Pohoří Rychlebské hory, hřebenovka - hřebenový přechod

Rychlebské hory, hřebenovka: Jesenicko-králický sudetský trek (3), do Petříkova a na Obří kameny a Šerák

Po noci v peřinách a ranní sprše si dávám netradičně ranní kávu a startovní kofolu. Včera jsem toho moc neušel a dnes tudíž musím dohnat zanedbané kilometry. Čeká mě příjemná hřebenovka Rychlebských hor a stoupání na hřeben Hrubého Jeseníku.

Z Kladského sedla (817 m) od chaty Kladské sedlo vyrážím něco po osmé. V lese panuje příjemný chládek, ale během dne se to změní. Sluníčko již nyní na prosvětlených pasekách vystrkuje drápky…

Vcelku mírné, ale vytrvalé stoupání mě vede lesem k hranicím polské přírodní rezervace Nowa Morawa. Cesta vede neustále po hranicích, po řadě hraničních patníků, které již z dálky září novotou. Orientace je tak naprosto jednoduchá. V podrostu smrkového lesa je husté a neprostupné borůvčí. V letních měsících je tak o proviant postaráno.

Polská hora, Paprsek

Přes kótu 975 m a vrch Chlupenkovec (980 m) se hraniční hřeben klikatí k vrcholu Kunčický hřbet (1 053 m), odkud je to již jen skok na Polskou horu (1 106 m, Poláci uvádějí 1 105 m). Dosud byly výhledy do kraje spíše ojedinělé, ale nyní si to člověk může vynahradit. Za zády se zvedá nepřehlédnutelná kupa Králického Sněžníku, výhledy do Kladska rozšíří obzory především českým turistům.

Čtěte také: Přes Malý a Králický Sněžník do Kladského sedla, Jesenicko-králický…

Na Polské hoře jsem již pěkných pár let nebyl. Usedám na padlý kmen statného smrku, jenž brzy poslouží jako lůno novým semenáčkům, které vytvoří další generaci horského smrkové lesa. Přirozený koloběh a obnova lesa jsou tady dobře patrné. Třeba by sem bývalí hoši z NP Šumava mohli zajet na exkurzi… Bez lakatošů a další těžké techniky…

Na Polské hoře se chodník láme a stáčí se nazpět k jihovýchodu. Po hranici bez výrazných převýšení pokračuje kolem hranice pralesa Śnieźnej Bialki (Rezerwat przyrody Puscza Śnieźnej Bialki), kterou poutavě přibližuje ve svém článku Hynek Skořepa. Kousek za vrcholem zelená turistická značka opouští hřeben a míří do Polska do obce Bielice, já se však nadále držím hraničního hřebene.

Přes vrchy Góra Uroczysko (1 079 m), Iwinka (1 076 m) a Bílé kameny (1 029 m) se dostávám do blízkosti horské chaty Paprsek. K ní se dostávám snadno po široké lesní cestě. Pokud byste neměli jistotu, že míříte správně k chatě (neznačeno) tak je to v místech, kde hraniční hřeben opuští širší stezka a dále po hřebeni pokračuje pouze úzká pěšina. A nebo naprosto jednoznačně je to v místě hraničního kamene č. 47/8.

Smrk, nejvyšší hora Rychlebských hor

Chatě Paprsek dnes však pouze mávám, mám zpoždění. Vracím se na hranici (od chaty lze pokračovat na Smrk po červené a následně zelené a modré turistické značce) a za krásných výhledů k vrchům Kovadlina (989 m) a k Borůvkové hoře (899 m) s pěknou rozhlednou pokračuji k nejvyššímu vrcholu pohoří.

Přes vrchy Travná hora (1 126 m, v nových mapách 1 128 m) a Brousek (1 115 m) pokračuji východním směrem. Smrk dosahuje výšky sice jen 1 127 m (na směrovkách 1 125 m), ale je to nejvyšší meta v pohoří. Tedy pokud nebude definitivně odsunut vrchem Travná hora. Už aby si v tom kartografové udělali pořádek… Třetí den na cestě, třetí geomorfologický celek a třetí nejvyšší hora. A nebo hned dvě "nejvyšší" hory? Spíše téma na samostatný článek…

Chvíli spočnu ve stínu zdejších velikánů a v útulně Mrazík, vyfotím pěkně tvarovaný uzlový hraniční kámen a pak se definitivně loučím s hřebenem Rychlebských hor. Nabírám kurz k jihu po modré TZ vedoucí do údolí říčky Branná. Dalo by se sice pokračovat po červené TZ přes Smrk a Klín (983 m), ale protože se rád projdu podél potoka a především musím nabrat vodu, volím první variantu.

Petříkov, Ramzovské sedlo

Přes rozcestí Brousek (1 180 m) a Černý potok (915 m) pěkně svižně ztrácím výšku. Voda temně hučí v kamenitém korytě říčky po mé pravici a stejně svižně směřuje vstříc obci či spíše lyžařskému středisku Petříkov a dále Hanušovicím, kde ve vřelém objetí splyne s řekou Morava.

Já tak daleko dnes nemířím. Zatím bude stačit Petříkov (792 m). Je vedro k padnutí, takže kofola v Sport-Grillu přijde opravdu vhod. Nakonec je i čas oběda, takže alespoň polévka by také neškodila. Mám před sebou stoupání na hřeben Jeseníků, je potřeba nabrat sil. Kofola mě opět nakopla, takže přes rozcestí Petříkov (okraj, 746 m) mířím po červené značce na rozcestí Větrolam (785 m), ze kterého se otevírají nádherné výhledy na rozložitý masív hory Šerák (1 351 m).

Ramzovou (760 m) pouze procházím a přes rozcestí Ramzová, parkoviště (762 m) stále věren červené TZ vystoupám na rozcestí u lanovky (782 m), kde červenou značku dočasně opouštím a měním ji za zelenou. Ta má namířeno do údolí Vražedného potoka a na Obří skály.

Obří skály, Šerák

Zelená značka jde zprvu zdánlivě sice po vrstevnici, ve skutečnosti je to ale neustále nahoru a dolů. Dolů a nahoru. Až konečně u Vražedného potoka (730 m), kde se tok opravdu prudké a dravé horské říčky překonává po koruně hrazení potoka, začíná permanentní stoupák. Vražedný potok je opravdu vražedný. Ani nevím zda-li kvůli strmému spádu, vražednému stoupání a nebo ještě více vražednému vedru. Ta slunečná pasáž mi dala, při vstupu do lesa jsem zpocený jako vrata od chléva. Opravdu Vražedný potok…

Podobných hrazení je na Vražedném potoce více. Dravý proud se zaryl opravdu hluboko do svahu Šeráku, kde vytvořil malý kaňon s velkými skalisky po svazích. Ale konečně je tady stín. Značená turistická stezka posléze opouští Vražedný potok a v prudké serpentině se vyloupne na lesní asfaltku. Po ní je to pohodička až na rozcestí Pod Obřími skalami (930 m), na kterém začíná další vražedné stoupání. Na sluníčku…

Za pěkných výhledů na Rychlebské hory a Zlatohorskou vrchovinu (za zády) a na zalesněný masív Šeráku (po pravici) pokračuji ke skalám a na rozcestí Obří skály (1 088 m), na kterém stojí velký turistický přístřešek. Obří skály se ukazují v plné parádě, stejně tak okolní vrchy hřebeny. Úchvatná podívaná. Dokonce vidím rozhledny Zlatý chlum a Biskupská kupa.

Opět nahazuji bágl na záda a přes rozcestí Pod Šerákem (1 280 m) dorážím dnešní nejnáročnější stoupání. Krásná horská smrčina je přivádí pod vrchol hory Šerák (1 351 m) a do těsné blízkosti Jiřího chaty na Šeráku. Je něco po čtvrté, docela se těším na pivo. Po žízni je ovšem hned, jakmile vezmu za kliku. Zavřeno. Opravdu divná chata. I z minulé návštěvy jsem si odnesl ne zrovna nejlepší pocit.

No nic, čelem vzad a pochodem vchod. Nyní směr Keprník, jeden z nejkrásnějších vrcholů celých Jeseníků. Přes rozcestí Pod Šerákem a Pod Keprníkem (1 282 m) se po hodně kamenité cestě dostávám na Keprník (1 423 m) s typickým vrcholovým skaliskem. A úžasnými výhledy. Z Keprníku, čtvrtého nejvyššího vrcholu Hrubého Jeseníku, mám celou dosavadní cestu doslova jako na dlani. I následující cestu, která vyvrcholí horou Praděd (1 492 m), která se na mne v dáli již směje. To bude ale až zítra, dnes končím na Vřesovce…

Červená hora a Vřesová studánka

V pořádně podmáčené horské smrčině kolem Keprníku zrovna kvete suchopýr. Jeho bílé palice se líně kymácejí v pozdně odpoledním teplém vánku. Za jejich sotva viditelného kynutí navštěvuji Trojmezí (1 316 m) a rašeliniště pod Keprníkem s nově opravenou vyhlídkovou plošinou.

Další cesta ubíhá rychle. Přes kótu 1 263 m se za krásných výhledů na Červenou horu (1 333 m) dostávám do Sedla pod Vřesovkou (1 205 m). Tady na chvíli dávám vale červeně značené hřebenovce a po žluté značce se jdu podívat ke kamennému oknu (1 278 m), u kterého krásně kvete rdesno hadí kořen. Jedná se však jen o nepravé skalní okno, které vzniklo řícením skalky. Pak ještě následuje vršek Červené hory s pěknými pohledy do Sněžné kotliny (přírodní rezervace) a povlovný sestup na Vřesovou studánku z rozcestí Červená hora (1 313 m).

Nějak se ochladilo a zatáhlo, za chvíli snad budu muset vytáhnout bundu. Doufám, že si to sluníčko ještě rozmyslí a vykoukne dříve, než zapadne pod obzor. Dobírám vodu, připravuji spaní a čekám na sluníčko. To nakonec opravdu vykouklo a vykouzlilo na obloze úchvatnou podívanou. Díky.

Kilometráž třetí etapy

• Pokračování článku

Další související články: