Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář | Napsat článek | Reklama | Více… |
Treking.cz
Poslední aktualizace: 11.6.2020 , svátek má
Treking > Treky, turistika > Altaj, trek na Akkemské jezero na Altaji

Altaj, trek na Akkemské jezero na Altaji

Divočinou Sibiře (1), trek k jezeru Akkem

6.1.2007 | Treking 7/2004

Vražedný svéráz národního transportu

Cestujete-li na Altaj, stejně jako i jinam do Ruska letadlem, ochuzujete se o jedinečný zážitek, který poskytuje neznalému poutníkovi vražedný svéráz národního transportu. Obzvláště cesta Transsibiřskou magistrálou je dokonalým prostředkem k duševnímu oddychu (s tělesnou relaxací tomu nicméně bývá někdy jinak…)

Ilustrační foto

Dobrodruzi, kteří zrovna nespěchají, mohou sledovat naši 7 000 km dlouhou anabázi, kdy jsme šest dnů cestovali vlaky, busy i jako hoba na korbě náklaďáku, abychom se po slasti- i strastiplné dopravě ocitli ve vesnici na konci světa, Tjunguru, která leží na úpatí Akkemského údolí.

Potěšilo nás, že od minulé návštěvy naší snové země se nic nezměnilo. Byrokratické obludy číhaly na každém kroku, jak v podobě hyperúplatných běloruských celníků, tak v převleku korpulentních pokladních, které vám rády někde uprostřed Sibiře oznámí, že: "biletov na měsíc nět".

Již z tohoto důvodu se vyplatí pořídit si zpáteční jízdenku hned při cestě k vytouženému cíli. Jinak se u okénka často odehrávají nervy drásající scény, kdy slibujete za lístek modré z nebe, ale odnesete si jen modré pod okem, jak se vás příslušník "nádražní mafie" snaží přesvědčit, že jeho předražené černé lístky si prostě musíte koupit.

Je zajímavé pozorovat, jak se směrem na východ mění kultura cestování a s ní přívětivost prostých spolucestujících. Využíváme většinou vlaky těch nižších kategorií, kterými cestujeme jen k hranici státu, pak absolvujeme celnickou "prověrku" a pokračujeme dál po kolejích. Ušetří se tak vysoké poplatky za přejezd hranic a v přeplněném vlaku či autobuse je nejlépe "cítit" duše národa…

Běloruská realita

V Terespolu, na Bělorusko – Polské hranici, jsme byli svědky mravenčí práce zdejších veksláků. Útlé dívčiny se v bezcelním prostoru mění v pravé "dolly – selky", to jak si implantují kartony cigaret snad pod všechny podvazky, korzety a silonky, dále místo vycpávek, pod prsa i nad prsa, snad je i polykají a zapíjejí vodkou značky Jelcin, aby pak po této dokonalé metamorfóze nastoupili do vlaku směr Polsko. Tím ale jejich systematická práce nekončí, v pantografu rázem všichni "obchodníci" vstupují do druhého kola: trhají se podlahy, zvedají se sedadla či odklápí strop, to vše, aby se skryl sem karton Pal-Mal, tam zase červená LM.

Vše vrcholí nástupem polských celníků, kteří se apaticky proplétají stojícím davem, (jelikož s kartonem v kalhotách se špatně sedí) a spiklenecky ukáží vždy na nic netušící podřimující bábušku, která křečovitě svírá jednu láhev vodky pro dědečka. A tak polským celníkům (ne)vědomě proplouvají mezi prsty hektolitry vodky a kilometry cigaret a díky jejich velkorysosti se stále hladový vlk zase trochu nažere a vychrtlá běloruská ovce zůstane naživu.

Pouť zemí posledního evropského diktátora vám poskytne toliko potřebnou aklimatizaci, abyste pak bez traumat skočili do chaotické reality ruské metropole. Z Moskvy na východ míří po legendární Transsibiřské magistrále ze den několik vlaků. Ty se rozlišují dle ceny a rychlosti ve vzestupném pořadí na: "passažerskij","skoryj" a "firměnnyj" a rozdíl v příjezdu do dva dny cesty vzdáleného Novosibirska může činit až několik hodin.

V každém z těchto vlaků si lze vybrat z nabídky tří tříd lůžkových vagónů, a to lidového "plackartnyj", jež je synonymem bujaré družby v jakési velké noclehárně, ale není většinou k sehnání, protože je asi dvakrát levnější nežli vyšší třída "kupjonyj". Zde, stejně jako ve VIP třídě "lux", naleznete sice pohodlí a soukromí, ale jen stěží poznáte tu pravou atmosféru té transkontinentální karavany. Ony totiž ty chvíle pohody nad kouřícím šálkem čaje, či tatarské zápolení se stakanem vodky ve společnosti lidí, kteří ještě před chvíli byli neznámými pocestnými odněkud ze zapadlé vesničky uprostřed Sibiře, patří k těm kouzelným okamžikům, které bych nevyměnil ani za nic.

Vlaky s duší samovaru

Vagónem se vznáší vůně čaje. Stejně jako za okny se z bělostných mlh vynořují obrysy tajgy, tak se i ve vlaku z hustých močálovitých pár vynořují první obrysy lidských těl. První kroky většiny pasažérů směřují do "komnaty ranního oddychu", aby po noční hibernaci opět pomocí nešikovného sifónu exhumovali svá rozlámaná těla.

Ženy spiklenecky ovládly na dlouhé hodiny toaletu pro sebe a malují si ksicht na tvář. Neurotičtí kuřáci nedočkavě třískají dvířky od chodby, aby se po vynucené několika hodinové pauze hladově přisáli ke své obvyklé denní dávce nikotinu. Na oblohu vykukuje slunce, dneska bude pařák…


Zobrazit místo Altaj na větší mapě

Pasažéři vytahují hrníčky, talířky, lžičky a jiná cimprlátka a chystá se snídaně. Samovar, ten prapodivný živočich na chodbě, teď chrlí jeden litr vody za druhým. Sedím nad kouřícím šálkem čaje a lenivě vykukuji z okna. Už druhý den se za špinavým sklem střídají stále tytéž a tytéž scény: březové lesy přecházejí v travnaté stepi, sem tam se objeví polorozpadlé chatrče s opodál stojícím koněm.

Čas je zde jen přežitkem, je to buržoazní vymoženost, která byla Rusku viditelně vnucena a doposud ještě nikdo pořádně neví, k čemu by mohla sloužit. A tak vlak, ta kulturně - společenská instituce, jež nikdy nemívá zpoždění, je jakousi nostalgickou karavanou, která již několik desetiletí jej rozváží i do těch nejvzdálenějších koutů Sibiře, aby připomněla místním obyvatelům, že někde "za humny" již začalo 21. století…

Připadám si jako Alenka v říši divů. Ty nekonečné prostory snad nemohou být opravdové, na každého poutníka z naší malé zemičky působí jako podivný přelud, jako velká pokladnice Ruska, kterou můžete obdivovat jen zvenčí, kochat se jejím kováním, leč není možné podívat se dovnitř, proniknout k vlastnímu pokladu. Ten si Rusové schovávají pro sebe a na horší časy, a tak kvasí společně s tou jejich napůl tatarsky divokou a bezohlednou a napůl asketicky zbožnou a srdečnou duší někde uprostřed toho nekonečného prostranství tam, kam se nikdy žádný "inostránec" nedostal. A snad se ani nikdy nepodívá…

Hlavou mi plují různé myšlenky, vylétají otevřeným oknem do nekonečné tajgy, ale nikdy se žádná nevrací. Budou navždy bloudit březovými lesy a močály, travnatou stepí, polorozpadlými vesnicemi, ale nikdy nenajdou cestu zpět, aby "inostránci" poodhalili aspoň část tajemství, aspoň nějakou indicii, jak získat klíč k pokladnici, klíč k ruské duši…

Vlak si ukrajuje kilometr po kilometru, s jistou nostalgickou náladou a neměnnou rychlostí si vyťukává ten monotónní rytmus a vychutnává si metr po metru, každý z těch 3 300 kilometrů a každý z šesti miliónů pražců, které se nějak otisknou na tělech pasažérů, na duši těch postaviček, které proplouvají tím obrovským samoděržavím. Z jedné strany na druhou, z Moskvy na Sibiř, ze Sibiře do Moskvy, pořád ti stejní pábitelé: zbožné bábušky, hrdí dědové, zádumčivé studentky, opilí direktorové, korpulentní paničky, hluchoněmí prodavači bulvárního tisku, nafoukané tety, nezkrotní playboyové.

Ti všichni se zde setkávají a při posvátné chvíli nad sklenicí čaje zádumčivě hledí z okna a hovoří spolu a nechávají se unášet do nekončících dálek Sibiře, nestarajíc se o cíl cesty. Ten je teď někde daleko a nepodstatný, stejně tak i minulost, jež zůstala za zatáčkou, vše je nicotné ve srovnání s pohledy za oknem.

Cílem je cesta, s tou je třeba obcovat a zápasit, jsi-li dost chytrý. A v tom jsou Rusové odborníci. Nic asi nemilují více, jak možnost zastavit čas, nechat se svést pohledy za oknem a nahlédnout do nitra tajgy, do té pokladnice, kam "inostránec" nedohlédne. A kolébat se tím pocitem neomezenosti, té volnosti duše, protože žít se musí a ve volnosti je život…

Rozpálené stěny transkontinentálního rychlíku sálají nemilosrdné teplo na rozlámaná těla poutníků po samoděržaví. Za okny se slunce topí v červáncích a uvnitř se rozlévají prapodivné pachy a nesou se dusnem ještě prapodivnější zvuky. Vlak s rozvahou uráží své poslední dnešní kilometry a za oknem se míhají tytéž a tytéž scény. Dežurný pobíhá po vlaku s koštětem a za oknem padá slunce do hustých mlh.

Brzy noc pohltí březové lesy, močálovité louky, travnaté stepi a polorozpadlé chatrče s opodál se pasoucím koněm. Začátek a konec cesty si zde neustále podávají ruce, tam kde jsme projeli dnes, pojedeme i zítra, a tak neustále a pořád: "PROGRESSUS AD FUTURUM, REGRESSUS AD ORIGINAM".

K horám

Ilustrační foto

Z hlavního města Sibiře, Novosibirska, jsme bez otálení "utíkali" směrem do hor, přes Gornoaltajsk, metropoli Altajské autonomní republiky, na jejímž území zlaté hory Altaj leží. Altajská republika, rozlohou přibližně stejná jako Česko, překvapuje neustále svými superlativy: téměř celé území je pokryto panenskými horami, žije zde pouhých 200 tisíc obyvatel, z čeho většina v Gornoaltajsku, divočinou prochází jediná plně asfaltovaná silnice – Čujský trakt.

Během jízdy po této dnes již méně významné dopravní tepně mezi Ruskem a Mongolskem, stavěné vězní ze sibiřských lágrů, se i klidným povahám zvýší hladina adrenalinu do závratných hladin. Jestliže míříte, jako my, do Katuňského hřbetu, kde kraluje nejvyšší kráska Sibiře, Bělucha (4 507 m n.m.), vždy se na konec ocitnete ve vesnici na konci světa, v Tjunguru…

Ztraceni v nekonečné tajze

Psychopatický řidič nás po šesti hodinách jízdy vyvrhl na rozbahněném břehu dravé Katuně. Zadek se nám svíral ještě večer… Okolo proběhlo stádo prasat a přišel nás uvítat místní "generál" s butyločkou… Jinak nic. Jen pravá ruská "děrevňa", uprostřed my a ty naše almary, se kterými nás teď čeká 50 km zápolení tajgou až k jezeru Akkem. Nahodil jsem domeček na hrb a klesl na kolena. Vychrtlá kobyla z "turist servisu", jež poklidně vleče dvě taková drobátka na hrbu, se jen posměšně ušklíbla.

Husté porosty modřínů a smrků a z nich visící lišejníky zvané hovorově Ivanovy vousy, rozlévající se divoký tok kalné ledovcové řeky Akkem a neustálé hledání cesty – tak to je realita putování na Altaji. Jako fascinující fata morgána nám připadá po dvou dnech pochodu lesem pohled na monumentální Akkemskou stěnu s dominantní Běluchou. U jezera Akkem nacházíme horolezecký tábor s možností ubytování ve stanech i jakýchsi "maringotkách", lze zde v nouzi pořídit i základní potraviny a nebo navštívit pravou ruskou lázeň - baňu.

Idylické rozjímání náhle přeruší příjezd statného Altajce na koni. Téma rozhovoru se bez zbytečného otálení stočí na problém, který viditelně trápí celou posádku tábora: za stakan "vodočki" by nás snad vyvezl i na Běluchu. Zásobování stařičkým vrtulníkem asi docela vázne, protože večer se objevuje další obluda s již pokročilým abstinenčním syndromem. Asi jsme měli přece jenom těch pár litrů vzít, když jdeme tak nalehko…

Zapomenuté údolí barevných skal a sekta "kosmofilů"

Jako slibný aklimatizační cíl se rýsuje výlet na hřeben tzv. "barevných skal" v údolí Jarlu, jež je bezpochyby nejmalebnějším v celém okolí. Jelikož posádka tábora během nedávné bujaré noční plavby na vlnách jezera a ebriety nechala odplavat vesla převozní bárky, musí se každý zdatný dobrodruh pokusit o zdolání půl kilometru širokého jezera na vlastní pěst.

Slibujeme si, že pro jednou "zklidníme hormon" a jako spořádaní turisté z civilizované země se dáme na delší ale jistější pouť kolem jezera…Dvě hodiny po svítání s úsměvem Mickey Mouse trčíme po kolena v ledové vodě a klejeme na nebesa a na vlastní nenapravitelnost.

Zanedlouho se procházíme po ostrém hřebeni barevných skalních formací, jejichž bizardní tyrkysové a rezavé barvy jsou výsledkem neobvyklého složení – olovnaté, manganové a železité rudy tvoří, dle vyprávění, přirozený radiační kryt, který by v případě jaderného výbuchu mohl sloužit jako útočiště místním obyvatelům.

Z hlubokých roklí a kaňonů se zvedá mlžný opar, v dálce je slyšet hukot bezejmenného vodopádu. Lesem běhají členové sekty "kosmofilů" a marně dle tajného náčrtku hledají zakopané zásoby potravin z minulého roku. Hold jíst se nebude, snad si vystačí s energií načerpanou z vesmíru…

Ilustrační foto

Na nejvyšší horu Sibiře

Altajské hory se mohou pochlubit přívlastkem nejvzdálenějšího pohoří od moře na zemi. Primát to není nijak příjemný, jelikož jeho následkem mezi jinými je, obzvláště v letních měsících, výrazná nestálost počasí a zarážející úhrn srážek. Po několika mystických dnech střídající se mlhy a letmých slunečních paprsků jsme se rozhodli zkusit štěstí a vrhnout se na dobývání královny Sibiře – Běluchy.

Při velké dávce štěstí, je to minimálně šestidenní náročný podnik, kdy se při obcházení neschůdné severní stěny pohybujete ve výškách nad 3 000 – 4 000 m, překračujete sedla s obtížností 2A-3B ruské klasifikace a neustále se modlíte o přízeň počasí.

Pokoření této jedinečné hory je ale neopakovatelným zadostiučiněním, které je, díky nešvarům počasí, nedostupnosti a divokosti zdejší přírody, dopřáno jen opravdovým vytrvalcům. Snad povzbudí nečekaná funkčnost zdejší horské služby, která, při dostatečné hladině paliva v nádrži vrtulníku a alkoholu v krvi, je spolehlivou pojistkou vašich výprav.

Jak přežít život v divočině a prokletí altajské čarodějnice

Smlouvání ceny za letecký přesun vrtulníkem skončilo výsměchem posádky tábora a tak se jako plně naložené muly plížíme do sedla Karatjurek. Našim cílem je oblast jezera Kučerla, kde prahneme zklidnit rozdrásané nervy z dobývání Běluchy a vrhnout se do sladkého bloudění v nekonečných lesích tajgy.

Údolí Kučerly je dalším, asi 40 km dlouhým údolím Katuňského hřbetu, probíhajícím paralelně s Akkemským. V jeho závěru se nachází 9 km dlouhé jezero a příroda je zde všeobecně více panenská a bez poskvrn civilizace. Na druhou stranu zde není žádná turistická základna a jen malá chatka na břehu plní občas funkci zásobitele základními potravinami, jako je vodka a chléb.

Přesun do těchto končin byl typickým příkladem putování po Altaji. Jako slušní pocestní jsme se zeptali na cestu jisté ženy pokročilého věku i vzhledu, na které již na první pohled nám něco nesedělo. Co, nám došlo až pozdě…

Ta čarodějnice, mistryně svého řemesla, nás proklela pro zbytek cesty: několik kilometrů v porostu zakrslých břízek a vrb bez průvodce, (který jsme ztratili), v dešti a bez pitné vody, navíc když se brodíte v bahně, z vás udělá adepty na klienty psychiatrické léčebny. V již pokročilém stádiu deliria, když jsem myslel jen na to, jak se zmocnit kamarádovy láhve s posledním hltem vody, jsme mezi stromy spatřili jezero.

Byl to obraz tak nádherný a neskutečný, že jsme mu, jako domnělému produktu našich halucinací, nevěnovali ani pozornost. Ale sláva! Jezero je opravdové, navíc plné ryb a proto zkušený rybář se může zanedlouho pochlubit nemalým úlovkem. Jenže to není náš případ a tak brzy po tom, co se nám daří ulovit pouze pověstnou starou bačkoru, se rozhodujeme ponechat traperskou rutinu zkušenějším. Les je v okolí opravdu hustý a zdejší příroda má šmrnc pravé divočiny. V nedalekém Katuňském zapovědníku žije dokonce, na Sibiři již téměř vyhubený, sněžný leopard, jinak chlouba altajských hor.

Dříve nebo později, po dnech askeze v divočině, zatouží znavená duše dobrodruha po uspokojení všech základních pudů a potřeb. S různým úspěchem se mu to splní v pravé ruské "děrevni", kde již sličné Altajky spiklenecky vyhlížejí znavené pocestné a jako nymfy je lákají na místní dobroty. Uvnitř dřeveného ajlu, což je multifunkční kuželovitý příbytek stojící u každého domu, chutná hostina vskutku stylově. Velká zvědavost a touha po dobrodružství nás vedla k nebývalému rozhodnutí: trmácet se asi 350 km dále po prašných silnicích Altajské republiky s cílem dosáhnout významné horolezecké destinace – údolí Aktru v Severočujském hřbetu.

Horolezecký ráj Aktru

V cíli naší cesty, jak je již v ruských horách zvykem, se názvem Aktru mohlo pochlubit všelico: údolí, řeka, ledovec, vrchol atd. Stejně se jmenuje i funkční horolezecký tábor v Severočujských Bělkách, který zajišťuje za levný peníz ubytování v chatkách i stanech, ruskou baňu a v nouzi i možnost nakoupit základní potraviny. Je zde i vstřícná a fungující horská služba a expedice s objemnými bagážemi ocení možnost dopravit se až do tábora na všemocném kamazu.

Údolí Aktru je ideálním místem pro horolezce, pro treking jsou vhodnější okolní perly jako údolí Mašej a Šavlo, (lákadlem jsou hlavně malebná Šavlínská jezera). V Aktru můžete strávit čtrnáct dní a stejně nestihnete vystoupit ani na polovinu zdejších vrcholů. Na většinu z nich vede několik výstupových cest různých obtížností, takže každý milovník hor si tady přijde na své. Jelikož jsme byli aklimatizováni již z Akkemu, vrhli jsme se rázem na velké sousto – horu Kupol (3 750 m n.m.).

Zespoda vypadalo vše úplně jasně – obtížnější trasou vzhůru a snadnější zpět, jednodenní túra, není co řešit… Ale řešili jsme brzy a do smíchu nám nebylo. Přemýšlel jsem o tom, jestli nebude lepší se do propasti vrhnout preventivně a dobrovolně hned, to jak v extrémně nestabilních suťových svazích, kde si ledabylým zašmátráním vylosujete nemalé "překvapení", nevypadala naše situace vůbec vábně.

Zanedlouho na ledovci Malý Aktru se situace zlepšila a my jsme si užívali zase jeden krásný ledovcový výstup. Po tom všem, co jsme na Altaji zažili, nás už nemohl vyvést z míry pohled na skupinku ruských spolulezců, kteří v šedesátistupňovém ledovém svahu stoupali s kytarou a hroty maček tupými jak špunty od kopaček.

Až na podvrcholovém platu, při idylickém pohledu na dominanty jako Sněžnaja a Karataš, jsme pochopili vlastní omezenost, jelikož na tak romantický nápad , jako je kytarový dýchánek s kamarády na ledovci v téměř 4 000 m, může přijít pouze citlivá duše ruského turisty. Ten, kdo stejně jako my, musí následkem zhoršujícího se počasí z Kupolu urychleně sestoupit, uvítá bivakovací domek Vodopadnyj (s asi 6 místy na přespání) na moréně ledovce Malý Aktru, který je jedním z několika podobných nouzových míst na přespání v oblasti údolí Aktru. Na závěr dne, kousek pod místem zvaným "zelenaja gastinica" (travnaté plató – výborné místo pro stany), napůl lezeme napůl volně padáme do tábora dalším zákeřným suťoviskem. Dneska teda bude chutnat!

Není vrchol jako vrchol

Třešničkou na dortu expedice byl výstup na nejvyšší vrchol v údolí – Aktru (4 176 m n.m.). Tato dominanta údolí leží v samém jeho závěru, výlet jsme proto rozdělili do dvou dnů s přespáním u nejblankytnějšího ze všech jezer, na břehu Goluboje ozera (2 850 m n.m.). V noci přišla drsná horská bouře a tak jsme po ránu pěli chválu na důmyslnost turistů z Tomské univerzity, kteří zřídili na břehu jezírka útulnou bivakovací chatku.

Ráno plní optimismu vyrážíme po ledovci Velký Aktru směrem ke stejnojmennému sedlu a brzy již kličkujeme v sítí trhlin. V sedle by se v nás ale krve nedořezal. Jsme úplně konsternováni pohledem na 30 cm čerstvého prašanu, který po noční vánici pokrývá prudký jihovýchodní svah. A tak místo výstupu skalnatým terénem sekáme stupy v lavinovém kuloáru a nad hlavami se sbíhají černočerné mraky. Počasí velí k ústupu, ale při pohledu dolů byla tato varianta zamítnuta. A tak v rozporu s pudem sebezáchovy pokračujeme směrem k vrcholu s nadějí na jinou lepší sestupovou trasu. Konečně jsme nahoře! Naskýtají se nádherné pohledy na celé Severočujské Bělky, které mají opravdu přiléhavé jméno.

Ač neradi, brzy toho kochání musíme nechat, jelikož si pózováním v bouři u kovového trianglu koledujeme o nemalý průšvih. Nejtvrdší rána teprve přijde: zjišťujeme, že o snadnější sestupové trase si můžeme nechat jenom zdát a tak nezbývá nic jiného, než zavřít oči a spustit se stejnou trasou zpět. A tak jsme ani nedýchali, kopali a sekali stupy a každému přibylo trochu nákladu v kalhotách… Není se čemu divit, že jsme byli šťastní jako blechy, když jsme seděli za pár hodin u táboráku a vykládali si dojmy z poslední túry na Altaji. Drsný, ale krásný vrchol!

Brzy na to jsme seděli na korbě kamazu a frčeli si to po rozbahněné Kurajské stepi a pak dál v ještě prapodivnějších dopravních prostředcích Čujským traktem až do Novosibirska. Zde jsme nastoupili na vlak jedoucí po Transsibiřské magistrále a nechali se sladce uspat, abychom se probudili do tak trochu jiného světa… Nadšení z expedice neznalo mezí a tak v rozhodování o cíli naších cest v příštích letech máme na dlouhou dobu jasno – opět ledovcové hory Ruska!

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor
14.03.2013, 13:28 miloš havlík | altaj
17.08.2013, 07:21 Jirka z Hořic | Altaj 2013


Další související články:

+ Transsibiřská magistrála
+ Pamiro-Alaj - Fanské hory a Matča, Tádžikistán
+ Polární Ural - brána Sibiře
+ Polární Ural, na hranicích Evropy a Asie
Reklama
Témata našich článků…
Mechové jezírko Téryho chata Nízké Tatry, ubytování Kamenitý Tematín Pieniny Chata pod Chlebom Kriváň Jeseníky, ubytování Lovoš Čertovy skály Maroko Praděd Měsíc Soos Breithorn Kvarky Gran Paradiso Chalupská slať Mohelenská step Horská nemoc Panská skála
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Reklama
Regiony
Beskydy | Bílé Karpaty | Blatenská pahorkatina | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Děčínská vrchovina | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Džbán | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Ještědsko-kozákovský hřbet | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křemešnická vrchovina | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podbeskydská pahorkatina | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Slezské Beskydy | Smrčiny | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Belianské Tatry | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Myjavská pahorkatina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Ostrôžky | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Beskydy | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Starohorské vrchy | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Východoslovenská rovina | Zemplínské vrchy | Žiar
Služby Horská seznamka Outdoor bazar Ztráty a nálezy Archiv článků Spolupracujeme Počasí Satelitní snímky Fotogalerie Turistická mapa Kalendář turistických akcí Treky České hory Slovenské hory Alpy Karpattreky Rumunské hory Ukrajinské Karpaty Asijské hory Severské země Turistika s dětmi Balkánské a evropské hory Ubytování Horské chaty, české hory Slovenské chaty Penziony, hotely Ubytování online Alpské chaty České kempy Slovenské kempy Chorvatské kempy Kempy, Slovinsko Ukrajina, Rumunské hory Výlety Skalní města a skály Naše vrcholy Rozhledny České hrady Slovenské hrady Jeskyně Vodopády Sedla a doliny Členění Slovenska Geomorfologické členění ČR Výlety Přehled našich pohoří Sopky v ČR Karpaty Alpy Ledovcová jezera Památky a zámky Větrné mlýny Čedičové varhany Viklany Bludné (eratické) balvany Ostatní Cestování, cestopisy Horolezectví Cykloturistika Snow Soutěže Příroda, fauna a flóra Vesmír, astronomie Produkty Testujeme Outdoor vybavení, poradna
TOPlist