Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Kalendář akcí | Napsat článek | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 5.11.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Cestování > Villarica v Chile, sopka v Andách

Villarica v Chile, sopka v Andách

Včil v Chile, aneb jak jsem potil kšandy v horách jménem Andy (3)

4.4.2008 | Ivan Zajíček
Chile

Činná sopka Villarica (2 864 m)

Je pondělí ráno. Konečně s chutí opouštíme parné Santiago s 6 000 000 obyvatel a vyrážíme naším mikrobusem směrem na jih. Jedeme po magistrále, která je poloprázdná, takže můžeme vychutnávat neustálé výhledy na hřeben And na východě. Projíždíme města Rancagua, SanFernando, Curico, Talca, Linares, Chilan, Los Angeles a Temuco.

Vlevo z andského hřebene odvážně vykukují zašpičatělé bílé pyramidy místních sopek - od severu to byly Tinguiririca (4 300 m), Descabezado Chino (3 750 m), Descabezado Grande (3 830 m), San Pedro(3 621 m), De Longavi (3 242 m), Chilan (3 212 m), Antuco (2 985 m), Tolhuaca (2 806 m), Llaima (3 125 m) a řada dalších odvážných kuželů.

V městě Indiánů - Temucu navštěvujeme indiánskou tržnici a kupujeme suvenýry s indiánskou tématikou Pak pokračujeme již na jihovýchod do města Villarrica u stejnojmenného velkého jezera, kde se ještě před městečkem Pucon ubytováváme nedaleko vody v chatkách. Zítra máme v úmyslu si zajistit v Puconu v některé z cestovních agentur výstup na činnou sopku Villarrica (2 864 m).

Modlíme se s Mirkem a Vlastou, aby bylo pozítří slušné počasí, protože v březnu na jihu často prší. Počasí zde je zcela jiné než ve žhavém Santiagu. Tam bývá naprosto stabilní. Následujícího dne je skutečně zataženo a jedeme po snídani do Puconu. Na radu Heleny navštěvujeme více turistických agentur, všude mají jiné ceny za stejné služby - odvoz cca 10 km pod sopku, vybavení - duplexy, mačky, kalhoty a bunda, kamaše, cepín, přilba, rukavice - palčáky, brýle a dva horští vůdci pro devítičlenné skupiny odvážných. Každá agentura má jiný barevný odstín oblečení, aby horští vůdci v hoře měli přehled.

Skupin bývá mnoho, po ledovci se pak vlečou jako barevná hadí rodina na celostátním hadím setkání u vulkánu. Jako by se tam chtěly nahoře ubytovat v nějaké hadí díře a přečkat zimu v teple. Těch by se tam ve skalách našlo bezpočet. My nakonec výstup kupujeme za 30 000 Pesos, což je necelých 60 US dolarů, u Agentury Turismo Florencia. Přijedou pro nás zítra k chatce u jezera před sedmou a po nutném vystrojení vyrazíme po půl osmé mikrobusem do neznámé hory plné lávy. Večer u chilského červeného vína prosíme Alexise, aby se za nás přimluvil u indiánských Bohů a bylo hezké počasí. Kostky jsou vrženy!

Indiánští Bohové vyslyšeli naše prosby a ráno je modré tak, že modřejší barva asi neexistuje. Azuro jak sviňa! S obavami si nazouvám plastikové boty č. 10, s mírnými obavami z možných otlaků. V cizích vypůjčených botách jsem ještě takto nelezl. Naše mezinárodní skupina je tvořena Čechy - Vlastou, Mirkem a mnou, dále zde sedí v mikrobusu mladá zamilovaná sympatická dvojice z Varšavy, tři Holanďané a jeden opálený Američan, který vypadá jako znalec. Vůdcové, osmahlí jižním sluncem, se jmenují Angelo a Victor. Jsou optimisté, přesvědčili by i invalidu, že výstup na sopku s převýšením více než 1 000 m po ledovci je procházka Puconem a berli je možno používat místo cepínu. Je to jejich práce, byznys je byznys. Pravý opak tatranské Horské služby, která nabádá k nepřeceňování vlastních sil. A oprávněně! Občané bývalé DDR je vyučili.

Něco po osmé jsme po průjezdu vrátnicí do národního parku u spodní stanice lanovky, která za pouhých 9 US dolarů vyveze zájemce do nadmořské výšky 1 800 m pod ledovcem. Jdu se skupinou Holanďanů sveřepě pěšky, Vlasta s Mirkem na mne volají z lanovky, chtějí šetřit síly. Jsem sice z naší "grupy" nejstarší, ale chci si zákeřnou sopku dosytnosti vychutnat. Výstup k horní stanici mi trval asi 50 minut, okolní láva připomíná měsíční krajinu. Všude kolem jsou nesmazatelné stopy sopečné činnosti, které jsou poměrně čerstvého data.

Tuto sopku místní indiánské etnikum Mapučové nazývají Ruccapilán čili Ďáblův dům. A dobře ví proč! Villaricca je nejčinnější chilskou sopkou. Od roku 1558, kdy španělští dobyvatelé zaznamenali její první výbuch, který zničil vesničku Villarrica, bylo zaznamenáno 56 erupcí. Při mohutné explozi dne 18.10.1948 v 6 hodin ráno vznikly roztavením sněhu na jejích svazích bahnotokové popelové laviny zvané "lahary", kterým netrvalo déle než 30 minut, než dosáhly hladiny jezera a vyvolaly více než metr vysoké přívalové vlny.

Mezi 23 oběťmi a 31 pohřešovanými byl i personál horské boudy, kterou měl tehdy v pronájmu český předválečný emigrant Vilém Pollak. V prosinci 1971 vyteklo ze sopky Villarrica 30 milionů m3 láv a laviny "laharů", které prý unášely bloky skal o objemu až 20 m3, sjely rychlostí 80 km/hod. do jezera Villarrica a i na opačnou stranu do jezera Calafquen, které jsme rovněž z vrcholu vulkánu viděli. Cestou pohřbily malou osadu s 15 obyvateli. Další erupce v letech 1984 a 1996 se zde ve srovnáními s předchozími hrůzami označuje za "mírné".

Andy

Musím se přiznat, že to, co teď píši pro pana Brandose, čtenáře Trekingu a Alexie Alvárese a Helenu Carassckovou v Chile, mi při výstupu nebylo známo a výstup jsem bral jako na zimní výplaz na rodnou Lysou horu v Beskydech. Ale tam na vrcholku prýští jen zlatistý produkt sudu a pípy a možná i slivovice. Asi to bylo dobře, nejsem zase takový hrdina. Je přesně 9.30 hodin a dobrosrdečný vůdce Angelo dává povel naší modrožluté skupině k zahájení pochodu na kužel "fudžijského" tvaru, zatím po lávovitých šutrech. Již s plnou vážností zdůrazňuje, že půjdeme pomalu, opatrně a výstup bude trvat "jen" 4 hodiny.

Asi po hodině opatrné chůze po kamenech začíná ledovec a Angelo dělí skupinu na "rychlejší" a "pomalejší". My s Mirkem se hrdě dereme kupředu, statečná Vlasta, kterou ráno bolelo břicho, zůstává s Victorem. Ledovec je změklý jižním sluncem, které pálí neúprosně a hrozí spálení obličejů. Proto vypůjčené mačky necháváme v batozích a opatrně kráčíme jen tak Angelo radí - "Budeme kráčet CIK - CAK". Připadá mi to legrační, směji se a on chudák neví čemu. Konečně je aspoň něco stejného významu španělsky i česky.

Další dvě a půl hodiny se kroutíme po ledovci jako hadi nebo lyžaři při obřím slalomu, asi pětkrát odpočíváme a vůdcové již starostlivě sledují náš zdravotní stav. Každý jsme měli mít dva litry vody, je to dle mého názoru jen minimum. Já mám proto navíc ještě dvě plechovky šťávy z ječmene. Není to v tom žáru slunce žádná procházka růžovým sadem. Ale i můj přítel Mirek dříve dělal aktivně vysokohorskou turistiku a horolezectví v oddíle TJ Vítkovice, takže jsme stále na čele pomyslného mezinárodního pelotonu. Naše odvážná Vlasta se již spolu s dalšími četnými odpadlíky vrátila zpět, zdravotní potíže byly silnější.

Konečně končí bílý ledovec a lezeme mezi tmavé šutry a suť, hora se nahoře nějak "zarovnala" a vulkán na sebe upozorňuje šíleným smradem, samé kysličníky síry. Ani při odpichu automatové oceli v žáru "stahlwerku", která obsahuje 0,3 % síry a leguje se nažloutlou sírou při odpichu, nebyl na ocelárně nikdy takový smrad. Některé skupiny mají masky či respirátory, my jsme chtěli ušetřit a teď si zacpáváme nosy kapesníky. Nicméně nás čeká závěrečné putování po vyvřelých kamenech obvodu vulkánu, abychom se co nejvíce přiblížili k epicentru záhadných sopečných procesů. Po čtvrthodině už toho máme dost, snažíme se čumět co nejvíce dovnitř obrovské tmavé díry, ale slibované, červeně žhnoucí lávové jezírko stejně nevidíme. Jen dýmy unikají jako z pekla a všechno kolem smrdí, jak "když nosorožec prdí". Děláme fotky na všechny strany. Dovnitř kráteru to moc nejde. Takže pak máme žhavou rudou lávu, bublající uvnitř, alespoň na barevných pohlednicích. Aby nám doma vůbec někdo věřil!

A vracíme se na okraj sopky. Američan mi přátelsky hází s šibalským úsměvem plastikovou poloprázdnou láhev Whisky, vděčně zachycuji ve vzduchu a společně s Mirkem si mužně zavdáváme. Lahodného moku podstatně ubylo. Síra v krku reaguje s methanolem a ethanolem. Na oplátku mu vrhám do klína plechovku piva. "Cervesa?", diví se sympatický Amík a s láskou noří své imperialistické rety do chladného pěnivého moku nevalné kvality zn. Crystal. Holt, české pivo znatelně chybí, moje trénovaná břišní mikroflóra je z místních "pivopatoků" zmatena. Zde v tom šíleném smradu by přišel nošovický Radegast zvláště k chuti! Holt - všude mají svého Boha přátelství v jiné podobě.

Výhledy jsou od počátku výstupu vynikající, pod námi jsou lyžařské sjezdovky s vleky, kolem dokola Andy ve vší kráse. Kolem nás jsou překrásné veliké jezera Villarica, Colico, Caburgua a Calafquen. Směrem na východ se v dálce zvedají další vulkány - Quetrupillán (2 360 m) a Lanin (3 717 m) nad sedlem Paso Mamuil Malai (1 207 m) na hranici s Argentinou. Další desítky vrcholů kolem dokola pochopitelně nejsem schopen identifikovat. V Beskydech bych to uměl i po desíti pivech. Kolem nás jsou rozprostřeny tři národní parky, které místním přinášejí obživu. Ale při špatné náladě indiánských Bohů i hrůzu a smrt.

Andy, Chile

Po sestupu k horní části ledovce vůdce Angelo usoudil, že jsme přežili a je třeba trochu adrenalinu. Ve sněhu jsou vyjeté "žlábky" ve tvaru zadků všech národností světa. Vzpomínám si na název knihy zhýralého slavného spisovatele pana Charlese Bukowského z USA, dnes již klasika - "Všechny řitě světa a i ta moje". Angelo usedá, svůj cepín uchopí nad hlavou do obou rukou a naznačuje: "Bodcem se odráží a zvyšuje rychlost, naopak druhou stranou nahoře záludného nástroje se brzdí". Oznamuje s šibalským úsměvem, že dolů pojedeme po řiti!

Výškový rozdíl cca 800 m tedy pro urychlení sestupu absolvujeme jízdou po zadku, ještě, že mám na svých trekových kalhotách ty nepromokavé - vypůjčené. Místy sjezd hraničí s bezpečností, zvlášť čerstvě přismahlí Holanďané, kteří trénovali doma na mořských písečných dunách v nadmořské výšce 25 m, naprosto sjezd nezvládají a kutálejí se kolem vyjeté sněhové dráhy jako padlé kuželky. Kupodivu z toho mají šílenou radost a Angelo se zase raduje, že se tito borci nepropíchli cepíny. Že se nikdo při sjezdu "po řiti" nezranil, považuji osobně jako malý "čihošťský" zázrak.

Napadá mne, že by některé majitelky svých masitých "korejtek" celou akci zmařily tím, že by se jejich zakulacená ženská okrasa prostě do dráhy zaklestila a bylo by po srandě. Ale tyto typy by asi na tento zrádný vulkán nevyfuněly. Moudrá příroda zkrátka dělá nápravné a preventivní opatření sama bez odporných norem ISO 9001! Však u auta dole pod lanovkou spokojení průvodci Angelo s Victorem neskrývali nikterak svou upřímnou radost a s vyceněnými bílými zuby nám blahopřáli k zdárnému ukončení akce.

Nyní ji již považovali za náročnou. Asi za každého zraněného cizince měli nižší prémie, kdoví! Shledáváme se s naší Vlastičkou, která nešetří dobrou náladou a i ona je plna zážitků při sestupu ve skupině "odpadlíků". Celá akce začala v 7.45, byla ukončena v 17.15. Závěr patřil náročnému sundávání mokrých "hader" a vrácením výstroje, aby v ní po přeprání mohly zítra a pozítří vyrazit za žhavým vulkánem další skupiny dobrodruhů z celého světa.

Jsme plni zážitků, před budovou agentury na nás již čeká Alexis s oběmi Janami, kteří si máčeli své staré kosti a zadečky v teplých vlnách místních termálních pramenů, ukrytých v hlubokých lesích pod sopkou Villarrica v okolí městečka Puconu. Pro nás s Mirkem má Lexa překvapení, na 17.30 hod. je připravena sauna v areálu chatek. Takže sotva jsme se vypotili na sopce, čeká nás další výheň. Dáváme si tři kola, Lexa čtyři, a jdeme znaveným klátivým krokem starců do pelechů relaxovat.

Máme však zase na to jen 20 minut, protože Lexa nás veze do nedalekého hotelu ANTUMALAL nedaleko Puconu, který založila česká rodina. Vítá nás majitelka, dcera českých rodičů, která bohužel již neumí česky a u baru popíjíme znamenitý drink. Máme přeukrutnou žízeň. Alexise dobře zná a mají k sobě přátelské vazby. Tento v Chile slavný hotel pod sopkou Villarrica navštívili ti nejslavnější politici světa, což dokumentují fotografie na zdi hotelové haly. Nechyběl by ani náš v cestování sběhlý exprezident Václav Havel, kdyby tenkráte kdysi nenastydl na Velikonočním ostrově a nemusel ubytování telefonicky odříci. Majitelku to mrzí doposud.

V Chile žije asi 2 000 Čechů a jejich potomků. Většina se zde uchytila a prosadila. Tento hotel je toho důkazem. Když jsme s Mirkem, dehydratovaní sopkou a saunou vypili drink skoro na ex, trochu jsme se zastyděli. Ale Lexa naštěstí majitelce vylíčil náš odvážný výstup a ona pochopila. I když ona tam v životě nebyla a nebude. A pak jsme šli oslavovat výstup do stylové restaurace v Puconu, pivo jsme pili z 2,5 l džbánů, červené víno jako slušní lidí ze skleniček a obrovskou kupu nejrůznějších upečených voňavých mas na železné míse, které Lexa s tajemným výrazem v laskavém tmavém obličeji objednal, jsme dojídali ještě další večer pod další význačnou sopkou Osorno (2 652 m).

Místní spokojení Indiáni na nás v lokále hleděli s láskou a na mladistvě vyhlížející šedesátnice - blondýnky Jany ještě s větší láskou. Ani bruneta Vlasta nezůstala bokem středu zájmu zvídavých indiánských očí. A ona ví dobře proč! Zkrátka, rozjeli jsme to pěkně! Ale co je pár mrzkých "doláčů" proti pocitu euforie na jihu Země! Ano, úplné hovno.

Vracíme se na chatku k jezeru Villarrica. Pozorujeme na zářivé obloze plné hvězd v trempských písních opěvovaný Jižní kříž, který však nevypadá jako kříž, ale jako nějaký kosočtverec na Mléčné dráze. Usínáme ojínění v chatce u jezera s pocitem štěstí a těšíme se na další cestu na jih do tzv. "regionu jezer a sopek" Další sopka, kterou poznáme zblízka, bude Osorno. Na tu však již z nedostatku času nevylezeme, chceme však pod ní absolvovat plavbu lodí z Petrohué do osady Peulla po jezeře Lago Todos Los Santos v okolí národního parku Vicente Perez Rosales. Budeme se nacházet nedaleko argentinských hranic poblíž sedla Paso Pérez Rosales (1 022 m). Ale 2 km na jih je již další vysoká hora Mt. Trobador (3 491 m).

Pak pojedeme až na ostrov Chillos, kde budeme další dva dny. I odtud jsou vidět Andy, ale v moři taky delfíni a lvouni. Taky jsme viděli na ostrově vzácné zvíře - pudu. Netroufám si ho popsat, vyhlíželo jako záhadný kříženec asi pěti zvířat najednou. Pak jsme se ptali místního hostinského, kolikrát v životě ten zázrak viděl on. Pravil, že čtyřikrát. A pak, že jsme neměli štěstí!

Závěr

Je úterý 28.3. Střídavě ležím v posteli a střídavě sedím na záchodě hotelového pokoje uprostřed Santiaga, mí přátelé šli s Alexem navštívit Universitu a pokecat s profesory. Trochu duchovna neuškodí a vědy není nikdy dost! Včera jsem zahájil střevní anabázi a léčím se litry hořkého čaje. Připadám si jako jogín při očistné kůře, vždy po pěti minutách ze mě čaj zase vyteče. Dokonalé kontilití. Oceláři ví, co to je. Ale tam je produkt procesu ztuhlý! Naštěstí mě to chytlo až na konec celé akce, na další ze skupiny to ještě čeká, ale oni to zatím nevědí.

Zítra máme před sebou zase celých odporných 16 hodin v letadle, musím být fit. Tam jsou záchody malé a pro všechny. Nejsou vždy k dispozici. Rekapituluji pobyt v této pro nás nezvyklé krajině a jsem rád, že jsem ji navštívil. Je to zvláštní země - dlouhá a úzká, na severu horko a na jihu zima, mrakodrapy i chatrče, žádní černoši, téměř polovina lidí žije v Santiagu, všichni vypadají spokojeně. Viděl jsem jen dva žebráky, z nichž jeden byl opilý a házel po nás překvapivě mince. Jev u této sociální skupiny naprosto ojedinělý!

Prezidentem země je již dva roky žena. A vládne prý dobře. Měli jsme strach z krádeží, holky přechovávaly své dolary a eura ve specielních skrýších v kalhotkách. Ale asi se nekrade všude. Když Alex ztratil v bufetu u pumpy na jihu země platební kartu, tak mu ji hned vrátili, protože viděli, kterak mu vypadla. V Santiagu jezdí milión aut a další tisíce autobusů. Smog vítězí nad vzduchem. Toulaví psi se v něm válejí pod obrovskými mrakodrapy, místo aby se toulali.

Jsou tu častá neočekávaná zemětřesení, El Nińo, La Niňa i tsunami. Sopky jsou na každém kroku. A umí řádně soptit. I ve vedru je Pacifik proklatě chladný. Jižní kříž za jasné noci není kříž, ale kosočtverec. Pohoří Andy je úplně všude. Chilské víno - bílé i červené - je skutečně nejlepší na světě, tak jako u nás pivo. Opět jsem se o tom přesvědčil. Tedy o tom pivu. A tak by se dalo pokračovat dál a dál. Samotná - pro nás horaly nejpřitažlivější část Chile - Andy, jsou nekonečně dlouhé, nástupy jsou náročné a vyžadují auto.

Hory nad 5 000 m již jsou o delších pobytech, výstroji, stanech, aklimatizaci a dobré kondici. Hory nad 6 000 m již jsou o expedicích se vším všudy a hlavně pak o penězích. Ale pak nezbývá čas na ostatní průzkum země. Já jsem měl kliku. O pár metrů jsem si vytvořil svůj osobní výškový rekord, 4 193 m nedosahuje ani můj Mönch, ani Breithorn a Allalinhorn v Alpách. Mají o pár metrů méně. Takže jsem si v šedesáti letech sáhl na čtvrtou čtyřtisícovku. A nadýchal se smradu. Ale i maličkost potěší! A to nejen v sexu. Škoda, že nebylo více času.

Ale projeli jsme směrem na jih a zpět pak dalších 4 000 km a sejmul jsem smrady dštící sopku Villarricu. Horskou vůdkyni jsem měl skvělou, budu na ní dlouho vzpomínat. A taky na Alexe a jeho skvělou ženu Karlu, kteří se o nás starali jako o vlastní. Takže - kdo si chce potit kšandy v neopakovatelném pohoří Andy, nic mu v tom nebrání. Letenka z Vídně do Santiaga přes Madrid stojí 25 900 Kč tam i zpět, kilometr letu tedy vyjde na 1 korunu českou. Takže - nekupte si ji!

Očekával jsem s postaršími dámami, byť spolužačkami, ponorkovou nemoc. Nekonala se. V neobvyklých podmínkách nezklamaly. Měly zdravý hutnický základ. Všechny tři. Díky spolužákům - hutníkům! Jak jinak! Ale všichni jsme si na závěr pobytu v Chile urychlili peristaltiku. A to velmi vydatně. Dámy prominou, je to pro všechny. Ale stačil doma jeden Radegast s vitaminy ničím nenahraditelné beskydské krajiny a vše se zase vylepšilo. A tak se mi zase jednou splnil dávný sen - vidět a cítit pod nohama aspoň jednou v životě Andy! Potit kšandy je pak jen otázkou srandy! Tedy když znáte Alexe a Helenu… A to byl přesně náš případ!

Pokračování příběhu po dvou letech

S horolezci Poldou Sulovským a Josefem Lukášem alias José jsem se seznámil v Razové v Nízkém Jeseníku, kde promítali našim společným přátelům film o K2 a barvitě líčili dramatický výstup i úspěch Libora Uhra na vrcholku ve výšce 8 611 metrů. Rozhovor s Josém o nejtěžší hoře světa, který mimochodem sjel na lyžích z výšky 6 200 metrů jsme s Otou Brandosem vedli v Trekingu v čísle 6/2007 (str. č. 26 - 31).

Tehdy v Razové také oba borci vyprávěli, že se chystají vylézt prvovýstup západní stěnou Aconcagui, nejvyšší hory Ameriky (6 959 m) s tím, že chtějí letět do Chile a pak nastoupit z Argentiny. Nabídl jsem jim, že jim zkontaktuji Helenu a oni souhlasili. Tak se pak i stalo. Helena byla opět skvělá, starala se o ně jako o vlastní. 5.2.2008 ve 12.29 hod. jsem dostal od Josého tento E-mail. "Zatím super. Helena super. Vrchol máme, spěcháme domů. Máme omrzlé prsty. Zatím se měj. José." Jak to bylo na nejvyšší hoře Ameriky po celou dobu, si čtenáři mohou přečíst v Trekingu č. 1/2008, který je právě na novinových stáncích.

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor


Další související články:

+ Aconcagua (6 959 m), nejvyšší hora Jižní Ameriky
+ Ráj zvaný Kostarika
Nejčtenější
Reklama
Témata našich článků…
Baranec Štiavnické vrchy Krkonoše, ubytování Radegast Pravčická brána Kvarky Žiarska chata Klíč Beskydy, ubytování Poledník Závojový vodopád Maroko Jeřáb Merkur Sovinec Jupiter Poľana Soos Lužické hory Starý Jičín Fáze Měsíce Rešovské vodopády
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Rumunské hory Vilcan, hory polonin a krásných výhledů
2. Ukrajinské Karpaty Přes Ploskou poloninu a údolím Černé Tisy do Jasině - dva dny sám v horách Zakarpatí
3. Karpattreky Beskydský Karpattrek (5), hřebenovka Kysuckých Beskyd
4. Slovenské hory Přechod hlavního hřebene Západních Tater - Roháčů, nejnáročnější hřebenovka Slovenska
5. České hory Dvoudenní přechod hřebene Krkonoš, hřebenovka nejvyšších českých hor
Reklama
Reklama
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist