Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 1.11.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Turistika a Rodopy

Turistika a Rodopy

Divokou stopou Rodop (2), Prespanský hřeben coby pastýřský kraj

10.10.2012 | Hynek Skořepa

Prespanský hřeben (Prespanski djal) se táhne mezi sedlem Kitkata (735 m) jižně od Iskry (tvoří hranici mezi Východními a Západními Rodopami) a sedlem Rožen (1 428 m). Hřeben je oblý (spíše by se tedy měl označovat jako hřbet), převážně smrkové lesy se na něm střídají s travnatými pastvinami. Místy poskytuje výhledy. Jméno získal podle nejvyšší hory Prespa (2 000 m). Tu jsme ovšem obešli, když jsme za obcí Manastir netrefili tu správnou značenou cestu a došli přímo do sedla Chajduški poljany.

Krajina v masivu Černatice - pastviny a lesy. V popředí kvetoucí kolotočníky (na Balkáně skvost zdejší přírody, na některých místech u nás obtížný invazní plevel).

Obec Manastir vznikla na místě někdejšího kláštera (monastýru) někdy po roce 1878. Po Prespanském hřebeni se totiž od té doby táhla hranice mezi svobodným Bulharskem a územím nadále pod tureckou nadvládou (ta v nejjižnějších částech dnešního Bulharska trvala až do roku 1912). Davidkovo zůstávalo tehdy ještě turecké, část místních obyvatel se proto rozhodla Rodopský seník s typickou střechou z plochých kamenů založit si novou vesnici za hřebenem na bulharském území. Nad sedlem Chajdušky poljany je památník (obelisk) na paměť osvobozovacích bojů proti Turkům.

Ve velké úctě je u zdejších horalů voda. Cestou podél lesní cesty do sedla Chajduški poljany míjíme desítky upravených pramenů, některém ovšem již bez vody. Ty prameny mají být připomínkou zemřelých příbuzných. Z dálky vypadají jako náhrobky. Fotografie, jméno či jména zemřelých, někdy ještě další text, který je připomíná.

Čtěte také: Divokou stopou Rodop (1), první seznámení s divočinou

V sedle Chajduški poljany bylo vidět, že jsme se dostali do pastýřského kraje. Všude byly patrné stopy intenzivní pastvy a po nějaké době jsme narazili na salaš. Poklus koupit od pastevců mléko se nevydařil, dojit se bude až později. Dostáváme však ochutnat výborný bílý sýr (syreně). Chutná mnohem líp než v obchodech pod horami kupovaný "žlutý" kaškaval. Jak jsem se později dočetl, patří rodopské obce Petkovo, Slavejno, Vievo a Kutela, nad kterými procházíme, k posledním oblastem tradičního chovu ovcí v Rodopech.

V jednom ze starých čísel časopisu Lidé a země (číslo 8 z roku 1983) jsem narazil na článek etnografa Vlastimila Vondrušky Chov ovcí v Rodopech. Úvodní pasáž článku mluví za vše:

Dříve to byl zvláštní kraj. Drsný a nepříznivý, ale současně poetický a pohostinný. Snad nikde jinde se v Bulharsku nestřetneme s tolika příběhy o lidském utrpení i radosti, nenávisti, ale také o porozumění a lásce jako zde. Spisovatel Nikolaj Chajtov znal tyto hory jako nikdo jiný a ve svém díle zachytil alespoň zlomek toho, co se v Rodopech dělo.

I když lidé v jeho povídkách prožívali nejrůznější osudy, přece jejich život spojovalo jedno: ovčáctví. Chov ovcí býval hlavním zdrojem obživy. Kolem něho se točilo všechno - sociální rozdělení vesnice, významné svátky a folklór, stejně jako vzhled předmětů denní potřeby a strava. Ovce byly měřítkem bohatství, z nich a pro ně se žilo, ale také umíralo.

Pohled z Orfeovy skály na Smoljanská jezera

Chov ovcí měl v Rodopech ideální přírodní podmínky. Z jižních částí hor odcházeli ovčáci se stády na zimu do teplých rovin při pobřeží Egejského moře (tam mohli i v zimě volně pást), na jaře se opět vraceli do svých obcí v horách. Jinde zimovaly ovce poblíž domovské vsi. Hospodáři je krmili senem a listy stromů. Poválečná kolektivizace zemědělství a nezadržitelně se šířící civilizace mnohé změnily, přesto v polovině května vyhánějí ovčáci do hor ovce dodnes.

Ale zpět k putování po Rodopech. Po časné večeři či spíš pozdním obědě na chatě Momčil junak jsme pokračovali směrem k západu. Poté, co jsme přešli silnici Laki - Momčilovci, začali jsme hledat místo vhodné k noclehu. Našli jsme je kousek od silnice.

Ráno jsme pokračovali střídavě po silnici a střídavě lesními cestami do sedla Rožen. Tam jsme překročili rušnou silnici směřující do Plovdivu (u ní byl poslední pramen), abychom pak šli dál směrem na Pamporovo.

Buková planina, Sněžanka a Smoljan

Stoupali jsme smrkovými lesy na Bukovou planinu. Možná zde kdysi nějaké buky byly, dnes ji ale pokrývají temné a pochmurné smrčiny. Ve vyhlášeném lyžařském středisku Pamporovu jsme jen obtížně hledali cestu. Místo jedné turistické chaty Studenec, kolem které jsme měli jít, jsou dam desítky rozestavěných hotelů. Jedině výhled zpět na Prespanský hřeben, který jsme přešli, zaháněl znechucení.

Pokračovali jsme asfaltovou silničkou na Sněžanku a překračovali několik sjezdovek. Ve věži na vrcholu měla být vyhlídková restaurace, večer tam však bylo pusto. Celý areál zřejmě ožívá jen v zimě. Značku na Smoljan jsme opět minuli a omylem sestoupili na pastviny jihozápadně pod vrcholem.

U jakési chatky jsme nabrali vodu z dobytčího pramene. Kupodivu se to obešlo bez následků. O kus výš ve svahu jsme postavili stany a rychle se do nich skryli před krvežíznivým hmyzem. Ráno se ukázalo, že tato neplánovaná noc vlastně byla šťastným krokem. Dole u Smoljanských jezer jsme žádný kemp nenašli. A hlavně tam nebyla pitná voda.

Chaotická výstavba hotelů v lyžařském středisku Pamporovo je klasickou ukázkou bezohledného přístupu k horské krajině. V pozadí Prespanský hřeben.

Nejdřív jsme ale ještě shlédli z ryolitové Orfeovy skály dolů na Smoljanská jezera. Mytický řecký pěvec Orfeus totiž prý pocházel z Trákie. Svým zpěvem a hrou okouzloval celou přírodu. Jeho zpěv byl tak nádherný, že v podsvětí pohnul Háda a jeho manželku Persefonu k tomu, že mu vrátili zemřelou manželku Eurydiku. Protože se však cestou z podsvětí na ni přes zákaz ohlédl a usmál, navždy ji ztratil.

Horní Smoljanské jezero má ještě celkem přírodní ráz, ostatní jsou beznadějně ztracená mezi rozestavěnými hotely. Vím, že ochranáři nemají zrovna nejlepší pověst. Takto to ale bude vypadat i u nás, až zmizí jakákoliv regulace a každý si bude stavět kde chce a co chce. Bohužel už máme také nakročeno na "bulharskou" cestu.

Od Smoljanských jezer nás čekalo několik kilometrů cesty po silnici do Smoljanu. Jezdí zde sice autobus, protože však v Bulharsku na zastávkách neexistují jízdní řády (kromě autobusových nádraží ve městech), nebylo možné zjistit, kdy nějaký autobus pojede. A jen tak čekat se nám taky nechtělo. Vlastní Smoljan, dle průvodce nejkrásnější město Rodop a snad i celého Bulharska, mne poněkud zklamal. Prošli jsme hlavní obchodní ulici, na žádnou zajímavější část starého města jsme nenarazili.

Ostatní mne přehlasovali - chtěli do Řecka k moři, já bych dal přednost horám. V informacích na autobusovém nádraží jsme zjistili, že nejbližší hraniční přechod leží dále na východ u města Zlatograd. Dá se tam dojet z obce Ustovo, která je jakýmsi předměstím Smoljanu na hlavní silnici a je tam větší autobusové nádraží. Čekali jsme tedy na autobus místní dopravy.

Historické centrum Zlatogradu je architektonickou perlou Východních Rodop.

Po chvíli skutečně přijel, nastoupili jsme a já se nestačil divit. Autobus byl před několika lety zakoupen v České republice, když si odsloužil svá léta u zlínského dopravního podniku. Zevnitř byl polepený plány Zlína, českými reklamami a předvolebními plakáty tehdejších komunálních voleb. Bulhaři nastupovali a vystupovali, nějaké české nápisy je nechávaly zcela klidnými.

V Ustovu jsme přestoupili. Dalo se do deště a malý autobus nás vezl dál do Madanu a potom horami do Zlatogradu. Ráz krajiny se velmi změnil. Na stráních převládaly teplomilné listnaté, případně borové lesy.

Zlatograd - neočekávaný skvost

Když jsme vjížděli do města, zahlédli jsme z autobusu domy historického jádra. Nebýt toho, asi by nás nenapadlo vystrčit nos z hotýlku, ve kterém jsme se ubytovali (a který byl obklopený nevzhlednou moderní zástavbou včetně paneláků). Přišel totiž snad jediný déšť, který nás v Rodopech zastihl.

Překonali jsme tedy únavu a vyrazili do starého města (Starijat grad) s dochovanými domy z 18. a 19. století. Při jejich stavbě byl kombinován kámen, cihly (hlína) a dřevo. Je zde několik muzeí, dílničky tradičních řemesel a stylové restaurace (ceny v nich jsou většinou příznivé, neboť masový turistický ruch sem ještě nedorazil).

Ráno jsme se do starého města ještě vrátili, muzea nám ale bohužel unikla, neboť otvírala až v poledne a my jsme zde nechtěli trávit další noc. V poledne totiž také odjížděl poslední autobus směřující do Sofie, naše jediná možnost, jak se odtud dostat.

Zůstali jsme vlastně už jen dva. Naši dva společníci odjeli ráno hotelovým mikrobusem do Řecka k moři. Víc míst v něm už volných nebylo a žádné jiné spojení do Řecka ze Zlatogradu není, přestože městečko leží jen pár kilometrů od řeckých hranic. Vydali jsme se tedy nazpět do hor, vstříc rodopskému krasu.

Další související články:

+ Pirin - bulharský klenot, přechod hřebene
+ Přechod hřebene pohoří Rila, Bulharsko
+ Svítání na střeše Balkánu
+ Nostalgie po třiceti letech - Bulharsko (Pirin)
Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor


Reklama
Reklama
Výběr článků
Hory Hřebenovka Velké Fatry - Velkofatranská magistrála, Fatransko-turčanský Karpattrek (6)
Hory Trek z Kremnických vrchů na Velkou Fatru, Fatransko-turčanský Karpattrek (5)
Hory Kobylinec, utajená devítistovka v Bílých Karpatech
Reklama
Témata našich článků…
Slovenský ráj Barborka Sněžka Krkonoše, ubytování Karlštejn Žiarska chata Beskydy, ubytování Praděd Hranická propast Vrbické pleso Vtáčnik Velký Rozsutec Svidovec, přechod Loket Malá Fatra Helfštýn Chalupská slať Štrbské pleso
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist