Trek kolem Loch Lomond ve Skotsku po West Highland Way

West Highland Way, treking v horách

Po loňské expedici do švédského národního parku Sarek jsme stáli před téměř nesplnitelným úkolem - najít místo, které by se mu vyrovnalo. Povedlo se? Ne tak docela. Ale i tak procházka Skotskem stála za to.

Ještě před tím, než jsme se rozhodli pro návštěvu Velké Británie, zvažovali jsme některý ze států bývalého Sovětského svazu, posléze Černou Horu. Protože ale nebyl čas, chuť ani peníze na to uskutečnit něco většího, vybrali jsme sázku na jistotu.

Míst, kterých se dá ve Skotsku navštívit, jsou jistě celé tucty. Naše volba padla na osvědčenou West Highland Way, která vede po východním břehu jezera Loch Lomond od Glasgow až po Fort William. V plánu bylo obejít toto jezero a po druhé straně dojít zpět do Glasgow.

Naplánovat dopravu až do Glasgow nebyl problém. Z finančních důvodů jsme zvolili autobusy přes Londýn - cestu dlouhou a náročnou, ale na druhou stranu, polovina našich zážitků je právě z cesty. Pokud ale neoceníte desítky hodin v autobuse, letadlo určitě není špatná volba. A kdo si dá pozor na ceny, může se k cenám autobusů velmi přiblížit.

Čtěte také: Grampian Mountains & Cuillin Hills, Skotská Vysočina

Na hranicích Francie a Anglie nás důkladně prošacovali - naštěstí nám uvěřili, že v bílých pytlících máme opravdu kakao a že plynové kartuše k vařičům také nejsou kdovíjak nebezpečné.

Londýn

Při přestupu v Londýně jsme si stačili město proběhnout a kromě okoukaných památek, který zná snad každý jsme zvládli zamávat i královně, která zrovna kynula davům z paláce, nechat si proletět nad hlavou britskou letku a sledovat stráž s veverkami na hlavách pochodující ulicemi.

Snad ještě pár praktických poznatků k Londýně:

• nenechte se zmást autobusovými nádražími Victoria Station. Z Čech přijedete patrně na Green Line Station a v pokračování cestě do vnitrozemí musíte přejít na Coach Station.
• úschovna zavazadel (left luggage) je na vlakovém nádraží Victoria Station. Není nejlevnější (9 liber na zavazadlo), ale asi je lepší obětovat to, než pobíhat po městě s krosnami. Zde opět kartuše k vařičům zadělají na problém a musíte si je vzít s sebou.
• když jste šikovní, najdete si i záchody zdarma. Námi vyzkoušené a osvědčené jsou v Globe Theatre, u Toweru a v National Gallery.
• na přechodech se podle našich zkušeností ignorují semafory. Prostě když přestanou jezdit auta, přejde se. Alespoň tak se nám to zdálo.
• i pokud vás památky nelákají, v Londýně se nudit nebudete. Každou chvíli narazíte na něco, co se dobře poslouchá, nebo na co se dobře dívá. Od džezových kytaristů, přes africké varietní umělce až po indické svatby.

Směrem k horám

Následujícího dne ráno jsme dorazili do Glasgow. První nepříjemné zjištění bylo, že té skotské angličtině ani při vší snaze moc nerozumíme. Prvních pár pokusů o komunikaci jsme museli působit malinko podivně. Časem se to naštěstí zlepšilo - buď jsme začali potkávat domorodce se slabším akcentem, nebo jsme si prostě zvykli.

Z Glasgow jsme popojeli ještě o kus severněji do Dumbartonu a odtud vyrazili pěšky směrem k Ben Lomondu. Cestu se nám zpočátku nedařilo volit příliš dobře - z tvrdého asfaltu bolely nohy, a tak jsme po čase opustili silnici a pustili se na vlastní pěst napříč krajinou.

Zakrátko jsme narazili na první vrata - vracet jsme se nechtěli a tak jsme milou starší paní poprosili, jestli můžeme projít skrz. Prý že ano, a ať si klidně všude dál otevíráme, že to nikomu vadit nebude. A měla pravdu. Za ten den jsme prošli půltuctem dalších usedlostí a všichni nás přívětivě zdravili. Snad až na psy, kteří nám obstarali pernou chvilku a koně, kteří nechtěli uhnout z cesty.

K večeru jsme dorazili k úpatí hory Conic Hill a zde se také utábořili. O možnostech stanování "na divoko" jsme neměli žádné ověřené informace. Podle těch neověřených je to tak, že můžete stanovat tam, kde to není výslovně zakázané s tím, že pokud jste na soukromém pozemku, může vás vlastník vykázat. Nejsme příznivci kempů a doufali jsme, že nás nikdo nevyhodí.

Pokud vyrazíte do Skotska a nebude zrovna mrznout, připravte se na mračna mušek, které dost nepříjemně koušou. Šťastnější z nás si s sebou vezli moskytiéry, které nám zbyly ze Švédska, kde jsme je nevyužili. I tak byl ale pohyb mimo stan bolestivý.

Vodu jsme brali ze všech možných potoků bez převařování a nic se nám nestalo. Většinou o něco výše pramenila v různých mokřadech.

Podél jezera Loch Lomond

Po ránu jsme vyběhli nahoru na kopec a hned zase po West Highland seběhli dolů. Přímo přes hory v oněch místech nevede, alespoň podle mapy, žádná cesta. Pokud by měl člověk chuť projít by to šlo. Asi by to šlo o něco pomaleji, nicméně cesta podél jezera také nestojí zas za tolik - jednak je to turistická dálnice a pak jak praví Byron: "svobodnou duši nemůže, hřát těžký přepych nížiny. Chce volný výhled na moře, skalnaté drsné výšiny."

Angličané si na mapy vůbec moc nepotrpí. Jediná možná k sehnání je od Ordnance Survey a hodí se spíš k nalepení na stěnu, než do terénu. Celou dobu jsme šli spíše podle instinktu a mapou se orientovali jen přibližně.

Toho dne jsme došli až k úpatí Ben Lomondu, kde jsme se i utábořili. Po ránu vyběhli nahoru bez baťohů, hlavně proto, abychom měli další zářez. Jinak je to podobné jako na většině "vykřičených" hor - davy turistů plazících se na vrchol.

Sbalili jsme stany a posunuli se o pár kilometrů výše - mimo zakázanou zónu, ve které nebylo možné stanovat v blízkosti jezera. Našli jsme si pěknou pláž, osvěžili se ve studených vodách jezera a u ohně si užívali idylku prázdnin.

Na druhé straně

Oproti plánu jsme šli trochu pomaleji a tak jsme se rozhodli, že si cestu zkrátíme a necháme se na druhou stranu převést. Loď stála poměrně rozumné peníze a tak jsme za pár minut koukali na Ben Lomond z Tarbetu.

Odsud jsme konečně vyrazili trochu do divočiny - mimo značené stezky nahoru do kopců. Výstup nebyl snadný, ale stál za to. Osobně pohled z těchto vrcholů řadím mezi ty nejlepší, které nás ve Skotsku potkaly. Výhodou chladného horského větrů bylo i to, že zmizely otravné mušky.

Hory v těchto místech mají jedinou nevýhodu - pořádnou hřebenovku je téměř nemožné najít. Vždy vylezete na kopec, dojdete po hřebenu na druhý a pak musíte slézt téměř až dolů.

Nás při sestupy zaujalo "hobití údolí", ze kterého se později vyvrbila jakási základna ministerstva obrany - pečlivě oplocená se záhadnými dírami do země. Prozkoumávat území za ostnatým drátem jsme si netroufli a tak jsme se pomalu vydali na cestu do naší cílové stanice, do Inverbergu.

A závěrečné hodnocení? Vzhledem k tomu, že jsme měli výjimečně pěkné počasí, které prý ve Skotsku nebývá obvyklé - častější je zde listopad po celý rok, byla celá výprava příjemnou procházkou. Milí lidé, krajina krásná na pohled, snad jen mušky a spousty klíšťat mohly trochu kazit představu ideální túry po horách.

Další související články: