Kozlov a Jinolické rybníky, netradiční trasa do Českého ráje
II. ročník 3denního putování ze Stružince do Stružince (1)
Minulý rok jsme přes Kozákov zamířili do severozápadní části Českého ráje a na Trosky, letos máme v plánu naopak jihovýchodní část Českého ráje se středobodem v Prachovských skalách. A protože na jaře ani v létě jsme nenašli volný termín, vydáváme se na 3denní vandr až na konci září. Místo Týdne VHT v Tatrách, protože slovenské "půlnoční království" je zavřeno za koronavirovou oponu.
Za chladného a pochmurného zářijového rána vyrážíme ze Stružince z obvyklé základny
na třídenní procházku. Však jak jinak nazvat trasu dlouhou asi jen 50 km s převýšením
okolo 1 200 m než jako procházku. Putujeme jen ve dvou, druhý Roman se neúčastní. Přes
Stružinec zamíříme k jihu. Kolem pomníčku Nikolaje Sokolova, který padl při osvobozování
Stružince a Lomnice nad Popelkou 6. května 1945, přecházíme přes táhlý hřeben Skuhrovského
vrchu (592 m) oddělující Stružinec od Rváčova (560 m).
Rváčov a hrad Kozlov
Na obloze sice plují těžké šedivé mraky, po pravici však vidíme vzdálený Ještěd. Odbočím proto na Smetanovu vyhlídku (600 m), ze které by za hezkého počasí jistě byly nádherné výhledy. I dnes to docela jde, vidím kupu typických sopečných kuželů Českého středohoří. Dohlednost je ale omezená, takže větší množství vrchů zůstává skryto za mraky.
Roman šel napřed, na vyhlídku se mu nechtělo. Na dalším rozcestí koukám, kam zmizel. Není po něm ani vidu ani slechu. Tak takto rychlý zase být nemohl. Za chvíli po něm ale slechu je, slyším známý hlas. Zní ze zahrádky vpravo. Roman má tady kamaráda Milana, se kterým se "srazil" u vrátek právě ve chvíli, když se vracel z houbařské procházky. Je chladno, dostáváme hned něco na zahřátí. Nechybí ani do druhé nohy a pak ještě repete. No to nám to hezky začíná!
Sedí se a povídá příjemně, hafani bafají, ale my musíme dále. Přece jen se dny již krátí a my máme před sebou nějakých pár kilometrů. Z krátkého stoupání se otevírá výhled na hrad Trosky, neodmyslitelnou dominantu Českého ráje. O kus dále je i Ralsko, asi nejznámější vršek Ralské pahorkatiny.
Přes lesy a pole s loukami se konečně dostáváme k prvními cíli - k zaniklému hradu Kozlov (606 m). Z hradu dodnes mnoho nezůstalo, jen pár fragmentů zdí a dobře viditelné hradní příkopy. O jeho historii se neví téměř nic. Předpokládá se, že byl postaven někde ve 14. století, jako pustý se již uvádí o století později. Konkrétně v roce 1462. Pravděpodobně tak hrad zanikl někdy v době po konci husitských válek.
Lokalita je to zajímavá i z geologického hlediska. Nacházíme se v pásu metamorfovaných hornin Ještědsko-kozákovského hřbetu, přitom již o malý kousek jižněji, v sousedním geomorfologickém celku Jičínská pahorkatina, převládají horniny usazené. Pískovce tolik typické pro skalní města Českého ráje. Uděláme krátký zápis do vrcholové knihy, která je ve schránce v centrální části hradu a pokračujeme dále k jihu.
Kněžnice a Jinolické rybníky
Po krásném zalesněném hřebeni s čedičovými výchozy sestupujeme za výhledů k Táboru se známou Tichánkovou rozhlednou k jihu. Přes rozcestí U Peklovsi (410 m) a po polích se dostaneme k železnici a rozcestí Cidlina (393 m). Silueta hradu Trosky je o poznání blíže. Prachovské skály se pomalu přibližují.
FotogalerieV obci Kněžnice se zastavujeme v Go! Caffee na výbornou kávu a plánujeme další cestu. Navrhuji jít přímo směr Jinolické rybníky, však se někudy probijeme. Je zbytečné to obcházet. Můj návrh nakonec vítězí. Kolem starých selských stavení a roubenek to tedy bereme přímo. U jednoho stavení mě pobaví hezký nápis, který si dovolím zčásti ocitovat: "Vážený zloději. Čti velmi pozorně!!! Jsem 185 cm vysoký, 105 kg hmotný, naštvaný a ozbrojen. Chytnu tě a zbytek svého bídného života strávíš v ohromných bolestech."
Přes louky, pole a lesy jdeme přímo. Překonáváme pořádně zarostlou říčku Javornice mezi Jinolicema a Březkou a přes osadu Javornice a hezký vyhlídkový vršek Javornická horka (373 m). Tuším, že mi Roman v duchu kope tady někde v lese mělký hrob, ale neříká nic. Tváří se, téměř, jako že pohoda. Nakonec víte jak se to říká - kde je vůle, tam je i cesta!
Z Javornické horky sestupujeme rovnou k Jinolickým rybníkům (320 m). Již se těším do hospůdky U Čochtana. Musím zavolat Michalce, ta má "Kambek" s Ozákem moc ráda. Pivko a polévka by určitě bodly. Jenže ouha, chyba lávky. U Čochtana je zavřeno. Stejně tak ve všech okolních krčmách. Na Jinolických rybnících je na konci září doslova mrtvo. Nakonec nás ale zachraňuje restaurace Eden a její ochotný majitel. Pivo bylo skvělé a jídlo rovněž. Příjemný večer v družném hovoru s dalším z Romanových kamarádů plynul velice rychle.
Prachovské skály a hrad Pařez
Ráno se opět zastavujeme v Edenu. Na kafe. Děkujeme za pohostinství, nahazujeme batohy na záda a vyrážíme vstříc dalším kilometrům. Okolo Jinolických rybníků si to zamíříme do Prachova ke vstupu do skal (388 m). Funguje zde výdajové okénko, které Romana asi inspirovalo k výbornému nápadu se zde zastavit. Nakonec času máme dost a začíná trochu poprchávat.
Když se přežene to nejhorší a naopak se přižene velká a hladová grupa Poláků, pokračujeme dále. Konečně do skal! Je chladno a pod mrakem, ale skály jsou i v tomto počasí nádherné. Kolem hotelu Pod Šikmou věží pokračujeme do nitra Přírodní rezervace Prachovské skály s výměrou 361,91 ha, do světa štíhlých pískovcových věží a úzkých skalních soutěsek.
Přes rozcestí U Buku s bytelným turistickým přístřeškem pokračujeme na Vyhlídku Českého ráje (445 m), která se dříve jmenovala Hraběnčina vyhlídka. Konečně máme Prachovské skály doslova jako na dlani. Užíváme si té nádhery, Prachovské skály jsou opravdu úchvatné. Prohlížíme si štíhlé i buclaté skalní věže, které nesou roztodivná jména. Třeba Dubnové věže, Šlikova věž, Želva, Mnich, Velký kapucín, Velký zbrojnoš, Americká věž aj.
Nasycení výhledy pokračujeme dále. Úzkou soutěskou po Denisově cestě. Místy se s batohy jen tak tak protáhneme. Přes rozcestí Zadní točenice a Pod Prachovskou jehlou jdeme k Turistické chatě v Prachovských skalách (360 m). Tak bych si dal gulášovku… No šéf na chatě asi umí číst myšlenky - gulášovku měli. A výbornou. K tomu i dobré pivo. O gurmánské zážitky na tomto vandru věru ochuzeni nebudeme.
Ale protože máme ještě před sebou další skalky a hlavně hrad Pařez, který neznám, vyrážíme dále. Okolo bývalého přírodního koupaliště U Pelíška (345 m) a čajového altánu míříme hlubokou skalní roklí na rozcestí Na stájích (365 m) a k odbočce na zříceninu skalního hradu Pařez (346 m).
Hrad Pařez (360 m) je opravdu nádherný. Skalní vyhlídky, ve skalách vytesané světničky. Stejného názoru je zřejmě i Slunce, které nám právě tady začíná svítit. Poprvé ze celou dosavadní cestu. Více si o tomto zajímavém hradě můžete přečíst v samostatném článku. My se po prohlídce Pařezu ještě vracíme do Prachovských skal, o tom více však zase až někdy příště.
- Dokončení článku
- Trasa vandru (orientačně) na turistické mapě
Fotogalerie, prohlédněte si fotografie
