Treking planinami Slovenského krasu

Naše putování zahajujeme v Turni nad Bodvou, kde nás vítá Slovenský kras. A protože se jedná o hlavní bod výletu, prozraďme si v úvodu o navštíveném území něco víc. Slovenský kras byl prohlášen chráněnou krajinnou oblastí v roce 1973 a povýšen na národní park v roce 2002.

Park má výměru 34 611 ha a ochranné pásmo o rozloze 11 742 ha. Jeho území se skládá ze tří od sebe oddělených částí, které jsou tvořeny následujícími planinami: Koniar, Plešivecká planina, Silická planina, Zádielská planina a Jasovská planina. Při hranici s Maďarskem sousedí s národním parkem Aggteleki Nemzeti.

Turnianský hrad

Snídáme a shlížíme dolů do údolí, kde, ač to zní zvláštně, spatřujeme především mlhu. Nastala totiž inverze, a tak z bílé kaše, která se táhne do daleka, vystupují pouze kopce, obdobné jako je ten náš. K nim se navíc přidává i špička vysokého komínu, nemíníme však zjišťovat, o jakou továrnu běží.

Raději navštěvujeme zříceninu Turnianského hradu, který byl postaven v roce 1357 vnuky uherského krále Ladislava IV. Sídlo dost často střídalo majitele, a tak ani nepřekvapí, že se ho léta Páně 1652 dokonce zmocnili i Turci. Definitivní zánik hradu se datuje k roku 1848, kdy z nepozornosti vyhořel. A co zde najdeme? Rozpadající se obvodové zdi a zbytky paláců, na přístupové cestě zaujmou koleje od povozů vyryté do kamene.

Zádielský kaňon

Hrad jsme úspěšně dobyli, a tak se vracíme na rozcestí, kde jsme zanechali batohy. Krátce sestupujeme do sedýlka a vzápětí stoupáme vzhůru. Jdeme mezi křovinami a občas skáčeme z kamene na kámen, na doporučení místních, s nimiž jsme hovořili v autobuse, si dáváme pozor, abychom neztratili modrou značku. Také z nás teče pot. Na konec září je značné teplo. Zatímco se v údolí neustále válí mlha, na nás praží slunce.

Vystupujeme na hřeben a pokračujeme zajímavou krajinou. Narazíme na první závrt a hned poté zastavujeme na vynikající vyhlídce. Ocitáme se vysoko na skalisku a shlížíme na Zádielskou dolinu. Hluboko pod námi vede cesta, již lemují strmé bílé stěny (v některých místech dosahují až tří set metrů), obdivujeme okolní krásu a vůbec nelitujeme předchozí námahy. Takový kaňon se často nevidí. Vždyť by se tady klidně mohly natáčet westerny a slavný Vinnetou či Old Shatterhand by zde určitě nalezli vhodné útočiště.

Dosti ale kochání, pokračujeme dál. Procházíme lesem a přes louky, mineme salaš a otevře se před námi další výborný výhled do kaňonu. Sestupujeme k Zádielské chatě, kde si hodláme dát pivo. Škrt přes rozpočet nám, alespoň dočasně, udělá majitel podniku. Leze po střeše a volá, že má zavřeno, načež nás napadá, jestli náhodou nekráčí o nerudného majitele z pohostinského zařízení ze hry Járy Cimrmana Hospoda Na Mýtince. Ale co, my si poradíme.

Přibližně padesát metrů za transformátorem vyvěrá pitná voda, a tak si, protože se před chatou nacházejí stoly, připravujeme lukulské hody. Rozbalujeme jídlo a vaříme čaj, což nakonec obměkčí i majitele chaty. Opouští střechu a přináší nám točené pivo, které sice není té nejlepší kvality, ale stejně nám nezkazí nádherný den.

Setkání s Cikány

Následně, byť jsme se poněkud rozseděli, se většinovým poměrem shodujeme, že ještě popojdeme. Vystoupíme Baksovou dolinou, opustíme turistickou značku a zamíříme do vesnice Borka. Tady se musím omluvit. Správně by měla být v názvu obce nad písmenem "o" stříška, nějak ji ale nemůžu na klávesnici nalézt, a tak ji vypouštím. Kousek nad obcí míjíme kapličku, a pochodujíce po silnici, potkáváme pár cikánů (nebo snad Rómů?). Krátce nato se střetneme s dalšími a pomalu nás začne jímat hrůza, jestli nemíříme do nějakého slumu. Chmurná představa se nenaplní. Vesnice vypadá naopak velmi dobře.

Vítají nás upravené domky a v nich bydlící cikáni (vyskytují se samozřejmě i bílí) nevypadají nijak nepřátelsky. Ptáme se na krčmu. Ta je zavřena, posílají nás do potravin. V těch si nakupujeme vodu a dáváme pivo. Usedáme na lavičce před stavením, od nějž na nás skrz plot chvíli štěká pes. Zřejmě se jedná o nějakého trhače, jak usuzujeme z cedule u vchodu, která je ovšem psaná v maďarštině. Ostatně tímto jazykem mluví většina místních. I proto jsme prve vůbec nerozuměli jakési stařence a následně ani netušíme, co si vypráví trojice malých cikánků s rošťáckými kukuči, kteří sbírají ze země vajgly od cigaret a slavnostně, jako by se tím před námi chlubili, si je kousek od nás zapalují a kouří.

Silická planina

Obec opouštíme před setměním. Vracíme se mimo civilizaci směrem ke kapličce, kde v krytu křovin stavíme stany a vaříme večeři. Posléze jdeme spát. Ráno kolem desáté hodiny vyrážíme na Silickou planinu. Vystoupáme na hřeben a procházíme lesem, mineme dvě vyhlídky. Vzhledem k tomu, že se oproti včerejšku zakabonila obloha, není výhled nic moc. Přesto věříme, že se mraky brzy protrhají. Párkrát totiž vykouklo slunce, vyloženě se těšíme na krasové jezírko. Dokonce padne návrh, že se vykoupeme.

K tomu však nedojde. Nejenom že se nevybralo, ale navíc při pohledu na jezírko zjistíme, že bychom se mohli vyválet nanejvýš v bahně. Voda se zde v podstatě, pokud vynecháme studánku, nevyskytuje. Ale co, uvaříme si čaj a trochu se naobědváme, proč se nepřiznat, výlet pojímáme zcela pohodově.

Nedaleko za Jašteričím jezírkem opouštíme lesní porost a vycházíme na holé pláně. Na těch rostou převážně jalovce, jimž sekundují hlavně šípkové keře. Travnaté louky jsou lemovány listnáči (především buky či břízami) a jehličnany (hlavní úlohu hrají smrky a borovice), přestože krajina vypadá zajímavě, dojde i na malé povzdechnutí: "Putovat tudy zhruba o měsíc později, až se listí na stromech zbarví do ruda, to by byly barvy!"

Pochod s čelovkami

To už se ale coby zvídaví turisté prodíráme skrz bodláčí k Býčí jeskyni. U skaliska se dlouho dohadujeme, o jaký otvor ve stěně se vlastně jedná, leč shodnout se nedokážeme. Následně se opět ponoříme do lesa a vylézáme na další planině. Z ní se nám otevře vynikající výhled na hrad Krásna Hôrka (opět jednou se nad "o" vyskytuje stříška), který se nachází dole v údolí. Vedeni nejen značkami, ale i čichem, scházíme do Jablonského sedla, kde nás přivítá s otevřenou náručí koliba Soroška. V ní zastavujeme na večeři. Padne návrh, jestli v kolibě nezůstaneme, neb se venku mezitím setmělo.

Většina z nás ale míní pokračovat dál a utábořit se mimo civilizaci. S rozsvícenými čelovkami vpadneme do lesa a pečlivě se držíce turistické značky, neb není sranda překročit bludný kořen, postupujeme do hlubin hvozdu. Náhle spatříme světélko a nejde o světlušky poletující kolem. No tohle, co je to? Nepohybuje se neznámý nějak rychle? Nejde o cyklistu? Ale kuš! Směřuje k nám chodec a má v ruce připravenou flintu.

Nakonec se z dotyčného vyklube lesník, který se zprvu bál, že narazil na pytláky. Ptá se, kam jdeme, a diví se, že jsme nerozhodili stany na kraji lesa, nakonec nás ale nechává jít. Utáboříme se na louce o kousek dál, čímž veškerá naše činnost tohoto dne končí. Jakmile totiž postavíme stany, rozprší se. Na plachty bubnují kapky, a tak zalézáme do spacáků a jdeme spát.

Cesta k Silické ľadnici

Ráno prší a prší, déšť ustává až k polednímu. Balíme bágly a pokračujeme v putování. Krajina je vskutku zajímavá. Hustý porost se střídá s loukami, mineme hrobky tří maďarských vojáků a následně i studnu. Co je však hlavní, nemůžeme přehlédnout všudypřítomné závrty. Jedná se o krasové jámy (prohlubně) elipsovitého či kruhového tvaru, jimiž je planina přímo poseta. Fotíme je a docházíme k Ještěrčímu jezírku, jež podobně jako Jašteričí jezírko, které jsme navštívili včera, neexistuje. Posléze zastavujeme na kopci nad obcí Silice, kde se nám nabídne nádherný rozhled. Severně se táhne rudohoří a kopce na jihu patří Maďarsku.

To už ale přes zmíněnou obec přecházíme k Silické ľadnici, která nás vysloveně nadchne. Po schodech sestoupíme ke dnu propasti (závrtu?), kde nalézáme jeskyni. Ta je sice nepřístupná, neb stezka nevede až dovnitř, přesto lze na jejím okraji spatřit i led. No tohle? Právě jsme zavítali k nejníže položené ledové jeskyni na Slovensku (503 metrů), která byla v roce 1982 prohlášena národní přírodní památkou a nyní je uvedena i v seznamu UNESCO.

Gombasecká jeskyně

Podvečer trávíme na terase v restauraci u Gombasecké jeskyně, kde se oproti původnímu představě poněkud zdržíme a trochu rozšoupneme. Stany posléze postavíme u chatek zdejšího kempu, který se nachází poblíž místního amfiteátru.

Ráno se zase probouzíme do deště, a protože cedí přímo nechutně, jsme nuceni změnit původní plán. Vypouštíme přechod Plešivecké planiny a jdeme radši tam, kde nám, i když to neplatí tak úplně, nebude kapat na hlavu. Navštěvujeme Gombaseckou jeskyni. Ta je na rozdíl od Silické ľadnice přístupná, byť se za vstup platí. Lehčí o 60,- Sk a vedeni průvodkyní, vstupujeme dovnitř. Dozvídáme se pár zajímavostí. Jeskyně byla objevena v roce 1951, v roce 1972 byla vyhlášena národní přírodní památkou a od roku 1995 náleží do seznamu Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Celková délka podzemních prostor činí 1 525 metrů, z nich je zpřístupněno tři sta metrů. Uvnitř spatříme nejen klasické krápníky (stalaktity, stalagmity a stalagnáty), ale hlavně brčka. Jelikož ani po prohlídce jeskyně nepřestává pršet, přecházíme do obce Plešivec. Mineme několik mloků a vzápětí nám připadá, že jdeme nějak dlouho. "Kdy už tam budeme?" "Vpředu je nějaký panelák. To bude ono." Ono to sice bude, pouze se ukáže, že panelák není panelákem, ale kráčí o silo.

V samotném Plešivci, kde má být hrad, který marně vyhlížíme na vrcholcích kopců, se příliš nezdržíme. Zastavíme se pouze chvíli v bufetu a vzápětí odjíždíme autobusem do Rožňavy. Z ní nás už čeká pouze návrat domů, z čehož vyplývá jediné: zápisky končí a nám nezbývá, než se smířit s tím, že Plešivecká planina přijde na řadu snad někdy příště.