Aktivní dovolená v Chorvatsku, pěšky i na vodě

Na kole, pěšky i na vodě - dovolená v Chorvatsku

Od doby, kdy se otevřely hranice, se všemožně vyhýbám dovolené v Chorvatsku. Narvané pláže, horko a čeština co ucho doslechne. Není tomu jinak ani letos. Náš plán na turistiku, potápění a rafting v Černé Hoře, ale dostává červenou kousek od Zadaru, kde vyzvedáváme děti.

Vylomená plomba a strach, že se budeme muset vracet domů, nás nutí přehodnotit plány. Vyzbrojeni letáky z recepce v kempu a informačního centra začínáme improvizovat. Jako první jedeme na vyhlášené vodopády Krka. Nemá cenu popisovat nádheru, nebo davy turistů. Kdo tam byl, to zná, kdo ne, dokáže si to představit.

Cestou na Krka si všimneme jezera po levé straně a nadprůměrné hustoty cyklostezek. Z Krka jedeme vnitrozemím kolem kaňonu řeky Zrmanja, tam jak jsme se dočetli, se má provozovat rafting.

Čtěte také: Kempy v Chorvatsku

Jedeme směrem na Knin a pak odbočujeme na Mokro Pole, kde podle automapy má být silnice podél řeky na Ervenik. Silnice se ale mění v prašnou cestu příšerné kvality. Na jedničku, někdy i na dvojkou se prodíráme vpřed. Opuštěné vesnice, zarostlá políčka a kamenné zdi okolo cesty působí hororově.

Konečně jsme v Erveniku, tam se objevuje konečně asfalt - bohužel jen v obci. Probíjíme se dál podél řeky na Kaštel Žegarski. Cesta je o poznání lepší, občas se dá zařadit i trojka. Najednou kolem projede v protisměru auto, důkaz, že cesta je průjezdná. Oddychneme si.

Ve vesnici jako zázrakem začíná tříproudá silnice. Vzápětí také vidíme ukazatele na raft centrum a bez problémů zajišťujeme na další den lodě. Další den bohužel prší. V předsíni stanu nám čvachtá bahno. Je jasný, že na lodě dnes nepojedeme.

Vransko jezero

Je úterý, počasí nic moc, zataženo a přeháňky. Nechceme se klepat zimou na lodi a tak volíme, jako dnešní cíl jezero. Doufáme, že najdeme nějakou půjčovnu kol, když ne, půjdeme pěšky. V centru Pakoštane jsou hned dvě a tak půjčujeme pět kol (50 Kuna za kolo), čímž vyčerpáme kapacitu jedné z nich. Také tam získáváme (zadarmo) dobrou mapu okolí jezera 1:35 000.

Cesta je pohodová, zatím žádné převýšení. Hned za městem jsou antické ruiny St. Marija. Po jejich prohlídce pokračujeme na vesničku Vrana. Podél břehu vede ornitologická stezka, haťové lávky a vidíme i nějké pozorovatelny. Netroufám si tvrdit, v jakém jsou stavu, tu co jsme navštívili - nic moc.

Přijíždíme do Vrany, kde se bezvýsledně snažíme občerstvit. Místo toho navštěvujeme volně přístupnou pevnost Vrana. Přestože je zarostlá, je lehké si udělat představu o mohutnosti hradu. Ve snaze se najíst, opouštíme cyklostezku kolem jezera a jedeme na Banjevci.

Najíst se nám nepodaří, otvírají až za dvě hodiny, ale překecáme hostinskou na pivo a limču. Potom se snažíme překonat horský hřbet mezi námi a jezerem. Cyklotrasy jsou tady značené mizerně a spousty místních cest, které na mapě nejsou zanesené, nám dělají problémy. Napřed zabloudíme silničkou na vyhlídkový vrchol Kamenjak. Pohled přes jezero až k moři, ale bohatě vynahradí námahu.

Musíme se ale vrátit a bloudíme dál, nakonec nám nezbývá, než se zeptat na cestu a hřbet přejíždíme jinde, než jsme zamýšleli. Tím vynecháme, několik hradů a antických ruin. Cesty zpět k jezeru, jsou sjízdné pouze terénním autem anebo horským kolem.

Konečně jsme u jezera a po dobře značené cestě, mezi vinicemi, dokončujeme okruh. V Pakoštane si konečně dopřejeme jídla, pití a zmrzliny, co hrdlo ráčí.

Malá a Velká Paklenica

Je středa, počasí je o poznání lepší a teploty v příštích dnech porostou, tak se rozhodujeme pro přechod Malé - Velké Paklenice. Cestou se nám podaří minout vstup do menší ze soutěsek a začínáme proto ve Velké. Po tom co jsme přechod skončili, můžu říci, že to nakonec byla šťastná náhoda.

Cesta začíná, jako každá VIP turistická atrakce, skály ověšeny horolezci a široký chodník plný výletníků. Asi po hodině opouštíme chodník a stoupáme do hor. Na této stezce potkáme akorát pár zoufalců, jako jsme my. Jance je špatně z vedra a s Tomášem se vrací, já s Terkou a Maky pokračujeme dál.

Po výstupu následuje náhorní plošina a úžasné panoráma Velebitu. Cesta je málo značená, ale zřetelná. Po nějaké době sestupujeme k říčce Paklenici. Podle značení to máme 2,5 hodiny k ústí soutěsky. Když to porovnám s mapou, nevím, co by, jsme tu měli takovou dobu dělat.

Vytahuji z batohu rozteklou čokoládu a přemýšlím, jak ji sníst. Naštěstí si vzpomenu na dokumentární film o šimpanzích, kde na klacík nabírali mravence a podle jejich příkladu stíráme čokoládu a tu pak pojídáme - člověk se má pořád co učit.

Beru batoh a noříme se do soutěsky. Cesta po několika metrech vstupuje do potoka a mě začíná být jasné, proč je tak dlouhý čas na sestup. Vzpomínám na léta, když jsme brodili Křinici, nebo Kamenici, jenže tady to bylo v daleko větší míře.

Po kolena ve vodě, překonáváme nekonečnou řadu větších a menších kaskád. Občas zpestříme sestup koupáním v tůních. Společně si užíváme cestu a dobu uvedenou na značení prodlužujeme o dobrou hodinu. Chudák Janka a Tom nás čekají na parkovišti u vstupu.

Zrmanja

Následuje den odpočinku a pak konečně ta řeka. Jsme trošku nejistí, protože máme čtyři dny zpoždění oproti původní objednávce. Ale kšeft je kšeft a průvodci nás bez problémů vybavují vším potřebným na vodu (280 kuna na osobu). Bohužel jede s námi autobus plný Němců. Asi proto, jsme neměli pauzu na oběd a koupání a ani nás nenechali skočit 5metrový vodopád.

Janka jede s Tomem, já s Terkou a Maky s průvodcem, protože je lichá. Máme samovylévací kajaky, které bez problémů projedou čtyřkové peřeje. Řeka ze začátku teče svižně, ale bez peřejí, takže je čas si zvyknout na kajaková pádla. Spousta posádek, co plují s námi, má problém udržet loď rovně.

Osobně si myslím, že kdo zvládne Sázavu do Pikovic, nemusí se bát jet Zrmanje. Pro ty co by rádi bez průvodců, tak vodopády jsou značené, ale ne vždy dost viditelně. Když jsme se později jeli k řece koupat, přistával tam záchranný vrtulník (co se stalo nevím, ale letěl prý pro vodáka).

Zrmanja se klikatí vysokým skalnatým kaňonem, pod soutokem její vody padají vodopádem o 10 m níž, tady sesedáme a sestupujeme stezkou pod vodopád, zatím co lodě bez posádek letí dolů. To samé se opakuje na dalším, 5metrovém, který se většinou v jednom sjíždí, ale nám a všem, pravděpodobně vzhledem k nezkušenosti většiny posádek tuto možnost nedávají.

Peřej střídá peřej a průvodci mají co dělat, aby ukočírovali to množství lodí. Najíždíme do jedné peřeje, ale posádka před námi má problém, průvodce chytá naši loď za příď, aby nás zastavil. Tu samozřejmě nemůže udržet, loď se stáčí bokem k peřeji a já se začínám modlit.

Průvodce statečně drží a kajak míří zádí do peřeje. "Vole pusť nás" řvu na něj a pokračuji v modlení. Naštěstí nafukovací loď dokáže prominout většinu blbostí a chyb, co se cestou naskytnou.

Na zpátečku vyjíždíme a za námi Markéta s průvodcem, ten se směje a ukazuje palec nahoru. Maky mě zleje pádlem a já to beru jako příležitost, nabírám vodu a zleju je oba, pak už se smějeme všichni a na usmířenou si plácnem.

Následuje asi kilometr olej a v kempu s bufetem a restaurací je konec 14kilometrového putování na řece, kde se točil Vinnetou.

Vždycky jsem říkal, kamkoliv, jenom ne do Chorvatska. Zase se potvrdilo, že by člověk nikdy neměl říkat "nikdy".