Výstup na Piz Surgonda, engadinské třítisícovky a horská turistika

Engadinské třítisícovky potřetí (2)

Do Vna to je z kempu kousíček, takže z něj vyrážíme už kolem půl deváté. Hodláme udělat kolem Piz Ariny kolečko, samozřejmě s výstupem na vrchol. Z Vna se vydáváme přímo na sever nejprve po vrstevnici dále do hor směrem k zapadlé vesnici Zuort, po chvilce odbočíme doprava nahoru nekonečným modřínovým lesem.

Cesta pro traktory vytrvale stoupá stejně prudkým sklonem a my funíme jak o závod. Naštěstí jsme ve stínu a slunce na nás nepraží, zato si nás našla hejna much, kterých není možno se zbavit. Mouchy nad námi vytrvale krouží, sem tam sedají a nedají pokoj a nedají. Naštěstí jsme morálně na výši a tak po hodině stoupání se jich zbavíme na loukách Alp Pradatsch (2 076 m).

Zde se nám ztrácí značka. Stoupáme proto přímo nahoru po vyšlapané cestičce. Za horizontem ale zjišťujeme, že cestička to je pouze kravská a ztrácí se na horních loukách. Po těch bychom sice došli do sedla Fuorcla Pradatsch pod Piz Arinou, sedlem ale chceme jít až cestou z vrcholu. Dan, Hanka a já se vracíme zpátky k lesu, jelikož podle cesty dalších dvou turistů za námi vidíme, kde jsme udělali chybu. Ostatní nechtějí ztrácet výšku a riskují přímou cestu na jihozápadní žebro hory skrz kleč.

Čtěte také: Engadinské třítisícovky potřetí (1), vysokohorská turistika ve Švýcarsku

Naše trojice začne stíhat další dva turisty. Po chvilce zjišťujeme, že jsou tři a že nejdou tak rychle, jsou přece jenom starší. Musím říci, že nebýt jich, asi bychom hned tak správnou cestu na zmíněné žebro nenašli. Značky téměř vymizely a je jasné, že na tuto horu se opravdu moc nechodí. V husté kleči se vymotáváme nahoru a po chvilce se opravdu ocitáme na pustém rameni vedoucímu přímo na vrchol.

Ten se zdá kousek, je ale jasné, že to tak jednoduché nebude, jelikož musíme vystoupat nějakých 600 až 700 výškových metrů. Kolem půl jedenácté začínáme my tři tvrdou šichtu - stoupat monotónně nahoru a stíhat zbytek výpravy, který na zkratce přece jenom vydělal dobrých dvacet minut.

Daleko mladší Dan nám utíká a tak zůstávám osamocen s Hankou, což taky není špatné. Povídáme si o všem možném, vzpomínáme na děcka a takřka bez odpočinku míříme nahoru po travnatém širokém rozložitém rameni, na kterém se pasou krávy a z kterého jsou čím dál tím pěknější výhledy.

Asi po 45 minutách už vrchol tušíme za horizontem, za ním ale zjišťujeme, jak se mýlíme. Přecházíme jeden horizont za druhým a náš cíl pořád není vidět. Stále relativně pohodlnou cestičkou připomínající spíš Balkán svou kombinací tráva a skaliska, kterých docela přibývá. Nezbývá než stoupat dál a těšit se na okamžik, kdy spatříme vrchol.

Konečně vrcholový kříž, u něhož vidíme sedět ostatní! Než se k němu dostaneme, rozhodne se nás ještě jedna divočejší kráva, kterých tu je i v této výšce stále dost, docela prohnat.

Nahoře opět parádní výhledy! Přímo na sever kousíček od nás dvojice Stammerspitz (3 147 m) a naše první třítisícovka z před čtyř let Muttler (3 294 m), na nějž jsme ale stoupali z opačné strany, ze Samnaun.

Na jih přes údolí Innu hraniční pohoří s Itálií s dominantou Piz S - Chalambert - Dadaint (2 961 m), dolina Val d´Uina s neskutečným kaňonem Uinaschlucht, jenž taky známe, a hlavně Piz Sesvenna (3 204 m), na kterou jsme před dvěmi lety vystoupali skrz ledovec, jenž dnes jasně vidíme zářící na slunku. Hodně na to vzpomínáme, vždyť to pro nás s Hankou byla jedna z nejkrásnějších túr v životě.

O něco blíž přímo nad Scuolem Piz Lischana, na jehož vrcholu také spočinula naše noha, a další a další hory široko daleko. Po chvíli se na vrchol dotrmácejí i další tři zmiňovaní turisté a to je pro tento den asi vše. Jedna z nich je žena důchodového věku z vesnice Ramosch kousek pod námi. Říká, že zde opravdu mnoho turistů nechodí, ale že to je právě to nejlepší. Tomu dáváme za pravdu a vůbec nám nevadí, že nás tu je tak málo. Jožka sejde kousek dolů směrem ke kempu a hlásí, že ho vidí.

Kamilové s Markétou mizí dolů směrem do sedla Fuorcla Pradatsch (2 640 m) mezi Piz Arinou a kamennou pyramidou Muttleru. My je následujeme. Docela krkolomnou prudkou cestou, ve které se vyskytují i dva jednoduché komíny. Aspoň nějaké zpestření. V opět travnatém sedle se celá výprava schází dohromady a spouští se prudkým svahem na opačnou stranu hory.

Zanedlouho docházíme k salaším, odkud za cinkotu všudypřítomného skotu zabočíme doprava po pohodlné vrstevnicové cestě pro auta. Od té chvíle jdeme pořád po úbočí Piz Ariny. Po pravé ruce vrcholová část, po levé údolí Innu i s okolními vesničkami a kempem dole.

Překrásnou liduprázdnou krajinou šlapeme dál až k hranici lesa, kde si můžeme vybrat mezi pokračováním po široké cestě anebo pěšinkou lesem a loukami. Všichni kromě Jožky volí dobrodružnější a nejistou variantu číslo II. Cesta na mapě sice je, značená ale v reálu není. Na rozcestích cestiček tudíž nevíme, kterou se vydat, a jdeme víceméně "po čuchu". Ale určitě nelitujeme!

Cesta lesy, loukami a mokřady stojí za to. Po zhruba hodince krásného konce dnešní túry docházíme k autům a močíme si unavené nohy ve vedle stojící kašně, což se nelíbí místním, jak časem zjišťujeme. A tak radši mizíme do kempu, kde po bazénu a baště přemýšlíme, kam zítra. Vzhledem k předpovědi počasí, stále pěkně s pár mráčky, nevolíme žádnou odpočinkovou túru, ale něco pořádného.

Tajuplná Piz Surgonda (3 196 m)

Na zmínku o tomto štítu jsem narazil při brouzdání po skialpinistických webových stránkách. Poblíž se nachází osamělá chata uprostřed hor Chamanna Jenatsch (2 652 m), která je východiskem pro vyznavače této aktivity. Samotná hora leží mezi touto chatou a silničním sedlem Julierpass (2 284 m), které se nachází zhruba 15 kilometrů severozápadním směrem od St. Moritz, což znamená, že se znovu vydáváme až k tomuto mondénnímu městečku.

Tentokráte ho projedeme a v Silvaplaně zahneme doprava do hor. Množstvím serpentin překonáme skoro 500 výškových metrů a za chvilku jsme v sedle. Auta zaparkujeme na nevelkém parkovišti a míříme k dolině Val d´Agnel, která nás zavede až k našemu cíli.

Piz Surgonda není žádný hromadný cíl turistů nebo snad horolezců a jde to na cestě k ní vidět. Dolinou jdeme akorát my a možná dalších pět lidí před námi. Všichni zřejmě míříme do sedla Fuorcla d´Agnel (2 984 m) nacházející se mezi Piz Surgondou východním směrem a Piz d´Agnel (3 205 m) směrem opačným. Musíme proto překonat převýšení více než 800 metrů, jelikož ze sedla Julierpass jsme nuceni trošinku sejít níže.

Dolina Val d´Agnel je hodně tajuplná a tichá. Nejprve je sice slyšet zvuk aut a hlavně motorek překonávající oběma směry sedlo pod námi. Výše naštěstí tyto zvuky slyšet nemusíme a posloucháme pouze potok, který teče podél cestičky. Pohybujeme se nad pásmem lesa po loukách opět s mnoha kravami. Cestou nás zaujme nádherný vodopád, kterým překonává voda jeden z mnoha prahů doliny.

Po překročení dvou prvních se nám otevře pohled na hřeben, ke kterému míříme. Hledáme náš vrchol a porovnáváme realitu před námi s mapou. Musím říci, že špatně, Piz Surgonda je více vpravo, než jsem si zprvu myslel. Nenáročnou cestičkou po dně údolí sledujeme skupinku před námi a po čase spatříme rozcestník v sedle. Závěrečný výstup k němu se trochu více zdvihá, ale nic náročného to není.

Po necelých dvou hodinách jsme v sedle a před námi se otevře nádherné panoráma hor směrem na sever s Piz Ot, s dominantním Piz Kesch a dalšími známými horami. Nejkrásnější pohledy na východ na krásku Berninu si musíme nechat zajít, to tak až z vrcholu. Jaké je ale naše překvapení, když nenalézáme žádnou cestičku nahoru. Nějaký náznak tam sice je, ale opravdu jen náznak.

Nevýrazný vrchol hromady skal a suti zřejmě vidíme, vůbec ale netušíme, jak se na něj dostat. Severní stěnou to nejde, to je jasné, ta je moc příkrá. A spadnout se nám na zbytek ledovce pod ní moc nechce… Zbývá jižní stěna, kterou jsme viděli skoro po celou dobu výstupu. Ta taky moc schůdně nevypadá a tak se rozhodujeme, že to asi vzdáme.

Jdeme se všichni kromě Dana, který situaci dále zkoumá, fotit, vyhřívat se a kochat se mnoha pohledy. Mezitím od chaty Chamanna Jenatsch (2 652 m), nacházející se asi dva kilometry od nás, přicházejí postarší turisté. Jak z rozhovoru s nimi zjišťujeme, tito Švýcaři z Zürichu jdou z chaty přes sedlo dolů k silnici. Cestu nahoru neznají, stejně jako další turisté přicházející tentokrát z naší strany. Urpuťák Dan je v tu dobu již pár metrů nad námi a křičí, že to přece jen zkusí. Ztrácí se nám za hřebenem a za chvíli ho již vidíme skoro na vrcholu, na kterém se po čase opravdu objeví.

"Když to vylezl Dan, vylezu to přece i já!", říkám nahlas. Hanka mně podporuje, ať tedu jdu. Přidává se ke mně Danův brácha Kamil I. a už kráčíme oba nahoru. Spíš lezeme, aspoň prvních pár metrů to je třeba. Šutry jsou na sobě halabala, cestička takřka neznatelná a většinou se ztrácí úplně. Nicméně s Kamilem statečně stoupáme.

Občas nám trochu lepí, ale je to takový strach, který nabádá k ostražitosti a neotupuje smysly. Naopak si dáváme bacha, abychom neshodili nějaký balvan kolegovi na hlavu anebo nesjeli v nesmírně prudkém a dlouhém suťovisku, kde potkáváme Dana, který nám radí, kudy je cesta nejlepší. Po suťovisku nás čeká prudký hřeben, po kterém se jde o poznání lépe a nakonec opět hromada balvanů různých velikostí.

Ženeme čím dál tím víc, abychom už byli nahoře. Po půlhodině se nám to povede a my jsme dokonale šťastní. Odměnou za náš výkon je pohled na Piz Julier z nezvyklé severní strany a za ním bělostný masív Piz Berniny, na který se opět nedokážu nenadívat. Máváme na naše druhy dole v sedle, které je přímo dole pod námi.

Ač je počasí stále bez nějaké hrozby, na vrcholu moc dlouho nezůstáváme. Přece jenom jisté obavy ze sestupu v našich hlavách jsou. Cesta dolů je jako vždy v takových svazích horší než nahoru. Není to nic jednoduchého, za stávajícího počasí to jako ale zase tak nebezpečné nehodnotím. Člověk musí dávat bacha, aby mu nepodjela noha, ať už na kamenech nebo v suťovisku, aby neshodil nějaký šutr, nesmí ztratit hlavu, když hned nemůže najít ten pravý chyt anebo když neví, kudy jít, což tady je situace skoro na každém kroku. Průměrný horal se sebevědomím to ale dá. Vřele Surgondu doporučuji!

Dolů jdeme stejnou cestou. Původně jsme chtěli jít přes vrchol Surgondy zpět hřebenovkou přes Piz Valletta (2 918 m), která se nachází přímo nad naším autem. Vzhledem k situaci a k tomu, že o hřebenovce nic nevíme, to vzdáváme. Cestou dolů ji máme po celou dobu po levé ruce a můžeme sledovat, o co jsme asi přišli. Třeba někdy příště…

Máme docela dost času a tak se rozhoduji ukázat ostatním zajímavé silniční sedlo Maloja pass (1 809 m), kde vlastně Engadin začíná. Sedlo je nesmírně zvláštní tím, že směrem k St. Moritz je to mírně z kopce, kdežto na druhou stranu padá terén do údolí prudkým zlomem a auta musí překonávat výškový rozdíl krkolomnými serpentinami, což ze sedla nejenom my se zájmem sledujeme. Směrem na sever nad námi vidíme Piz Lunghin (2 780 m) a Piz Grevasalvas (2 932 m), mezi kterými pramení Inn. Taky zajímavý námět na další túru…

Odpočinková túra do sedla Cruschetta S-charljoch (2 296 m)

Druhý den se rozhodujeme zvolnit trochu tempo a volíme odpočinkovou túru do sedla Cruschetta S-charljoch pod Sesvennou. Vedou nás k tomu hlavně dva důvody. Ukázat těm, co předloni nebyli v přenádherném údolí Val S-charl s poslední vesničkou stejného jména, tuto zapadlou část Engadinu, a taky skutečnost, že se trochu kazí počasí.

Kaňon je místy hodně úzký a temný, ke konci před vesnicí S-Charl se trochu rozevře. Všude kolem vápencově bílé štíty nad pásmem nekonečných lesů a božský klid. Nádhera! Znovu nás opanuje atmosféra tohoto místa! Na konci cesty těsně před vesnicí necháváme auta na placeném parkovišti, dál se auty nesmí.

Turistů je tady celkem dost, ale to nám zase tak moc nevadí. Spousta jich jede i na kolech, nejčastěji okruh ze Scuolu přes právě S-charl do Fuldery anebo Tschiervy na druhé straně hor, kdy musí překonávat sedlo ve výšce 2 251 metrů nad mořem.

Ve vesnici se Jožka společně s Markétou a Kamilem II. rozhodují nejít s námi, ale volí ambicióznější cíl - vyvýšeninu Mot Tavrü (2 420 m) nad S-charl. Zbytek výpravy se vydává dále dolinou Val S-charl společně s hromadou cyklistů. Cesta to je mírná a vhodná tak pro rodiny s dětmi.

Tentokrát jdeme hodně pomalu, bavíme se o všem možném a vůbec nespěcháme. Máme tak spoustu času koukat se po okolních štítech. Dolina je sevřená vlevo na východ masívem Piz Sesvenny, samotný vrcholek ovšem není vidět, a vpravo masívem Piz Tavrü (3 168 m), což je výrazná dominanta Engadinských Dolomitů.

Tento vrchol se již vyskytuje ve Švýcarském národním parku, jediném to chráněném parku Švýcarska. Do něj je vstup přísně zakázán z důvodu ochrany přírody kromě cesty na Piz Quattervals (3 154 m), který je hodně dál na západ od nás. Prý se na něj moc nechodí. Výstup na vrchol není nijak těžký, nesnadným cílem je hlavně kvůli odlehlosti od nástupu. Snad někdy příště.

• Dokončení článku

Další související články: