Volcán San José, chilské Andy a sopky turisticky

Včil v Chile aneb jak jsem potil kšandy v horách jménem Andy (2), Volcán San José

• Předchozí část článku

Laguna Morales (2 400 m)

Probouzíme se opět do nádherného rána ve výšce něco málo pod 3 000 metrů nad Pacifikem. Východ slunce nad Andami je stejně silný zážitek, jako jeho západ. Po provedení základní hygieny sedáme opět do našeho terénního "děla" a stejnými zatáčkami klesáme do nížin, vracíme se do Santiaga (570 m), které ještě napůl spí a vyrážíme poznat další významnou oblast a to národní park El Morado ve výchozím bodě Baňos Morales.

Ze Santiaga tentokráte jedeme na jihovýchod, včera jsme byli na severovýchodě. Projíždíme městečkem San José de Mapo údolím řeky Rio Mapo, za vesnicí San Gabriel odbočujeme doleva přímo na východ směrem k argentinské hranici údolím další řeky Rio El Volcándo do horské osady Baňos Morales, kde je kostel, stánky s občerstvením a dřevěná budova vstupu do národního parku El Morado, která se nachází v n.v. 1 880 m. Zde si konečně dávám vzácné razítko do wanderbuchu - španělsky se to řekne TIMBRES. Platíme vstupné asi 8 US dolarů a vyrážíme krásným horským údolím nahoru. Je zde i květena, na travinách se pasou koně a i turistů je zde více než včera. Většina rostlin je pro mne zcela neznámých.

Kolem cesty se objevují stany, Helena mi vysvětluje, že v Chile se dá tábořit všude, nikomu to nevadí. Ale národní park se večer uzavírá. Přímo naproti nám na severu jsou dvě krásné hory - San Francisco (4 520 m) a majestátní Cerro El Morado s bílým ledovcem a úctyhodnou výškou 5050 m. Nyní se nacházíme o něco málo jižněji než nejjižnější šestitisícovka světa - Marmolejo. Ještě více na jih pod ní je další význačná hora - Volcán San José (5 830 m).

Sopky jsou zde pro Andy typické, v Chile je prý jich 2 000 činných, z toho 25 je považováno za vysoce rizikové. K označení sopky za činnou stačí, že soptila v dobách, kdy Zemi již obýval člověk. A skutečně, typické tvary vulkánů nás nepřetržitě doprovázely i později po naši dlouhé pouti směrem na jih. Oči si chráníme brýlemi, namazaní jsme Heleniným krémem specielně vyrobeným pro jižní slunce. Neseme si svačinu, vodu a piva k jezeru, které je vzdáleno od Baňos Morales asi 7 km chůze do kopce, širokým kaňonem s nečekaně bujnou vegetací. Snažím se o pár "uměleckých" fotek, snad se podaří.

Konečně jsme u průzračného jezera, kde již relaxují skupinky chilských turistů. Zamilované dvojice se k sobě šťastně tlačí a z očí jim vyzařuje láska, která kvete na celém světě, tedy i zde, na jižní polokouli v Andských horách u Laguny Morales v n.v. něco nad 2 400 m. Ale proč ne, u nás kvete taky - v Tatrách, Beskydech i Krkonoších! Nalézáme vhodné kameny a volíme horizontální polohu a oběd.

Pivečko z plechovky jen zasyčelo a Helena vypadá nadmíru spokojeně. Vypráví, že její manžel, Rolando Carrasco, vaří pivo z prášku na bázi českých surovin v českém minipivovárku na Velikonočním ostrově, který je vzdálen od Chile ještě dalších 3 000 km. Za sezónu jsou místní znalci této dobroty schopni načepovat přes půl miliónů půllitrů. Tak tomu tedy říkám propagace českého piva! Pivo má prý značku "IORANA", což v jazyce "rapa - nui" znamená pozdrav. Pro pivaře mého zrna je to příběh téměř mystický - ještě, že dnes končíme, jinak bych se asi do Heleny zamiloval a co by tomu řekla doma paní Marie!

U jezera lenošíme asi hodinu a pak pomalu klesáme zpět. Cesta pokračuje dále na úpatí ledovce hory Cerro El Morado, ale již nemáme tolik času. Potkáváme sympatického strážce národního parku v klobouku, který na koni v sedle kontroluje situaci v přírodní rezervaci. S respektem pozoruji stěnu protější hory Plach Roja, kde Helena v minulosti absolvovala horolezecký výstup na vrchol.

Očistu těl provádíme v potoku a dáváme si další pivo. Jedno jsem v plechovce zapomněl na zadním sedadle vstříc slunci a teď by se v něm dala vařit vejce natvrdo. Cestou zpět mi Helena ukazuje z auta další náročné horolezecké terény, kde dříve lezla a zastavujeme u prodavače zkamenělin, které se v této oblasti And vyskytují. V sedm večer jsme na hotelu opět v lůně velkoměsta a krásná Helena se se mnou loučí darováním padesátistránkové automapy, kde jsou zobrazeny při troše fantasie i naše dvě trasy. Ale skutečně jen schématicky. Rozloučení je téměř dojemné, jsem ji nesmírně vděčný. Za dva dny jsem poznal to, co jiní poznávají daleko déle. Ale poděkování patří i Alexovi, který Helenu kontaktoval. Tedy děkuji oběma a i Andám za to, že mě přijaly laskavě v krásném, zde již podzimním čase.

• Pokračování článku