Přechod hřebene pohoří Velká Fatra

Hřebenový přechod mezi městy Ružomberok a Turčianske Teplice

Podzimní čundr, pět odvážných "turistů", které neodradilo ani studené počasí, jenž začátkem října panovalo v ČR, proběhl od čtvrtku 11. října až do neděle 14. října 2018. Plán byl přechod po turisticko/cyklistických trasách z Rožumberoku do Turčianských Teplic.

Ve čtvrtek po ránu vyjíždíme autem z našich domovů v Moravském krasu do Turčianských Teplic - Diviaky, kde na záda bereme své 50 - 65 litrové přeplněné a ověšené batohy a přejíždíme vlakem přes Vrútky do Ružomberoku. Zde okolo 16. hodiny začíná náš turistický pochod.

Vycházíme z vlakového nádraží a s menším zdržením v místním COOPU (obchod) se přesouváme na začátek turisticky značené trasy u kostela sv. Ondreja. Vybíráme zelenou barvu a procházíme přes skoro celý Ružomberok až za /nebo spíše nad město. Cesta stále stoupá, vycházeli jsme z cca 500 metrů nad mořem, ale první nocoviště máme v plánu okolo 900 metrů n. m.

Asi po pěti kilometrech opouštíme turistickou zelenou značku a pokračujeme po cyklotrase a následně žluté turistické do historické obce, která je zapsaná v UNESCO - Vlkolínec. Vesnička na první pohled malebná, ale bohužel pro nás v době naší návštěvy bylo vše zavřené. Děláme fotku s dřevěným medvědem (jediný, kterého jsme za celou túru viděli) a šlapeme dále po žluté, která se po chvíli napojí zpět na zelenou značku.

Na sedmém kilometru jsme měli v plánu první noc vytvořit tábořiště. Sedlo pod Sidorovom nám ale moc radosti nepřineslo, přístřešek, který měl strašně nerovnoměrně vyšlapanou zem a v okolí žádné rovné místečko, kde by se dalo vytvořit spaní pro pět lidí jsme nenašli. Dáváme na radu místního a vydáváme se dále, stále po zeleně značené cestě, kde je naším cílem Vtáčník - sedlo. Tam na nás má čekat přístřešek, kde se všichni krásně a pohodlně vyspíme.

Cesta vede do velkého a táhlého kopce, který vidíme jen za svitu našich čelovek. Když dorazíme na místo, je naprostá tma a vládne pochmurná nálada. Náš rádce, kterého jsme poslechli, na tomto místě nejspíš pár let nebyl, jelikož z vysněného přístřešku zůstalo pár shnilých dřevěných kulatin, které se rozpadaly pod svojí tíhou. Nedá se nic dělat, stavíme si svoje ubytování pomocí plachet, co jsme si sebou vzali a po večeři jdeme hodně vysílení spát. První den máme za sebou necelých 10 km a noc trávíme v 1 100 metrech nad mořem.

V pátek ráno se probouzíme do slunného dne. Konečně se podíváme, co jsme si vlastně v noci vybudovali za přístřešek, který ale rovnou bouráme. Vaříme si snídani a ranní kávu, tak aby jsme mohli zavčas vyrazit na další putování. Máme před sebou náročný a dlouhý den.

Naše cesta pokračujeme stále po zelené turistické značce a také stále do kopce na Vyšné Šiprúnské sedlo, Nižné Šiprúnské sedlo až nakonec okolo oběda přicházíme na vojenskou zotavovnu Smrekovica (dnes Granit, pozn. red.), kde nás čeká občerstvení - první točené pivo. Zde proběhlo seznámení s místními horskými turisty, kteří nás seznámili s jejich cestováním s Modrou fľašou a samozřejmě dali degustační vzorky jejího obsahu . Na zotavovně ještě stíháme oběd a musíme pokračovat dál.

Stále se držíme zelené značky. Kousek za horským hotelem Smrekovica potkáváme zase Modrou fľašu, degustace se musí opakovat a to nás čeká přechod jednoho z nejvyšších vrcholů Velké Fatry - Rakytova (1 567 m).

Cesta k vrcholu byla dlouhá. Kde člověk čekal vrchol se objevil se další táhlý kopec. Propocené tričko za tu odměnu ovšem stálo. Otevírají se krásné obzory na všechny světové strany, vidíme Malou Fatru, Nízké Tatry.

Není však čas na kochání, zelená je stále naše značka, která nás vede přes Južné Rakytovské sedlo, Sedlo pod Čierným kamoňom až k přístřešku / nocovišti na Sedlo Ploskej. Cestou bylo dostatek studánek, tak aby jsme si mohli nabrat zásoby vody na vaření i pití. Do dnešního cíle docházíme za šera s ujitými cca 20 km a nespočtem výškových metrů.

Sobotní ráno bylo jako z říše snů, probuzení do východu Slunce, obklopeni ze všech stran kopci. Každý z nás se tento okamžik snažil zachytit, bohužel jen na mobil a tedy bez velké kvality, příště by jsme měli do batohů přihodit i zrcadlovku!

Po této krásné chvilce proběhla velice rychlá snídaně a balení všech věcí a v mžiku jsme už na vrcholu Ploské (1 532 m), kam jsme se vydrápali po žluté turistické značce. Na vrcholu se napojujeme na červenou značku a jdeme navštívit nejkrásnější chatu ve slovenských horách a to Chatu pod Borišovom. Sestup z vrcholu Ploskej byl velice prudký a náročný, že jsme si na chatě neodpustili koupit odměnu v podobě zlatavého moku. Slunce svítí a my musíme bohužel jít zase dál.

Vracíme se pod vrchol Ploskej, který obcházíme po modré turistické značce celkem po rovině a připojujeme se na červenou značku u rozcestníku Chyžky. Míjíme rozcestník Koniarky a naše kroky směřují stále po červené turistické značce dál. Na nejkrásnější místa a také alespoň na chvilkovou hřebenovku se dostáváme okolo vrcholu Ostredok - nejvyšší místo na Velké Fatře (1 596 m).

V těchto místech potkáváme nejvíce turistů, ovšem většinou jen "na lehko", každý podniká jen jednodenní túru a nebo odpolední procházku s malým batůžkem. My, vybaveni velkými batohy máme před sebou ještě moc dlouhou cestu a to už je okolo třetí odpolední.

Cesta vede dále okolo vysílačů na kopci Krížna přes rozcestník Kráľova studňa, kde ukončujeme putování po červeně značené cestě a půjdeme po zelené směrem na Smrekov.

Dnešní den jsme chtěli ukončit na salaši Smrekovice, ale bohužel v době našeho příchodu bylo již přeplněno (salaš má jen 6 míst na spaní) a my se tedy rozhodli, jít až tam, kde budeme moci vybudovat nějaký svůj přístřešek. Cesta vede stále po zelené a my klesáme z cca 1 500 m n. m. do poloviny, tedy 700 m n. m. na rozcestník Spoj Rakytovských dolin.

Dlouhé klesání nemělo konce. Nohy nás bolely více, než kdybychom tyto výškové metry měli vystoupat. Nepotkáváme žádné rovné místo na vybudování nocoviště. Dole nás překvapí obrovský krmelec, u kterého bychom se pravděpodobně moc v klidu nevyspali.

Začíná se stmívat a my jsme nuceni jít dál. Žlutá trasa je pro nás pochvíli rudá, mění se z roviny na koryto vyschlého vodopádu s popadanými stromy. My se drápeme po čtyřech do kopce, hledáme žluté značky na stromech, kameních a nacházíme je jen díky zapnutým čelovkám. Bez nich bychom se určitě ztratili.

Vzdálenost jeden kilometr nic není, ale představa, že jsme na něm vyšplhali 300 výškových metrů, nás děsí. Z posledních sil se dostáváme na Malý Rakytov - úbočie, ale to nám ukrádá i psychickou sílu. Není zde místo na spaní, které hledáme jen díky světelným zdrojům, které si neseme. Slunce již dávno zapadlo.

Stojíme stále na strmé stráni a musíme pokračovat po modré značce na Sedlo za Drieňkom, kde dnešní den končí vítězstvím. První rovinka po strašně dlouhé době nám vlévá radost do žil a my stavíme příbytek a chystáme večeři. Hodnocení dnešního dne je cca 30 km a snad "milion" výškových metrů.

Poslední den, v neděli už nejsou žádné velké plány. Modrá turistická značka nás 10 km povětšinu cesty z kopce a nebo po rovině, dovede až k zaparkovanému autu v Turčianských Teplicích - Diviaky. Tedy ráno vstáváme a v klidu uklízíme svoje potmě postavené nocoviště a bez spěchu se přesouváme k autu. Cestou jsme již nepotkali žádnou zajímavost a i daleké výhledy jsme nechali za sebou již včera.

Během přechodu celé Velké Fatry jsme ušli okolo 70 km a překonali přes 4 000 výškových metrů s tím, že nám po celou dobu svítilo Slunce, které navozovalo atmosféru letního počasí. Nikdo nečekal, že budeme chodit v kraťasech a krátkém tričku. Chvílemi jsme si sáhli na úplné dno, ze kterého nás vždy dostaly krásné výhledy a nedotknutá příroda tohoto slovenského národního parku.

Kam asi vyrazíme na další trek?

Pozn.: Redakce upozorňuje, že k bivakování jsou v NP Velká Fatra vyhrazena pouze některá místa. Jejich seznam naleznete zde.