Túra na horu Klepý (Klepáč) v pohoří Králický Sněžník

Na Klepáči s nohama v oblacích

Vánoce na spadnutí, organismus se právě vzpamatoval z náporu choroby a antibiotik a k tomu předpověď slibující počasí jako z katalogu lyžařských zájezdů. Konstelace naprosto ideální ke krátkému útěku do vyšších sfér.

Že vyrazím jsem se rozhodla narychlo až o půlnoci. Proto jsem ráno dost vyoraná a pořádně se probírám až v autobuse. Ten se šine ke Králíkům, obloha je modrá a mě příjemně šimrá v břiše jako vždycky, když se v dálce objeví zasněžená silueta Králického Sněžníku.

Když však projíždíme Červeným Potokem a odbočujeme na Dolní Moravu, nebe šedne. V Horní Moravě pusto a prázdno, jen sněhová děla hučí o sto šest. Vyrážím po modré značce k rozcestí Pod Klepáčem a Nad Sršňovkou. Sněhu, toho pravého (rozuměj přírodního), není zatím v údolí moc, ale jak stoupám, začínám si konečně připadat jako v zimě. Jen to mlíko ve vzduchu mnoho šancí na výhledy nedává.

Čtěte také: Na Sniezniku se dá najít babí léto i na konci listopadu, výstup na Králický…

Pokračuju dál k prameni Lipkovského potoka a do sedla na česko-polské hranici. Tady modrá kříží zeleně značenou hřebenovku. Odbočuji na ni, zavede mě k rozhledně na vrcholu Klepáče. Viditelnost žádný zázrak, jen sem tam se dá dohlédnout na chalupy v okolí Jodłówa v polské části Kladské kotliny. Jak tak šlapu výš a výš, nade mnou se opět ukazuje azuro. Bohužel mlha stoupá zároveň se mnou a já jí ne a ne utéct.

Jsem nahoře. Klepáč neboli Klepý je součástí Malosněžnického hřbetu Králického Sněžníku, kterým probíhá česko-polská hranice. Nadmořská výška Klepáče se udává v rozmezí 1 143 až 1 145 m n.m. Za své české jméno vděčí kamennému moři, které se při jarním tání pohybuje a třením kamenů o sebe navzájem vzniká charakteristický klapavý zvuk.

Polská varianta názvu Trójmorski Wierch zase odráží fakt, že vody pramenící v jeho svazích odtékají do tří různých moří - Baltského (Kladská Nisa), Severního (Lipkovský potok) a Černého (bezejmenné potůčky ústící do Moravy). Dřevěnou rozhlednu tady vystavěli Poláci v roce 2010, je vysoká 25 metrů a krátce po dokončení ji poškodil blesk. Oprava naštěstí netrvala dlouho a díkybohu na ní přibyl bleskosvod.

Dnes je rozhledna pokrytá tlustou vrstvou námrazy a v mlze se úplně ztrácí. Jdu nahoru, obléknu na sebe všechno, co mám, a se svačinou a horkým čajem v termosce budu čekat, jak se situace vyvrbí.

Neuplynulo ani pět minut a nakousnutý chleba odkládám. Mraky se rozestoupily. Vykoukla na mě špička Králičáku. Tajím dech. Bude představení pokračovat nebo se opona zase zatáhne? Mám štěstí. Ukazuje se Malý Sněžník (1 326 m n.m.) a překvapivě polská poutní hora Igliczna (845 m n.m.). Pak nastává mohutný "odliv". Oba dva hřbety Králického Sněžníku (Malosněžnický i Podbělský) vyplouvají v celé své kráse.

Přepadla mě potřeba si tuhle hru bílé a modré zvěčnit. Nemám s sebou foťák, beru za vděk aspoň mobilem. Zima je pořádná, nechávám si tenké rukavice a bojuju v nich s dotykovým displejem. Inverzní oblačnost se nakonec usazuje těsně pod rozhlednou. Sahá, kam až oko dohlédne. Kromě pár vrcholků kolem mě není nic. Sluneční paprsky na mracích kouzlí halové jevy. Je naprosté ticho. Připadám si jako v jiném světě.

Navzdory mrazu tam stojím asi hodinu a čtvrt. Vydržela bych i déle, ale chci být včas doma. S těžkým srdcem opouštím vyhlídkovou plošinu. Nořím se do mlhy. U pramene Lipkovského potoka potkávám pána s velkým psem.

"Jak je nahoře?" ptá se.

"Krásně," odpovídám.

Další související články: