Monkova dolina, Belianské Tatry turisticky aneb z vápencového světa do žulového

Monkovou dolinou z vápencového světa do žulového

Probudili jsme se do jasného slunečného rána a hned jsme se vykutali z pelíšků. Byli jsme zvědaví a nedočkaví, chystali jsme se do Monkové doliny, kudy vede jediný turisticky přístupný chodník, který kříží hlavní hřeben Belianských Tater, pominu-li Predné a Zadné Meďodoly, které rovněž patří k utěšeným trasám v těsné blízkosti vápencového masivu Belianských Tater.

Začátek túry byl ve Ždiaru. Vydali jsme se po zelené značce vstříc krásnému vápencovému horizontu. Brzy jsme se dostali k široké louce, minuli hotel Magura i několik stavení a vešli jsme do lesa. Tady začínaly značky naučného chodníku, který vede Monkovou dolinou. Lesní chodníček hned od počátku nabíral výšku.

Stoupání bylo zpočátku mírnější, ale brzy bylo pořádně strmé, výškové metry se nabíraly rychle, vůbec se neztrácely žádným klesáním, stále bylo jen stoupání a stoupání. V některých místech, kde les už ustupoval, byl chodník úzký a velmi strmý a drobná šotolina pod našima nohama občas dost ujížděla, takže bylo nutné jít velmi opatrně.

Ve vápencových oblastech se daří květinkám a i my jsme po celé trase mohli obdivovat velké množství různých druhů kytek. Po neustálém stoupání jsme se dostali na rozlehlou louku s neuvěřitelným množstvím květin. Obklopovaly nás obrovské koberce kontryhelů, vzácné lilie zlatohlavé, stračky tatranské, ale - ačkoliv byl červenec - i blatouchy a petrklíče.

Byl odsud úchvatný pohled do hluboké Monkové doliny, odkud jsme přišli. Potěšili jsme se pěknými pohledy a vydali se dále k Širokému sedlu. Pohled ze sedla byl čarokrásný. Ohromily nás žulové štíty Vysokých Tater, které se před námi objevily. Výrazně kontrastovaly s vápenci Belianských Tater a my jsme si připadali jako na rozhraní dvou rozdílných světů.

Ze Širokého sedla stoupalo pár serpentinek v úbočí Hlúpého, odkud Ždiarska vidla působila impozantně. Pak jsme začali pozvolně klesat do Kopského sedla. Belianské Tatry začaly na své vrcholky stahovat mráčky. Sestoupili jsme k Veľkému Bielemu plesu, odkud pak chodník vedl podél břehu Trojrohého plesa, které zřejmě získalo svůj název podle svého tvaru. Pokračovali jsme dále úzkým chodníčkem v kosodřevině směrem k Zelenému plesu. Mráčků přibývalo, ale nebylo jich tolik, aby nám zakryly okolní štíty či doliny.

Závěr doliny Bielej vody Kežmarskej byl neskutečně krásný. Kežmarský štít se kolmo vypínal až k nebesům, ve Zmrzlých dolinách sněhová pole lemovala jednotlivá žebra okolních štítů - Lomnického, Pyšného, Čierného či Kolového - a silueta Jastrabé veže se odrážela v zelené hladině stejnojmenného plesa.

Všechny štíty byly tak blízko, že jsme si připadali hrozně malincí. Na druhé straně mile až laskavě působila bělostná čelenka hřebene Belianských Tater a kouzelnou krásu tohoto místa umocňovala temná zeleň kosodřeviny či smrků i různě zelená pestrost listnáčů.

Seděli jsme a zírali kolem sebe. Lákaly nás serpentiny na Veľkou Svišťovku, kam jsme měli namířeno. Jenže někde od Belianských Tater jsme zaslechli hřmění. Bylo horko a dusno a začalo se pořádně mračit. Výstup na Veľkou Svišťovku se tedy nakonec neuskutečnil, raději jsme se vydali podél Kežmarského potoka směrem na Bielou vodu.

Časem zlověstné mraky zmizely a ochladilo se, asi už někde popršelo. My jsme se tedy dešti vyhnuli. Zůstaly nám nejen suché věci a šaty, ale především překrásné vzpomínky. Ty by nám ale zůstaly, i kdybychom dešti neunikli.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.