Černohorská polonina, Ukrajinské Karpaty

Nejkrásnější na celé hřebenovce je to, že na obou jejích koncích jsou vrcholy, které lákají ke zdolání. Nestane se vám tak, že po zdolání nejvyšší Hoverly již nebudete chtít pokračovat a sestoupíte dříve. Na opačném konci túry vás totiž stále ještě čeká krásná Čorná hora a její "Tajemný hrad v Karpatech". Trek je dobře schůdný v obou směrech, já jsem pro popis vybral směr od jihu k severu, kdy si zdolání nejvyššího vrcholu Ukrajiny necháme až nakonec.

Z vesnice Luhy se vydejte na jihovýchod proti proudu Bílé Tisy a vytrvale postupujte mírně se zvedající prašnou silničkou kolem řídnoucích domků a pastvin. Po nějaké době dojdete ke vstupní bráně do Karpatského NP, kde je třeba zaplatit vstup do parku (za noc a osobu 4 hřivny, stejně tak za stan). Cestou k soutoku budete míjet několik menších potoků tekoucích stejně jako Balcatul od východu a tím vzniká problém, jak poznat ten pravý, kdy je třeba odbočit.

Od konce Luhů je to čtvrté výrazné údolí odbočující doleva, lehce rozpoznatelné i podle můstku, před kterým je třeba odbočit a navíc je nad námi v tomto místě napravo čerstvě vykácená stráň se skalkami, která nejbližších deset let jistě nezaroste. Z Luhů je to sem asi 10 km, tedy dvě hodiny rychlé chůze. Soutok je již v zaříznutém údolí, bez výhledů na okolní hřebeny. Nyní si popišme podrobněji jednotlivé výstupové trasy.

Luhy - sedlo pod Černou horou (cca 1 900 m) - Čorná hora (2 020 m)

Pro výstup touto cestou je třeba na rozcestí odbočit doleva, do doliny potoka Balcatul. Správnost vaší volby lehce poznáte podle lavičky u upraveného pramene napravo od lesní cesty. Lesní cesta pro svážení dřeva jde kolem malé zemědělské usedlosti a přes čistiny s výhledem na hlavní hřeben v dálce stále mírně stoupá a pětkrát překračuje potok. Nepřehlédnutelným orientačním bodem je zemědělská usedlost sestávající z několika budov u brodu přes širokánské řečiště potoka stékajícího ze svahů Čorné hory. Musí se projít přímo jejím areálem a štěrkové náplavy na břehu potoka, který je v létě jen úzkým tokem.

Pro další postup je nutné přehopkat potok a jít stále po lesní cestě, která dále pokračuje a po dvou zatáčkách v lese končí na malé točně, odkud se sváží dřevo. My ovšem odbočíme ještě před touto točnou (ovšem na dohled od ní) doprava na dobře znatelnou pěšinu, která po chvíli začne stoupat prudkými serpentinami vzhůru. Úmorný zvedák vyústí na paseku s lesní cestou, kterou pokračujeme dále.

Na konci paseky se dejte trochu vpravo k vzrostlému lesu, ne k mlází vlevo. Tam najdete další zřetelnou pěšinu, která vás již vyvede řídnoucím lesem na holý hřeben pohoří, ze kterého se bude skýtat krásný výhled na severní svahy Černé hory s observatoří na špici. Občasné plošinky zvou k odpočinku mezi keříky jalovce, který zde zastupuje kosodřevinu. Stále dobře znatelná pěšina ústí v sedle pod vrcholkem Černé hory.

Při použití této cesty k sestupu je třeba dát pozor, protože odbočka z hřebenovky není tak dobře znatelná jako hřebenový chodník. K zakončení výstupu už stačí jen zdolat poslední výšvih po hřebeni na vrchol Černé hory, cíl cesty. Od odpočívadla u širokého řečiště potoka vám může výstup trvat klidně ještě čtyři hodiny.

Cesta po hřebeni

Od zřícenin meteostanice na Černé hoře, kde se ještě i dnes povaluje v zdevastovaných interiérech ústřední topení, sejdeme po hlavním hřebeni do sedélka. Mineme malé jezírko, kde se dlouho do léta drží tlustá vrstva sněhu a míříme mírně vlevo se ubírající planinou k výrazné špičce nevysoké hory Dzembroňa (1 877 m). Při jejím přechodu překonáváme kamenitý terén s velmi strmými severními srázy, kde je krásně vidět odhalené vodorovné vrstvy pískovcových usazenin - geologického podloží pohoří. Na takto vzniklých nepřístupných skalních římsách a poličkách roste spousta vzácných květin, které jsou samozřejmě předmětem ochrany.

Další postup vede kolem výrazného dvojvrcholového vrcholu Balcatul (asi 2 010 m), který se tyčí nad údolím, kterým jsme stoupali na Černou horu. Před ním narazíme na mnoho pozůstatků z první světové války - okopy, spojovací příkopy, kulometná postavení i zbytky ostnatého drátu. Hlavně ten drát udivuje tím, že se dodnes tak pěkně zachoval. Na severním úbočí kopce jsou pěkné řady skalek, ovšem chodník vede kus pod nimi.

Dalším vysokým kopcem na trase je výrazný a mohutný Brebeněskul (2 035 m) na jehož jižním hřbítku je mokvavé místo, kde lze v nouzi nabrat nějakou tu vodu. Ani na tento vršek se nevystupuje, chodník jej obchází zleva. Za Brebeněskulem a celou dobu pochodu kolem něj našim výhledům dominuje skalnatá a kamenitá stráň vrcholku Tomnatek, který leží mimo hlavní hřeben. Pod jeho kamenitou jižní tváří je poměrně velké pleso, kde lze dobře stanovat a nabrat vodu, ovšem jedno menší, vznikající z topícího se sněhu leží kousek pod naším chodníkem.

Tato jarní a ranně letní jezírka slouží jako líhně nepředstavitelnému množství pulců a jejich výskyt v jezírku není vodě na závadu, naopak signalizuje její kvalitu a čistotu. Proto není důvod mít obavy se z takového zásobníku vody napít. Když podejdeme Tomnatek, otevře se nám krásný pohled na široké a okrouhlé údolí, za nímž v dálce kraluje Hoverla. Tento široký oblouk zdoláme příjemným klesání pod horou Rebra (2 001 m) a potom trochu nepříjemným, tedy strmým stoupáním dojdeme na další vrcholek v hřebeni - Turkul (1 933 m). Asi je údělem těch nejnižších vrcholů, aby byly nejskalnatější - platí to i pro Turkul.

Z Turkulu je to na Hoverlu coby dup, výhledu dominuje už i sousední Petros. Stačí jen překonat čtyři menší pahorky, jejichž přechod připomíná horskou dráhu. Nahoru-dolů-nahoru-dolů … Cestou je vidět hluboko dole, už v lese, další malé a malebné jezírko. Z posledního hrbu je na Hoverlu opravdu impozantní pohled, je to téměř pravidelný jehlan, ze všech stran strmý. Z posledního sedélka na trase je to na vrchol už jen půlhodinku a stojíme na nejvyšším bodě celé Ukrajiny ve výšce 2061 m. Rozhled není třeba komentovat, jen zaráží, že není vidět polonina Svidovec, odtud krytá mohutnými úbočími Petrose.

Jak je patrné z popisu, na celé trase je dostatek příležitostí k nabrání vody alespoň každé dvě až tři hodiny, stejně tak je tam dostatek příjemných míst pro přespání. Na celém hřebeni není ani jedna salaš či jiná budova. Na tuto krásnou hřebenovku si vyčleňte alespoň devět hodin, protože dříve ji za pěkného počasí kvůli výhledům nestihnete. A při škaredém počasí vlastně také ne.

Sestupová trasa

Sestup pak již vede po nevýrazném chodníčku na JZ skalnatém úbočí Hoverly. Když se chodník narovná, dostaneme se na hřebínek spojující Hoverlu a Pietros, na němž musíme odbočit doprava po pastvinách s jalovci k lesu. Otevírají se odsud impozantní pohledy na výraznů kužel Hoverly i dalších vrcholů v okolí. Později se dostáváme na lesní cestu, po níž procházíme kolem salaší a dále k turbáze pod Hoverlou. Tady je nejrozumnější využít nějaký stop – nákladní auto aj, které nás svezou do nejbližší vesnice. Celý text naleznete v našem tištěném bedekru Zakarpatská Ukrajina.