 m) tak přicházíme sami. Cestou jsme uzobli něco z letní lesní
úrody - malin a ostružin. Stále ještě byly slaďoučké!
Z Padolí pokračujeme dále po žluté turistické značce. Přes dřevěný můstek přecházíme na druhý břeh Jičínky a čtveráme se do strmějšího kopce. Zastavujeme se u hezky zašitého srubu T.O. Šedivý vítr, u kterého si dopřáváme konečně snídani. Hezké místo a přitom kousek od turistického chodníku. I Michalce se srub líbí. Nevím ale, zda-li je to samotným srubem a nebo oplatky, které jsem vydoloval z batohu.
Těsně pod hřebenem se převalují cáry mraků, za zády se odkrývají jakés takés výhledy směrem k Podbeskydské pahorkatině. Na rozcestí Pod Kamenárkou (655 m) se vydáváme vlevo po červeně značené hřebenovce. Jsme tady úplně sami, jen v holých korunách vzrostlých buků švitoří obří hejno nějakých ptáčků zpěváčků, které se mi ale nedaří určit. Chtělo by to dalekohled.
Hřebenová cesta je pořádně rozmáčená, samé kaluže. Na 500leté sucho docela dobrý… S čím klimahysterky přijdou v příštím roce? Vrch Kamenárka (862 m) je "uříznut" mraky a nevypadá to, že by se nám dnes chtěl ukázat. Míříme proto přes vrch Rybníčky (700 m) dále k prameni Jičínky. Na odbočce potkáváme opět lidi a bohužel vidíme, že v okolí pramene se právě ve velkém kácí. Pustit lakatoše do takovéhoto terénu ale považuji za zvěrstvo. Zdejší majitelé asi neslyšeli o něčem takovém, jako je k přírodě šetrná těžba…
Kolem hromad vytěženého dříví stoupáme na rozcestí Malý Javorník (776 m), ze kterého potemnělým mlžným lesem pokračujeme vpravo k odbočce na Malý Javorník. Je mlha, že by se dala krájet, tak snad jsem to vzal správně. Na Malém Javorníku jsem nikdy nebyl, vždy jsem jej pouze obcházel s tím, že příště. No a to příště dnes konečně nastalo… Mlha se ale trhá a blízký okraj lesa nás ujišťuje o správnosti zvolené cesty. Cestou na samotný vršek nám dokonce svítí sluníčko a ukazuje se modrá obloha.
Na vrcholu Malého Javorníku (838 m) příjemně hřeje podzimní sluníčko. Využíváme upraveného posezení k další svačině. I fotografování. Jak říkám, blbí mají štěstí. Je zde i upravené ohniště, takže vršek není až tak bez návštěv lidí, jak by se na první pohled mohlo zdát. O tom nás zakrátko přesvědčí skupinka lidí, kteří zde hledají kešku. Je umně zašitá v atrapě ptačí budky…
Po krátkém relaxu míříme na další vršek v okolí. Na Kýčeru (876 m). Přesto že na vrchol nevede turistická značka, je k mému překvapení na Kýčeře zarezlá vrcholová tabulka, která pomalu zarůstá do statného habru. Na Kýčeře ale na sluníčko štěstí nemáme, takže v mlze scházíme nazpět na turistickou značku a přes rozcestí Zadní Javorník (810 m) míříme k nejvyššímu vrcholu Veřovických vrchů - na Velký Javorník (918 m).
I na Velkém Javorníku se kácí ve velkém, dokonce tady mulčují. No tak snad jim jarní tání a deště ten svah nespláchnou… Přes lesní hřbitov předbíháme štrúdl turistů. Jak se dalo čekat, na vrcholu bude opravdu plno. Okolí chaty je obsypáno lidmi, utvořil se zde i štrůdl před výdajovým okénkem. To je ale tak na půl hodiny, míříme proto hned raději na rozhlednu na Velkém Javorníku. Jaký to rozdíl oproti poslední návštěvě v předjaří.
Po schodišti sice stoupáme v mlze, ale blbí mají štěstí. Na vrcholové plošině, na které to hezky profukuje, se mraky roztrhnou a vykoukne Slunce. A my si můžeme užít skvělých výhledů. Především k velkolomem rozervanému vrchu Kotouč se světoznámou jeskyní Šipka, ke Štramberku se Štramberskou Trúbou, na Bílou horu s rozhlednou i na vršky Palkovických hůrek. Paráda. Výhledy se otevírají k západu a severu, východ a jih ale zůstává v mracích. Nakonec se ale otevře i výhled na Ondřejník, nejvyšší horu Podbeskydské pahorkatiny i k Lysé hoře.
Na vrchu to ale profukuje. Míša je tak trochu zmrzlík, takže scházíme dolů a před větrem se skrýváme kousek pod vrcholem. Opět se ukazuje modrá obloha, opět je na sluníčku a v závětří krásně teplo. Míša je navíc strašný žrout, takže nás čeká další svačina. Při ní říkám, že musíme být pořádně blbí, když jsme dnes měli takové štěstí. Míša se ohrazuje, že nejsme blbí. Tak mi tedy řekni, jak to, že jsme měli na obou Javornících sluníčko a výhledy. No dobře, tak jsme poloblbí…
Po svačině scházíme kolem hezké chaty na okraji velké louky světlým bukovým lesem. Mohli jsme sice jít zkratkou, ale tam chodí všichni. My si to raději obejdeme hezky po značce a přes rozcestí Padolí, na kterém se kruh uzavírá. Cestou koštujeme bukvice, kterých je po zemi plno a k překvapení Michalky i lískové ořechy, které mám v batohu od podzimu. Údolím říčky Jičínky se pak vracíme nazpět k autu do Veřovic, kde je naší dnešní cesty konec.
- Orientační trasa na turistické mapě
Fotogalerie, prohlédněte si fotografie
