Výstup na Popaďu, Gorgany (2)

Z Vyhody už vede do hor pouze západní větev lesní dráhy podél řeky Mizuňky. Proto jsme pro zkrácení cesty údolím Sviče (částečně vedoucí po silnici na Toruňský průsmyk) pod hřeben do dřevařské osady Mindunok Beskidskij využili smluvního "taxikáře" s vozem Žiguli.

Ušetřili jsme si tak minimálně nezáživný pochod od zastávky autobusu v Myslovce na hlavní silnici (kam odjíždí autobus z Vyhody v 7.20 h) - odtud z křižovatky, v blízkosti prezidentské "dáči", jde při troše štěstí využít autostopu některého z gruzovíků, jedoucího do Mindunku Beskidského pro dřevo, nebo lesáckých gazíků.

• (Předchozí část popisu)

V Mindunku Beskidském, osadě s několika domy, velkou lesovnou s ubytovnou v blízkosti, malým kostelíkem a příležitostným obchodem ve vyřazeném vagonu, se nachází torzo bývalé lesní dráhy z Vyhody. Dnes zde slouží asi 15 kilometrů tratí ke svozu dřeva z nepřístupných údolí pod hlavním hřebenem a jezdí zde jedna lokomotiva.

Ke zkrácení posledních 5 km dále údolím podél Sviče jsme využili nabídky místního traťmistra pana Rošika, který nás na drezíně vyvezl až na samý konec dráhy – pod vrcholy Kruhla Mlaka (1 235 m) a Hyča (1 133 m) (mnoho vrcholů místní nazývají podle meziválečných polských a československých map, tyto názvy však na ukrajinských topografických mapách nejsou).

Přímo od kolejniček lesní dráhy pokračuje strmě do svahu pěšina na hlavní hřeben na Hyču – téměř jižním směrem. My se však s ohledem na počasí vydáváme na jeho doporučení vlevo podle potoka a dále na louku na bočním hřebínku, kde se nachází lovecká útulna. Přibližně po půl kilometru chůze na východ odbočujeme vpravo, přímo na jih, a stoupáme strmou svážnicí přes vytěženou paseku a padlé stromy na lesní cestu a na zmíněnou louku.

Zde se nachází dřevěný srub (podle vojenské mapy ČSR, díl Volové – Siněvir přibližně v nadm. výšce 1 270 m), vybavený kamínky, svíčkami, konvicí, pryčnami se senem na spaní a pečlivě zaizolovanými okny igelitem, pramen se nachází směrem na východ, k dominantnímu vrcholu Moloda.

V horní části louky, mírně se svažující k jihu, odbočuje těžko postřehnutelná cesta na západ na souběžný hraniční hřeben, který však není přes les vidět, přestože je vzdálen necelý kilometr. Lesní cesta vycházející z dolního cípu louky vede nezadržitelně dolů do údolí, které se stáčí na východ k hájovně Liskava a podél řeky Molody do Osmolody.

Poté, co jsme "podle" této dnes již i nám známé rady "zakufrovali", museli pak zvolit pro návrat na hřeben výstup střemhlav korytem potoka a lesem podle buzoly. To, že jsme už na hraničním hřebeni, díky nepřehlednému polomu málem nepostřehli, zachránil nás kolega, který si "odskočil" a našel původní ČS – PL hraniční patník. Bez patníků, které vytyčují nevýrazný hraniční hřeben, s mnoha pravoúhlými ohyby a bočními hřebínky, je postup značně komplikovaný. Mnohdy se vyplatí další patník hledat v rojnici, případně se vrátit k poslednímu, který jste minuli a zkusit štěstí nanovo.

Od vrcholu Kruhla Mlaka (1 242 m, podle starších map 1 235 m), kam se nám podařilo konečně trefit, jde hřeben na jih po pěšině bez výrazných převýšení přes Strungu (1 210 m) na Bolotniak, kde se na loučce stáčí "hranice" pravoúhle na západ.

V následující části jsou patníky špatně viditelné a především za kótou 1 148, 1 141 m a v oblasti Besovatého Dilu (1 211 m) scházejí plaje vpravo směrem k Siněvírské Poljaně, zde se vyplatí svědomitě opravdu "vyhledat" další hraniční kámen. Posledním kamenem úrazu je naopak "levotočivá" zatáčka u kóty 1 156 m s malou salaší (nebo přístřeškem) a "rovinka" na Verch Černoj Riky (1 269 m).

V těchto místech odbočuje na jih pěšina na neprostupnou Strimbu a do údolí Mokranky směrem na Německou Mokrou. Zde na mnohých místech patníky zcela chybí a jsou poházeny daleko od hraniční pěšiny, což je "výsledek" horlivé iniciativy vládních úředníků a armády v polovině 90. let, kteří si dali práci odstranit tento pozůstatek původního dělení Evropy – naštěstí nedůsledně jen v místech, kam dojeli gazíkem.

Za vrcholem Černé řeky se naskytne tristní pohled na vyrabované sedlo mezi dvěmi "lesokombináty" v Osmolodě a Usť-Čorné – polámané neodvezené stromy, hluboké erozní rýhy po pásových traktorech a hlavně ani náznak po jakékoli obnově vytěženého lesa. V těchto místech malé hraniční patníky neměly pražádnou šanci přežít – mnohé jsou zamáčknuty v blátivých cestách, jiné zahrnuté pod hromadami větví a hlíny… Mj. při pohledu na tuto zkázu pochopíte, proč došlo v přilehlých dolinách k povodním takového rozsahu.

Snad jen díky "přehlednému" vymýcenému sedlu rychle přecházíme tuto spoušť a stoupáme do lesů pod Popaďou. Před prudkým nástupem, u patníku 2/4 nacházíme příjemné tábořiště s označením, kudy pro vodu (která se nachází cca 200 dolů na sever a mj. to je po dlouhé době – a na dlouho dopředu jediný pramen).

Časně ráno stoupáme prudce vzhůru a postupně se prodereme uzoučkou pěšinou mezi kosodřevinou na začátek kamenného pole se zbytky sněhu – poctivě lemovanou patníky a kamennými mužíky až na samý vrchol. Na vrcholu Popadi - popovy ženy, jak praví výklad názvu, nás čeká několik překvapení.

Tím největším překvapením na kótě s nadmořskou výškou 1 740 metrů je majestátný patník, značně převyšující ostatní, označený dokonale vytesanými státními znaky Československa a Polska. Právě skvěle zachovalý československý lev a polská orlice na patníku číslo 1 naší tehdejší hranice z roku 1 920 (kdy byly vyjasněny některé územní nesrovnalosti se severními sousedy) vyvolá opravdu nevšední pocit, umocněný nekonečnými pohledy na pusté Horhany táhnoucí se na desítky kilometrů do všech směrů bez náznaků jakékoli civilizace (až na tu nešťastnou divokou těžbu v sedle pod námi). Z tohoto místa by mohlo být "opravdu vidět" od Aše až po Jasiňu…

Napadnou vás otázky, jak asi vůbec v této nepřehledné změti hor, vrcholů a hlavně neprostupných dolin muselo probíhat mapování a trasování naší tehdejší státní hranice, nemluvě o drsné službě naší finanční stráže doslova mezi vlky a medvědy. Překvapivé pozůstatky první světové války na tomto majestátném vrcholu i po devadesáti letech – zachovalé zákopy a základy jakési základny a několik již přírodou pohlcených hrobů neznámých vojáčků na úbočí vyvolávají naprostý pocit beznaděje nad šílenými zájmy vojenských mocností, které hnaly do těchto končin mladé kluky bránit čísi "zájmy", a nad zbytečností jakýchkoli válek vůbec.

Na tomto vrcholu pochopíte, proč jsou Horhany tak lákavé a vyzývavé – na severu majestátná Grofa a s Malou Popaďou v popředí, na jih mohutná Korytvina a Petroš (1 708 m), za nimi Buštul a Berť, na jihozápad Perednaja a Strimba, na východ hned Studeněc, vzadu Ihrovec a Sivulja – a kdesi v dáli snad Svidovec a Černá hora… Přestože na Grofu vede prosekaný a prořezaný chodník v kleči, scházíme již dolů na jih na sedlo před Korytvinou, naším dalším cílem je Usť-Čorná a setkání s přáteli. Hraniční cesta je kromě poctivých patníků značena i klasickou turistickou červenou značkou.

Na sedle (1 455 m) narážíme u patníku 64/1 na křižovatku turistických cest – vlevo do údolí Pietroše a do Osmolody, vpravo na traverz přes ohromné suťové pole po úbočí Korytviny (1 670 m) – stezka však na ni po "hranici" nekompromisně šplh vzhůru. My po překonání traverzu po původním vojenském chodníčku přicházíme opět na "státní" hranici k patníku 63/5, kde je i malebné tábořiště. Odtud již sestupujeme po hřebínku Darjev na sedlo Německá Poljanu (1 130 m) nad Ozerjankou a podél plynovodu do údolí Mokranky.

V následujícím okamžiku si člověk uvědomí tu rozlehlost Karpat, když čekáme už půl dne na jediný "gruzovik" určený k odvozu lesních dělníků, který měl jet "záraz" a stále nečině stojí ve stínu stromů. Náklaďák pro dřevo "zapomněl" odpoledne už přijet, takže se musí vejít na korbu i několik klád. Údolím Mokranky kdysi vedla dráha a donedávna i silnice, ale naše překvapení z pozůstatků po povodních nebere konce.

Oněch 15 kilometrů do Německé Mokré (Komsomolska) jedeme přes dvě hodiny – náklaďák se chvílemi probíjí korytem řeky, kde zmizely poslední náznaky cesty, naklání se v hlubokých vyjetých kolejích na strmých srázech a úpěnlivě bojuje s ohromnými bahnitými kalužemi v místech sesuvů.

Čekání na auto se určitě vyplatilo, protože v tomto se brodit pěšky není lákavá představa. Mohutné sesuvy z obou stran hlubokého a strmého údolí – i zde neurvalým způsobem vytěženého, vysvětlují příčinu druhé povodně na jaře 2000. Když se podmáčené svahy sesunuly a zahradily tok Mokranky a vznikla tak ohromná vodní nádrž, která se následně protrhla a smetla vše pod ní až po Usť Čornou. Včetně nově opravených cest a domů po povodni dva roky před tím.

Ohořelý les ve svahu je paradoxně výsledkem též této živelné pohromy, když ještě k tomu došlo sesuvem "mimo jiné" k poškození plynovodu a následně obrovskému požáru… Voda a oheň – jak symbolické memento!