Barevné Peru: Nasca, Ica, Pisco, Ballestas a Lima

Výlet do Peru (2) - Nasca, Ica, Pisco, Ballestas, Lima

Tento i následující dny nás už čekají jen samé turistické atrakce, i když musím říct, že nebyly vůbec nepříjemné. Po pohodové snídani a nákupech na tržnici nás o půl 12 odváží taxi na autobus do NASCY. Před polednem odjíždíme z AREQUIPY a kolem 21 hod jsme v našem cíli dnešního dne, ale ještě nám trvá víc než půl hodiny, než se dostáváme na hotel.

• Předchozí část článku Peru

Opět nezbytná sprcha a jdeme se zavodnit pivem, ale nakonec jsme zvládli i dobrou kuřecí polévku. Při popíjení dnes ve všudypřítomné televizi opustili obvykle vysílanou, současnou pop music a věnovali se hudbě 50. a 60. let, které moje dcera říká "vykopávky". Málem se nám ani nechtělo zvednout ze židlí, jak se nám písničky líbily. Holt "vykopávky jsou vykopávky".

27.5.So

Protože všichni mí společníci mají dohodnut společný let pětimístnou Cesnou, já jsem "plonkovní" a jedu s nimi, jestli budu mít štěstí. Vyšlo to a já se dokonce vznášel nad záhadnými obrazci na náhorní plošině se dvěma mladými Ostraváky, kteří neměli zrovna v republice práci a tak si vyjeli procestovat Jižní Ameriku. Na cestě už byli 6. měsíc a stálo je to zatím cca 3000 USD/os. Když je člověk skromný, tak se zde dá vyžít opravdu lacino. Cena je za půlhodinový let ještě snesitelná, asi 55 USD/os.

Na další cestu máme zajištěn 40 let starý americký bourák, ale s novým japonským úsporným motorem. Jen tak se dá obstát v obrovské konkurenci taxikářů, na kterých je podle mého odhadu závislých aspoň 90% veškeré městské dopravy. Té soukromé dopravy je opravdu málo. Cesta dlouhá 120 km nám čistého času zabrala něco přes hodinu, ale stavili jsme se ještě na vyhlídkovou věž u "Panamerikány", kde se suvenýry nejen prodávaly, ale i vyráběly přímo před očima zvídavých i zvědavých turistů. Také si pořizujeme jako suvenýry obrazce vyryté do kamínků, které je možno vidět z letadla a nebo i zde z věže.

V ICE nás taxikář vykládá přímo v pouštní oáze za městem, která je zde postavena jednoznačně jen pro turistický ruch. Vybavení je velmi příjemné, včetně bazénu, kterému jsem pochopitelně neodolal večer i ráno další den. Po vybalení jdeme na procházku po místních dunách, což je velmi zajímavé, jak se člověk boří do skoro nesnesitelně horkého písku, ve kterém by se možná i uvařila vajíčka na měkko. Paráda, ale ještě zajímavější byl náš následující dvouhodinový výlet, který jsme podnikli asi za necelých 15 USD/os.

Hlavním cílem bylo projet se po pouštních dunách ve speciálně upravených autech s náhonem na všechna čtyři kola. Úžasný zážitek, ale to ještě nebylo vše. Řidič zastavil, vytáhl snowboardy, zde nazývané "sandboardy", namazal je svíčkou a hurá z duny dolů. Pochopitelně jsem to vyzkoušel a stál jsem na prkně poprvé v životě, takže to ani jinak dopadnout nemohlo než že mě překonala zemská přitažlivost, ale dunu jsem sjel. Zážitek nemusí být hezký, hlavně když je silný…

Posledních 10 min před západem slunce věnujeme jeho intenzivnímu focení. Zajímavé bylo, že v tmavnoucím údolí na poušti pod námi byla vidět velká drůbeží farma, asi proto, aby nikoho neobtěžovala zápachem. Při setmění jsme už opět v naší oáze a opět splachujeme (musíme si to každý večer nějak zdůvodnit) pouštní prach pivem. Tolik piva, co jsem vypil za tuto dovolenou už asi jen tak nepřekonám (tj. cca 20 litrů za 3 týdny).

28.5.Ne

Ráno je opět pohodové, radíme partě mladých Slováků, kteří jsou zde pár dní a jedou okruh v podstatě opačným směrem, jen vynechávají naši PIURU na severu. Je příjemné se pobavit ve známém jazyce a ještě někomu předat naše nabyté zkušenosti. Ty jsou sice většinou nepřenosné, ale někdy se mohou i hodit. Opět, tentokráte dvěma taxíky, jedeme do města ICA a tam na náměstí, díky tomu, že je neděle, narážíme na pochodující davy místních Peruánců. Kdo nestojí a netleská nebo nefotografuje, tak ten pochoduje s velkým zaujetím. A to nejen vojáci, ale i docela malí špunti včetně něžného pohlaví v celém rozsahu věku od 3 let výše.

A nohy zvedají v pravém úhlu. Těchto "srandiček" jsme si užili v minulém režimu dost, i když jsme to nikdy asi nebrali moc vážně. Odcházíme a necháváme je dopochodovat ke světlým zítřkům ve spojenectví s lidem Venezuely a Kuby. Vracíme se zpět na hotel, balíme a dalšími taxíky jedeme na autobusový spoj z terminálu SOJUZ, odkud nás autobus odváží do města PISCO k hotelu INKAS.

Jdeme do města zajistit si program na odpoledne a hlavně na další den. Doporučení je jednoznačné, dnes už nemá smysl podnikat cokoli jiného než zajít do restaurace na jejich sváteční menu a vidíme, že toho Peruánci o svém volném dnu dokážou sníst opravdu hodně. My jim jen lehce sekundujeme. S průvodcem ale jdeme do starého přístavu ve městě a dovídáme se, že zde moře na rozdíl od stálé hrozby oteplování nestoupá, ale naopak ustupuje.

Důkazem je starý, již opuštěný a chátrající hotel, který se po 40 letech ocitl cca 300 - 400 m od pobřeží, když byl původně postaven přímo u hladiny moře. Chudák náš průvodce ani neví, co znamená nápis "MIROTVOREC", na bundě, kterou dostal od svých ruských fotbalových kamarádů a tak mu to Jirka ve španělštině vysvětluje, proč jsme se tak usmívali, když jsme si nápisu všimli. Ostatně si myslím, že ani u nás si všichni neumí přečíst ty úžasné nápisy na bundách i tričkách, co je nyní zejména mladí nosí, aby byli "IN". Na další den máme objednánu cestu k ostrovům BALLESTAS, a na další atraktivní místa zdejšího přímořského kraje, kde podle informace průvodce prší 2x za sto let.

29.5.

Na snídani máme výbornou "papaju" a následuje cesta do přístavu a výlet s fotografováním mořských ptáků, tuleňů a dalších zvířat na ostrovech BALLESTAS. Někdy si až říkám, že se ta všecka zvířata nenaštvou, aby udělala vášnivým turistům nějakou čáru přes rozpočet, ale spíše bych řekl, že je jim to srdečně jedno a hlavní je to, že jim nikdo neubližuje. A to tedy je pravda, i když, kdyby si mě chtěl někdo fotit v intimních chvílích, tak bych asi protestoval.

Na těchto ostrovech se od poloviny 19. století vytěžily statisíce tun kvalitního ptačího guána, které se většinou vyvezlo do Evropy. Dnes se už těží jen zlomek výkonů realizovaných před 100 lety a to už jen pro domácí použití. Kope se stále stejnou mechanizací, tj. lopata, krumpáč a indiánské síla. To, čemu se říká "EL ŇIŇO", dokáže s místním ekosystémem pořádně zacloumat. Bylo nám řečeno, že když udeří, tak dokáže zrušit na určitou dobu i na živiny a ryby bohatý Humboltův proud, díky čemuž vymře až 80% veškerého místního živočišstva a tím následkem má hlad i obyvatelstvo přímo závislé na rybolovu.

Ale "EL ŇIŇO" v žádném případě není fenomén konce 20 století a oteplování planety Země, ale i v historii se čas od času vyskytující jev, který měl vliv i na zánik významných kultur a i za španělské nadvlády bylo v pouštích zničeno záplavami nejedno město. Autobusem přejíždíme do muzea v PARACASU a po jeho shlédnutí (myšleno obsahu sbírek) pokračujeme na mořské pobřeží, kde se mají houfovat tisíce plameňáků. Ale zatím je jich vidět jen šest, přílet dalších se teprve očekává. Autobus nás opět odváží k další části pobřeží a podél něj docházíme až ke skalnímu útvaru zvanému Katedrála.

Dokonalá skála a kolem moře, které stále na skály doráží. Mimo racky a bouřňáky pozorujeme i ptáky s bílým fouskem, odborně zvaných LAROSTERNA INCA a fotím i místního pelikána z bezprostřední blízkosti. Nad pobřežím se vznáší křídlo a všichni mu závidíme jeho volnost a svobodu. Po vydatné procházce jdeme na neméně vydatné občerstvení v podobě stejku ze žraloka. Vzhledem k nostalgickým vzpomínkám na kubánského revolucionáře, Che Guevary, si pochutnáváme na žralokovi v restauraci EL CHE, které se ale podle informací průvodce říká "u bělocha". Kousek od restaurace fotím i ukázkový případ vzniku guána na ostrovech.

Vracíme se do PISCA, do našeho hotelu INKAS, odkud odjíždíme taxíkem k autobusu, kterým míříme do našeho posledního navštíveného místa - hlavního města LIMY. Městské taxi nás po domluvě veze do hotelu SAN FRANCISKO, kousek od centra, tedy i kousek od PLAZA DE ARMAS. Cestou se náš řidič několikrát ptá svých kolegů na cestu. V každém případě jsem byli dovezeni na požadované místo.

LIMA a návrat do ČR

Jak zjišťuji pokusem, voda je v rozvodech dost pochybná (naprosté zčernání čaje...), tak nakupujeme větší zásoby balené pitné vody a o půl 11 jedeme taxíkem do muzea zlata (MUSEUM DE ORO), které se otevírá v 11 hod. Jsme zde první návštěvníci. Chodíme po výstavních sálech asi 3 hodiny, ale zlato mě určitě nedostalo jako PIZZARA a jeho kumpány. Pokud ho nepotřebuji do zubů, tak mě zlato nijak neoslovuje, že bych ho musel vlastnit. Je pravda, že když člověk viděl přes skleněné vitríny nádoby z masivního zlata (síla i 5 mm), tak může mít různé pocity a navíc to není jen cihla zlata s vyraženým puncem, ale nádoby a ozdoby staré mnoho století.

Je jasné, že více zlata pochází od kultur z předinckých období, z jejich nově objevených hrobů. Většinu zlata Inků, které bylo přístupné, Španělé roztavili do už zmíněných cihel, aby se jim uloupené poklady lépe převážely do nenasytné Evropy, přesněji do truhlic bohatých. Všechno to zlato v museu, pokud by bylo moje, bych vyměnil za 5 takových kopců, jako je CHACHANI nebo HUASKARÁN a ALPAMAYO.

Následuje rozlučkový oběd v centru, kousek od PLAZA DE ARMAS, kde na závěr Jiří platí přípitek národním nápojem zvaným PISCO. Jedná se vlastně o pálenku vyrobenou z vína dovezeného Španěly a vypěstovaného mezi LIMOU a IKOU. My však pijeme ještě větší specialitu připravenou z vlastní pálenky, namixovaného bílku s nějakým kořením, ochuceným limetkou. Docela chutné, ale obešel bych se. Následuje večeře, kterou na závěr platí Zdena s Robertem, a potom popíjíme čaj na verandě a ze střechy hotelu si prohlížíme noční Limu.

Včera jsme vyprovodili Jirku z hotelu na letiště, protože měl na včerejšek již dlouho dopředu koupenou letenku a dnes máme "konečnou" i my. Ráno zase na oplátku za včerejší přípitek a večeři chystáme ovocno-jogurtovou snídani z nákupu pořízeného v tržnici a po ní máme ještě čas na dopolední prohlídku muzea inkvizice, které sídlilo v pěkné budově s vykládaným dřevěným stropem. Soudcům zde mohlo být docela příjemně na rozdíl od jejich oponentů, které patřičně zpracovávali právem útrpným mnoha nelidskými způsoby.

Ale zdá se, že na rozdíl od území vlastního Španělska a zbytku Evropy to byli celkem lidumilové. Odsoudili cca 3 000 osob a popravili asi každého desátého, ale to vše za skoro 3 století. Inkvizice byla zrušena po osvobození Peru od španělské nadvlády generálem San Martínem, který vyhlásil samostatnost Peru roku 1820. Však mu taky potomci osvobozených a vděčných Peruánců postavili na náměstí s jeho jménem krásný památník. Ani není tak důležitý vlastní osvoboditel, jako ty lepé děvy pod jeho sochou.

Jeho vylodění na pobřeží Peru bylo velmi často zobrazovaným námětem obrazů a plastik. Odpoledne se konečně dostáváme na to hlavní náměstí, pochopitelně, že se jmenuje PLAZA DE ARMAS (dříve i PLAZA DE MAYOR), které je zcela uzavřeno policií i vojskem, oběma "bohulibými" represivními složkami, protože je před prezidentskými volbami a vláda se asi děsí toho, že by se něco mohlo stát. A nedej Bože, turistům!

O víkendu po našem návratu se dovídáme, že volby vyhrál demokrat ALAN opřed socialistou OLANTOU. Pochopitelně, i když jsou Peruánci chudší než my, tak na předvolební kampaň museli spotřebovat tuny barev, protože jejich jména (a nejen tato dvě) byla snad úplně všude, na každé zdi i na nepřístupných místech všudypřítomných skal. Jsem zvědav, jestli někdo ty nápisy po volbách odstraní. Snad jen čas…

Náš čas se ale nachyluje velmi rychle a my se vydáváme na letiště. Sem by se asi nějaký terorista špatně dostával, protože náš taxíkář musel asi 3x ukazovat nějaké bumážky. Tak snad přežijeme. Odbavujeme zavazadla a za možnost opuštění Peru musíme zaplatit ještě něco přes 30 USD/os. Ještě že je máme, člověka by mohla tak vysoká částka zaskočit. Ať si na Evropanech, Japoncích a občanech USA smlsnou...Na závěr pobytu si děláme radost. Společně si kupujeme láhev peruánského rumu za 8 USD, Evča si pořizuje speciálně, čuchometricky vybraný parfém za 75 USD a já kupuji obrázkovou publikaci asi za 20, pochopitelně že námětem je Peru a jeho přírodní krásy, lidé a jejich zvyky.

Následuje opět let přes Andy, ale tentokráte už za tmy, takže nevidíme nic, jen máme možnost sledovat přiblblé americké akční snímky (a to nejen v letedle, ale v každém autobuse nás obšťastnili alespoň dva filmy. Nejhorší ale na tom je, že člověku stále bloudí oči k obrazovce, i když nechce...). Po mezipřistání v BONAIRE nás čeká opět dlouhý let do AMSTERODAMU, kde čekáme na linku ČSA do Prahy a čas si krátíme povídáním s jedním Čechem, který pracuje v USA u firmy SHALL jako výzkumník.

Krásně jsme si podiskutovali o energetické budoucnosti této planety. On propagoval těžbu ropy v těžko dostupných ložiscích pomocí nových technologií a Eva pochopitelně upřednostňovala, jako jaderný chemik, jádro. Já se pohyboval někde mezi a myslel jsem si, že bychom se nejprve měli uskromnit a nespotřebovávat tak obrovské množství energie a ničit si tím naši planetu vypouštěním skleníkových plynů nebo si do dalekého budoucna komplikovat situaci s radioaktivním odpadem. Naléváním benzínu a nafty do našich čtyřkolých i dvoukolých "miláčků" zase ničíme vzácnou chemickou surovinu. Jádro je fajn, jen se asi musíme naučit zpracovat ty nepříjemné radioaktivní odpady nebo je eliminovat. Uvidíme, co se z toho vyvine, ale určitě se něco stát musí.

V Praze na letišti delší dobu čekáme na naše zavazadla a potom už jen následuje odvoz na Prosek, kde se Eva s Jirkou dovídají, i když jim to bylo naznačeno už mailovou poštou, že se jejich dcera Klára bude vdávat za svého dlouholetého přítele a aby se to nepletlo, tak taky Jirku. Takže si na závěr připili tři Jirkové, dvě Evy a Klára. Ať se těm mladým daří stejně tak dobře v životě, jako nám v Peru.

Tak Peru i krásná šestitisícovko sbohem nebo raději nashledanou!!!