Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 2.11.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Expedice Shisha Pangma

Expedice Shisha Pangma

Dvě úspěšné horolezecké expedice

Jeden kopec a dvě české expedice. Každá na jiné straně hory a s jiným cílem. Obě byly úspěšné. Tak to vypadalo na podzim roku 2004 na třinácté nejvyšší hoře světa Shisha Pangmě (8 046 m).

Vrcholové foto

České výškové horolezectví zaznamenalo na podzim roku 2004 hned dva výrazné úspěchy. Oba se odehrály na Shisha Pangmě (8 046 m). Sokolíci z expedice High Point ve složení Zdeněk Hrubý, Radek Jaroš, Martin Minařík a Petr Mašek alias Miska dokázali vylézt na vrchol velmi náročnou jihozápadní stěnou (led 70 stupňů, skála V – vlastní lezení asi dva kilometry stěny).

Druhá expedice pořádaná pod hlavičkou Krajského horolezeckého sdružení Olomouc (Pavel Matoušek, Olga Nováková, Zuzana Hofmannová, Ladislav Drda, Josef Skala, František Kolář, Josef Milfait, Vojtěch Košičar) se vydala na horu normálkou. Mezi šesti horolezci, kteří úspěšně stanuli na vrcholu, byly také Zuzana Hofmannová a Olga Nováková, které se tak staly prvními Češkami, které se na svět dívaly s vrcholu Shisha Pangmy.

Výstup jihozápadní stěnou očima Zdeňka Hrubého

Celou cestu do base campu jsme šli v mlze, což byla škoda, protože jsme vůbec neviděli, kudy kráčíme. Až v okamžiku, kdy jsme dorazili do BC ve výšce 5 200 metrů, se počasí zlepšilo a my uviděli tu nádheru kolem nás. Nedá se ani popsat. Dokola se tyčily úžasné šesti- a sedmitisícovky hraničního tibetsko-nepálského hřebene.

Málokterá hora má tak krásný BC jako Sisha Pangma z jihu. Jedinou vadou na kráse byli černí ptáci, kteří se rozhodli bydlet v bejzu s námi. Jsou to hrozní agresoři. V době naší nepřítomnosti napadali naše stany, rozklovali je, vytáhli z nich věci. Co se jim líbilo sežrali a ostatní rozházeli všude kolem. To svišti, kteří nám dělali také společnosti, byli milí a v pohodě.

Expedici jsme začali stejně jako všechny jiné – pujou. Jedná se o budhistický obřad, během kterého se žádají bozi o ochranu a přízeň. Obřad spočívá v pomazání věcí na lezení posvěceným jačím máslem, v četbě svatých textů, motlitbách a v obětování trošek potravin. Mezi lidmi, kteří expedici doprovází, je vždy nějaký lama aspoň nejnižšího svěcení, který je schopen obřad provést.

Tentokrát se akce ujal náš kuchař. Byl to lama kvalifikovaný, protože strávil devět let v klášteře. Pak si sice svůj pobyt v klášteře rozmyslel, oženil se a udělal čtyři děti. Lamou profesionálem už tedy není, ale obřad nezapomněl. A od tohoto momentu začíná normální expediční život.

Chtěli jsme, aby expedice byla hodně rychlá. Jakmile se nám zdálo, že se počasí trošku vyčistilo, neváhali jsme a hned jsme vyráželi na aklimatizační túru. To bylo 25. září. Vybrali jsme si na nejbližší kopec Bhita Ri, který měl 6 050 m. Byl to výborný kopec na aklimatizaci a také jediný široko daleko lehký na výstup. Na vršku jsme postavili stany. Měli jsme štěstí, takže naše aklimatizace probíhala v pohodě za krásného počasí a s krásnými výhledy. Také jsme mohli konečně okukovat jihozápadní stěnu Shisha Pangmy, která z bejzu vidět není. Nezdála se tak strašná. Vypadala něco jako Satan a Zadní Bašty v Tatrách.

Druhý den jsme u stanů nechali batohy a vyrazili převějovým hřebínkem na další vrchol Ice Tooth. Museli jsme se dobře jistit a dávat si pozor. Na samotný vršek se nedá, je to velká převěj, končili jsme tak čtyři metry pod ním. Po návratu dolů jsme zjistili, že nechávat si batohy bez dozoru, nebylo zrovna moudré. Černí ptáci, ty bestie, normálně dokázali rozepnout přezky od batohu, zipy, tanky. Dostali se dovnitř, co se jim líbilo sežrali a zbytek roztahali po okolí.

Po první aklimatizaci jsme si dali den pauzu a pak jsme se vydali na další túru. Na šest tisíc jsme byli slušně aklimatizování, ale potřebovali jsme jít na sedm. Vyrazili jsme proto na Pungpa Ri (7 400 m). Po cestě jsme našli zbytky nějakého chlapa. Jak se tam dostal nám není jasné, nechali jsme ho v ČR prozkoumat, ale kdo to je ještě nevíme. Zatím je jasné, že se jedná o muže, kterému bylo mezi 20 až 30 lety.

V průběhu této aklimatizační túry jsme museli bydlet pod asi třicet metrů vysokou a strašně rozbitou skálou. Zatímco já jsem tím vůbec nadšený nebyl a říkal jsem: "Mám já tohle zapotřebí?", tak Martin se tím evidentně netrápil, jen z povzdálí odpovídal: "Mně je všechno jedno."

Relax ve výškovém táboře

Pungpa Ri už není žádný choďák, má všechny znaky lezení. V případě špatného počasí by byl návrat hodně těžký, v podstatě bychom se dostali do pasti. Počasí bylo pořád takové různé, netvářilo se ani že bude hezky ani že bude škaredě. Hodně jsme zvažovali, zda a kdy do toho jít. Nakonec jsme se s rozpaky rozhodli pro. Možná také proto, že v okolí nejsou žádné lehčí aklimatizační kopce. Ale nedostali jsme se tak vysoko, jak jsme potřebovali. Už bylo dost pozdě a kdybychom pokračovali, museli bychom lézt v nepříjemném a nebezpečném ledu a skále až do noci.

Zabalili jsme to ve výšce 6 750 metrů a začali v ledu klofat plošinky, abychom měli vůbec kde přespat. Strávili jsme tím asi tři čtyři hodiny. Radkovi s Miskou se podařilo vysekat plošinku, kde mohli napůl postavit stan. My s Martinem jsme nebyli schopni nějakou plošinku pro celý stan vykopat. Noc jsme přečkali na individuálních plošinkách zajištění v polosedě, v pololeže. Byla nádherná noc, užívali jsme si hvězdné oblohy, ale nevím, co bychom dělali, kdyby začalo sněžit.

Z výstupu

Druhý den jsme to sbalili a začali se přesouvat dolů. V půli cesty k Shishe jsme si nechali horolezecký matroš, abychom se s ním nemuseli vláčet. Po návratu do BC se zkazilo počasí, jsme museli vyčkat. Vstávali jsme za tmy a rozhodovali se, zda vyrazíme. Že nastal správný čas jsme usoudili až o třetí ráno.

Naložili jsme zbytek věcí a vyrazili na pětihodinovou cestu pod samotnou stěnu. Jakmile jsme ale dorazili k místu, kde jsme zanechali matroš, nastalo drama. Do stěny jsme hodlali jít alpsky. Museli jsme tedy sbalit bágly tak, aby obsahovaly vše potřebné, včetně lezeckého materiálu, a ještě s ním bylo možné i lézt. Jídlo jsme si nabalili na pět dní.

Čím jsme se dostávali blíž ke stěně, tím méně se nám zdálo, že jsou to Bašty a Satan a tím víc jsme si říkali, do pytle, je to nějaký veliký. Zprvu jsme nedokázali ani určit, kudy vlastně polezeme. Nakonec jsme usoudili, že musíme jít mezi pilířem a seraky.

Nejprve jsme přelezli skalní práh čela ledovce. Ze začátku to docela to šlo, terén nebyl tak strmý a složitý. Bylo ale potřeba spěchat, protože seraky nad námi nevypadaly vůbec dobře. Každou chvíli se z nich něco ulouplo. Naštěstí v době, kdy jsme tudy procházeli my, padaly jen malé kousky. Později ale začalo jiný kafe. Zdolávali jsme stovky metrů po předních hrotech a přitom se nejistili. Sice by se jistit dalo, ale to bychom v životě nikam nevylezli. Výstup by nám trval strašně dlouho.

Stěna nás hodně překvapila a to svojí objektivní nebezpečností. Pořád z ní létaly větší či menší ledíky a šutry. Třeba Miska dostal jednou do nohy docela malým kouskem a málem to neustál, Martin dostal do tváře a tak. Po cestě jsme se dostali pod serak, ve kterém byl zamrzlý kámen velký jako náš stan. Vlezli jsme do trhliny pod serakem, kde jsme se rozhodli nocovat.

Některým z nás se tam vůbec nechtělo jít. Museli jsme se přesvědčovat, že spát pod ním je jediná možnost. I mně se hlavou honily různé myšlenky a pořád jsem musel přemýšlet nad tím, kdy to spadne. Vzájemně jsme si dodávali optimismu ve stylu: "Proč by měl padat zrovna dnes v noci." Musím ale přiznat, že nám to moc nešlo.

Serak do rána nespadl (dokonce i v době, kdy jsme tudy šli zpátky, tak tam ještě stál) a my druhý den vyrazili opět vzhůru. Charakter lezení byl pořád stejný. Další problémy nastaly, když jsme se v 7 200 metrech dostali na hřebínek, který byl jako ze strouhanky. Na hřebínku ale bylo ideální místo, ze kterého by se dalo vyrazit na vršek. Proto jsme začali budovat tábor.

A tak jsme kopali a kopali, ale na nic tvrdého jsme se nemohli dostat, abychom ukotvili stany. Nakonec se nám nějak povedlo stany postavit, rychle jsme do nich zalezli a začali hodně vařit. V noci jsme chtěli vyrážet někdy po půlnoci, tak jsme se chtěli ještě trošku vyspat. Opět se nám nespalo dobře, protože z vrcholu přišel padavý vítr.

Byli jsme tam svědky podívané, jakou jsme ještě nikdy neviděli. Našim kuloárem tekl potok z prašanu. Kuloár nás nemile překvapil ještě jednou. Původně se cesta jím zdála jasná, skutečnost však byla jiná. Skoro jsme si mohli hodit kostkou, kudy vlastně máme jít. Nakonec jsme se trefili.

Výstup nám ale komplikoval již zmíněný prašanový potok, který vedl ideální cestou. Do něj se nedalo, tak jsme ho museli občas překračovat a to bylo docela drama. Kondici nám také zhoršoval vítr. Když jsme vyráželi, tak bylo –35 °C, do toho vítr. Než se rozednilo, což bylo kolem půl osmé, tak jsme toho už měli plné zuby.

V závěrečné část kuloáru ve výšce 7 800 metrů už nám bylo veseleji, bylo o hodně tepleji a zdálo se, že šance dolézt vzrůstá. Před vrcholem jsme si výstup ještě zpestřili. Trefili jsme se do kuloárku s těžkými prahy. Nakonec jsme se ale dostali na vrcholový hřebínek a k vrcholu nám zbývalo už jen několik desítek metrů. Hrozně fučelo, během krátké chvíle mi vítr dvakrát podrazil nohy. Zvládli jsme to a na hlavní vrchol Shisha Pangy jsme se dostali 9. října kolem půl jedné po poledni.

Společné foto

Čekala nás ale ještě cesta dolů. Sestup trval dva dny a byl hodně těžký. Právě kvůli pěknému počasí stěnou lítaly kameny čím dál více, byla to ruská ruleta, ale nedalo se nic dělat. Kde to šlo, jsme slaňovali. Nechali jsme tam hodně ledových vývrtek. Koukali jsme hlavně rychle vypadnout. To se nám nakonec podařilo.

Se setměním jsme na posledních sto dvacet metrů navázali obě lana, jeli jsme na nich a nechali je tam, protože už jsme neměli nervy zůstat tam déle. S posledním světlem jsme se dostali pod poslední seraky a utíkali pryč ze stěny. Zní to neuvěřitelně, ale asi pět minut po tom, co jsem já jako poslední dorazil do bezpečného tábora v 5 900 metrech, ozvala se strašně rána. Stěnou se prohnal nějaký šílený vlak. Co to bylo jsme neviděli, protože už byla tma.

Výstup normálkou podle Pavla Matouška

Expedici jsme zahájili 29. srpna odletem z Vídně. Následujícího dne přistáváme v Kathmandu, hlavním městě Nepálu. Trávíme zde pouze dva neklidné dny vyplněné sháněním potřebného vybavení, potravin, vyzvedáváním carga a dořešením některých formalit. Komplikace způsobují zejména pouliční nepokoje proti muslimům, vzniklé po smrti 12 Nepálců v Iráku. Pro cizince je ovšem ve městě bezpečno. Z Káthmandu celá výprava odjíždí autobusem směr Tibet.

Cestou překonáváme několik závalů, na posledním je ovšem nutno veškeré věci přenosit několik stovek metrů do jiného vozu. Hranici do Číny překračujeme na hraničním přechodu Kodari – Zhangmu. Zde již přesedáme do terénních aut a jedeme velmi exponovanou cestou do Nyalamu. Je to poslední větší osada ve výšce 3 700 m. Trávíme zde tři dny a aklimatizujeme se výstupy na okolní kopce. Do tzv. Čínského základního tábora dorážíme 6. září. Nachází se ve výšce 5 000 m a trávíme zde opět několik dní, aby si organismus alespoň částečně přivyknul na nedostatek kyslíku. V této výšce je pouze poloviční tlak vzduchu.

Z Čínského tábora se pak dva dny přesouváme do našeho hlavního základního tábora, označovaného také často jako předsunutý základní tábor (ABC – 5 600 m). Většinu nákladu nám nesou jaci. Jsou to bohužel trochu polodivoká zvířata a tak se stává, že se cestou nákladu zbavují. Kromě zdržení tak dochází k poničení a ztrátě řady věcí. Počasí je výpravě převážně nakloněno, ale cestou do ABC mírně sněží. Do 11. září je již celá výprava v hlavním základním táboře (ABC). Od tohoto dne začíná vlastní výstup. Po několika dnech aklimatizace se postupně propracováváme do tábora 1.

Lezení ve stěně

Cesta vede celkem pohodlnou, ale dlouhou ledovcovou morénou. Následuje ovšem velmi nepříjemný úsek, kdy se překonává velmi členitý ledovec. Pak již jen několik stovek metrů převýšení a stavíme stany v 1. táboře. Z důvodů aklimatizace se vracíme zpět do BC. Na několik dní se kazí počasí, ale to je poslední výrazné zhoršení počasí za celý náš pobyt. Napadne nový sníh, zafouká stopy a znepříjemní a zpomalí na několik dní postup k vrcholu. Po umoudření počasí se opět vydáváme vzhůru. Postupně se posouváme do prvního, druhého i třetího tábora. Trvá to ovšem několik dní.

Třetí tábor je ve výšce asi 7 100 m, ze kterého se chceme pokusit o vrchol. Z tábora vycházíme ještě za tmy, za velmi chladného a větrného počasí. Odhaduji, že teplota ve stanu je – 20 °C, venku zajisté pod -30 °C. Poslední část výstupu vede po pilíři, většinou sněhem, místy mezi skalami. Postup zpomaluje zejména výška, která se projevuje nedostatkem kyslíku. Přes občasné mraky i sněžení lze počasí celkově hodnotit jako příjemné. Na vrchol vystupují 28. září členové první skupiny Ladislav Drda a Josef Skala. Následující den pak druhé útočná družstvo Zuzana Hofmannová, Olga Nováková, Pavel Matoušek a Josef Milfait.

Výstupem končí cesta nahoru, ale ještě dva dny trvá sestup unavených horolezců s vydatnou zátěží do základního tábora. Teprve pak se dostavuje opravdová radost z úspěchu.

Takřka ve stejnou dobu byly na kopci dvě české expedice. Věděli jste o sobě?

Zdeněk Hrubý: Oni odjížděli o více než čtrnáct dní dříve než my a byli úplně na opačný straně kopce. My jsme měli satelitní telefon a mohli jsme komunikovat pomocí mailů, ale oni neměli žádný komunikační prostředek. O tom, jak dopadli, jsme se dozvěděli až od Ladi Drdy, který nám poslal mail z Káthmandu. Mail zněl: Přijeďte, nemám s kým chlastať, Nováková je z formy.

Proč právě Sisha Pangma a tahle cesta?

Zdeněk Hrubý: Těch důvodů bylo několik. Byla to obrovská výzva. Lezení alpským stylem, obrovská zeď a osmitisícovka k tomu. Já jsem hodně pracovně zaneprázdněný, proto jsem kluky tlačil do něčeho, co by mohlo být časově úsporné. A to byl také jeden z důvodů, proč jsme zvolili tuto trasu a horu. Transport z Prahy až pod stěnu se dá zvládnout velmi rychle. No a při alpském stylu lezení se po takovém kopci nedá lézt nahoru a dolů měsíc. Vycházelo to tak, že dáme dva pokusy a buď vrchol vyjde nebo ne.

Pavel Matoušek: Já a Zuzana jsme byli na expedicích na osmitisícovky, ale zatím to bylo bez vrcholu. A tak jsme hledali kopec s větší pravděpodobností úspěchu. A také nám záleželo na možnosti upořádat expedici netradičním odlehčeným stylem, například bez kuchařů v BC. A to je právě možné v Číně. Když jsme na srazu v Bezduchově zjistili, že tam bude také Zdeněk Hrubý, bylo rozhodnuto. Původně jsme se domlouvali, že bychom mohli nějak spolupracovat. Nakonec z toho sice sešlo, protože jsme šli na kopec každý z jiné strany, ale volba to byla myslím dobrá.

Po vašem návratu se mluvilo o tom, že výstup na Shisha Pangmu jihozápadní stěnou, byl váš nejtěžší výstup. Je to tak?

Zdeněk Hrubý: Z hlediska technické obtížnosti se jedná určitě o náš nejtěžší výstup na osmitisícovku a myslím, že v českém osmitisícovém lezení se už dlouho nic takového nevylezlo. Poslední slavné výstupy udělali Češi v osmdesátých letech. Přesto bych byl v hodnocení obtížnosti opatrný. Kdybych např. srovnal naši Kangchenjungu, kterou jsme lezli ve třech, v mizerných podmínkách, bez jakékoliv podpory a kdy jsme šest týdnů lezli po stěně pořád nahoru a dolů, tak to bylo hodně těžké a nebezpečné. Těžko říct, jestli Shisha byl náš nejtěžší výstup.

Říká se, že hřeben mezi hlavním, na kterém jste stanuli vy, a centrálním vrcholem, na který úspěšně vystoupila olomoucká expedice, je extrémně těžký. Jak se vám jevil?

Zdeněk Hrubý: Mezi hlavním vrcholem a centrálním vede pověstný hřeben, ale nepřipadal mi tak těžký, jak se o něm říká. Zřejmě tam budou nějaký zrady.

Jaké jsou vaše další plány?

Zdeněk Hrubý: U mě bude hodně záležet na časových možnostech. Dohodli jsme se zhruba tak, že příští rok v létě zase ve stejném složení zkusíme kombinaci Nanga Parbat a K2. Jsem přesvědčený, že tato akce se uskuteční, ale jak bude vypadat ve finále, to se teprve uvidí. Pokud nebudu mít dost času, tak pojedu s klukama jen na Nanga Parbat a oni budou pokračovat na K2 beze mě. Na K2 jsem já byl jednou, pro Radka a Misku to bude třetí pokus. Uvidíme.

Olga Nováková: Zatím nechceme naše plány moc zveřejňovat. Řeknu jen to, že bychom zase rádi do osmi tisíc, ale začíná nás tlačit finanční stránka, protože nás to bude stát rozhodně více peněž než teď. Pokrytí nákladů ze svých úspor by se nám v tomto případě určitě nepovedlo.

Hodláte pokračovat v lezeckém trendu, jaký jste předvedli na Shisha Pangmě?

Zdeněk Hrubý: Určitě na Nanga Parbat nepolezeme normálkou. Tato hora má tři velké stěny a nyní už máme první informace o možných cestách. Budeme mít snahu lézt něco podobného jako na Shishe. V případě K2 by to byl pravděpodobně Čessenův piliř, který jsme už vylezli v roce 2001. Tehdy, ve čtvrtém táboře v osmi tisících, kde se cesta napojí na normálku, která vede přes Abruzziho žebro, přišel zvrat počasí. V noci jsme měli vyrážet k vrcholu, místo toho jsme museli dolů. Takže cestu jako takovou máme vylezenou, ale bez vrcholu.

Co vás během výstupu překvapilo?

Zdeněk Hrubý: O technické obtížnosti jsme věděli. Klasifikace 70 stupňů led, skála V je na tuhle výšku slušná. Překvapila nás ale samotná stěna, která je více objektivně nebezpečná, než jsme si mysleli. Při zhoršení počasí by byl jakýkoliv návrat hodně riskantní. Ta stěna se zdála být při zhoršení počasí velkou pastí. Druhé riziko spočívá v kamenech, ledu a seracích, které neustále padají. Padalo tam toho hodně a bylo hodně otázkou štěstí, aby někdo nebyl zasažen pořádně.

Olga Nováková: Řekla bych, že nás tam nic nepřekvapilo. Snad jen, že jsme počítali s většími problémy během výstupu. Dá se říct, že výstup nepatřil k těm těžkým například ve srovnání se sedmitisícovkami, které jsem lezla na Pamíru nebo v Ťan Šanu. Věděli jsme dopředu o tom, že cesta není nijak obtížná a že objektivní riziko není moc velké, ale mě třeba příjemně překvapilo, že bylo menší, než jsem čekala. Hodně se na výstupu podepsalo počasí, na které jsme měli velké štěstí. Přitom počasí bývá na Shisha Pangmě tím největším problémem.

Pavel Matoušek: Problémy jsme měli s jakmeny. Náklad neumí na zvířata pořádně naložit a uvázat, takže jim každou chvíli náklad spadne. Potýkali jsme se samozřejmě i s těmi klasickými problémy, jakože je člověku zima, bolí ho nohy, hlava, nechce se mu…

Lezli jste poměrně náročné pasáže bez jištění, nebylo to až příliš riskantní?

Zdeněk Hrubý: Při takovém stylu rozhodovala ve stěně rychlost. Jištění nepřipadalo v úvahu. To bychom tam byli dlouho a natolik bychom prodlužovali dobu objektivního nebezpečí, že to by bylo špatné rozhodnutí. Museli jsme vsadit na to, že každý je schopný vylézt horu sólo.

Jak dlouho jste se připravovali?

Pavel Matoušek: O tom, že to bude právě Shisha Pangma, jsme se na plno dohodli na loňském horolezeckém sraze v Bezuchově. Tam jsme si akci tak nějak ujasnili a domluvili, takže jsme se na ni připravovali zhruba rok.

Jste s volbou hory spokojeni?

Olga Nováková: Vybrali jsme si tuto horu také proto, že nikdo z nás zatím v osmi tisících nebyl. Potřebovali jsme zjistit, jak bude náš organismus na takovou výšku reagovat. Také jsme chtěli zjistit jak to na výpravách na velké kopce chodí, trochu jsme se chtěli porozhlédnout a otrkat v takovém prostředí a přitom mít velkou šanci na vrchol. To byl také důvod, proč Shisha Pangma. Naše volba vyzkoušet si takovýto typ osmitisícovky nebyla vůbec špatná.

Jak tedy zvládáte osm tisíc?

Pavel Matoušek: Nemáme výškový problémy.

Šli jste také alpským stylem, jako expedice Zdeňka Hrubého?

Olga Nováková: Tak tvrdě jako oni jsme nešli. Lezli jsme ale bez kyslíku a nesli jsme si všechny věci sami. Žádné nosiče jsme neměli. Rozdíl byl ale v tom, že jsme se aklimatizovali přímo na Shisha Pangmě. Nejprve jsme vystoupili do prvního výškového tábora v 6 300 metrech, ze kterého jsme se vrátili zpět do BC. Pak už jsme to šli ze základního tábora až nahoru.

Členům expedice High Point černí ptáci hodně znepříjemňovali život. Trápili i vás?

Pavel Matoušek: Také jsme je tam měli, ale nebyli tak agresivní, jak ti u expedice Zdenka Hrubého.

Olga Nováková: Igelitové tašky také rozklovali, ale stany a batohy nechávali být. Proto jsem byla překvapená, že u Zdenka se dokázali dostat i do batohů.

V posledních letech se toho moc nového neleze. Většina expedic se vydává na vrchol již zlezenými cestami…

Zdeněk Hrubý: Jakýkoliv výstup je mimořádný zážitek pro toho, kdo to chce. Je to bezpochyby výkon a má to smysl, ale jen pro toho člověka samotného. Díru do světa tito horolezci neudělají, ale to vůbec nevadí. Tam v Himálaji jde o něco jiného. A plní se dětské sny.

Zatím jste u nás jediní, kteří na úrovni osmi tisíc lezou něco nového nebo neobvyklého. Existují u nás vaši následovníci?

Zdeněk Hrubý: Existuje u nás sice ne moc široká, ale přece jenom silná skupina mladých lezců. Mají za sebou těžké šestitisícovky, který jsou srovnatelné s kvalitními výstupy. Pokud budou tito kluci schopni se posunout na osmitisícovku, tak by tam mohli vylézt něco hodně dobrého.

Počasí je zřejmě jedním z hlavním faktorů, které ovlivňuje úspěšnost či neúspěšnost výstupu. Vám vyšlo.

Zdeněk Hrubý: Vrcholový den byl sice hodně větrný, ale měli jsme štěstí na počasí. Trefili jsme se do okna pětidenního pěkného počasí. Nevím, co bychom dělali, kdyby nás ve stěně chytlo sněžení. To tam okamžitě asi začnou padat laviny.

U balení batohu, se kterým jste se vydali do stěny, jste se museli asi pořádně zapotit…

Zdeněk Hrubý: Na začátku jsme do stěny šli se čtrnácti kilogramy, pak se batoh samozřejmě zlehčoval, protože jsme přicházeli o matroš a jídlo. Velkým problémem bylo vymyslet oblečení, což jsme řešili každý po svém. Na hoře panoval obrovský rozdíl mezi vysokou teplotou dole a nízkou nahoře. Při alpském stylu jsme v podstatě museli od počátku lézt ve vrcholovém oblečení.

Co je potřeba víc, štěstí nebo zkušenosti?

Zdeněk Hrubý: Se vší objektivitou tvrdím, že člověk musí umět lézt, musí umět se pohybovat v horách, ale hlavně potřebuje moc štěstí, když něco leze.

Expedice si často stěžují na jakmeny. Potrápili i vás?

Zdeněk Hrubý: Neměli jsme na ně štěstí, byli to hrozní paznehti a měli snad ta nejsvéhlavější zvířata z celého Tibetu. Shazovali naše náklady ze strání a jakmeni si s nimi vůbec nedokázali poradit. Jak jsme nechtěli, tak jsme z bejzu zpět šli dva dny.

Měli jste nějaké zdravotní komplikace?

Zdeněk Hrubý: Radek si přivodil omrzliny prstů na nohou a slezly mu nehty. Ale protože je hrdina a doktorům nevěří, tak si "operaci" provedl sám společně s láhví whisky.

Kolik bylo výprav spolu s vámi na Shisha Pangmě?

Olga Nováková: Asi deset. Ale ne všichni současně. Během našeho pobytu se tam postupně expedice vyměňovaly. Hlavní lezecké období trvá tak sedm osm týdnů. Někteří přijíždí hned na začátku sezóny, stejně jako my. Jiné expedice přijížděly, když my jsme končili, další se tam zase přesouvaly z jiné osmitisícovky. Ale že by to na kopci vypadalo jako na dálnici, jak se traduje, tak s tím jsme se nesetkali. Na cestě z jednoho tábora do druhého jsme potkávali spíše Šerpy, kteří nosili věci druhým expedicím do výškových táborů. V den, kdy jsme šli na vrchol, tak na vrcholovém hřebeni nebyl vůbec nikdo.

Zdeněk Hrubý: S námi tam byla jen španělská výprava, která tam byla dříve než my, nelezli alpsky, snažili se opakovaně působit v dolní části stěny. Podmínky se jim nezdály, zabalili to. Jakmile však viděli, že my jdeme do toho, spojili se s Equádorci a šli za námi, taky ve čtyřech.

Stěna Shisha Pangmy

V expedici jste měli dvě ženy. Můžete srovnat, v čem to mají lehčí a v čem naopak těžší?

Pavel Matoušek: Tak to jsem zvědav, co Olga odpoví. Rád si to poslechnu. Ale musím konstatovat, že to mají ženy těžší. Například už ráno, mají problémy s úpravou zevnějšku. Mlží se jim zrcadlo…

Olga Nováková: Myslím, že to máme spíše lehčí než chlapi. Když jsou ve výpravě muži, tak mám pocit jistoty. Kdyby se něco stalo, tak muž ženu unese, vytáhne ji třeba z trhliny a snad zachrání. Samozřejmě, že i batoh jsme měly úměrně těžký své váze, nikdo striktně nevyžadoval, abychom nosily batohy stejně těžké. A ještě musím říct, že muži na nás byli hodní, zatímco na sebe tak hodní nebyli.

Na vrchol jste vycházeli z nižší nadmořské výšky než je obvyklé…

Olga Nováková: Obvykle se chodí na vrchol až z tábora v 7 400 metrech, ale my jsme šli z tábora v 7 100 metrech. Už bylo hodně dlouho pěkně a my se už docela báli, že se zkazí počasí. Byla jsem hodně nervózní, že kvůli počasí nezvládneme vrchol a o šanci na něj se připravíme tím, že ztratíme další den stavěním dalšího výškového tábora. Vrcholu jsme dosáhli v 18 hodin, kolem půl sedmé jsme všichni doslova běželi dolů, protože se stmívalo ve 20 hodin. V osm jsme my děvčata byly zpátky v sedle, (7 400 metrů). Pak už zbýval jen poslední úsek dolů, který jsem já částečně sjížděla po zadku. Do stanu jsem přišla o půl deváté, ostatní během další půlhodiny.

Když se řekne Shisha Pangma, co první vás napadne?

Pavel Matoušek: Pěkný vrchol, takový jednoznačný. Někdy bývá vrchol spíše taková nejasná stráň. Tenhle byl pěkně špičatý, sněhový. Na vrchol se normálně vejdou jen dva maximálně tři lidi.

Výpravy na himalájské osmitisícovky nejsou nic levného. Je těžké sehnat sponzory?

Olga Nováková: Museli jsme hodně pracovat, protože celou expedici jsme si platili sami. Žádné sponzory jsme neměli.

Mezi těmi, kteří úspěšně stanuli na vrcholu byl i Ladislav Drda, který už oslavil padesát let. Hraje věk v horolezectví velkou roli?

Láďa Drda: Každý člověk má hranici, kdy je ochoten do toho ještě jít. Sice to trošku víc bolí, ale já v lezení našel smysl života. Nedělám to pro nějaké hrdinství, hory jsou pro mě droga, kterou mám v hlavě a srdci. Do přírody mě to stále táhne. Když se mi naskytla šance, tak proč bych nejel.

Josef Skala: Členové druhé skupiny lezli na vrchol dvanáct hodin, my s Láďou jsme to zvládli za osm a půl. Takže jsme na tom docela dobře. Měli jsme obrovskou motivaci vylézt na kopec po padesátce.

Láďa Drda: Se Shishou Pangmou jsem laškoval už několik let, proto jsem hodně chtěl vylézt.

Všichni jste vrcholu nedosáhli…

Láďa Drda: O kopec se vždycky snaží všichni. Zatím jsem měl štěstí, že vždy, když jsem byl na expedici, tak jsme vylezli buď všichni nebo nikdo. To je úplně ideální. Teď na Shishe se to nepovedlo. Člověku je potom líto těch, kterým se vrchol nepovedl. Já sám bych to také těžce nesl. Těch třech mi bylo upřímně líto, protože to jsou bezvadní kamarádi a na kopci těžce makali. Vždycky to poznamená atmosféru skupiny.

Treking.cz - diskuze
Reklama
Reklama
Témata našich článků…
Sněžka Slovenský ráj Šumava, ubytování Zverovka Jeseníky, ubytování Kvarky Téryho chata Říp Propast Macocha Praděd Králický Sněžník Čičmany Lysá hora Měsíc Mars Černé jezero Tribeč Pieniny Železné hory Hukvaldy Zimní hvězdná obloha Štrbské pleso Lomnický štít
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Hledej podle pohoří
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist