Trek přes Kozlov a Jinolické rybníky do Českého ráje

II. ročník 3denního putování ze Stružince do Stružince (2)

Po prohlídce skalního hradu Pařez vyrážíme dále. Vracíme se do centra Prachovských skal, bereme to ale trochu oklikou. Nemůžeme minout sice malou, ale opravdu fotogenickou skalní bránu, která se nachází přímo naproti hradu. Její návštěvou určitě nikdo neprohloupí. V okolí je navíc množství dalších skalních útvarů, které stojí za návštěvu.

Dole u rybníčku se těsně míjím s ledňáčkem. Potvora. Seděl bez hnutí na větvi pár metrů od mé maličkosti a já jej zaregistroval až při odletu jako nádhernou modrou střelu. Tak tady jsem ledňáčka opravdu nečekal. No co už, třeba budu mít jindy více štěstí a lepší postřeh.

Další naše kroky vedou okolo skal k parkhotelu Skalní město (410 m). Protože jsou ale před žíznivými okolojdoucími zabarikádovaní, pokračujeme dále. Kolem malé zvonice a Skautské vyhlídky (420 m), ze které se otevírají nádherné výhledy na nedaleké hrad Trosky (514 m). Pod tímto hradem jsme putovali při minulém ročníku našeho pochodu.

Trosky nejsou ovšem pouze hradem a symbolem Českého ráje. Trosky rovněž představují erodované těleso dávné sopky. Eroze odnesla okolní méně odolné třetihorní usazeniny i sopečná pyroklastika a odhalila dvojitý bazaltový "přívod" původního sopouchu. Dnes tyto odhalené napájecí kanály tvořené bazaltem tvoří ony nápadné skalní věže - silnější věž Bába a štíhlejší z věží Panna.

Bivak a cesta po skalních vyhlídkách

Od Skautské vyhlídky klesáme a již zakrátko se objevuje pohled na známou Turistickou chatu v centru Prachovských skal. Přestože den se krátí a bivak plánujeme na hradě Pařez, máme čas se zastavit a posedět. Navíc když sluníčko opět začalo svítit. Využíváme pohostinnosti Prachov Kafé, které stojí naproti turistické chaty. Když ono tady na terasu tak hezky svítí sluníčko.

Později se přes rozcestí Na Stájích vracíme nazpět na hrad Pařez. Opakování matka moudrosti. Setmělo se ani nevíme jak a noc uběhla snad ještě rychleji. Probouzíme se ale do slunečného rána, které nás ponouká k dalšímu putování.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Přes rozcestí Zelená rokle (390 m) to bereme nazpět k Turistické chatě. Dnes ale pouze procházíme a po nekonečných schodech stoupáme do skal. Z Vyhlídky míru (450 m) se opět kocháme výhledy na hrad Trosky, který se nám ale začíná pomalu vzdalovat. Míříme totiž na východ k dalším skalním vyhlídkám.

Vyhlídka míru se dříve jmenovala Vyhlídka Edvarda Beneše. Byla zpřístupněna v roce 1947 na počest konce II. světové války a návštěvy tehdejšího prezidenta (o rok dříve). Před námi defilují robustní skalní věže nesoucí jména jako Černá věž, Drážďanská věž, Svatý Václav, Císařské věže aj. Nádhera, kterou na fotografii je těžko dokonale zachytit.

Přes rozcestí Nad Císařskou chodbou (455 m) míříme na rozcestí Nad Bukovinou (460 m). I tady je hezký turistický přístřešek, který byl již jistě svědkem nejednoho bivaku. Následuje Hlaholská vyhlídka (460 m), ze které se otevírá výhled na vysoké a štíhlé pískovcové věže, které se nápadně liší od skalních věží v okolí Vyhlídky míru.

Následuje rozcestí U Hlaholské vyhlídky a Křížkovského vyhlídka (445 m), která je pojmenována podle pražského pěveckého sboru, který vyhlídku navštívil v roce 1930. Alespoň tolik tvrdí informace na jedné z tabulek turistického značení KČT. Dříve se tato vyhlídka měla jmenovat První pohovka.

Ono ale nakonec skalám je úplně jedno, jak je pojmenujeme. Zda-li česky, německy či tatarsky nebo keltsky. Pískovcové věže tady stojí již po milióny let a další milióny let ještě stát budou. Tyto permské sedimenty, nánosy dávných a dnes již neexistujících řek, se ukládaly na dně mělkého moře před 300 milióny lety. Pozdější horotvorné procesy a vulkanická činnost pískovcové sedimenty s mocností až půl kilometru vyzvedly a eroze postupem času vymodelovala tu dnešní nádheru. Bez přičinění člověka. Skalám jsme opravdu lhostejní a naše snahy o pojmenování každého bodu je nechávají naprosto chladnými.

Prachov a cesta na nejvyšší bod Prachovské pahorkatiny

Z Křížkovského vyhlídky se otevírají hezké výhledy severním směrem, jako na dlani máme Jinolické rybníky. Od těch jsme vycházeli včera ráno. Jako prevít se na nás šklebí vrch Tábor, který spolu s Troskami kontroluje naše kroky po celou dobu. Jak kdesi prohlásím: "Ať jdu kam jdu, všude samý Tábor".

Přes Branku (413 m) a Pod brankou (395 m), kde je kasa (vstup do Prachovských skal je zpoplatněn) míříme dále a stojíme opět u vstupu do skal v Prachově (388 m). Přes obec Prachov pokračujeme k další metě. Cestou míjíme množství skalních útvarů. Slunce pere jako zběsilé, asi nám chce dodat kuráž a energii do další cesty.

Na Přivýšině (440 m) odbočujeme na Vyhlídku Václava Čtvrtka (464 m), ze které se otevírají fantastické výhledy. Skály jsou asi i oblíbeným cílem horolezců, o čemž svědčí zacementované slaňovací kruhy. Jako na dlani máme město Jičín, vrch Zebín, celé Prachovské skály, ale i Trosky a mnoho dalších cílů. Chvíli se tady zdržíme, abychom dokázali vstřebat všechny ty okolní krásy. Vrch Přivýšina je nejvyšším vrcholem Prachovské (Jičíněveské) pahorkatiny, jednoho z geomorfologických okrsků Jičínské pahorkatiny.

Přes rozcestí Pod Přivýšinou (398 m) to s námi jde z kopce. Dostáváme se do spáru loupežníka. A loupežníka nejznámějšího z nejznámějších - Rumcajse. Rumcajs je i s Mankou doma, cosi kutí ve svém lesním obydlí na úpatí dávno zaniklého hradu Brada. Hrad byl opuštěn již někdy po roce 1533 a do dnešních dnů se z něj nezachovalo prakticky nic. Ale hradní příkopy a další terénní stopy jasně ukazují na jeho existenci ještě i dnes.

Na nejvyšším bodě se nachází upravené posezení, kříž a sochy věrozvěstů. O otevírají se další fantastické výhledy. Především k východu. Společnost mi tady přišel dělat i mladý a hravý kočičák. Chtěl by si hrát, ale nemohu se mu věnovat dlouho. Tak ahoj mourovatý příteli, musím jít dále. Roman již dole určitě netrpělivě vyčkává.

Vzhůru k Táboru a na Košov

Přes rozcestí Brada (400 m) a Bradačka (368 m) jen "prosvištíme" a scházíme dolů do obce. A protože Roman dostává hlad, stavujeme se na nějaký dlabanec v místní krčmě. Pak přes louky a pole, cestou necestou, pokračujeme k severu. Zebín se nebezpečně přiblížil, ale necháváme si jej na jindy. Bylo by to pár dalších kilometrů navíc. A nějaké zacházky si dnes již dovolit nemůžeme.

Po zpevněné cestě mezi Kněžnicemi a Doubravicemi (Kyjemi) začínáme opět nabírat výšku. Projdeme hezkým portálem pod místní železnicí a za ním překračujeme hranice Libereckého kraje a okresu Semily. Podcházíme mohutný hřeben s hradem Kozlov, který již patří do geomorfologického celku Ještědsko-kozákovský hřbet. Následuje docela brutální stoupání. Alespoň já se zahřál pořádně.

Ono se řekne pahorkatina a někdo tady postaví takový kopec. Kopec, který vám doslova vyráží dech z plic. Na kole bych tudy šlapat rozhodně nechtěl. I když, dnes ta elektrokola. Asi by to šlo… Vrch Tábor jen míjíme, odbočku k vrcholu si ani netroufám navrhnout. Nakonec jsem tam byl mnohokrát, takže Tábor si tentokráte klidně nechám ujít.

Okolo smírčího kříže se dostáváme na dohled ke Košovu (510 m). Roman tady slibuje skvělý dlabanec. No jen je škoda, že v týdnu nevaří… Ale co, pivo tady mají opravdu dobré a společnost je rovněž vybraná. Čas plyne jako divý, dnes již domu opravdu nepojedu. To bych jel někde hodně přes půlnoc.

Po západu Slunce opouštíme Košov. Dnes se musím smát, protože na Košově se křížily naše kroky s kroky kamaráda Dorka Čermáka, který tudy putoval během své hezké trasy přes Ještěd (viz jeho starší článek). V prostoru se naše kroky sice proťaly, nikoliv ale v čase. Dorek tady byl asi o měsíc dříve. Tak snad někdy příště.

Míjíme několik opravdu vyvedených roubenek a již za šera přicházíme na horní okraj Lomnice nad Popelkou. V lokalitě "U spravedlnosti" stojí hezký křížek a také replika šibenice, která tady stávala do roku 1788. Hrdelní právo se i v tomto kraji v Podkrkonoší uplatňovalo se vší přísností.

Scházíme do města a míříme ke Stružinci. Jenže míjíme "Gčko", Romanovu oblíbenou hospodu a sál, kde se konají plesy a zábavy. A že prý ji budou asi za měsíc zavírat a že jestli se nestavíme na jedno. No tak tedy ano, když ji budou zavírat, tak se stavíme na dvě. Když již příště tu možnost zřejmě mít nebudeme. Do Stružince dojdeme tak či tak již za tmy.

Dvě pivka, poslední rozloučení s "Gečkem" a již za tmy se vracíme nazpět do Stružince, kde po třech dnech naše putování končí. Výšlap to byl skvělý. Navštívili jsme spoustu zajímavých míst, našlapali mnoho kilometrů, potkali pár zajímavých lidí. A naplánovali trasu na příští rok, kdy to vezmeme přes vzdálený Ještěd. To bude ale na více než jen na tři dny… A děkuji i parťákovi Romanovi, že má stále odvahu a chuť podnikat podobné turistické podniky.

• Předchozí (1.) část článku
• Trasa vandru (orientačně) na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie