Kaňon Mrtvica a NP Durmitor v Černé Hoře

Túra na Bobotov Kuk - nejvyšší horu Durmitoru

Přemýšlela jsem, kam vezmu dcery na dovolenou. Jedna chtěla k moři, druhá do Dolomit. Já jsem po výletu ve Velké Fatře měla dlouho v hlavě horu Čierny kameň, a tak mi z toho nakonec vyšla Černá Hora. Čím více jsem o této zemi a jejích přírodních krásách četla, tím více mě začala uchvacovat. Tato balkánská země leží pod Bosnou a Hercegovinou a má rozlohu asi jako Středočeský kraj. Turistů tady nejezdí tolik jako do Chorvatska a ceny jsou podobné jako u nás. Překvapivě se platí eurem, přestože Montenegro není v Evropské unii.

Ukázala jsem holkám několik fotek z národních parků, kaňonů, ostrůvků, památek a souhlasily. Chvíli jsme zvažovaly, zda pojedeme s cestovní kanceláří autobusem nebo letecky, a pak se budeme přesouvat místní dopravou nebo stopem. Protože jsem toho chtěla čím dál více vidět a stihnout, napadlo mě půjčit auto na letišti. Nejsem zkušená řidička a měla jsem obavu z místních cest a serpentin, ale vybrala jsem si Fabii, s kterou jezdím a doufala, že cesty nebudou tak děsivé, jak vypadají na mapě. Letenky jsme sehnaly za dobrou cenu a auto vyšlo taky dobře.

Do hlavního města Podgorica jsme doletěly brzy ráno a měly celý den před sebou. Nemilým překvapením pro mne bylo, že mi v půjčovně dali Renault Megan poloautomat. Nejsem zrovna technický typ, a tak jsem hledala zapínaní světel, klíče a pracovník z půjčovny se jen smál. Prý se vše samo zapne. Tak jsem nejistě vyrazila do města a pak na sever směr Medjurecje na kaňon Mrtvica.

Z počátečního šoku z místní dopravy a nerespektování pravidel silniční dopravy jsem se brzy vzpamatovala a po vyjetí z města si začala trochu více všímat okolí. Po hodině a půl podél řeky Morača jsme opustily asfaltovou vozovku a odbočily na Mrtvo Duboko. Cesta byla úzká, štěrková a plná výmolů. Nepřála jsem si zde někomu vyhýbat.

Nedaleko kempu Weško jsme zastavily a sešly dolů k řece. Dostaly jsme se na Danilov most, který postavil kníže Danilo II. Petrovič. Je hezký, ale zrovna se opravuje. Pod ním se několik lidí koupalo a bylo slyšet češtinu. Dále jsme stoupaly po hůře značené stezce, ale řeka byla stále našim vodítkem. Brzy jsme prošly kolem dvou kamenných stavení a vstoupily do přítmí tajemného lesa, v němž jsme si připadaly jako v pohádce. Vlhký vzduch, dlouhé spadající mechy z větví stromů, průzračná voda a Kaplja želja - Kapka štěstí. Skalní brána ve tvaru kapky. Pokud jí prohodíte kámen a něco si přejete, určitě se vám to splní. Neměla jsem v házení zrovna svůj den, takže přání bude muset počkat na jiné místo.

Po cestě jsme vyhlížely zmiji růžkatou, která prý skáče ze stromů na procházející. "Doskočí" prý až 40 cm. Jedná se o jednoho z nejjedovatějších hadů Evropy. Nějakého zajímavého hada jsme viděly stočeného na kameni. Zda se jedná o zmiji růžkatou nevím, protože hlavičku s růžky nebylo vidět. Cesta dále pokračuje do vesnice Velje Duboko, ale my měly před sebou ještě další cestu autem na Žabljak, kde jsme měly zajištěné ubytování, a tak jsme se musely vrátit.

Do nejvýše položené obydlené osady v Černé Hoře, Žabljaku, jsme dojely po 1,5 hodině cestami necestami. Leží ve výšce 1 450 m na úpatí národního parku Durmitor. Okolí Žabljaku je překvapivé. Před vjezdem do městečka si připadáte jako ve Skotsku nebo Irsku. Při výjezdu směr kaňon Tara je zase okolí lesnaté a připomíná podhůří Vysokých Tater.

Na rozlehlé Drobnjacké plošině kdysi stávala pastevecká obydlí. Ta byla po 2. sv. válce nahrazená domy, penziony a hotely. Po ubytování v příjemném apartmánu jsme šly do vedlejšího hotelu naši cestu a celkově celý den oslavit. V restauraci jsme se přidaly ke skupině Čechů, která tam měla domluvený raut. Ochutnaly jsme vše, co stůl nabízel a dobroty zapily místním bílým vínem Vranac.

Navrhovala jsem holkám na další den rafty na řece Tara nebo zip line, ale prý po takovém rallye by i adrenalinové sporty byly slabý čajíček. Přijaly druhý návrh - nejvyšší vrchol NP Durmitor - Bobotov Kuk. Národní park Durmitor je největším z pěti NP v Černé Hoře a je částí Dinárských Alp. Tyto vápencové hory byly utvářeny ledovci a řekami, což lze vidět na masivech vyzdvihující vrstvy hornin. Název pochází zřejmě od Keltů a můžeme ho přeložit jako hory s vodou.

Cesta do sedla nám autem trvala asi půl hodiny a byla opět úzká, serpentinová, a pouze na některých místech bylo možné uhnout.

Nevelké parkoviště bylo před 10 h plné, a tak jsem zastavila u místního občerstvení. U parkoviště jsme zaplatily 5 Euro za osobu za vstup do národního parku a vydaly se vzhůru do kopce. Značení bylo namalované na větších balvanech a značky se nedaly přehlédnout. Místy byly instalovány řetězy. Jedná se o krásný nenáročný výšlap plný rozhledů, kruhových a rozsáhlých "náměstíček", barevné květeny a velkého klidu.

Na vrchol nám to trvalo necelé 3 hodiny. Větší počet lidí jsme potkaly až těsně pod vrcholem. Překvapilo nás, že až do takových výšek chodí toulaví psi. Jeden byl přímo na vrcholu, ve výšce 2 523 m. Z vrcholu je kruhový výhled na celé pohoří včetně Černého jezera. Na zpáteční cestě nám pózovalo velké stádo kamzíků. Měly jsme to asi půl hodiny cesty k autu, když se obloha zatáhla a začalo bouřit. Stihly jsme doběhnout za deště do budky s občerstvením, kde jsme se na chvíli schovaly a popíjely při tom dobré džusy. Brzy se vyjasnilo a my mohly po serpentinách opět sjíždět dolů k Žabljaku.

Následující den jsme se vydaly ke kaňonu řeky Tara, nejhlubšímu kaňonu v Evropě a druhému nejhlubšímu na světě. Má strmé stěny vysoké až 1000 m a jsou porostlé jehličnatými stromy. Od roku 1980 je kaňon zapsán na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. My jsme jej pozorovaly z Durdevičova mostu asi 130 m nad hladinou, vedle kterého se lze svézt na dvou zip linech - jeden z nich má délku až 1 200 m.

U mostu je plno naháněčů na rafty. Šestihodinový výlet s obědem stojí kolem 60 Euro na osobu. S autem jsme se vyškrábaly opět do kopce a jely se podívat k největšímu jezeru Durmitoru - Černému jezeru. Patří k nejkrásnějším jezerům v Černé Hoře a nachází se ve výšce 1 416 m n. m. Horko těžko jsme našly místečko mezi auty podél obou stran přístupové cesty k národnímu parku.

Opět jsme zaplatily vstup a šly asi 2 km asfaltovou cestou k jezeru. Černé jezero vzniklo působením ledovce v období pleistocénu a ve skutečnosti je tvoří dvě jezera - malé a velké. Když však na podzim hladina jezera stoupne, stane se z něj jedno jezero. Je obklopeno hustým borovým lesem a velkými horami, včetně Medjedu (2 237 m). Jezero jsme obešly, daly si zde svačinku, nakoukly do místních restaurací a vydaly se k autu, abychom pokračovaly do kláštera Ostrog umístěném ve skalách nedaleko města Nikšič.

Musím říct, že sever Černé Hory a zvláště Durmitor se mi tak zalíbily, že se tady znovu vrátím, a vydám se na další ze 48 dvoutisícových vrcholů tohoto národního parku.