Tito na konci svého hvězdného života odvrhnou svou hvězdnou slupku, která se díky silnému slunečnímu větru velkou rychlostí rozpíná. Narozdíl od hvězdného jádra, které se naopak smršťuje. Plyn v rozpínající se obálce je dále excitován zářením horké mateřské hvězdy s obnaženým jádrem a začíná zářit. Právě tehdy odvrhnutou hvězdnou obálkou můžeme pozorovat jako planetární mlhovinu.
Planetární mlhoviny však s planetami nemají ve skutečnosti nic společného. Jedná se o plynné (plazmatické) útvary, které se vyvíjejí z obálek hvězd - rudých obrů.
Životnost planetárních mlhovin je však poměrně krátká, obvykle řádově desítky tisíc let. Rychle se rozpínající obálka (asi 20 km/s) tlačená slunečním (hvězdným) větrem postupně řídne a přestává zářit, až se nadobro rozplyne v temných a chladných kosmických dálavách. Průměry planetárních mlhovin dosahují několika desítek astronomických jednotek (AU), tedy asi tolik, kolik má naše Sluneční soustava. Největší z planetárních mlhovin pak mohou dosahovat průměru až několika světelných let.
Ne všechny planetární mlhoviny mají ale pravidelný kulový tvar. Řada mlhovin má prstencovitý či bipolární tvar, některé z planetárních mlhovin mají nepravidelný tvar či podobu různě propletených smyček. Přestože jsou úhlové rozměry planetárních mlhovin poměrně malé, můžeme si dnes díky velkým přístrojům a kosmickým dalekohledům opravdu vychutnat nevšední krásu těchto vesmírných objektů. Výslednou podobu planetárních mlhovin formují exploze, tlak hvězdného větru a pravděpodobně i magnetická pole.
Planetární mlhoviny září díky centrální hvězdě, která excituje atomy odvržené plynné obálky hvězdy - rudého obra. Ve spektrech planetárních mlhovin jsou obvykle pozorovány spektrální čáry kyslíku, dusíku, hélia, neonu a vodíku. Ve spektrech řady planetárních mlhovin byly pozorovány také spektrální čáry vápníku, draslíku, argonu, křemíku, síry a dokonce i železa. Tyto prvky tak postupně obohacují mezihvězdné prostředí.
Nejjasnější planetární mlhoviny
NGC 7293, Helix
Jednou z nejkrásnějších a také nejznámějších planetárních mlhovin je mlhovina NGC 7293 zvaná Helix (Slimák). Tato krásná planetární mlhovina se nachází v souhvězdí Vodnáře a dosahuje jasnosti 6,3 mag. Protože má ale nezvykle velký úhlový průměr (12´ × 16´) tak je těžko pozorovatelná a nevšiml si ji ani již zmíněný William Herschel a nebo lovec komet Charles Messier. Helix objevil až roku 1824 německý astronom Karl Ludwig Harding.
NGC 7293 je úhlově největší a nejbližší planetární mlhovina ve vzdálenosti asi 700 světelných let od Země. Mlhovina vznikla před asi 25 000 lety odvržením obálky rudého obra, která se dnes rozpíná rychlostí asi 24 km/s. Její celkový průměr činí asi 2,5 světelného roku a k záření je buzena velice horkou centrální hvězdou o jasnosti 13m a povrchové teplotě 120 000 K. Jde o bílého trpaslíka, závěrečné stádium vývoje hvězd o hmotnosti větší než 1 až 1,4 hmotnosti Slunce.
Poslední pozorování kosmického teleskopu Spitzer v infračervené oblasti spektra ukazují v prstencovém haló vysoké koncentrace prachu. Jedná se pravděpodobně o materiál z trosek objektů, které obklopovaly původní hvězdu. Tyto objekty se pravděpodobně podobaly tělesům z Kuiperova pásu a Oortova oblaku v naší Sluneční soustavě.
M 27 Činka
Planetární mlhovina Činka je typickým zástupcem objektů svého druhu. Nachází se v souhvězdí Lištičky, její jasnost dosahuje 8m a úhlové rozměry asi 8´ × 5´. Fyzický průměr mlhoviny dosahuje asi 4,5 světelného roku. I Činka patří k nejbližším známým planetárním mlhovinám. Nachází se ve vzdálenosti pouhých 1 360 světelných let. Její krása však vynikne až ve velkých dalekohledech.
Stáří mlhoviny Činka, jejíž obálka se rozpíná rychlostí 27 km/s, je odhadováno na 48 000 let. Planetární mlhovinu Činka objevil již roku 1764 Charles Messier a zařadil ji do svého slavného katalogu pod číslem 27. Planetární mlhovina Činka je k záření buzena centrálním horkou hvězdou - bílým trpaslíkem s povrchovou teplotou 85 000 K a jasností 13,5m.
M 57 Prstencová mlhovina
Další známou a krásnou planetární mlhovina je Prstencová mlhovina v Lyře - NGC 6720. I tuto mlhovinu objevil Charles Messier a zahrnul ji do svého katalogu pod pořadovým číslem 57. Celková jasnost mlhoviny dosahuje asi 9m, úhlové rozměry 80´´ × 60´´. Plyn mlhoviny je k záření buzen centrální hvězdou s povrchovou teplotou asi 100 000 K a jasností asi 16m. Obálka mlhoviny se rozpíná rychlostí 20 - 30 km/s. Planetární mlhovina M 57, která je oblíbeným pozorovacím cílem astronomů amatérů, je od Země vzdálena asi 2 000 světelných let.
NGC 2392 Eskymák
Další krásnou planetární mlhovinou je Eskymák - NGC 2392. Mlhovinu prvně pozoroval v roce 1787 W. Herschel v souhvězdí Blíženců. Stáří této planetární mlhoviny je odhadováno na asi 10 000 let, jde tedy o velice mladý objekt. Své jméno dostala mlhovina díky tomu, že připomíná chlupatou kapuci eskymáckého kožichu. Úhlový průměr mlhoviny Eskymák činí pouhých 45´´ a jasnost jen asi 9,1m.
Obálka mlhoviny se rozpíná rychlostí asi 32 km/s a zadržuje silný hvězdný vítr vanoucí rychlostí až 420 km/s. Právě ten vytváří ony nápadná bubliny i filamenty. Průměry laloků dosahují asi jednoho světelného roku. Mlhovina Eskymák je od Země vzdálena asi 5 000 světelných let. Stáří mlhoviny je pouhých asi 10 000 let.
M 97, Soví mlhovina
Za další pěknou planetární mlhovinou bychom se svým dalekohledem museli zamířit do souhvězdí Velké Medvědice. V malých dalekohledech připomíná mlhovina hlavu sovy. Podobně ji viděl i objevitel Charles Messier v roce 1781, jenž Soví mlhovinu zahrnul do svého katalogu pod pořadovým číslem 97. Pojmenování Soví mlhovina však zavedl až lord Ross v roce 1848.
Soví mlhovina patří jasností k nejslabším objektům Messierova katalogu. Její vizuální jasnost je pouhých 9,9m a úhlový průměr jen 3,3´. Fyzický průměr je asi 2 světelné roky. Objekt je to velice mladý, vznikl teprve před asi 6 000 lety. Soví mlhovina je ve vzdálenosti asi 2 600 světelných let. K záření je plyn mlhoviny excitován centrálním bílým trpaslíkem s jasností 16m a povrchovou teplotou asi 55 000 K.
M 76, Malá Činka
Planetární mlhovina Malá Činka (NGC 650) je podobná planetární mlhovině Činka v Lištičce, od čehož je odvozen i její název. Malá Činka se nachází v souhvězdí Perseus, kde ji v roce 1780 objevil hvězdář Pierr Méchain. Tato planetární mlhovina je na hranici pozorovatelnosti malými amatérskými přístroji, neboť dosahuje jasnosti jen 10,1m a její úhlový průměr činí pouhých 2,6´ × 1,5´. Mlhovina se nachází ve vzdálenosti asi 3 410 světelných let od Země a její fyzický průměr dosahuje 01,1 až 4,6 parseku. Mlhovina je k záření buzena centrálním bílým trpaslíkem o jasnosti 16,6m a povrchové teplotě asi 60 000 K.
Typy mlhovin
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.