Začátek túry byl ve Ždiaru. Vydali jsme se po zelené značce vstříc krásnému vápencovému horizontu. Brzy jsme se dostali k široké louce, minuli hotel Magura i několik stavení a vešli jsme do lesa. Tady začínaly značky naučného chodníku, který vede Monkovou dolinou. Lesní chodníček hned od počátku nabíral výšku.
Stoupání bylo zpočátku mírnější, ale brzy bylo pořádně strmé, výškové metry se nabíraly rychle, vůbec se neztrácely žádným klesáním, stále bylo jen stoupání a stoupání. V některých místech, kde les už ustupoval, byl chodník úzký a velmi strmý a drobná šotolina pod našima nohama občas dost ujížděla, takže bylo nutné jít velmi opatrně.
Ve vápencových oblastech se daří květinkám a i my jsme po celé trase mohli obdivovat velké množství různých druhů kytek. Po neustálém stoupání jsme se dostali na rozlehlou louku s neuvěřitelným množstvím květin. Obklopovaly nás obrovské koberce kontryhelů, vzácné lilie zlatohlavé, stračky tatranské, ale - ačkoliv byl červenec - i blatouchy a petrklíče.
Byl odsud úchvatný pohled do hluboké Monkové doliny, odkud jsme přišli. Potěšili jsme se pěknými pohledy a vydali se dále k Širokému sedlu. Pohled ze sedla byl čarokrásný. Ohromily nás žulové štíty Vysokých Tater, které se před námi objevily. Výrazně kontrastovaly s vápenci Belianských Tater a my jsme si připadali jako na rozhraní dvou rozdílných světů.
Ze Širokého sedla stoupalo pár serpentinek v úbočí Hlúpého, odkud
Ždiarska vidla působila
impozantně. Pak jsme začali pozvolně klesat do Kopského sedla. Belianské Tatry začaly
na své vrcholky stahovat mráčky. Sestoupili jsme k Veľkému Bielemu plesu, odkud
pak chodník vedl podél břehu Trojrohého plesa, které zřejmě získalo svůj název
podle svého tvaru. Pokračovali jsme dále úzkým chodníčkem v kosodřevině směrem
k Zelenému plesu. Mráčků přibývalo, ale nebylo jich tolik, aby nám zakryly
okolní štíty či doliny.
Závěr doliny Bielej vody Kežmarskej byl neskutečně krásný. Kežmarský štít se kolmo vypínal až k nebesům, ve Zmrzlých dolinách sněhová pole lemovala jednotlivá žebra okolních štítů - Lomnického, Pyšného, Čierného či Kolového - a silueta Jastrabé veže se odrážela v zelené hladině stejnojmenného plesa.
Všechny štíty byly tak blízko, že jsme si připadali hrozně malincí. Na druhé straně mile až laskavě působila bělostná čelenka hřebene Belianských Tater a kouzelnou krásu tohoto místa umocňovala temná zeleň kosodřeviny či smrků i různě zelená pestrost listnáčů.
Seděli jsme a zírali kolem sebe. Lákaly nás serpentiny na Veľkou Svišťovku, kam jsme měli namířeno. Jenže někde od Belianských Tater jsme zaslechli hřmění. Bylo horko a dusno a začalo se pořádně mračit. Výstup na Veľkou Svišťovku se tedy nakonec neuskutečnil, raději jsme se vydali podél Kežmarského potoka směrem na Bielou vodu.
Časem zlověstné mraky zmizely a ochladilo se, asi už někde popršelo. My jsme se tedy dešti vyhnuli. Zůstaly nám nejen suché věci a šaty, ale především překrásné vzpomínky. Ty by nám ale zůstaly, i kdybychom dešti neunikli.
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.