Turistika v NP Duna-Ipoly, památky v Maďarsku

Náš cíl představoval národní park Duna-Ipoly (Dunaj-Ipoly), jehož základ představují tři pohoří, která od sebe odděluje řeka Dunaj. Na sever od toku se táhnou Börzsönyské vrchy a na jihu se rozkládají Piliské a Visegrádské vrchy. My při našem treku nakoukneme do všech tří celků, byť v prvním případě půjde jenom o krátké půldenní zastavení.

Základní informace máme za sebou, pojďme na věc. Slunečné ráno nás zastihuje nad střediskem Nagymaros, kam jsme dojeli minulý den pozdě večer mezinárodním vlakem; lepší místo na nocleh jsme si nemohli přát. Jen pár metrů od našeho stanu se nachází dřevěné stoly s lavičkami, hlavní terno představuje fantastický výhled. Za Dunajem se zvedají kopce, mezi nimiž zaujímá výsostné postavení vrch se zříceninou hradu Visegrád; za tmy ruinu nádherně nasvítili a vypadala jako vystřižená z pohádky.

Ráno, přestože se nezměnily původní kulisy, pokoukání tak mimořádné není; příčina je prostá. Za uvedenými končinami vyšlo Slunce a hledíme proti slunečním paprskům. Trápit se tím nebudeme. Balíme věci a nahazujeme na záda batohy, stoupáme do kopců. Turistickou značku máme na dosah ruky, jak odhalíme posléze, vyvedli ji v celé oblasti velmi precizně. Rozcestí i jednotlivé odbočky jsou dobře značeny, a tak největší oříšek představují názvy na ukazatelích.

Vstřebat maďarská jména není žádný med. Přesto se při použití pořízené mapy nedostaneme za celou dobu do sebemenších potíží a pokaždé dojdeme, kam jsme si zamanuli; k turistickým značením zbývá doplnit jediné. Nenarazíme pouze na značky, jaké známe z našich luhů a hájů, ale natrefíme i na symboly, jež nepoužíváme. Chvíli mašírujeme dle čtverečků a vzápětí následuje trojúhelník, hojně se vyskytují např. i křížky či jakési podkovičky, pokud se nejednalo o znak jeskyně.

Prvně zastavujeme na kopci Hegyes-tetö (482 m), na němž stojí kamenná rozhledna. Bez meškání lezeme nahoru. Hluboko pod námi se v sevření kopců klikatí řeka Dunaj a hned za ní se zvedají vrchy, jimž se hodláme věnovat odpoledne a příští den. Samozřejmě neschází zřícenina Visegrád, kousek za ní vykukuje i rozhledna Nagy-Villám. Na opačné severní straně se u řeky nachází středisko Szob a na obzoru se táhne hřeben pohoří Börzsöny. Ačkoliv masiv nedosahuje ani tisíce metrů nadmořské výšky, působí dosti impozantně.

Přesto se k němu otáčíme zády, sestupujeme. Nejprve zvolna a poté prudce klesáme; očividně máme štěstí, že už pár dní nepršelo. Strmá hliněná pěšina, jež se zařezává do svahu, se za mokra nepochybně mění v nepříjemnou skluzavku, svědčí o tom nejedna zaschlá stopa. Traverzujeme úbočí a zastavujeme na skalních vyhlídkách nad řekou, zpočátku se proti nám na opačné straně Dunaje ukazuje sídlo Dömös. Stáčíme zpátky na Nagymaros. Přibývají turisté jdoucí v protisměru a čím dál častěji přelézáme padlé kmeny, stěžovat si ale nebudeme. Stezka navzdory nízké nadmořské výšce působí značně horsky.

Netrvá dlouho a necháváme porost za zády, loučíme se s pohořím Börzsöny. Středisko Nagymáros zaujme malebnými uličkami a za pozornost stojí i kostel, který v noci nádherně nasvítili, přesto se příliš nezdržíme. Míříme rovnou k řece. Jelikož se v oblasti nevyskytuje most, nezbývá nám než k přesunu na druhý břeh použít přívoz; nemíníme zmeškat odjezd. Loď totiž odplouvá vždy v celou hodinu (při větším počtu zájemců zvýší provoz), nechce se nám zbytečně čekat.

Kupujeme lístek a nastupujeme na pramici, již táhne motorové plavidlo, přesouváme se. Plavba netrvá nijak dlouho, znovu nás fascinuje, jak je Dunaj široký. V těchto místech bychom nechtěli přes něj plavat ani za zlaté prase, vylovili by nás zřejmě až před Budapeští. O mohutnosti řeky svědčí i skutečnost, že hladinu brázdí veliké výletní a nákladní lodě; tok je v Maďarsku splavný po celé své délce 420 km.

Přívoz opouštíme ve středisku Visegrád (2 200 obyvatel), které stejně jako Nygymaros působí upraveně a malebně; jak se rozkoukáváme, napadá nás, že příjemně vypadá i tamhleta venkovní restaurace. Neotestujeme ji? Asi ano. Poroučíme si gulášovou polévku a zkusíme i místní pivo Soproni, do výšin stoupáme s plnými žaludky. Míjíme kalvárii a dostáváme se k hradu, kupodivu nás nevítá s otevřenou náručí. Nejenže musíme vystát frontu k pokladně, ale skropí nás i déšť (v průběhu dopoledne se navzdory jasnému ránu zakabonilo). Naštěstí přeprška netrvá dlouho a k večeru se zase nádherně vyčasí.

Kupujeme vstupenky a vnikáme do hradu, jejž založili ve 13. století. Neznamená to ale, že zdejší končiny nebyly obydleny mnohem dřív. Už ve 3. století zde Římané zbudovali vojenský tábor Pone Novata, jehož hradby později využívali i vládci Velké Moravy, kteří sem rozšířili své državy.

Název sídla Visegrád se prvně uvádí k roku 1002 našeho letopočtu, po přeložení do češtiny se jedná o Vyšehrad. Samozřejmě, jak jistě každý tuší, nenajdeme tady věštící Libuši, Přemysla Oráče ani Horymíra se Šemíkem, přičemž posledně jmenovaní by skočili z hradeb do Dunaje a následně místo k Neumětelům uháněli kamsi k dnešním slovenským hranicím.

Hrad založil král Béla IV. a později ho dočasně získal slovenský velmož Matúš Čák Trenčianský; za královské sídlo si ho zvolil v roce 1316 uherský král Karel Robert z Anjou, jenž v němž uschoval královské poklady. V následujících letech opevnění silně rozšiřovali a rekonstruovali, k úpravám výrazně přispěla i liška ryšavá alias Zikmund Lucemburský, jehož známe z husitských válek, v nichž ho kališníci pravidelně poráželi na hlavu. Tady se ovšem zahanbit nenechal a zřídil jednu z nejvýznamnějších rezidencí ve střední Evropě; místu nedal sbohem ani po přestěhování dvora do Budína.

K dalším významným zvelebovatelům areálu náležel i král Matyáš Korvín, poté bohužel zlatý věk sídla skončil. V roce 1532 zde sice ještě uzavřel příměří Ján Zápoľský a Ferdinand Habsburský, následně ale hrad dobyli a poničili Turci. Posléze se měnili majitelé. Ačkoliv se mnozí snažili obnovit zašlou slávu, tak význam sídla stále upadal, cestu do pomyslného hrobu podpořil v roce 1686 výbuch střelného prachu. Silná exploze areál velmi zle poničila, načež, aby se v ruinách nezdržovaly pochybné živly, přikázal Leopold I. zbytky zřícenin zničit. O obnovu památky se velkou měrou zasloužil až v 19. století slovenský kněz a publicista Jozef Karol Viktorín, k velmi významným opravám došlo v minulém století.

Tolik krátká historie, věnujme se prohlídce. Zprvu obtáčíme hlavní jádro hradu, které kvůli své poloze na vyvýšeném skalisku působí zdánlivě nedobytně (přesto, jak jsem prozradil o odstavec výše, dobyli ho Turci), vnikáme do nitra pevnosti. Šipky nás vedou k panoptiku, kde narážíme na voskové figuríny, které připomínají událost z roku 1335. U prostřeného stolu jednají uherský vladař Karel Robert z Anjou, český král Jan Lucemburský a polský panovník Kazimír IV., mezi postavičkami neschází coby malý hošíček budoucí český vladař Karel IV. Následuje místnost s tanečním sálem, kde v dobových krojích křepčí vznešené dámy a dvorní pánové, s dalšími figurínami se setkáme později. Zavítáme na lov a dostaneme se i k rytířům, vše působí moc pěkně.

Z hradeb se nabízí i skvělé výhledy na okolí, pročež máme před sebou jako na dlani naši dosavadní cestu. Tamhle je kopec Hegyes-tetö s rozhlednou a Dunaj překonává přívoz, nacházíme i místo, kde jsme nocovali.

Jako by bylo skvělých výhledů pořád málo, dáváme hradu sbohem a stoupáme k rozhledně na kopci Nagy-Villám (377 m). Chvíli sice váháme, zda půjdeme na věž, neboť se za vstup platí, nakonec ulehčujeme peněženkám. Jak se ukáže, neprohloupíme. Na hrad i pohoří Börzsöny hledíme z jiného úhlu; na Dunaji nás zaujme ostrov Szentendre. Na délku měří třicet jeden kilometr a dosahuje šíře až tři kilometry, táhne se až k Budapešti.

Do střediska Visegrád se vracíme jinudy; cestou nejprve zavítáme na vrch Sibrik (178 m), kde se nachází pozůstatky římské pevnosti Pone Navata - do tatarské invaze se jednalo o centrum města. Procházíme mezi kamennými základy bývalých staveb, které vzpomínají na zašlou slávu, tady někde kdysi soupeřila římská disciplína s divokostí lítých pohanů.

Historii neopustíme ani následně. Jen pár metrů pod pahorkem se tyčí Šalamounova věž, jež pochází ze 13. století a patří k největším (31 m) a nejlépe dochovaným románským hláskám ve střední Evropě - aby ne, když jí z jedné strany vyspravili betonem. Stavba náleží k Dolnímu hradu, od nějž se kdysi k horní části táhlo cimbuří, jehož zbytky jsou dobře patrné i dnes. V objektu se nachází muzeum, mají však zavřeno.

Jako by památek bylo stále málo, následuje zanedlouho Královský palác, jejž si nechali vládci postavit kousek od Dunaje; neradi bychom se pletli, ale jistě tak učinili proto, aby se v době klidu nemuseli škrábat do výšin. V areálu se nachází muzeum krále Matyáše Korvína, i tentokrát si prohlídku odpustíme. Právě odbíjí pátá hodina a zavírají.

Volíme jinou destinaci a v restauraci si dopřáváme tradiční maďarskou rybí polévku halászlé, s večerem se ubíráme do kopců. Vystupujeme na louky, z nichž se ukazuje Dunaj. Netrvá dlouho a spatříme předpokládaný cíl naší dnešní štreky. Na protějším kopci vystupuje nad koruny stromů vrcholek rozhledny Bánya-tetö.

Stáčíme k ní a dostáváme se na rozcestí, zvažujeme, jestli tady nemá k věži odbočit značka? Usuzujeme, že ano, leč nevidíme žádný symbol, napadá nás, že ukazatel zahýbá o chvíli později. Vůbec se nám to nezamlouvá, jelikož bychom nejprve kus sestoupili a poté se škrábali zpátky nahoru. Vydáváme se proto do terénu dle čuchu, k rozhledně přicházíme zanedlouho. Ta je k našemu zklamání uzavřena (i ze země je vidět děravou střechu), už chápeme, proč zrušili odbočující značku. Nechtějí, aby k nefunkčnímu objektu chodili lidé.

Vracíme se o kousek níž na větší travnatou louku. Stavíme stan a dočasně zůstáváme venku; jelikož měsíc svítí jako divý, vrháme za tmy stíny. Je dokonce tak jasno, že by šlo bez použití čelovek pokračovat v túře i v noci, takové plány ale nespřádáme. Radši se vyspíme.

Ráno pokračujeme po stezce Spartacus ösvény, pročež můžeme bádat, jestli věhlas známého římského gladiátora zasáhl až do zdejších končin. Jisté je, že neskončíme v aréně, kde bychom bojovali o holé životy. Pěšina se příjemně klikatí lesem a traverzuje strmé svahy, v jednom místě zahlédneme i Dunaj. Neschází skalky a zaujme obrovitý "kamenný kyj", nezapíchl ho do země lítý obr?

Nádherný úsek končí před osadou Pilisszentlásló alias Senváclav, o níž pochází první záznam z roku 1290 a ves se tehdy nazývala Kékés (současný maďarský název vznikl v roce 1827). U pumpy doplňujeme do lahví vodu a procházíme mezi staveními, jež nejsou zdaleka tak vyšňořené jako např. ve Visegrádu; zaujmou nás studny, které se nachází u většiny obydlí. Tím však překvapení nekončí, šokuje nás pohostinský podnik. Na stěně domu se vyjímají dvě veliká vyobrazení zbojníka, osoba připomíná Juru Jánošíka. Vzápětí odhalujeme, že se nemýlíme v úsudku, hospůdka se honosí názvem Jánošíkova krčma.

Slovo dává slovo a navzdory desáté hodině dopolední vnikáme dovnitř, k návštěvě nás pohání myšlenka, že se si v Maďarsku možná nikdy více neporučíme pivo v hostinci, jejž pojmenovali po známém slovenském hrdinovi. Usedáme ke stolu a je nám hej; náhle se dostavuje místní občan, který hovoří slovensky. Jak se záhy ukáže, běží o samotného majitele lokálu, jehož upoutala naše zahraniční mluva. Dáváme řeč a dozvídáme se, že osadu po zničení tureckými nájezdníky obnovili Slováci, na památku dokonce dostáváme každý knížku.

Že má slovenský jazyk v osadě hlubší kořeny, ověříme si ostatně i u obecního úřadu, zdravotního střediska a u busty krále Ladislava, kde jsou dvojjazyčné nápisy.

• Dokončení článku