Prosiecka dolina a Kvačianska dolina

Prosiecka dolina a Kvačianska dolina - krásná túra kaňony za nejvyšším vodopádem, malebnými loukami i vodními mlýny v Chočských vrších

Prosiecka dolina s Kvačianskou dolinou patří k takové turistické klasice. Alespoň na Liptově. Délka trasy okolo 12 km s převýšením jen něco přes 400 metrů dělají z Prosecké doliny i Kvačanské doliny ideální cíl třeba pro rodiny s dětmi. O víkendech či o prázdninách tady opravdu bývá plno. A protože jsme tyto doliny již pár let pouze míjeli, jednoho krásného podzimního dne jsme se to jali napravit. Doliny se staly jedním z cílů našeho Týdne VHT 2019.

Na příjemnou procházku vyrážíme ze sběrného parkoviště za obcí Prosiek, která je prvně písemně připomínána již roku 1287. Své jméno však nese až od roku 1352. Za výhledů na impozantní horu Prosečné (1 372 m) míříme do ústí Prosecké doliny, která je dlouhá okolo čtyřech kilometrů a široká maximálně jen několik desítek metrů. V nejužších partiích dosahuje Prosiecka dolina šířky pouhopouhých několika metrů. I výška skalních stěn je docela impozantní. Místy činí i hodně přes 100 metrů.

Prosiecka dolina a Červené piesky

V roce 1967 byla Prosiecka dolina vyhlášena za státní přírodní rezervaci. Dnes se jedná o národní přírodní rezervaci s výměrou asi 378 hektarů. Dolina, která má charakter kaňonu, vděčí za svůj vznik výmolné činnosti vody. Říčka Prosiečanka sice nemá bůhvíjaký průtok, zato je trpělivá. Ke své pomalé, ale trvalé erozní činnosti měla k dispozici dlouhé milióny let…

Po modré turistické značce pokračujeme proti proudu říčky Prosiečanka po široké polní cestě. Konečně jsme u skal. Z jejich hran na nás z výšky shlížejí krásně tvarované borovice. Mám tyto nádherné stromy moc rád. Konečně se dostáváme k nejužšímu místu celé Prosecké doliny zvanému Vráta. Vráta, které jsou sevřené mezi vrchy Prosečné a Hrádok (822 m, archeologická lokalita), jsou jakousi pomyslnou vstupní branou do Prosecké doliny.

Dolina má tady podobu kaňonu o šířce několika metrů a je přemostěna dřevěným můstkem. Během jarních tání je tento úsek doliny prakticky neprůchodný, neboť voda často stoupá hodně vysoko a zaplavuje i přístupové chodníky. Přes dřevěnou lávku se přehoupneme na druhou stranu potoka, přičemž míjíme jednu z krasových vyvěraček, kterých je v této oblasti více.

Prosiečanka se tady prodírá na denní světlo. Její vody totiž výše v dolině zmizely v podzemních temnotách. Dá se tedy předpokládat, že i podzemí Prosecké doliny skrývá ještě nejedno tajemství. Speleologové tady vykopali průzkumnou štolu, ale do podzemí Prosecké doliny se jim, alespoň zatím, dostat nepodařilo.

Pokračujeme po levé straně potoka. Pěkně po skalkách odjištěných ocelovým lanem až k dalšímu přechodu přes říčku. Následující cesta vede do zalesněné časti doliny s názvem Polhora. Chodník tady býval vždy pohodový. Než ovšem přišla větrná smršť a nevytvořila zde těžko průchozí změť popadaných stromů a větví s ostrými konci. Někteří si odsud dokonce odnášejí krvavé šrámy…

Jednodušší je dnes pokračovat korytem potoka až téměř k rozcestí Vidová. Tady je přístřešek s rozcestníkem Červené piesky a Sokol. Vlevo vybíhá krátká dolinka Červené piesky. Na jejím konci se nachází asi 15 metrů vysoký vodopád Červené piesky, který je nejvyšším vodopádem Chočských vrchů. Vodopád se řítí z mohutného skalního prahu, jeho krása však vynikne jen při vyšších průtocích vody. Ale i na podzim, kdy je průtok zpravidla slabý, se sem vyplatí odbočit.

Kocháme se strmými skalními srázy Sokola s typickým skalním reliéfem dolomitů a vápenců, které se ukládaly na dně teplého moře v období středního triasu. Nádheru ještě umocňují reliktní borovice a dozlatova se barvící modříny (Larix decidua). Nechybí ani množství skalních věží a dalších útvarů, které nesou pojmenování jako Jánošík, Ťava (Velbloud), Medvěd či Sova. Úžasné místo.

Louky na Svoradi a Veľké Borové

Vracíme se na rozcestí Vidová, ze kterého modrá turistická značka vede korytem říčky Prosiečanka. Terén se tady daleko více zvedá. Dalších asi dvacet minut budeme stoupat hezky svižně přes několik zajištěných míst s lany a dvěma žebříky přes Nižný a Vyšný Stráz. V těchto místech má dolina opět kaňonovitý charakter. Nechybí ani velké evorzní hrnce a vodopády. Nyní jsou ale vodopády bez vody a ze dna skalních hrnců se na nás šklebí brčálově zelený žabinec.

Zvedáme hlavu. Ze skály tady trčí ocelová traverza. Jedná se o zbytky staré vozové cesty, která sloužila ke svozu sena ze Svoradi. Cesta zanikla někdy v letech 1944, 1945. Cesta vedla po soustavě dřevěných mostů, po kterých mohly projet i povozy. Sklon se postupně mírní. A krátce na to se skály jako mávnutím kouzelného proutku rozestupují a před námi se otevírají louky na Svoradi.

Nejprve ale krátce vydechneme na rozcestí Svorad (940 m), abychom nabrali sílu před další cestou. A navíc nač spěchat, když je tady tak krásně. Všichni si za výkon zasluhují nějakou odměnu. I Míša a její plyšáci, kteří pochopitelně nemohli na této túře chybět… Ti si dokonce našli nového kamaráda. Losíka, kterého táhne na batohu Janina…

Po krátkém oddechu pokračujeme po loukách směrem do vesnice Velké Borové (828 m). Pořád po modré turistické značce. Túru by šlo prodloužit o výstup na horu Prosečné. Trasa na ni je však kvůli kůrovcové kalamitě uzavřena. Již když jsme tudy šli posledně, museli jsme během stoupání k vrcholu překonávat množství popadaných stromů. Tak se alespoň kocháme výhledy na hřebeny Chočských vrchů i blízkých Skorušinských vrchů. A také Západních Tater s nepřehlédnutelným Sivým vrchem (1 805 m). No a vpopředí kraluje vrch Súšava s rozhlednou.

Přecházíme kótu Sekanica (945 m), fotíme kvetoucí šafrány, po levici se vynořuje silueta nejvyšší hory Chočských vrchů - Velkého Choče (1 611 m). Konečně jsou tady stará známá Boží muka, od kterých nás čeká klesání do vesnice Velké Borové (840 m). Svahy Prosečného jsou tady téměř holé, bez stromů. Trochu děsivý pohled.

Míjíme bufet Goral a konečně jsme dole. Naše kroky vedou ke kolibě Borovec na vynikající fazolovou polévku. Za zmínku určitě stojí, že v roce 1895 v blízkosti obce dopadl meteorit. Našel se kus o hmotnosti 6,16 kg. Jeho největší část ale nezůstala na Slovensku, nýbrž skončila v muzeu v Budapešti.

V literatuře se tento meteorit, který patří mezi chondrity, tedy kamenné meteority, uvádí jako Nagy Borove. Je jedním z pouhých tří slovenských meteoritů, jejichž pád byl pozorován a dopadové těleso nalezeno - 1837 Divina, 1895 Nagy Borove a 2010 Košice.

Kvačianska dolina a mlýny Na Oblazoch

Po lehkém pozdním obědě můžeme pokračovat okolo hřbitova. Po široké polní cestě směrem do Kvačanské doliny se dostáváme na rozcestí Dolina Borovianky, rázcestie. I Kvačianska dolina je národní přírodní rezervací. Vyhlášena byla ve stejném roce jako rezervace Prosiecka dolina, tedy 1967. Její výměra činí necelých 462 hektarů.

Krátce odbočíme do doliny Ráztoka ke stejnojmennému vodopádu. Má výšku okolo osmi metrů, ale dnes je z něj jen slabý čúrek. Žebřík, který tady vždy byl, je ale odstraněn. Že by s úmrtím lidového řezbáře, jehož dílna se nachází kousek odsud na okraji osady Ráztoka, zanikl i oblíbený turistický chodník?

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Vracíme se do Kvačanské doliny a míříme ke známým mlýnům Oblazy, nad kterými se stékají tři říčky - Hutianka, Borovianka a Ráztočianka. Proto nikoho nepřekvapí, že tady stojí krásné vodní mlýny, dnes hezky zrekonstruované. Vrchní mlýn se nazývá Gejdošovský a Dolní mlýn pro změnu Brunčiakovský. O nich se ale můžete více dočíst v obsáhlém článku Jožo Cypricha. Mlýny, významnou technickou památku, pochopitelně navštívit musíme i my. Chceme omrknout, co se tady změnilo. Překvapují nás ale davy turistů, tolik lidí jsme tady nikdy nepotkali.

Po prohlídce mlýnů, či spíše pily (katru) pokračujeme po červené značce. Pěkným prďákem se za asi deset minut dostáváme na horní vozovou cestu, která měla v minulosti sloužit jako silniční spojení Oravy s Liptovem (Borové s okolím patří ještě do regionu Liptov). Vybudována byla v 50. letech minulého století. Cesta však nebyla nikdy plně dokončena, byť ještě v 80. letech minulého století tudy jezdily osobní i nákladní automobily…

Míjíme hloučky brebentících výletníků a již jsme u vyhlídky Malý Roháč. Příjemné to překvapení. Odvážně zavěšená vyhlídková plošina tady ještě při naší poslední návštěvě nebyla. Již mně začínají být jasné ty davy turistů. Konečně se můžeme nerušeně pokochat výhledy do nitra nádherné krasové Kvačanské doliny. Dokonce dohlédneme až na hřebeny Nízkých Tater v dálce na jihu.

Další cesta nás přivádí k vrchu Roháč (817 m) s malou kamennou mohylou. Vyhlídková plošina tady sice není, přesto se z jednoho místa na západním úbočí rovněž otevírají nádherné pohledy dolů do kaňonu. Výška stěn tady hodně přesahuje sto metrů. A má to i další plus. S Michalkou jsme tady úplně sami, všichni návštěvníci doliny toto nádherné místo míjejí.

Pokračujeme širokou lesní cestou kolem několika dalších vyhlídek. Cesta vcelku svižně klesá a již je tady další krásná vyhlídková plošina s dalšími úžasnými pohledy na dno doliny. Lidé se závratí by na ni ale neměli vstupovat, protože pohled na zurčící hladinu říčky Kvačianka hluboko pod nohama by jim opravdu nemusel udělat dobře.

Klesání se postupně zmírňuje. Neklamný znak toho, že se blížíme do cíle dnešní cesty. A skutečně, za chvíli přicházíme k odpočívadlu v ústí Kvačianske doliny (645 m), kde končí i Naučný chodník i turistická značka. Je tady pořádně živo. Rozšířené parkoviště, bufet. Tak teď jsou mi ty davy turistů úplně jasné.

Dnešní túru máme za sebou. Nebyla sice nijak náročná, ale mimořádně krásná a osvěžující. K celkové pohodě přispělo i fantastické počasí. Modrá obloha, teplo, krásně zbarvená krajina. Prostě úžasné babí léto v horách na Liptově.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

• Trasa na turistické mapě