Barc Cenedlaethol Eryri, Snowdonia National Park

Velština je krásný a původní keltský jazyk, i když ne jediný. Walles anektovali Angličané, jako ostatně i Skotsko, jenomže tam se jim to nepodařilo úplně. Proto budu používat místní názvy, i když pro Čecha obtížně čitelné; s výslovností už takový problém není, jen je potřeba se ji naučit podobně jako v angličtině.

Tento Národní park se nachází v severním Wallesu a z nejvyšší hory Yr Wyddfa je vidět už Atlantik. Příjezd je poměrně snadný: z Doveru na London, dál po E5 na Birningham a Manchester, před ním odbočit po A56 na Chester a dál po A55 směr Holyhead. V městečku Capel y Craig odbočit po A487 na Caernafron a tady pak po A4086 na Llanberis a ta vás zavede přímo do srdce parku.

Kousek za velkou vodní nádrží Llan Peris se v lokalitě Nant Peris nachází pěkný soukromý kemp (na Británii ne drahý), který je dobrým výchozím místem jak na Yr Wyddfu (Snowdon) tak i na protější hřebeny. Navíc každou půlhodinu jede malý bus do sedla Gorphwysfa, kde je restaurace, ale i parkoviště, WC a podobně. Samozřejmě podobnou trasou je možné se dostat na místo britskými busy nebo vlaky z Londýna do Bangoru a odtud busem do Caernafronu atd.

Díky poloze poblíž Atlantiku je zde největším problémem počasí. Zažili jsme oba extrémy, jak krásně s dalekými rozhledy, tak náhlou mlhu a nízkou oblačnost, že bez dobré mapy a busoly bychom báječně zabloudili. Nenechte se zmást tím, že pohoří kulminuje vrcholky něco málo přes tisíc metrů, spadnout v mlze někam a zabít se je tady docela snadné. Také "značené" cesty jsou spíše v okolí nejvyšší hory a jinde se musíte řídit jen vyšlapanou pěšinkou a občasným carreg dyn (kamenný mužík).

Jak jsme později zjistili, v parku se dá dobře i bivakovat a není to tu nějak přísně hlídáno. Británie má velice slušné pokrytí svého území systémem map. Pro treking je nejvhodnější z řady Ordnance Surwey buď Explorer Map, ty mají měřítko 1:25.000 nebo Landranger Map s měřítkem 1:50.000.

Yr Wyddfa (1 085 m) je pro Velšany něco jako Sněžka pro Čechy, tak musíte počítat, nejen o víkendech, s větším počtem lidí. Vede na ní několik variant výstupů, včetně horské zubačky z Gilfach Ddu. My chceme pěšky a nevracet se stejnou cestou, proto volíme bus do sedla Gorphwysfa (356 m). Den vypadá od rána docela slušně.

Tentokrát nevolíme hřebenovku ale cestu nazvanou Miner's Track, neboť vede kolem pěkných jezer Llyn Llydaw (450 m) a Glaslyn (605 m). Hornická cesta proto, že v okolí jezer se v minulosti cosi těžilo a zbytky těžby jsou stále patrné. Od horního jezera začíná ten pravý krpál do sedla Bwlch Glas (998 m) a odtud pak už mírnější stoupáním s ostatními chodníky a také už i se zubačkou na nejvyšší summit.

Není víkend, tak na kopci je cca 50 lidí, většinou rodiny s dětmi. Vrcholová stanice s restaurací je bohužel ve fázi rekonstrukce, takže žádné občerstvení nebude. Nicméně počasí vydrželo a rozhledy stojí zato. Přehlédnete většinu rozlohy parku a na západě pak se modrá Atlantik, vzdálený cirka 25 km vzdušnou čarou. Snad proto tady můžeme zažít zajímavé setkání horské ovce s rackem chechtavým.

Cestu zpět volíme na západ, děláme vlastně přechod, podél horské zubačky. Je to zajímavá technická stavba a hlavně, jezdí tu střídavě i parní lokomotiva…a to je nostalgie a magnet pro nás, co pamatujeme ještě parní trakci u ČSD. Jestliže je východní strana Yr Wyddfy prudká a skalnatá, tak západní strana je mírně se svažující k oceánu. Pohodlnými horskými loukami scházíme až do Gilfach Ddu a po prohlídce městečka se vracíme kolem nádrže Llyn Peris do našeho kempu.

Musím říci, že i na tomto nevelkém území by se dalo prochodit 14 dní dovolené, ovšem my tolik času nemáme, je tu ještě Skotsko se svou vysočinou, tak druhý den chceme prozkoumat sousední hřeben Glyder Fach, který dosahuje výšky 994 m. Tady už značené cesty nejsou. Necelý kilák z kempu uhýbáme doleva údolím Cwm Padrig, docela zprudka k jezírku Llyn y Cwn a od něho doprava pěkným skalním terénem na Glyder Fawr (999 m).

Bohužel tady se nám kazí počasí a zažíváme ten druhý extrém. Padá mlha nebo nízká oblačnost a je vidět na 20 metrů. Skalní muži nás zavedou do neschůdných míst, kde někde pod námi hučí vodopád a my nevidíme kam jdeme. Začíná boj o hledání vhodné sestupové cesty. To je právě to mé varování z úvodu.

Dílem náhody, intuice, ale i letitých zkušeností chozením zprava doleva a opačně, se mi podaří narazit na vyšlapanou stezku, o níž předpokládám, že vede správným směrem a dolů. Svolávám zbytek party, naštěstí se v mlze zvuk nese daleko, nechci totiž stezku znovu ztratit. Naštěstí to je opravdu, jak říká mapa Bwlch Dwyglydion po níž sestupujeme k jezeru Llyn Cwmffynnon. Tady se na chvíli oblačnost protrhává a máme jistotu, pod námi asi kiláček leží sedlo Gorphwysfa, z něhož se vracíme busem zpět do kempu.

Cestou zpět stojí za to si trochu odskočit na ostrov Anglesey, kde se nachází vcelku bezvýznamná obec, kdyby však neměla podle Guinessovky nejdelší název na světě. A tak po norském Å se dostáváme do velšského Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch, což ve velmi volném překladu znamená "Kostel svaté Marie v roklině bílých lísek poblíž prudkého víru a kostela svatého Tysilia z červené jeskyně".

Největší obtíž vyslovit tohle na první pohled nevyslovitelné je v tom, zvládnout to na jeden zátah, jako místní. Když to neuměle přepíšu do češtiny, zní to asi takto: llanvajrpúlgajngillgougerjukuírndrobúllllandusajlajougougougoch, snadné co? To llll se opravdu musí 4× vyslovit. Tedy jen mimochodem, existuje ještě jedno delší zeměpisné jméno, ale je to název kopce na Novém Zélandu, samozřejmě maorský: Taumatawhakatangihangakoauauotamateaturipukakapiki - maungahoronukupokaiwhenuakitanatahu. Ta hrouda má pouhých 305 metrů výšky.