Treking > Treky, turistika > Máchův kraj, turistika na Českolipsku
Máchův kraj, turistika na ČeskolipskuČeskolipsko a tipy, kam na výlet v Máchově kraji5.5.2011 | Václav Vágenknecht
Jak jistě každý ví, psal Karel Hynek Mácha nejenom básně, ale také se často toulal po krajinách českých. A právě jeho záliba v cestování způsobila, že se po něm dnes nazývá část našeho území. Běží převážně o Českolipsko, přestože, jak nesmím opomenout, zanechal po sobě spisovatel stopy i v blízkém okolí či na vzdálenějších místech. Směrem na západ působil na Litoměřicku (pobyt u hradu Hazmburk či známý běh z vrchu Radobýl, kdy chvátal hasit hořící město), východně najdeme pamětní desku například na zřícenině hradu Kumburk nedaleko Nové Paky. Já však zůstanu v srdci daného území a začnu svoji třídenní cestu u Máchova jezera, které většina našinců zná především coby rekreační středisko. Na úvod opustím Staré Splavy a zelená značka mě zavede do lesa, kde po třech kilometrech chůze zastavuji u Braniborské jeskyně. Jedná se o obrovitý skalní převis, pod nímž se v době válek ukrývali lidé z okolních vesnic, aby nepřišli k újmě. Dnes se tady už uprchlíci neshlukují, ale dá se zde v klidu přečkat noc, což ovšem, protože panuje dopoledne, nemám v úmyslu. Černá rokle, Šedina a Starý BerštejnI další moje cesta vede mezi skalkami, procházím Černou roklí. Po stranách se zvedají strmé stráně, chybí jen v názvu slibovaná temnota. Místy totiž došlo k výseku stromů, a tak rokle ve slunečních paprscích doslova září. Ale co, alespoň lépe vyniknou skaliska mající mnohdy zajímavý tvar. To už ale opouštím rádoby stinné kouty a stoupám vzhůru. Vítá mě kopec Šedina (473 metrů), jenž se kromě bukového porostu vyznačuje skalní vyhlídkou s omezeným výhledem. Mně však ukazuje správný směr. Nabízí mi pohled na další bod mého programu, kopec se zříceninou Starý Berštejn. Hrad postavili v 15. století Berkové (odtud pochází i jeho název) a opuštěn byl v druhé polovině 16. století. A protože to vypadá, že z hradní věže na protějším vrchu bude nádherný rozhled na všechny strany, příliš neotálím a chvátám na vysněnou vyhlídku. Ovšem ouha, dostavuje se nemilé překvapení. Přímo na hrad se nemůže, neb patří do soukromého vlastnictví. Jeho majitel sice nabízí prohlídky, ale bydlí kus pod kopcem v obci Vrchovany a případnou návštěvu si je nutno buď písemně nebo telefonicky objednat předem, což jsem netušil. I proto je vstup do objektu uzavřen železnými dveřmi a nápis varuje před zlézáním hradeb, neboť za nimi mají být z bezpečnostních důvodů skryty blíže nespecifikované pasti. Výhledy do krajeZůstávám tedy před zdmi a v rámci možností je částečně obcházím. Naštěstí se na některých místech otevírají skvělé výhledy do kraje. A co vidím? Jako první zmíním nejznámější hrad Máchova kraje Bezděz. Ten, jak s předstihem prozradím, ze svého putování vypouštím, aby o něj ale nikdo nebyl ošizen, v krátkosti se zmíním o jeho historii. Vybudován byl v letech 1264-78 a za jeho vznik vděčíme králi Přemyslu Otakaru II. Dále se hrad proslavil vězněním Václava II. a jeho matky Kunhuty Otou Braniborským, jak praví historie, poslední přestavby proběhly za Albrechta z Valdštejna. Opuštěn byl po zrušení kláštera v roce 1785. Bezděz však není jediné, co pozoruji. K dalším známým místům patří Máchovo jezero či k nebi se pnoucí kopec Ralsko, jenž se svými 696 metry představuje nejvyšší bod Máchova kraje. Ostatně i na jeho vrcholu se nachází zřícenina hradu, na níž se ještě před několika lety, kdy jsme vrchol navštívili, vyskytovaly nápisy vyvedené v azbuce (danou oblast svého času zabírali ruští vojáci a běžní lidé do ní neměli přístup). O něco dál se zvedá Ještěd a za ním se rýsují bílé pláně doposud zasněžených Jizerských hor, přičemž dokonce zvažuji, zda není trochu vidět i Krkonoše. To už bych chtěl ale asi příliš. Potěšen skvělými výhledy, pokračuji přes zmiňované Vrchovany do Dubé, přičemž neopomenu odbočit ke kapličce Svaté Barbory. Ta mě vysloveně zklame. Že vchod zahradili kvůli zlodějům mříží, to bych pochopil, umístit za ně ale krajně nestylové dveře s neprůhledným a matným sklem, to je na mne trochu moc. Sice si nepřipadám jako estét, toto ale nemusím. I proto kapli urychleně opouštím a zastavuji až v Dubé, kde si v hospodě dávám pozdní oběd či brzkou večeři. Dorazil jsem v 14.45, přičemž do 14.30 podávali hlavní jídla a minutky se vydávají až od 15.00, z čehož vyplývá, že se při čekání krapánek zdržím.Dubový vrchPosilněn pokračuji k Dubovému vrchu, načež na mě padá nejistota. Ať se třeba propadnu do země, ale modrá značka vede zaručeně jinudy, než jak je vyznačeno na tři roky staré mapě KČT. Neodbočil jsem v obci špatně? Podle všeho ne, a tak mi nezbývá, než věřit, že nezabloudím. Ale co, nějak se vymotám, aspoň si zpětně vyfotím Dubou a kopec se zříceninou Starého Berštejna. Současně mě uchvacují malebné mraky plující vysoko na obloze. Nemám snímat i je? K Dubové hoře poté vystoupám namísto od jihovýchodu ze severu, čímž se vysvětluje nesoulad značky s mapou. A jelikož po výstupu následuje sestup, scházím do obce Pavličky, do níž se přichází po vozové cestě vytesané do kamenných skalních bloků, která není v mapách nijak vyznačena. Posléze mě pobaví i cedule při vchodu do jedné ze zahrad, na níž stojí: "Pozor, nešlápněte na psa." Jak to vypadá, bude strážce majetku pořádný zvířecí ras. Hrad Čap a Čapská paliceTo už ale stoupám ke skalní zřícenině hradu Čap, jež územně náleží k chráněné oblasti Kokořínsko. Hrad založili již ve 13. století Berkové a do dnešních časů z něj zůstalo zachováno pouze sklepení. Možná i proto největší zajímavost daného místa představuje Čapská palice, což je jakýsi mohutný skalní kyj ze železitého pískovce, jenž se zvedá na okraji strmé skály. A coby bonus navíc se nabízí vynikající pohled na západ. V dáli se zvedá Hazmburk i kopce Českého středohoří s čele s Milešovkou, Oltáříkem, Košťálem atd., přičemž jednoho, čili moji maličkost, zarazí, jak odtud vypadá Lovoš oproti Milešovce malinkatý. O něco jižněji vykukuje i typický tvar Řípu, takže se nelze divit, že k vyhlídce směřuje nejeden z turistů. Tímto oblast Kokořínska, kam jsem učinil krátkou odbočku, opouštím a k večeru zastavuji v obci Dřevčice. Občerstvím se pivem a zamířím na poslední dnešní bod, jenž se nazývá Chudý hrádek. Podobně jako předchozí navštívené hrady ho založili Berkové z Dubé a učinili tak ve 14. století, já na něm hodlám nocovat. A nemám podobný záměr sám. V prostoru bývalého paláce hoří oheň a ihned jsem pozván, ať si přisednu. Spát nakonec jdeme kolem půlnoci. Uvelebit se dá venku nebo ve dvou sklepeních, když už jsme v limbu, přiženou se další nocležníci. Atraktivita místa je holt znát. V noci je chladnoV noci je poměrně chladno, což by nasvědčovalo tomu, že následující den bude slušné počasí. Opak je pravdou. Postupem času se zatahuje, a když opouštím Dolské údolí, jímž od hradu procházím, zakaboní se dokonale. Fučí a je dost nepříjemně, dokonce uvažuji i o nasazení čepice. Ubírám se přes Holany k Jiljovu, což má být tvrziště ze 14. století. Jelikož jsem o něm jaktěživ neslyšel, tak příliš moc neočekávám a domnívám se, že spatřím nanejvýš stěží rozpoznatelné zbytky valů, jak to u bývalých hradišť bývá. Nakonec jsem ale příjemně překvapen. Jedná se o nepříliš vysokou pískovcovou stěnu, již předkové otesali do tvaru věže a na niž se dá vystoupat po schodišti. Shora sice není vzhledem k okolním stromům žádný rozhled, ale i tak místo překonalo mé původní představy. Hrádek VřísekV blízkosti Jiljova se také nachází hrádek Vřísek (Žižkův hrad), jejž tradičně založili Berkové z Dubé, a neudržovaný zámeček, který lze spatřit i z cesty. K objektům však mají běžní návštěvníci zapovězen přístup kvůli oboře pro muflony, vysokou zvěř a kozy bezoárové. To už ale Jiljov mizí za mými zády a za bažantnicí a Valdštejnovou alejí se nachází obec Zahrádky, kde stojí veřejnosti nepřístupný zámek stejného pojmenování. Pokračuji po červené. Následuje kostel Sv.Barbory (s kaplí u Dubé má shodné pouze jméno), Mnichovská průrva a Dlouhý hřeben s vyhlídkou, z níž není nejenom kvůli špatnému počasí, ale i kvůli vzrostlým stromům v podstatě nic vidět. Přicházím do Jestřebí. JestřebíA proč právě do Jestřebí? Že by se tak stalo kvůli slivovici na zahřátí a svíčkové s jelením masem, brusinkami, šlehačkou a knedlíkem? Samozřejmě že tomu tak není, příčina spočívá v něčem jiném. Nad obcí ční zřícenina stejnojmenného hradu, již K.H. Mácha přirovnal podobou k mořskému korábu. No nevím, korábu očividně chybí stěžeň a plachty, a tak se radši mrkněme do historie, která nás zaujme i tím, že stavbu nemají na svědomí nás neustále doprovázející Berkové. Tentokrát se vyšvihli Ronovci, kteří založili hrad v roce 1295. Běží o dvě od sebe těsně oddělená skaliska (kdysi tvořily jeden celek, ale došlo k porušení a zborcení stěn), přičemž na nižší se dá po strmém schodišti vystoupat. Nabízí se z něj výhled jak na obec či hlavní silniční tah spojující Českou Lípu a Mladou Boleslav, tak i na okolní kopce, které však kvůli špatnému počasí splývají v šedi. A proto uvedu jen nedalekou Lysou skálu, k níž vedou mé další kroky. Provodínské kamenyProjdu obcí Provodín a zavítám k čedičovým shlukům, tzv. Provodínským kamenům, z nichž je nejznámější již zmiňovaná Lysá skála. Jako jediná totiž vystupuje nad okolní porost a vytváří pěknou "hroudu", z níž se prý nabízí skvělý rozhled po okolí. Já však dané tvrzení nemohu ověřit, přestože na chvilku vysvitlo slunko. Stále totiž panuje špatná viditelnost a příliš pohledů se mi nenabízí, v šeru splývá i nedaleké Jestřebí. Navíc neustále fučí ledový vítr a není záhodno se zbytečně dlouho zdržovat na větrné hůrce, k přírodnímu útvaru zbývá doplnit jen jedno. Skála se podle své podoby občas nazývá i Spící panna. Jak ale dobrovolně přiznám, já ve tvarech nenacházím pannu ani ženu, natož cokoliv podobného lidské rase, ono přirovnání mi připadá zvláštní. Nebo mi schází představivost? Doufám, že ne. Hradčanské stěny a Psí kostelTo už ale kolem památného stromu douglasky tisoliské vyrážím na Hradčanské stěny. Zprvu jdu kolem obory a deptá mne chůze po silnici, po níž vede značka, konečně se nořím do lesa. Obklopí mne borovice a občasné skalky, netrvá dlouho a zavítám do míst, jež mě v oblasti, kterou procházím, nejvíc přitahují. Jako první se dostavuje útvar Skalní brána. Dosahuje šíře 4,5 metrů a výše dva až pět metrů, což značí, že patří k největším v Čechách, byť třeba Pravčické bráně v Českém Švýcarsku nemůže konkurovat. Nejprve ji spatřím zdola, zvedá se na skalisku nade mnou, posléze, vycházeje nahoru, zavítám přímo k ní. Ani ne o půl kilometru dál se nachází Psí kostel. Neběží však o církevní svatostánek určený čtyřnohým miláčkům, jak nás balamutí klamný název, ale o pískovcové skalisko. Vede do něj několik vstupních otvorů směřujících do jednotlivých "místností", které jsou mezi sebou vzájemně propojeny. Prostory přímo vybízejí k pohodlnému přespání, a o tom, že jsou náležitě k tomuto účelu využívány, svědčí i zbudovaná ohniště. Já zatím spát nemíním, byť se připozdívá, a pokračuji v cestě. Až do obce Hradčany a na Hradčanskou vyhlídku ale nedojdu. Odbočuji ze zelené značky na modrou, jež se stáčí k Máchovu jezeru, den končím v Měděném dolu. Spím pod skalním převisem a doufám, že se další den polepší počasí. Setkání s muflonemMraky ráno skutečně ustoupily, byť se příliš neoteplilo, dopoledne se nacházím na cestě vedoucí do Starých Splavů. Ta je zčásti hliněná a zčásti asfaltová, obklopuje mne nesčetně buků. Jeden strom vedle druhého a na zemi leží plno spadaného listí i bukvic, pročež mne napadá, že by se tady mohli vyskytovat divočáci. Střetnu však úplně jinou zvěř. Přibližně padesát metrů ode mne stojí muflon. Zastavuji, zírám na něho a on na mne, napadá mne, že by nebylo od věci si ho vyfotit. Potíž spočívá v tom, že jsem foťák v ranních chladu zanechal v baťohu, a tak mi nezbývá, než si ruksak sundat. Muflon, jakmile se hnu, vyrazí samozřejmě pryč. Přesto se nevzdávám naděje. Zvíře zaběhlo do údolí, kolem něhož vede cesta, třeba ještě zaboduji. S připraveným foťákem postupuji dál, nakonec muflona znovu spatřím. A není sám, doprovázejí ho dva kolegové. Než však přiblížím záběr, vidím v hledáčku jenom jejich zadky, protože vzali navzdory svému původu do zaječích. Vycvaknout se mi je tudíž nezdaří a stejně tak neuspěji ani o něco později, když v dálce spatřím celé stádečko. Velká kraví roklePřes Velkou kraví rokli se dostávám na silnici lemující Máchovo jezero. Vodní plochu se mi však pořádně spatřit nedaří, neboť je z velké části obklopena rekreačními zařízeními, která blokují přístup ke břehu. Naštěstí se dá jezero přehlédnout i bez návštěvy kempů. Stojí to sice námahu a úsilí, leč nevadí. Odbočuji ze značky vedoucí do Starých Splavů a vystupuji kousíček pod vrchol kopce Borný (447 metrů), odkud je ze skalní vyhlídky vidět v podstatě celé Máchovo "moře". Vodní plochu zdobí ostrůvky Myšlín (Myší hrádek) a Kachní ostrov, což jsou ornitologické lokality, upoutá mne i vrch Šroubený, z něho může být na jezero zrovna tak dobrý výhled jako odtud. Dále se ještě zaměřím na kopec se zříceninou Starého Berštejna, který jsem navštívil předevčírem. Dolů z vyhlídky sestupuji mimo značku, která obtáčí kopec kolem dokola. I proto jsem u rozcestníku coby dup, takový fofr jsem nečekal. A jak pozoruji, kvapík mám i nadále, protože se nezadržitelně blížím k závěru svého putování. Než ale skončím, ještě na nějaké to zajímavé místo zavítám. V první řadě se jedná o Břehyňský rybník, u něhož se nachází národní přírodní rezervace Břehyně-Pecopola. V té se vyskytuje významná vodní a mokřadní vegetace či vzácné druhy ptactva, pročež se chráněná lokalita pouze míjí. Bezděz či Hazmburk?I tak je ale z břehu rybníka krásný výhled na hrad Bezděz, jehož typickou siluetu se dvěma věžemi si nelze v žádném případě splést. Nebo to jde? Možná ano. Už jsem zažil pár lidí, co si spletli vysílač na Černé hoře v Krkonoších s Ještědem, čistě mimochodem mě napadá, že třeba takový Hazmburk má podobně jako Bezděz také věže dvě. Tohle by se v jistých případech splést dalo. Nebo ne? No nevím, radši nebudu dané teorie ani rozvíjet. Moji další zastávku představuje pískovcová skalka Králův stolec. Prý zde kdysi dávno odpočíval vladař Karel IV., a tak, veden příkladem slovutného majestátu, usednu na chvíli i já, ačkoliv mnou zase jednou zmítají pochybnosti. Uvelebil se Otec vlasti vskutku na vyhlídce, z níž v současné době není kvůli vzrostlým stromům žádný rozhled? Neutábořil se spíš pod krytou skalní římsou, která se po oddych přímo nabízí? Nevím jak jiní, já bych to tak viděl. A kdo ví, jestli se panovník pod převisem neschovával třeba před deštěm. Zůstal by tak krásně v suchu. To však, jak pozoruji, zabředávám stále hloub do víru nezodpověditelných hypotéz, a tak raději zakončím své zápisky o putování Máchovým krajem v Doksech, jimiž v létě procházejí davy rekreantů. Nyní, protože nastaly Velikonoce a voda nemá teplotu vhodnou ke koupání, narážím pouze na zbytky koledníků, kteří se ještě po poledni potulují ulicemi. Nemaje však pomlázky, upouštím od získávání velikonočních vajíček a vracím se vlakem domů. Diskuse k tomuto článkupřidat názorDalší související články:+ Českolipsko, Kokořínsko+ Kokořínsko, jiný svět aneb 50 km Kokořínskem + Hrad Bezděz - strážce Českého středohoří, tip na výlet + České středohoří, Kokořínsko a Dolnooharská tabule |
|