Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 23.10.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Munt la Schera a Poncione di Braga, túra

Munt la Schera a Poncione di Braga, túra

Engadinské třítisícovky počtvrté (2), tentokráte s přídavkem Ticina; túra na Munt la Schera a Poncione di Braga

31.3.2016 | Pavel Eliáš

O cestě až na toto sedlo a sestup do údolí Val Bregaglia, o čemž jsme původně tak trochu uvažovali, se nám za stávajících podmínek může jenom zdát. Sněhu je letos v Alpách opravdu hodně. To jsem ještě v létě nezažil! A tak si vychutnáváme pohledy kolem dokola, když nás s Jožkou napadne odskočit si na nedaleký vrchol Piz Lunghin, na jehož vrcholek to je necelých 150 výškových metrů.

Cestou na Piz Grevasalvas

Hanku o tom není třeba nějak dlouze přesvědčovat, přímo se to nabízí. Počasí přece jenom vypadá stabilněji, než se zdálo před dvěmi hodinami. Nejprve se ale musíme vyfotit, vždyť stojíme na významném evropském trojrozvodí! Na východ se tající sníh ocitne v Innu, posléze v Dunaji a po dlouhé cestě až v Černém moři. Na severozápad v říčce Julia, která vtéká do Albuly (znalec ví, že se jedná o stejnojmenná údolí), jenž je pravým přítokem Zadního Rýnu. Voda se tudíž dostane do Severního moře. No a na jihozápad v říčce Maira, jejíž vody se ocitnou skrz jezera Lago di Como a Lago di Lecco až v Pádu, který ústí do moře Jaderského.

Čtěte také: Předchozí část článku Engadinské třítisícovky počtvrté

Na Piz Lunghin se brodíme dále ve sněhu, pouze pod vrcholem přejdeme na chodník zpola po skále, zpola v suti. Nahoře potkáváme pouze dva (kupodivu) Maďary a můžeme si tak sednout přímo na nevelký vrcholek hory. Máme tak parádní výhled přímo přes údolí, kterým jsme přišli, na Piz Grevasalvas, odkud se později skrz SMS dozvídáme, že naši kolegové po velkém boji se sněhem zvítězili a na vrchol se dostali. Expedice tak je tento den nakonec dvojnásob úspěšná!

Já se těším ale hlavně na pohledy na jihozápad, na údajně nejkrásnější alpské pohoří Bergell. Bohužel jeho vršky jsou v mracích. Smůla! Legendární Piz Badile znovu nevidím, natož jeho severní stěnu, která se řadí k horolezecky nejcennějším v Alpách.

Při pohledu přímo dolů na stoupání na Malojapass si nemohu nevzpomenout na legendární čin ikony světového horolezectví padesátých let Hermanna Buhla, který jeden den přijel od Innsbrucku na kole pod právě severní stěnu tohoto štítu, na druhý den jej sólo vylezl, slanil a vydal se se zpět domů právě přes tento o cca 1 000 metrů vyšší průsmyk. Pár kilometrů před Landeckem za tmy po cca 150 kilometrové jízdě usnul a spadl do Innu. Naštěstí se mu nic nestalo a světové horolezectví tak nepřišlo o prvodobyvatele Nangá Parbat.

Jezero Lej da Segl z cesty na Piz Grevasalvas

Cestou dolů po pár metrech po skále a suti volíme přímou linku sněhem směr jezero. Jde se příjemně, jelikož sníh je měkký a zase ho není hodně, že bychom se propadali. Jedno místo zkusím jet po zadku. Docela se to rozjede, ale v pohodě jízdu ubrzdím. Cestička do Maloji od Lej Lunghin je sice jednotvárná, serpentina za serpentinou, nicméně v nesmírně krásném prostředí. Hromady horských kytek, příjemná, i když nekončící cesta s pozvolným klesáním, krásné, bohužel omezené výhledy.

V polovině kopce začne pršet, naštěstí ale docela jemně, že ani nevytahuji z báglu bundu a pokračuji pouze v tričku. Po setkání s Brebem a tradiční návštěvě vyhlídkového "balkónu" na sedle Malojapass, kde se koukneme dolů do prudce klesajícího údolí, se setkáme se zbytkem týmu, který nakonec sešel stejnou cestou Jko Výstupovou k Plaun da Lej.

Munt la Schera (2 587 m) aneb kopec ve Švýcarském národním parku

Na druhý den plánovaný Piz Umbrail nemá takřka cenu absolvovat. Počasí totiž stojí za starou belu, i když aspoň neprší. Přesto se vydáváme směrem k tomuto štítu. V Zernezu zastavujeme u muzea Švýcarského národního parku.

V nenápadné šedivé betonové kostce muzea shlédneme expozici a také jukneme na předpověď počasí. Nic moc, tento den jakž takž, další dny déšť. V muzeu na interaktivní mapě Parku nalézám náhradní túru na Munt la Schera, která se jeví jako nenáročná a vhodná vzhledem k počasí. Žádá to od nás jet stejně jako první den směrem na Ofenpass a vycházet od cesty z místa zvaného Buffalora (1 908 m). Cestou zkušeně necháme jedno auto v předpokládaném cíli Il Fuorn (1 794 m).

Deka na námi se trochu roztrhává a navíc mraky jsou o hodně výš než náš dnešní cíl, takže nálada se zvedá. Hned ze startu musíme překonat za pomocí přistavené klády dva metry široký potok, jehož řečiště je asi tak tisíckrát větší než průtok v současné době. Na jaře to tady musí pěkně hučet…

Prudkým stoupání kolem salaše se dostáváme na široký hřbet, z kterého lze vidět mnohé z toho, co jsme viděli předevčírem při túře na Piz Daint, jenž taky není daleko, asi tři kilometry na východ. My se ale obracíme na opačnou stranu a po vystoupání na další hranu máme možnost spatřit přímo před námi lysý vrch, jenž byl dobře vidět už z Ofenpassu - Munt Chavagl (2 542 m).

Další lekce z místního názvosloví. Jak jsme byli poučeni v muzeu, munt znamená něco jako v češtině vrch, kopec. Piz je štít. Nejenom jazykově zdatně vybavení jedinci si toto označení určitě spojí s podobnými výrazy v angličtině (Peak) nebo ruštině (Pik). Na tento "munt" ale nemíříme, jelikož u informační tabule překračujeme hranice Švýcarského národního parku, kde je pohyb přísně omezen na turistické značené cesty.

Horu obcházíme zleva a za chvíli uvidíme náš cíl. V té chvíli naše družina potká první lidi na dnešní túře, skupinku starších Švýcarů, kteří jdou zřejmě přesně naopak. Nepříliš prudkým stoupáním nabereme výšku a ocitneme se na náhorní plošině Munt la Schera. Zdá se nekonečná. Prakticky dvacet minut jdeme skoro po rovině, než konečně uvidíme vrcholovou mohylu.

Oblačnost je ve výšce hodně nad tři tisíce metrů, takže je co vidět. Nejpůsobivější je rozhodně pohled takřka přímo pod nás na dlouhou údolní nudli italské přehrady Lago di Livigno (1 805 m) i s mohutnou obloukovou hrází, která je určitě známá těm, kteří byli lyžovat ve známých italských střediscích Livigno, Bórmio nebo St. Caterina. Museli přes ní po výjezdu z hraničního tunelu, který je vlastně pod námi, přejet.

Po nezbytném focení a svačince se vydáváme dolů směrem k jihu k Livignu a za chvíli se napojíme na cestičku, po které jsme šli před stoupákem nahoru, akorát o kilometr dále. Náš dobytý kopec musíme obejít prakticky o 270 stupňů, abychom se dostali k ponechanému autu v Il Fuorn. Cesta to je příjemná, s pěknými výhledy na zasněžené štíty Švýcarského národního parku, dolinu přehradou spoutané bystřiny Val dal Spöl přímo před námi a hlavně ze začátku na nesmírně fotogenické Livigno.

Poncione di Braga (2 864 m) aneb až nahoru to opravdu nešlo

Večer se rozproudí debata o dalším pokračování expedice. Vzhledem k výhledům počasí a zejména faktu, že zrovna zítra má být nejhůře, se naše auto rozhoduje k přejezdu do jiné části Švýcarska, do nejslunnějšího a jediného celého italsky mluvícího kantonu Ticino. S cestou do této části se počítalo, ale až o dva dny později.

Takže ráno, zatímco naše čtveřice balí stany, chlapi a Lucka se rozhodují zkusit přitažlivou Piz Sesvennu, zbylé tři holky se chystají na procházku kolem Innu. Ostatní se už v pohodě orientují v lokálním místopise a ví, co a jak, takže je bez výčitek svědomí opouštíme s tím, že se sejdeme o nějaký ten později o cca 250 kilometrů víc na západ. Aspoň tam najdeme nějaký vhodný kemp a budeme fungovat jako předvoj.

Moc šancí k dosažení Sesvenny jim nedáváme, protože počasí je opravdu dost špatné. Neprší, ale oblačnost je oproti předcházejícím dnům hodně nízko. Ještě než stačíme odjet, už jsou zpátky s tím, že pršet začalo už ve Scuolu. O tom se přesvědčujeme i my. Po celou cestu vyjma okolí St. Moritz, kde se objeví slunko, skoro pořád lije. Škoda, autoturistika za pěkného počasí má taky svoje kouzlo.

Naše Octavia si ten den opravdu užije! Nejprve si zopakuje jarní sešup ze sedla Malojapass do Chiavenny se stoupáním do Madésima a dále na sedlo Splügenpass (2 113 m), krkolomné klesání po hodně úzké kozí stezce do vesnice Splügen (1 457 m) v údolí Zadního Rýna (Hinterrhein) a, jelikož nechceme kupovat švýcarskou dálniční známku (80 CHF) a využít tunel, znovu stoupání na další sedlo hlavního alpského hřebene Passo de San Bernardino (2 065 m) a sjezd dolů údolím Valle Mesolcina do Ticina.

Cestou na Munt la Schera

Po projetí starodávné Bellinzony míříme k Locarnu ke břehům obrovského jezera Lago Maggiore, kde se chceme ubytovat v nějakém kempu. Masový turismus, tak kontrastní oproti klidu a pohodě ve Stradě, nás ale odrazuje. Stan vedle stanu, popřípadě karavanu, na přesně stanoveném místě na ploše pětset krát pětset metrů, kemp co kemp - to nás děsí.

Počasí tady je opravdu slunečné, takže možnost koupání v jezeře je hodně lákavá, nicméně i tak se rozhodujeme měnit ubytovací lokalitu a hledat ji blíže k horám v údolí Valle Mággia. Ze dvou kempů nakonec volíme Piccolo Paradiso u vesnice Avegno necelých deset kilometrů nad Locarnem. Ubytovaných tu je taky hodně, z čehož jsem celkem nesvůj, nicméně si zvyknu. Strada je ale zkrátka Strada, takových kempů asi moc není!

Při volbě, kam zítra, přicházíme na skutečnost, o které jsme věděli, teď se ale zjevuje v plné nahotě - jsme hodně nízko (necelých 300 metrů nad mořem!), hory tu sahají i nad třitisíce a lanovka široko daleko pouze jedna! O takřka komfortní situaci z Engadinu, kdy není problém vyjet do výšek 1 500 -2 300 metrů, se nám může jenom zdát. Zde se dá autem vyjet maximálně do výšky cca 1 200 metrů vyjma vesnici Bosco/Gurin! Volba je tedy jasná - vyjet jedinou lanovkou do místa zvaného Robiei (cca 1 900 m) a podle počasí zkusit nějaký cíl kolem.

Na druhý den se vydáváme na 32 kilometrů dlouhou cestu dále prosluněným údolím Valle Mággia. Hodně to tu připomíná Itálii. Mluví se tu italsky, názvy jsou italské a počasí je taky azuro. Bohužel jenom v údolí, nad horami je docela nepropustná deka z mraků. Nikam nespěcháme a dokonce se ještě stavujeme na pár chvil a fotek v malebné vesnici Sonlerto již v bočním údolí Val Bavona.

Návštěva určitě stojí za to. Domy jsou hodně staré, z kamenných plocháčů, které jsou nastravěny a "slepeny" jeden na druhém. Jsou to typické stavby této oblasti, které jsem jinak viděl částečně i v kantonech Graubünden a Wallis, které s Ticinem sousedí. Čím dál v horách, tím více využívají i "nožky", které podepírají přední část domu. To proto, aby obyvatelé nemuseli odhazovat ty hromady sněhu, co tu v zimě napadnou.

Engadin a Ticino

Je to nádhera, zejména Hanka by tu zůstala déle, musíme ale spěchat, jelikož chceme chytnout lanovku o půl deváté na Robiei z vesnice San Carlo (938 m), poslední to vesnice v údolí. V pohodě ji stihneme. Cestou nahoru vzpomínáme s Hankou na dobu přesně před deseti lety, kdy jsme jeli stejným zařízením při naší první návštěvě Švýcarska, tenkrát i s dětmi, a vyprávíme Brebovi a Jožkovi naše tehdejší zážitky a příhody. Ukazujeme jim i osamělou a již neobydlenou vesnici Campo přímo pod námi, kterou jsme tenkrát tak obdivovali při cestě dolů pěšky.

Na Robiei je jasné, že na nejvyšší horu Tessinských Alp Basodino (3 272 m), na kterou jsme měli původně zálusk, nemáme. Za prvé už o kousek výš jsou hromady sněhu, které nechápeme! Tenkrát tady byly zelené louky a sníh až na ledovci pod Basódinem od výšky cca 2 600 metrů. Za druhé je pozdě, kolem deváté.

Když tak debatujeme o eventuálním zdolání tohoto vrcholu, nejlepší by bylo přespat ve výšce 1 856 metrů na chatě Capanna Basodino (zde se chatám říká "capanna" - jak podobné engadinským "chamanna"!) kousek od Robiei a vyjít brzo ráno. Problémem je dle průvodců hlavně ledovec, který se tváří, že v něm trhliny nejsou, sem tam se prý ale nějaká najde - takže navazování se - a taky závěrečný hřeben, který bychom snad dali.

Zatřetí tu není starý engadinský pardál a nejzkušenější výškový horal Dan, který se před třemi týdny oženil a je na svatební cestě. Bez něj se o tento cíl teda nepokoušíme a volíme předem vybraný jiný, Poncione di Braga (2 864 m) na opačné straně než Basódino.

Pod těžkou dekou mraků se vydáváme po asfaltové cestě k této hoře. Po asi deseti minutách odbočíme prudce nahoru směrem k jezeru Lago Nero (2 387 m). Hned v prvním prudkém kotli hledáme značku, která není vidět, jelikož celý kotel je pod sněhem. Výška kolem 2 000 m, svah otočen na jihovýchod, tak proč by zde nemohl být sníh? Problémem je ale to, že je červenec! Toto opravdu nečekáme!

Kousek výš je již stezka bez sněhu. Prudký svah nám dává docela zabrat, hlavně Brebovi, kterému tak docela rychle utíkáme. Čekáme na něj těsně pod dalším sněhovým polem, které již není tak moc skloněno. Než přijde, jdeme zkoumat, co nás čeká. Nic pěkného.

K našemu zděšení je vše kolem pod sněhem a jezero docela ještě daleko. Musí se k němu dojít nejprve po sněhové pláni a poté po vrstevnici opět po sněhu po nakloněném svahu zakončeným kolmou stěnou zhruba 200 metrů vysokou! Navíc potkáváme manželský pár z Bernu, který tvrdí, že se dál jít nedá, že je strašně moc sněhu.

To neznají horaly z Beskyd! Rozhodujeme se, že to zkusíme! Jdu neohroženě dál, hledám značky a zkouším kvalitu sněhu. Ten není zase tak měkký a není ho tolik, abychom se bořili. Ve chvílích, kdy je možnost jít po šutrech nebo skále anebo sněhu, volím ale jednoznačně pevnou plochu. Nejprve je sklon minimální, poté se ale začíná zvedat.

Ostatním, kteří jdou značně nerozhodněji, uteču o dobrých pět minut. Čekám na ně velkém šutru a zjišťuji, že kousek ode mně začíná odbočka na vrchol Poncione di Braga. Zhruba dalších pět set výškových metrů ve stejném terénu. Žádná pěšinka, nic, co by nasvědčovalo tomu, že tam někdo v poslední době byl. Značka sem tam nějaká. Je jasné, že by se tam dojít dalo, ale byla by to strašná rasovina. Nevadí, dojdeme aspoň k Lago Nero a sejdeme dolů opačnou stranou.

Bohužel ostatní tři se chtějí vrátit, jak zjišťuji z jejich gestikulace. Mávám na ně, ať jdou dál, že již vidím práh jezera a vytékající vodopád kousek pod ním. Po chvilce váhání naštěstí jdou ke mně. Hanka v dlouhé plášťěnce, jelikož začalo i jemně mžít a sněžit. Křičím na ni, ať si ji radši sundá, že kdyby v nakloněné pasáži, ke které se blíží, upadla, mohla by po ní jet jako na saních až dolů do údolí. Sundá si ji až těsně přede mnou, její kroky jsou naštěstí absolutně jisté, jak se na správnou horalku sluší.

Když ke mně parťáci dojdou, zjišťují to, co já vím už několik minut. Čeká nás zhruba šest set metrů takřka po vrstevnici po nekonečném sněhovém poli ve svahu, který je místy hodně nakloněný a, jak jsem se již zmínil, zakončený hlubinou. Pár lidí před námi tu v předchozích dnech šlo, to je jasné ze stop. Když to dali oni, dáme to i my! Sníh je naštěstí poddajný a uklouznutí nikomu za celou dobu nehrozilo. Co by to dělalo, kdyby bylo namrzlo, netuším. Naštěstí to nemusím řešit a soustředím se pouze na bezpečnou chůzi.

Za chvíli se tak mohu se svou ženou fotit těsně nad vodopádem a pozorovat za námi jdoucí Jožku a Breba nějakých padesát metrů nad propastí. O chvilku později se už můžu bez nervů podívat na okolí. Na západ na dominantní Basódino s lesknoucím se ledovcem. Pod ním malinká přehrada Lago di Zött s jasnou linkou cestičky k ní skrz tunel, kterým jsme šli před deseti lety. Přímo nad námi na sever masív Cristalliny (2 912 m), no a na jih nedostupný Poncione di Braga.

Kolem dokola nikdo, pouze dole na pěšinkách nebo na asfaltkách, kterých tu je kupodivu požehnaně, někoho občas uvidíme. Mraky se trochu zvedají a tak fotíme čím dál tím lepší fotky hlavně fotogenického Basódina, slunko se ale bohužel neukáže. Atmosféra je díky počasí docela ponurá a tak radši mizíme dolů. Směrem k dalšímu jezeru Lago Bianco. Cesta to je příjemná po takovém širokém hřebínku.

Po půl hodině docházíme pod jezírko, kde je další obrovské sněhové pole a z ní čouhající asfaltka, která vede až k lanovce v Robiei. Zde akorát chytáme velkou kabinu, kterou jsme přijeli, a vzdáváme se možnosti jít dolů pěšky. Přece jenom by toho bylo moc. Když jsme později kolegům ukazovali, co jsme prošli, mluvili něco o lehké procházce, my však moc dobře víme, že zase taková sranda to nebyla.

Hory Turistika v Krkonoších, túra na Výrovku a do Modrého dolu

V Krkonoších jsou turistické trasy notoricky známé, trasy známé poněkud méně a pak trasy téměř neznámé…

Hory Sopky na Slovensku, přehled pohoří vulkanického původu

Aktivní sopky na Slovensku, stejně jako v České republice dnes nenalezneme. Avšak na rozdíl od sopek v…

Hory Turistika na Šumavě: Křemelná, Sněžné jámy a bývalé Paště a…

Když se v souvislosti se Šumavou mluví o Křemelné, většině lidí se vybaví jedna ze zdejších…

Hory Jak jsem nechtěla na Králický Sněžník, zimní výšlap z polské strany

Protože loňská zima byla na sníh přece jen bohatší než ta letošní, vyvstalo přede mnou jednu únorovou sobotu…

Treking.cz - diskuze
Reklama
Reklama
Výběr tras a cílů podle pohoří
Beskydy Bukovské vrchy
Bílé Karpaty Cerová vrchovina
Jeseníky Chočské vrchy
Jizerské hory Kysucké Beskydy
Králický Sněžník Malá Fatra
Krkonoše Muránska planina
Lužické hory Nízké Tatry
Orlické hory Roháče, Z. Tatry
Rychlebské hory Velká Fatra
Šumava Vysoké Tatry
Zábřežská vrchov. Další pohoří…
Reklama
Reklama
Reklama
Témata našich článků…
Gorges du Todra Jeseníky, ubytování Furkotka Domica Bezděz Chata Barborka Slaměnka Lietava Hluboká Macocha Cvilín Apuseni Svaté pole Velryba Osoblažsko Bernina Karlštejn Blesk Kosodřevina Měsíc Spacáky Viklany
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Reklama
Vybíráme z obsahu…
1. Jeskyně Jasovská jeskyně, nejstarší zpřístupněná jeskyně Slovenska
2. České hrady Hukvaldy, největší a nedobytný hrad na severní Moravě
3. Tipy na výlet Dlouhé stráně, přečerpávací vodní elektrárna v CHKO Jeseníky
4. Naše vrcholy Praděd, nejvyšší hora Hrubého Jeseníků a pátá nejvyšší hora v ČR
5. Chaty Luční bouda, Krkonoše a ubytování na Luční boudě, ceny a společná noclehárna
6. Vesmír Rychlost světla, nejvyšší rychlost šíření informace ve vesmíru
7. Přírodní rezervace Soos, rezervace a rašeliniště u Františkových Lázní
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist