Únorový přechod Milešovky

Jednou řež, dvakrát - Chotiměř! Chotiměř, Chotiměř, opakuji si do poslední chvíle, přesto nakonec skočím do motoráčku na Chotěšov. Cosi mě ponoukne, abych se znovu zeptal. Chotiměř - to musíte támhle na vedlejší nástupiště, směr Teplice, tohle jede na Louny! Hodná paní průvodčí kvůli mně dokonce zastaví rozjíždějící se motorák, to se mi ještě nestalo.

Nakonec šťastně vystoupím na staničce v Chotiměři a vyrážím na Milešovku (837 m). Poprvé v zimě. A že letošní zima stojí za to. Mráz a haldy sněhu. Nádražíčko je olysalé a siré, jako vždy vnímám tu nevlídnost, ale zároveň po mně sahá syrový pocit domova: chraň bůh, aby to tu bylo vypiglované jako někde v Rakousku!

Takhle je to pravdivější. Tulák lépe splyne s okolím. Mrazivým únorovým ránem rázuji k Velemínu. Po známé siluetě Milešovky v pošmournu na obzoru ani stopy. Za Velemínem, proťatým otravnou hlučnou státovkou, se dám po modré značce k východnímu hřbetu. Ve sněhu úvozové cesty jsou zprvu traktorem vyjeté koleje, ty se ale nakonec stočí ke kravám na zasněženém pastvišti a na kraji lesa se cesta mění v úzkou, leč dobře prošlápnutou sněžnou stezku.

Mám tuhle horu moc rád. Pro její nádherný kónický tvar i dávný sopečný původ. Milešovka na mě vždy dýchne něčím prastarým, stejně jako další špičaté či hrbaté vrchy Českého středohoří. Teď stoupám zasněženým lesem, úplně sám. Přemýšlím, kdo asi stezičku tak vzorně protáhl. Místy bych hádal, že tu dokonce někdo sjížděl na smowboardu, ze stezky totiž tu a tam do okrajových závějí vybočují elegantní esíčka. Jestli je to pravda, tak sešup mezi stromy a úzkým sněhovým úvalem musel být pěkně divoký! Stezka je čím dál příkřejší, ale solidně schůdná až na rozcestí ve výšce 600 metrů. Tady modrá značka prudce odbočuje doleva a strmě se zakusuje do kopce.

Vrchol je odtud už jen kilometr, ale dlouhý. I teď se jde docela dobře, i když ze stezky se postupně stává spíš jen šňůra jednotlivých, lehce zavátých šlápot. Někdo tu štrádoval směrem dolů a trefil-li se mimo utvrdlý sníh stezičky, rázem zapadl po kolena. Šlapů vzhůru, je mi horko i když mrzne, bunda rozepnutá, všechno možné se mi honí hlavou. Kdyby se přihnala vánice, měl bych práci se odsud vymotat. Konec konců stoupám na Donnersberg, statisticky největrnější místo v Čechách. Ale na blizzard to dnes nevypadá.

Vrchol Milešovky

České středohoří, malebná a líbezná krajina zhruba ohraničená městy Česká Lípa, Litoměřice, Lovosice, Most a Ústí nad Labem na severu Čech. České středohoří tokem řeky Labe rozděleno na dvě části. Pro České středohoří jsou typické kuželovité tvary kopců, které jsou výsledkem poměrně mladé třetihorní vulkanické činnosti, která vytlačily čedičové a znělcové vyvřeliny skrz neprostupný masív Českého štítu

Stromy kolem jsou pohádkově zasněžené, každá větvička křehce, ale přísně obalená houní bílého jiní. Jak příroda, při vší živelnosti, zároveň dokáže být neomylná a systematická! Stromy se schylují níž nad stezku a ta je teď už docela strmá. Párkrát si v sněžném labyrintu pomůžu i rukama.

Ale nakonec je tu poslední zatáčka, kamenná zídka, drátěný plot a za ním se - po lesním tichu dost nepatřičně - zjeví rozhledna (z roku 1903) a komplex meteorologické stanice. I tady příroda co mohla obalila mrazivými rukávy. Bílou námrazou sevřený ochoz věže a konstrukce obsypaná satelitními talíři a bůhví čím ještě působí přízračně.

Na můj vkus je vrchol Milešovky až moc zaplněný. Krom rozhledny a budov observatoře je tu bufet "Královna středohoří", stanice průmyslové lanovky, nějaké oprýskané přístavky, ze svahu do kraje civí obří satelitní disky a tajemné válce a uprostřed na "náměstíčku", aby toho nebylo málo, trůní stojan s turistickými mapami. Dnes ale zeje vrcholové "městečko" prázdnotou. Bufet zalígrovaný, mezi metrovými závějemi sice vedou pečlivě prokutané pěšinky, ale nikde živáčka. Naopak, občas mrazivě zaduje a rozhlednu zahalí varovný bílý cár.

Milešovka na turistické mapě

Milešovka a Alexander von Humboldt

Hlavou mi projde, kdo všechno tu na vrcholu byl. Přírodopisec Alexander von Humboldt označil zdejší výhled za třetí nejkrásnější na světě. No, snad trochu přeháněl, třeba ze zdvořilosti. I když - proti výhledu ze zamilované hory nic! Akorát dnes se dole z pošmourna líně vynořuje jen pár zasněžených milešovských polí. "Mechovou chýši" na vrcholku Milešovky zbudoval hostinský Weber už roku 1825. Zavítal sem i Karel Hynek Mácha a nesmím zapomenout na dalšího básníka, Petra Kabeše, který tu na stanici hlídal počasí někdy v 70. a 80. letech, když ho režim vystrnadil z veřejného života.

Pustila se do mě zima, čas vyrazit. Červená značka vedoucí jižním svahem dolů je strmější, zato lépe umetená. Nezapadnu už ani po kotníky. Stromy kolem se svými lomenými větvemi jako by tančily nebo šermovaly. Nejsem odborník - jsou tohle pověstné vlajkové či bajonetové tvary, jimiž jsou zdejší větrem stále šlehané stromy proslulé? Dnes ale prý charakteristický jev kvůli znečištění ovzduší ze svahů Milešovky mizí.

A pak už jsem dole na úpatí. Vítá mě bochník Milešovského Kloce, zdvíhající se nad Milešov svými solidními 674 metry. V porovnání s princeznou Milešovkou však působí jako bodrý strejc. Inu - kloc. Minu sluneční hodiny s letopočtem 1782 na rohu otřískaného statku.

Ještě zajdu ke kostelu sv. Antonína Paduánského, jenž se tyčí na opačné straně vsi. Je nádherný, ale sešlý, zavřená vrata počmáraná oranžovým sprejem. Zas mám pocit jako v Chotiměři: omšelost je smutná, přesto dodává kostelu i vzácné kouzlo konejšící tuláka. V místním konzumu dva strejci nad lahvovým pivem klábosí o zvířeně zdejších lesů. Mufloni, lišky, divoká prasata, bílý daněk, dokonce snad i bílý muflon!

Jenže víte, jak zní pověra: střelíte bílého daňka a do roka a do dne… V lese ve sněhu jsem viděl hodně stop, ale zvíře žádné. Ani člověka. Nedivil bych se, kdybych byl dnes jediný, kdo se na Milešovku vyškrábal. Autobus jede za hodinu, dám si těch pár kilometrů do Velemína pěšky.

» Nejnovější články, archiv