Pohoří Rychlebské hory, horská turistika s dětmi

"Mami a co je to ten psechod hol?"

Myšlenka na přechod hor nám v hlavách vrtala už dlouho. Ovšem máme dvě děti 4,5 a 1,5 roku, takže co s nimi? Jednoznačně jedou s námi, dokud jsou malí. Až jim bude patnáct, asi už nebudou chtít sdílet s rodiči volný čas. Přemýšlíme kam a volba hned padne na Rychlebské hory. Byli jsme tam naposledy před osmi lety a je na čase se tam zase mrknout.

Manžel Jirka vymýšlí trasu dlouhou 11 km, ty bychom mohli za tři dny v pohodě zvládnout. Plán je dojet autem do polských Bielic, po zelené vystoupat na Kovadlinu, tam přespat a dále pokračovat po hranici na Hraničky, kde strávíme druhou noc a poté sestoupíme do Nowého Gierałtóva.

Chystáme a balíme

Trasu máme naplánovanou už od dubna a já chtěla zkusmo sbalit všechny věci, ale to jsme jaksi nestihli a tak balíme až v předvečer odjezdu začátkem srpna. Vždy klidný Jirka mě poněkud vyděsí, když říká, že to všechno nepoberem. Nejdůležitější je vzít dostatek vody. Chceme vzít aspoň 7 litrů.

Má úvaha vzít kočárek nestojí ani za komentář a uznávám vzít kočárek do Rychleb je pitomost, byť je terénní. Naštěstí nám hraje do karet počasí a předpověď, která je pro následující dny neměnná a to, že bude vedro a pořád. Tím se samozřejmě počet kusů oblečení snižuje, alespoň našeho. Dětem však dávám na kupku softbundy, mikiny a kalhoty. I pláštěnku, kdyby náhodou. Ale i tak to s balením nepřeháníme a většinu věcí ráno jen strčíme do auta a vše dobalíme na místě.

Zpátky v Rychlebkách aneb máme malý stan

Ráno nás čeká 140 km dlouhá cesta z Opavy do Bielic, s přestávkou na oběd a nákupem ve Vidnavě. Děti naštěstí cesty autem zvládají v klidu, takže jsme v klidu i my. Ale i tak všichni moc rádi vylézáme kolem půl čtvrté odpoledne z auta v Bielicích a balíme. Ještě předtím v Gierałtówě parkujeme v křoví Jirkovo kolo, ať se máme za dva dny jak dostat pro auto. Sice by to šlo stopem, ale přece jen jsme nevěděli jaká bude hustota místní dopravy.

Balíme asi 3/4 hodiny a dopadlo to takto, syn má svůj batůžek a v něm všechno své oblečení a dvě autíčka, jediné povolené hračky :o) Já beru krosničku na dceru a v prostoru pod sedákem oblečení pro nás obě. A Jirka bere vše ostatní. Jídlo a vodu uvnitř batohu, stan, karimatky a spacáky má pověšené na batohu. Myslím, že jeho Deuter dostane zabrat.

Říkám si, co jsme to všechno zbytečného tahali když jsme na vícedenní přechody jezdívali bezdětní. Vždyť by nám měl stačit jen 20litrový batoh… Ale dost úvah a jdeme. Polský směrovník nám říká, že na Kovadlinu je to 3/4 hodiny, české mapy.cz, že 1 hodinu. My to zvládáme za hodinu a čtvrt, ale koupeme se ve vlastním potu.

Na vrcholu Kovadliny 998 m n. m. vypouštíme děti se napást borůvek a my zkoumáme, co se zde změnilo. Tak hlavně výhled z kamenů na vrcholu není žádný, zastínily jej stromy, ale přibyly místa na spaní, dokonce i s ohništi. Stavíme stan u jednoho z nich, večeříme, děti obdivují zelenou housenku tlustou jako buřt a stále se pasou na borůvkách. Pobíhají bosé a viditelně spokojené. A my taky. Teď by se hodila plechovka piva, ale na tu už nezbylo místo, dáváme si tedy trochu vody se šťávou…

Začíná se stmívat a naháníme děti do spacáků. Ale to nemá moc smysl, noc je velice teplá, takže se stačí spacákem jen trochu přikrýt. A přitom zjišťujeme, že náš 15letý stan Hannah Serak máme asi malý, vzhledem k noční roztažnosti dětí, které potřebují ke spokojenému spánku 3/4 manželské postele, je nemožné, abychom se všichni čtyři vlezli do stanu a pohodlně vyspali.

Jirka chce tahat sirky o to, kdo bude spát venku, ale já nejsem feministka a ctím tradiční rozdělení rodiny, takže pod smrčky jde on. Dcera už spí jak dřevo, ale syn při zjištění, že taťka bude spát venku žádá, aby si lehli spolu a koukali na hvězdy. Já, protože se nevlezu, sedím na vrcholových kamenech a kochám se, když se vrátím, spí. Oba. Budím muže, fakt dobrý pokus, jak mě vstrnadit ze stanu. Za trest dostane tu nejužší karimatku…

Ve čtveřici pro hranici na Hraničky

Na snídani máme vydatnou a oblíbenou pšeničnou kaši, čeká nás 7,5 km na Hraničky. Vypadá to, že bude opět horko, ještěže trasa vede převážně lesem. Cestou na Břidličný sbíráme borůvky a nespěcháme. Občas vyndám dceru ať se taky proběhne a napase, ale brzy je čas jít spát, jdu tedy pomalu, konstatní rychlostí napřed, pánové si přeci jen povídají dost hlasitě o hraničních kamenech, tak aby nerušili.

Potkáváme se až pod Špičákem a já si cestou uvědomuji, jak moc se zrovna tento úsek změnil, je více zarostlý stromy a keři, což se samozřejmě dá čekat, že? V lese. Potkáváme plno brouků a broučků a zjišťujeme jaké to mezery máme v entomologii. Zkoušíme najít kešku na Špičáku, ale bez úspěchu.

Loučíme se s hraničními kameny, málem s pláčem, ale blížíme se k chatě nad pramenem pod Stráží, kde se rozhodneme uvařit oběd a nálada je rázem lepší. Idylu nám narušuje nějaký hlodavec hlodající cosi v chatě. Je přitom dost hlasitý a my jen hádáme cože by to mohlo být za zvíře. Syn prohlásí, že je to jezevec. Míjejí nás tři turisti s batohy a taky míří na Hraničky.

U pramene se trochu ošpláchneme, nabereme vodu a pokračujeme dále po červené. Prodíráme se zarostlou stezkou, prý jak v džungli akorát tu nejsou opice a brzy se dostavuje krize v podobě unavených nožiček. Pár bonbónků, nedaleké hraniční kameny a příslib, že batůžek ponesu teď já, krizi rychle zažehnají. Je tedy rozhodnuto, že na Hraničky půjdeme po polské zelené značce, kde je trasa zajímavější právě těmi hraničními kameny. Oba malí turisti musí na každý vylézt a poplácat ho.

Syn přestal brblat a dcera tak ušla víc jak kilometr a ani nevěděla jak. Ke konci sice měla nožičky jak z gumy, ale Jirka našel velmi příjemné místo na louce pod lesem a výhledem na celé Hraničky, že hned rozhodujeme tam přenocovat. Původně jsme chtěli dojít až kousek nad pramen Na Hraničkách a tam přespat, ale tohle místo je rozhodně lepší. A děti by už asi dál ani nedošly.

Roztahujeme karimatky, svačíme, kocháme se a syn udělá nadšený objev, když prohlásí: "Tak to je ten přechod hor jo? Že se jako přespí, pak celý den jde a zase se někde přespí?" Ani nám to nedošlo, pořád jsme mluvili o přechodu a on si vybavil jen přechod přes silnici. Už se teda nedivím, že dosud nesdílel naše nadšení…

A tak se tedy jen válíme, povídáme si o historii tohoto místa a vůbec lelkujeme. Kousek vedle mezi stromy lelkují i ti tři, co jsme je potkali pod Stráží a protože máme opravdu výhled sledujeme další dvě dvojice turistů jak hledají místo k přespání. Celkem čilý ruch na to, že je středa.

Stavíme stan a zjišťujeme, že se během dne nezvětšil, takže Jirka bude muset zase do jehličí. Po večeři se jdeme trochu projít v naději, že najdeme houby a pak šup do hajan. Dneska ani nemá cenu se přikrývat, jak je horko, na spacáky si jen leháme, šušťák přece jen trochu chladí.

A už jedeme domů

Ráno si sdělujeme zážitky z opravdu tropické noci, my tři ve stanu jsme byli zpocení. Jirka se taky zapotil, možná i proto, že kolem něj v noci cosi chodilo a šramotilo. Vaříme čaj z okolních rostlin a snídáme co Jirkův batoh nabízí. Dnes se mu konečně ponese lehce.

Sbalíme se a jdeme ke studánce Na Hraničkách. Čteme si informační ceduli u dřevěného kříže a informace tlumočíme malým zvědavcům, pasoucím se na malinách. A přitom potkáváme další rodinnou čtveřici turistů a odněkud z lesa se vynoří další dva. Jirka se s nimi dává do řeči, jdou prý z Jeseníku přes Borůvkovou horu a neví kam asi budou pokračovat zpět do Jeseníku někudy přes hory. Byli odněkud z Čech.

Ochlazujeme se v prameni a pak se vracíme k hranici s Polskem, odkud nás čeká jen sestup do Nowého Gierałtówa. Jsme zvědavi jestli najdeme Jirkovo kolo v křoví nebo spíš křoví, kam jsme dali to kolo. Vše dopadne dobře a Jirka vyráží pro auto do Bielic. My se mezitím umýváme a zkulturňujeme v místní říčce, hlavně teda já, protože voda je prý strašně studená.

Brzy přijíždí Jirka a jedeme přes Lądek-Zdrój do Javorníku, kde jdeme na oběd a poté na slíbené koupaliště Červenka. Hned vedle je i stejnojmenný kemp, kam jsme původně chtěli jet, než přišel mnohem lepší nápad s přechodem.

Děti se na koupališti dosytosti vyblbnou a osvěží, takže je jasné, že cestu do Opavy prospí. Jedeme přes Głuchołazy a Prudnik, takže můžeme vidět kůrovcovou zkázu u Zlatých Hor v celé své hrůze. Loni jsme byli na Biskupské kupě a stromy nějaké pokácené byly, ale teď tam jsou jen holiny. Opravdu děsivé. Shodujeme se, že bychom také měli přiložit ruku k dílu a nějaké stromy vysázet. Kolem páte odpolední dorazíme domů, všichni spokojení a syn prohlásí, že se zase teší až pojedeme na nějaký přechod hor. Doslova psechod hol. Takže semínko turisty, zdá se, začalo klíčit. A uvidíme, kam vyjedeme příště.

• Prošlá trasa na turistické mapě