Jupiterův měsíc Callisto, délka dne a průměr satelitu

Měsíc Callisto: rychlost rotace a doba oběhu kolem Jupiteru

Měsíc Callisto patří k tzv. Galileovským měsícům planety Jupiter. Měsíc Callisto objevil na počátku 17. století Galileo Galilei (7. ledna 1610) při svých prvních teleskopických pozorováních hvězdné oblohy.

Měsíc Callisto je jedním z největších měsíců naší Sluneční soustavy. Dosahuje průměru 4 820 km, což jej po měsících Ganymedes a Titan řadí na třetí místo v tabulce největších měsíců. Mimo jiné je téměř stejně velký jako Slunci nejbližší planeta Merkur (4 878 km).

Callisto je po Ganymedu druhým největším měsícem planety Jupiter. Z Galileovských měsíců je čtvrtým a nejvzdálenějším satelitem Jupiteru s oběžnou dráhou o poloměru 1 880 000 km a dobou oběhu 16,7 dne. Oběžná dráha je mírně excentrická (e=0,007 4). Měsíc Callisto má podobně jako náš Měsíc vázanou rotaci, tudíž Jupiteru nastavuje stále stejnou polokouli. Přitom přivrácená strana měsíce je o poznání tmavší než strana odvrácená. U zbývajících měsíců Jupitera je tomu ale právě naopak.

Podle měření kosmických sond, které kolem měsíce Callisto prolétly, je průměrná hustota tohoto měsíce 1,83 g/cm³. Hmotnost měsíce Callisto činí 1,076 × 10²³ kg, což je přibližně 5,4% hmotnosti planety Země. Gravitační zrychlení na rovníku činí 1,235 m/s² a úniková rychlost z povrchu Callista je 2,44 km/s.

Spektroskopická měření naznačují, že se na povrchu vyskytují křemičitany, vodní led, tuhý oxid uhličitý, amoniak a řada organických látek. Dnes vědci předpokládají, že kůra měsíce Callisto dosahuje tloušťky okolo 150 km. Pod zmrzlou slupkou s povrchovou teplotou -130 až -190 °C by se mohl vyskytovat globální oceán slané vody a pod ním částečně diferencované křemičitanové jádro o průměru asi 1 200 km a průměrné hustotě až 3,6 g/cm³.

Možná existence oceánu pod povrchem měsíce nenechává v klidu exobiology, kteří předpokládají možnou existenci mimozemského života. Byť asi jen v nejprimitivnějších formách. Callisto má i velice slabou atmosféru tvořenou molekulárním kyslíkem a CO₂, která je doplňována sublimací povrchového ledu. Hustota částic u povrchu měsíce dosahuje ale pouhých 4 × 10⁸ cm^-3.

Povrch měsíce Callisto je silně erodovaný. Nápadné jsou velké impaktní krátery a naopak absence kráterů menších než 1 km. Dosavadní poznatky nenaznačují žádnou deskovou tektoniku ani aktivní vulkanismus. Řada snímků z kosmických sond ale naznačuje existenci tzv. kryovulkanismu.

Fotografie ze satelitů ukázaly na existenci velkých prstencových struktur, hřebenů i pásů sekundárních kráterů. Callisto patří k nejvíce krátery posetým tělesům celé Sluneční soustavy. Největší kráter Valhalla dosahuje průměru 600 km a koncentrické prstence sahají až do vzdálenosti 1 800 km. Druhý největší kráter Asgard má prstence sahající do vzdálenosti až 1 600 km.

Kolem měsíce Callisto dosud prolétly kosmické sondy Pioneer 10 a Pioneer 11 v 70. letech minulého století, které však nepřinesly mnoho nových poznatků. Průlomem byly až mise kosmických sond Voyager 1 a Voyager 2 v letech 1797 a 1980, které nasnímaly povrch měsíce s rozlišením až 1 km.

O další příval poznatků a fotografií se postaraly kosmické sondy Galileo a Cassini. Sonda Galileo kolem měsíce Callisto prolétla opakovaně, nejtěsněji v roce 2000 ve vzdálenosti pouhých 138 km od povrchu. Vybrané oblasti měsíce byly fotografovány s rozlišením pouhých 15 m. Tyto kosmické sondy zjistily u Callista slabé magnetické pole a pravděpodobně i přítomnost slabé ionosféry.

• Animace rotace měsíce Callisto

Fyzické charakteristiky měsíce Callisto

Další související články: