Pohoří Malá Fatra v zimě, přechod pohoří na sněžnicích

V zajetí sněhu aneb Lúčanskou Fatrou na sněžnicích

Přestože je vlastně ještě podzim, bohatá sněhová nadílka, nejen na horách, nás láká na první sněžnicovou túru, kterou chceme stihnout ještě před Vánocemi. Po krátkém rozhodování padá nakonec volba na Malou Fatru a jelikož její Kriváňskou část máme v zimě docela prošlápnutou, vydáme se na její méně známou Lúčanskou část, která je, kromě oblasti Klaku a Velké Lúky, téměř zapomenutým koutem slovenských hor.

Jelikož nechceme nikde bivakovat a ubytovací možnosti se tady nachází vlastně jen na známém lyžařském středisku Martinské Hole (podle kterého se někdy nesprávně nazývá celé pohoří), trasu plánujeme následovně - ze Strečna na Martinky a poté některou z tras do Žilinské kotliny. Objednáváme ubytování a těšíme se, jak v pátek vyrazíme.

Jenže, člověk míní a příroda mění. Předpověď počasí na sobotu se mění na zataženo se sněžením. Na neděli ovšem zůstává příznivá, má jen foukat čtyřicetikilometrový vítr, což se dá přežít,nejsme přece z cukru. Proto měníme plán, v sobotu přijdeme na chatu a v neděli půjdeme do Strečna, takže vlastně obráceně. To ještě netušíme, jak dobré to bylo rozhodnutí.

V sobotu přijíždíme do Martina a pomocí MHD se dostáváme na zastávku Stráně, odkud krátce před třetí odpolední začíná samotná túra.

Stoupání na hole

Žlutou značkou po asfaltové cestě, podél hotelů a chat, začínáme pomalu stoupat. Rozcestník nám oznamuje, že to na Hole máme dvě a půl hodiny chůze. Docela pohoda, jen pokud bychom nemuseli vystoupat přes sedmset výškových metrů… U stanice nepoužívané lanovky prudce odbočujeme do lesa a upravenou, klikatící se cestou míříme k rozcestníku Hodinovka, kde se nachází několik laviček a na podstavci stojící dělo, připomínka válečných let.

Na několika místech se otevírají výhledy, leč kvůli sněžení nic, co by stálo za řeč, nevidíme. Po cestě se jde příjemně, jen si musíme dávat pozor na příznivce různých prkýnek na nohou, co tudy sjíždí z holí. Zvlášť ti z mladší generace si asi neuvědomují, že se tu můžou pohybovat i nějací ti turisté. Ostražitost je na místě, nechceme aby naše túra skončila předčasně a my platily za sněžnice zbytečně.

Po krátké pauze u kanónu pokračujeme v serpentinách klikatící se cestou dále a míjíme rozcestník s významovou odbočkou k památníku padlých partyzánů. K památníku není cesta vůbec prošlapaná, z čehož usuzuji, že partizánská minulost tohoto kraje už nikoho nezajímá. Po další půlhodině se cesta napojuje na silnici vedoucí k lyžařskému středisku a nenamáhavou chůzí přicházíme k chatě Martinské hole, kde máme domluveno ubytování.

Ubytování na Martinkách

Na chatě je živo a po povinném pivu nás ubytovávají v apartmánu s vlastním sociálním zařízením, televizí a podobnými vymoženostmi. Upozorňuji slečnu, že domluva byla jiná, načež mě ujišťuje, že cena zůstává na domluvených deseti eurech za osobu. To se dá, říkám si. Odcházíme na večeři. Nabídka jídel není nijak pestrá, ale hladového turistu určitě uspokojí. Pivo je též dobré kvality, takže dojem z chaty kazí jen příšerná hudba linoucí se z reprobeden. Po krátké družbě s bratry Slováky se odebíráme na kutě, načerpat sílu na zítřejší hlavní část túry.

Ráno nás vycházející slunce, rozehrávající na inverzní oblačnosti úžasnou světelnou show, vítá do nového dne. Z okna to vypadá na pěkný den, jen vrcholky stromů, pohybující se ve větru, nás trochu zneklidňují. Rychle snídáme a balíme. Ještě nám u baru ochotně vaří vodu na čaj a už vyrážíme do nitra Lúčanské Fatry.

Nejvyšší vrchol Lúčanské Malé Fatry

Hned za chatou prochází žlutý chodník na Velkou Lúku, jež je se svými 1 475 m nejvyšším vrcholem této části Malé Fatry. My ale trasu chodníku nesledujeme a po sjezdovce šplháme k televiznímu vysílači na Křížavě. Celou cestu máme za zády úžasný pohled na Vysoké Tatry a Velkou Fatru. Kriváňská Fatra se nám schovává pod kobercem mraků.

Také si tu "užíváme" dost silný nárazový vítr a jsme zvědaví, jak moc to bude foukat na hřebeni. Za pár minut se tam dostáváme a jsme ujištěni, že opravdu hodně. Obsluha vleku jen kroutí hlavou, nechápajíc, proč se do takového nečasu vydáváme sami a zcela dobrovolně.

Směr Minčol

Nahoře končí upravený terén a začíná tyčové značení. Nasazujeme tedy sněžnice na nohy a vydáváme se k vysílači. Tady se napojujeme na červený chodník a podél betonového plotu vysílače postupujeme na sever, směr Minčol. A nutno říci, že postupujeme pomalu. Vítr sem totiž navál místy i metr a půl sněhu. Navíc chvíli trvá, něž si všimneme nejbližší tyče a zbytečně obcházíme celý vysílač.

Jsme v pásmu kosodřeviny a smrků a není tu jediné stopy přítomnosti lidí. A to se nacházíme jen pár desítek metrů od lyžařského střediska. Přímo panenská krajina. Jako z Mrazíka. Jenže ten měl sáňky samochodky, kdežto my si musíme vystačit s vlastními silami.

Boj s hlubokým prašanem

Začínáme se prodírat prašanem zasněženou kosodřevinou, každý zhruba třetí krok se boříme až po pás a velmi si to užíváme a smějeme se tomu. Zatím. Po pár minutách procházíme kolem rozcestníku, kde začíná modrý značený chodník vedoucí do obce Turie. V závětří stromů tak nefouká, ale slunce a občasné výhledy zakryla oblačnost. Přes Zázrivou, kde nás opět pořádně ofukuje vítr, postupujeme dál a za Dlhú Lúku, kde se připojuje žlutá značka z Vrútek, děláme malou občerstvovací pauzu. Od tohoto místa nás až na Minčol provází zaváté stopy nějakého pěšáka, takže i do těchto končin někdo občas zavítá.

Na Minčol, který je skvělý výhledový bod a křižovatka značených cest, stoupáme za doprovodu vichru, který mě hned při opuštění pásma lesa sráží přímo na zem. Na vrcholu se schováváme za kamennou mohylu, na níž se tyčí vrcholový kříž, zabalujeme se do čeho se dá a po velmi fotogenickém hřebenu pokračujeme směrem k Úplazu.

Vítr nám do obličeje vymršťuje ledovo-sněhovou tříšť a občas máme dost práce udržet se na nohou. Tohle rozhodně není čtyřicet,ale tak sedmdesát km/h (jak se mi po návratu podařilo zjistit). Alespoň vítr odvál sníh a my proto postupujeme docela rychle. Někde v půli cesty stojí další dělo.

Na chvíli využíváme jeho závětří. Kousek pod Úplazem se na okamžik odkryje výhled na velkofatranský Lysec, my ale máme trochu jiné starosti, než se kochat okolní krajinou a co nejrychleji pádíme za vrchol, na jeho závětrnou stranu. Tady už naštěstí nefučí, takže sundáváme přebytečné vrstvy a poněvadž se protrhává oblačnost, poprvé si vychutnáváme výhled do Žilinské kotliny, na Strážovské vrchy a Kysuce.

Chtěli jsme sestoupit do Strečna

Nejatraktivnější část hřebene máme za sebou, byť jsme si ho moc neužili, i když to závisí na úhlu pohledu a už nás čeká jen sestup dolů do Strečna, kam to mají být ještě dvě a půl hodiny chůze. Jenže všechen sníh je navát právě sem. Boříme se, už ne každý třetí, ale každý krok, minimálně po kolena. Je to docela opruz.

V prošlapávání se střídáme a z túry se stává nekončící boj s prašanem. Už nám to tak veselé nepřijde a jsme vlastně rádi, že v tom nemusíme šlapat nahoru, jak bylo původně v plánu. Pohádkově zasněžený les začíná houstnout a končí i tyčové značení. Na námrazou obalených kmenech stromů jen stěží hledáme značky, a tak touto panenskou krajinou postupujeme vyloženě intuitivně, nebo lépe řečeno cik-cak. Občas nějakou značku najdeme a upravíme směr pochodu. Tak to uděláme ještě několikrát. Pak se ale po náznaku cesty a značení slehne zem.

Definitivně kufrujeme

Poprvé se dostává na buzolu a mapu a zjišťujeme, že jsme několik desítek výškových metrů níž, a navíc trochu východně. Stoupáme, kličkujeme mezi stromy a po půl hodině se ocitáme na pěkném výhledovém místě. Tady opět nacházíme značení. Chvilka odpočinku a pokračujeme dále.

Po, asi třechstech metrech, značení zase ztrácíme. Několik minut se jej snažíme najít, ale marně. Sestupujeme ještě níž, objevujeme něco jako svážnici a vydáváme se po ní. Cesta ale vede opačným směrem než bychom chtěli. Domlouváme se, že pokud brzy nezmění směr, nepůjdeme do Strečna, ale pokusíme se dojít do Vrútek, odkud se do Žiliny, ze které máme zaplacený autobus, dostaneme snadno. Cesta směr nakonec mění, jenže na jih,jakoby nazpět na hole. Nezbývá nám nic jiného, než se vrhnout po svahu rovnou dolů.

Rubaniskem a korytem potoka se dostáváme na nějakou cestu a byla to po monotónním prošlapávání sněhu zábavná a vítaná změna. Překračování kmenů, podlézání větví, skákání z jedné strany potoka na druhou a nakonec můj loping a pád na zem, jak se mi jedna sněžnice zahákla za nějakou větev. Naštěstí prví pomoc v podobě moravských kapek je ihned po ruce. Po veselé vsuvce pokračujeme. Ztratili jsme spoustu výškových metrů, sněhu ubylo, takže se jde o něco lépe.

Opět jsme na turistické značce

Za dvacet minut přicházíme k rozcestí a nalézáme značku. Zelenou značku vedoucí z Piatrové do sedla Javorina. Jsme jižněji, než jsem čekal a poprvé se ocitám jinde, než jsem si myslel. Prostě parádní kufr! No, jednou to přijít muselo! Vydat se odtud do Strečna považujeme už za časově nereálné a navíc nechceme riskovat další kufr a tak nabíráme směr Piatrová.

Z počátku se ještě plahočíme lidskou nohou nepoznamenanou cestou, později je už prošlapaná a nakonec projetá traktorem, náznakem blížící se civilizace. Sněžnice putují na batoh a zanedlouho se zelená značka potká s modrou z Minčolu v Kamenné dolině, odkud je to podél chat k autobusové zastávce MHD jen deset minut. A tady taky tato túra po sedmi a půl hodinách končí.

Ze všech túr po Malé nebo Velké Fatře co jsem zatím absolvoval, tuto považuji za nejtěžší, zvlášť psychicky. Doporučit ji mohu zkušeným a nadšeným trekařům s dobrým vybavením, nebo těm, co se neradi protloukají davy turistů (které na Lúčanské Fatře nepotkáte ani v letní sezoně). GPS je výhodou, pokud cestu dodře neznáte a chcete dojít do cíle.Jinak si vystačíte s běžnou turistickou mapou. Délka trasy v původním plánu je kolem dvaceti kilometrů, kolik jsme našlapali my nevím.