Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | Seznamka | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 25.10.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Krakonošova stovka

Krakonošova stovka

Krakonošova stovka neboli K 100

14.7.2010 | Martin Pánek

V pátek 18.6. večer startoval ve Vrchlabí již 44. ročník dálkového pochodu napříč Krkonošemi. Jedná se o jednu z nejnáročnějších vytrvalostních akcí tohoto typu u nás. Jak z názvu vyplývá, účastníci musí ujít 100 kilometrů v horském terénu, překonat převýšení okolo 3 500 metrů a to všechno ve 24 hodinovém limitu.

Petrova bouda - dnes opuštěná a chátrající

O existenci tohoto podniku jsem věděl už alespoň čtyři roky a od samého začátku mi bylo jasné, že to prostě musím někdy zkusit. To se konečně vyplnilo letos, kdy jsem se na to opravdu cítil a troufl jsem si postavit se na start.

Účast s velkým nadšením přislíbilo i dalších pět kamarádů. Ti celou situaci po několika dnech přehodnotili a rozhodli se absolvovat kratší, asi 58 kilometrovou trasu se startem v sobotu ráno s tím, že do Vrchlabí se svezeme společně v pátek navečer. Nakonec jsem den před akcí zjistil, že si to všichni z nejrůznějších důvodů rozmysleli a nikam nejedou. Musím říct, že v kombinaci s apokalyptickou předpovědí počasí, slibující silné bouřky a přívalové deště, to dost podlomilo mé odhodlání.

Nakonec se, přes všechny zkoušky mého odhodlání, v pátek před devátou hodinou večerní prezentuji na dvoře domu dětí a mládeže Pelíšek ve Vrchlabí. Navzdory poměrně nepříznivé předpovědi počasí se tu začíná shromažďovat hodně lidí. Tím se zvyšují mé šance nedojít poslední. Mezi startujícími nechybí ani loňský vítěz nebo jeden ze zakladatelů tohoto pochodu. Nakonec se kvůli nečekanému počtu účastníků, který překonal všechny předešlé ročníky, posouvá start na čtvrt na deset namísto původně plánované deváté hodiny.

Sněžné jámy, v pozadí Vysoké Kolo

Přesně ve čtvrt nás z brány DDM vypouští Krakonoš a 160 odhodlaných dálkoplazů vyráží vstříc sto kilometrů dlouhé trase. Hned od začátku se pochoduje v dosti svižném tempu a pro zahřátí je potřeba vystoupit asi pět set výškových metrů na vrchol Žalý, kde se nachází první kontrolní stanoviště. V průběhu výstupu se snáší tma a rozsvícejí se první čelovky. Stále ještě v davu přicházím na Žalý a stojím několikaminutovou frontu na razítko. Okamžitě, jak ho dostanu, vyrážím dál.

Se soumrakem a rychle nabytou výškou se i citelně ochladilo a začíná mrholit. Oblékám větrovku, nasazuji čelovku a začínám si vychutnávat noční atmosféru. Díky frontě na kontrole se protrhal velký dav, ve kterém jsme tam dorazili, takže teď jdu víceméně sám.

Ze Žalého vede cesta lehce zvlněným terénem po červené značce na rozcestí Na Rovince, odtud po zelené za Třídomí, kde odbočujeme na svážnici vlevo. V průběhu cesty mě předchází i předbíhá několik lidí. Utěšuji se tím, že je jich za mnou ještě dost. Po necelých třech hodinách chůze z Vrchlabí otevírám dveře malé dřevěné boudičky na Horních Mísečkách, kde je druhé kontrolní stanoviště.

Dostávám další razítko a naběračkou se snažím dostat zbytky čaje z velkého kotle. Na většinu lidí za mnou už nezbude. Je vidět, že letošní velká účast pořadatele trochu zaskočila. Vyjdu s kelímkem ven, na chvilku si dřepnu a srkám vlažný čaj. Je to první a na pár hodin i poslední odpočinek, ale nálada je zatím dobrá a sil je ještě dost.

První část cesty do Harrachova vede příjemnou stezkou lesem, občas překročí nějaký ten potok a po chvíli pozvolna stoupá ve svahu pod Harrachovými kameny. Ve tmě ve svahu před sebou vidím řadu světel z čelovek rychlejších chodců. Tempo je pořád dost rychlé, snažím se neztratit z dohledu dvojici jdoucí přede mnou. V této části Krkonoš jsem nikdy nebyl a za tmy se mi tu bloudit nechce. To samé nejspíš dělá i dvojice za mnou. Občas si říkám, kolik z těch 160 lidí vlastně doopravdy zná cestu. Je možné, že by někdo vpředu zle odbočil a několik desítek lidí by ho v klidu následovalo třeba i několik kilometrů? Snad ne.

Chodník ze Sněžky

Příjemná pěšina končí na Dvoračkách a začíná vcelku nezáživné klesání po asfaltce. Kousek před Harrachovem překonávám první lehčí krizi. Začínám cítit únavu, ale zároveň si uvědomuji, že nejsem ještě ani ve třetině. Za únavu může tempo, kterým normálně chodím jenom když někam opravdu spěchám, jinak ne. Ale dá se to vůbec celé stihnout za 24 hodin, když si člověk hned ze začátku nenažene nějaké ty kilometry? Nepřepálil jsem trochu ten začátek? To jsou myšlenky, které se mi při sestupu do Harrachova honí hlavou.

Jakmile nacházím kontrolní stanoviště na autobusovém nádraží, černé myšlenky mě opouštějí. Mám za sebou skoro 31 kilometrů za necelých pět a půl hodiny, to je slušné. Na této kontrole je kromě zbytku čaje k dispozici už i chléb se sádlem a cibulí nebo s marmeládou. Hodím do sebe dva chleby, rizikové zóny na chodidlech přemáznu vazelínou jako prevenci proti puchýřům, navleču nové ponožky a plný optimismu vyrážím podél řeky Mumlavy vstříc Krkonošskému hřebenu.

Asfaltová silnička mírně stoupá a po pravé straně hučí řeka. Kousek před Krakonošovou snídaní si z řeky doplňuji vypitou vodu a přidávám trochu jontového nápoje, aby tělo dostalo nazpět alespoň trochu minerálů, které při zátěži vyloučí. Také si všímám, že začíná být pomalu vidět a tak vypínám čelovku. Při této zastávce mě předchází několik skupinek. Rychle se sbírám a bez další přestávky pokračuji ve stoupání až na Voseckou boudu.

Tady začíná být opravdu velká zima, tak přidávám vrstvu oblečení, cpu do sebe nějaké müsli tyčky a sleduji výrazy ve tvářích přicházejících lidí. Zaujal mě kluk, který až sem vyšel v kraťasech po kolena a v bavlněném tričku. Taky tady zastavuje, aby se oblékl. K mému překvapení vytahuje poměrně tenkou, nejspíš zase bavlněnou, mikinu a neprofoukavost této kombinace zajišťuje odlehčenou pláštěnkou, která zakrývá pouze trup a hlavu, nikoliv ruce a nohy. Takto vyzbrojen vyráží směr Tvarožník, kde je těsně nad nulou a fouká mrazivý vítr. Chvíli zůstávám zmražen úžasem a upřímně toho kluka obdivuji. A lituji.

Cestou od Tvarožníku ke Sněžným jamám pozoruji mezi mraky východ slunce. Rodí se nový den a polovička pochodu se blíží. Ta horší mě teprve čeká. Sněžné jámy dělají čest svému jménu a dýchá z nich mrazivý vítr, který neustává ani při sestupu po kamenné cestě okolo Vysokého Kola. Jen kvůli své lenosti zastavit se a lovit v batohu si nenasazuji rukavice na zarudlé, štípající ruce.

U přístřešku v sedle pod Vysokým Kolem předcházím několik lidí. Docela to potěší, když většinou spíše ostatní předcházejí mě. Od přístřešku se cesta klikatí mezi klečí okolo Mužských a Dívčích kamenů k Špindlerově boudě. Další kontrola je kousek odtud na boudě Lužické, zvané také vojenská zotavovna Malý Šišák.

Krkonoše

Už docela unavený se vpotácím dovnitř. Na podlaze za vstupními dveřmi posedávají podobně znavení jedinci, odpočívají nebo se starají o chodidla. Vedle prostorné chodby je téměř plně obsazená jídelna, ve které mě kdosi zve, ať si přisednu. S nadšením přijímám číšníkovu nabídku polévky a ještě než odejde, stihnu ho požádat o razítko.

Polévka po probdělé noci chutná skvěle, je hustá a se třemi rohlíky a dvěma hrníčky čaje dost zvedne náladu. Hned jak dojím vstanu od stolu, sednu si do chodby k ostatním a začnu se také věnovat péči o svá chodidla. Nakonec na chatě strávím asi půl hodiny, což je znát hned na prvních krocích. Nohy za tu dobu úplně ztuhly a pár minut mi potrvá, než to rozchodím.

Z chaty se vracím zpět k Špindlerově boudě a začínám stoupat po hřebeni. Po chvíli od hřebenové červené odbočím vlevo a začnu po zelené klesat do lesa na polské straně. Pěšina je tu místy dost rozbahněná, což zpomaluje zejména stovkaře v promokavých botách. Po nějaké době je tu mokřadů a potůčků tolik, že je stezka samá lávka. Nebýt lávek na cestě, dýchá z tohoto lesa tajemná divočina.

V takové krásné přírodě cesta rychle utíká a tak mi přijde, že jsem nějak rychle na další kontrole. Ta je v útulné dřevěné chajdě patřící polskému národnímu parku. Příjemná mladá Polka nám tu vaří kávu nebo čaj, každému co hrdlo ráčí. Na stolech je několik druhů sušenek a perníčků. Člověku by se skoro nechtělo zvedat, zejména když ho čeká stoupání až na Sněžku. Tuto část jsem považoval za jednu z největších psychických zkoušek celého pochodu, tak uvidíme.

Naštěstí se žádná krize nekoná, protože se dávám do řeči s dalším pochodníkem a stoupání okolo Maleho Stawu na Strechu Akademicku utíká rychle a v dobré náladě. Po 60 kilometrech putování o samotě je něčí společnost vítaná změna.

V nekonečném stoupání na vrchol Sněžky je trochu rychlejší než já, takže docházím chvilku po něm. Pro něj to tu končí. Říká, že je spokojený s tím, že došel na Sněžku a že dál by nejspíš ještě jít mohl, ale nechce se z toho další týden vzpamatovávat. To mě opět nutí k zamyšlení, jestli to vůbec zvládnu dojít. A jestli ano, tak v jakém asi budu stavu?

Měsíc

Ze Sněžky vycházím spolu se dvěma kluky, jejichž jména jsem si bohužel nezapamatoval. Mrzí mě to o to víc, že to byli praví parťáci do nepohody - samá sranda a optimismus. Všichni tři už při sestupu cítíme kolena, takže na schodech, kterými je tu a tam cesta směrem na Pomezní boudy zpevněna, budíme pozornost turistů. Technika je vcelku pochopitelná, ale pokud jste před několika hodinami teprve vstali z postele a vychutnáváte si procházku, působí trojice kluků, spouštějící se po ránu z každého schůdku opatrně na trekingových hůlkách, jako parta jdoucí z gay párty.

Tímto způsobem překonáme i početné schody nad Jelenkou, u které se terén zmírní a dál je již bez schodů. Z pramene u Jelenky doplňujeme vodu a krátce posedíme. Okolo se ale mihne několik podezřele povědomých tváří a tak radši vyrážíme na cestu. Cesta na Pomezky rychle utíká s výjimkou posledního úseku, kde se cesta mění na asfaltovou. Po tolika nachozených kilometrech začíná pochod po tak tvrdém povrchu pomalu bolet.

Na kontrole na Pomezkách nás vítá urostlý chlap a s přátelským úsměvem sděluje, že už zbývá "pouze" 28 kilometrů. Děsná představa. Po rychlém občerstvení a údržbě chodidel spojené s navlečením posledního páru ponožek se posbíráme a hledáme červeně značenou trasu, vedoucí po asfaltce dolů k rozcestí u kostela, odtud dále po modré do Spáleného Mlýna.

Tady po dlouhé době začínáme zase stoupat do sedla mezi Červeným a Pěnkavčím vrchem. Následuje sestup do Velké Úpy a pochod stále po asfaltce do Pece pod Sněžkou. Začínáme mít trochu strach ze splnění 24 hodinového časového limitu a tak trochu přidáváme do kroku. Silnice do Pece se zdá být ale nekonečná.

Na poslední kontrolu v Peci přicházíme po 18 hodinách a 45 minutách téměř nonstop chůze. Zbývá nám něco málo přes pět hodin k překonání posledních asi 17,5 kilometrů. Aby to nebylo tak jednoduché, je potřeba hned za Pecí vystoupit několik set výškových metrů k boudě Mír. Krátce posedíme, jeden z mých společníků si ošetří koleno jakýmsi zmrazovacím sprejem a vyrážíme vstříc kopci.

Nasazujeme až překvapivě svižné tempo a vcelku rychle stoupáme. Tělo už asi rezignovalo dávat najevo vyčerpání prostřednictvím svalové únavy. Jen aby klouby vydržely. Právě tento problém řeší u boudy Mír společník, který se před chvílí snažil zmrazit bolest v koleni. Podávám mu ibalgin, který zapíjí plechovkou redbullu. Zoufalá situace si žádá zoufalá řešení. Nakonec se to ukázalo jako výborná kombinace, protože dalších několik kilometrů suverénně diktuje tempo a je samá sranda.

Za Mírem se ponoříme do lesa, projdeme okolo vysílače, obejdeme jednu z chat a postupujeme po zvlněné pěšině, až se napojíme na širší, pozvolna klesající, svážnici. Pár minut kráčíme i po jakési asfaltce, kterou ale zase opouštíme odbočením na svážnici vlevo. Ta nás nějakou dobu spolehlivě vede k našemu cíli. Následuje lehce zmatený sestup po lesní pěšině a konečně se ocitáme na silnici mezi domy. Moje nadšení z toho, že už zbývá jen kousek cesty po silnici a jsme tam, zmrazí odbočka ze silnice a následující stoupání na louky nad domy.

Dívčí kameny

Na loukách je dost těžká orientace. Naštěstí před námi už prošlo dost lidí, takže je docela zřetelná prošlapaná pěšinka v trávě. Jednotlivé louky jsou od sebe odděleny řadami stromů. Za každou z nich už cítím sestup do Vrchlabí. Zase ne. Jednou se za stromy namísto vysněného klesání objeví vysoký drátěný plot natažený na betonových sloupcích.

Nemůžu se ubránit myšlenkám na pochod smrti s koncem v koncentračním táboře. Jeden z naší, pomalu se rozrůstající, skupinky přidává poznámky o vyhlášené sprše. Morbidní? Možná, ale když takovou dobu nespíte a v kuse jen jdete a jdete, napadá vás kde co. V této souvislosti mi náladu zvedá pomyšlení na to, že mnozí lidé prožili mnohem horší věci a že já jsem tady vlastně na výletě a dobrovolně.

Vytoužený cíl je konečně na dohled, pod námi je Vrchlabí, od kterého nás dělí už "jen" sestup po panelové silnici. Naše kroky jsou z nejrůznějších důvodů už dost krátké. Dokonce jsem si všiml, že jdu trochu bokem a podvědomě tak trochu ulevuji už velice bolestivým chodidlům. Do cíle je to už jen kousek a tak se probelháme několika uličkami a vcházíme na dvůr domu dětí. Pár lidí, kteří došli před námi nám tleská, paní u stolečku nám zapisují čas, kontrolují razítka a vydávají diplomy.

Pocit euforie z dokončení takové akce je něco nepopsatelného. To, co bylo ještě před několika hodinami pouze snem, je najednou skutečné. Stojím tu po dvaadvaceti hodinách a deseti minutách téměř nonstop chůze, v nohách mám neuvěřitelných 100 kilometrů a jsem šťastný. K dokonalosti schází snad už jen guláš. Ale i ten organizátoři zajistili a tak po chvíli už spokojeně sedím na lavičce, vychutnávám si zasloužené jídlo a čekám na auto, které mě tu má vyzvednout.

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor
27.03.2013, 13:28 Lukáš | díky za článek
30.04.2012, 12:40 Pepa | Ahoj
12.08.2010, 09:00 petr tesner | obrovsky smekám!
18.07.2010, 21:24 Ivan Zajíček | Vzpomínky na podobné prasárny!
19.07.2010, 13:11 Pavel | Beskydské stovky
14.07.2010, 15:24 Pavel | pochvala za pěkný článek
16.07.2010, 12:43 Martin | Díky


Další související články:

+ Výstup na Sněžku, Krkonoše
+ Krkonoše, bouřlivý přechod hřebene
+ Krkonoše, nejvyšší pohoří České republiky; horské chaty a levné ubytování na horách
+ Přes krkonošskou Střechu
+ Krkonošské Harrachovo "kamení". Po stopách šlechtického rodu Harrachů.
Reklama
Reklama
Výběr článků
Hory Známe vítěze VI. ročníku autorské soutěže Treking s Tilakem
Hory Nový zámok - dominanta Banské Štiavnice
Hory Grande Anello dei Sibillini - pohodové putování Apeninami
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Hledej podle pohoří
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist