Túra na Kelčský Javorník, horu s rozhlednou v Hostýnských vrších

Túra na nejvyšší horu Hostýnských vrchů

Období mezi Dušičkami a Vánočními svátky lze bez nadsázky označit jako hektické, v práci se honíme do poslední chvíle, máme starosti s blížícími se svátky, na ulicích se setkáváme s nositeli nejrůznějších chytlavých druhů chřipek a počasí v tomto období bývá většinou hnusné. Když toto vše překonáme, můžeme začít myslet i na sebe, dopřát si trochu radosti a dát si třeba do těla, například nějakým pěkným trekem.

Já jsem se rozhodl tentokráte pro výstup na Kelčský Javorník (864,7 m n. m.), nejvyšší vrchol Hostýnských vrchů a také poznat další partie tohoto nádherného pohoří.

Startem i cílem se pro nás (dnes jsem vyrazil s kamarády Pavlem a Katkou) tentokrát stal Tesák, který je významnou křižovatkou turistických cest a nachází se na nejvyšším místě silnice, spojující Bystřici pod Hostýnem a Vsetín a která tím také toto místo zpřístupňuje. První chatu (s názvem Tesák) zde postavili v roce 1930 členové Klubu českých turistů, název se později vžil i pro nedaleký kopec.

Čtěte také: Rozhledna Kelčský Javorník, nová rozhledna v Hostýnských vrších

Tesák také na základě nařízení vlády ČR je zařazen do jednotné soustavy chráněných území EU Natura 2000 a patří k jedné z největších evropsky významných lokalit v Hostýnkách (celková rozloha EVL je zde zatím 2 246,6 ha). Předmětem ochrany v těchto územích jsou bezobratlí, čolci, netopýr velký, jasanovo olšové luhy, karpatské dubohabřiny, acidofilní doubravy, pastviny, smilkové trávníky, luční pěnovcové prameniště a další rostliny, živočichové a přírodní výtvory.

Vlastně již po několika krocích od zaparkovaného auta jsme si uvědomili, že kromě kraje nebývalé krásy se nacházíme v místech, kde za II. světové války zuřily těžké boje, kde si nepřátelé opravdu nic nedarovali. O tom svědčí hned prvý pomník československých vojáků vedle chaty a další partyzánské, na které jsme během dne narazili.

Již prvé stoupání hustě zarostlým lesem na Čerňavu nás pěkně zahřálo. Počasí bylo mrazivé a slunečné, krajina posypána několika centimetry sněhu a tak jsme jen trpce litovali zarůstajících výhledů na jižní partie Hostýnků, kde z ranní inverze vábně vykukovaly vrcholy Kyčera, Bludný, Obřany, Bečka, Skalný a mnohé další.

Čerňava je vlastně mohutný hřeben ve směru severozápad - jihovýchod, s nejvyšším bodem 843,6 m n. m, na jejím úbočí se nachází zajímavý přírodní výtvor - pískovcové pseudojeskyně, vytvořené erozí podél tektonických zlomů a linií. Až několik desítek metrů dlouhé chodby a komíny (špatně průlezné) jsou chráněné a známé pod názvem Smrdutá. Zajímavostí tohoto místa také je, že J. Á. Komenský sem na své známé mapě Moravy zakreslil doly na zlato, ale to se zde nikdy nenacházelo ani netěžilo.

Na nejvyšším místě hřebene se nachází další partyzánský pomník - kapitána Stěpanova. Jsou zde také roztroušené pískovcové skalky, jejichž materiál posloužil k výstavbě některých sakrálních staveb na Moravě. Traduje se, že i kámen v základech Národního divadla pochází odtud a ne z Hostýna. Na masívu Čerňavy se nachází také chráněný karpatský bukovo - jedlový prales s podrostem vzácných kapradin. Po povinném "vrcholovém" fotu jsme po žluté KČT pokračovali dále na sever přes sedlo Humenec, poblíž kterého se nachází bývalý bunkr partyzánského oddílu Míša, k Jehelníku.

Díky nádherné viditelnosti se z pasek a průseků, které však bohužel také pomalu zarůstají, otevíraly výhledy na západ do Moravské brány a hlavně na východ přes Hostýnky na hradbu Moravskoslezských Beskyd a Veřovických vrchů, k dokonalosti vzhledu krajiny chybělo pouze několik cm sněhu navíc.

Jehelník je svahová kupa (825,7 m n. m.), na jeho vrcholu je také pomník odbojového pracovníka L. Jaroše, popraveného v Brně v Kounicových kolejích. Odtud jsme pokračovali po zelené KČT na severovýchod a kolem pěkných skalek vystoupali na necelý 1 km vzdálený nejvyšší vrchol Hostýnků - Kelčský Javorník (864,7 m n. m).

Tento vrchol je součástí nejvýraznějšího - severozápadního hřebene Hostýnských vrchů. Masív býval dříve porostlý karpatským pralesem, 1. 1. 1979 zde došlo k ekologické katastrofě souběhem nešťastných náhod. Nahromadily se zde nerozptýlené emise z Ostravska, silný vítr a dlouhotrvající inverze vykonaly své. Dnes bývalé holiny zarůstají mladé vitální (a chráněné) porosty, do podoby bývalého karpatského pralesa však dorostou (možná) po mnoha dalších desítkách až stovkách let. Tato událost je velmi hmatatelnou připomínkou, jak křehký je život relativně silného organismu karpatského pralesa, jak málo stačí k jeho zahubení a také všech dalších organismů, pro které vytvářel životní prostředí.

Tato a další podobné každodenní události by se měly stát výstražným mementem pro všechny podnikatele, ekonomy a politiky, kteří upřednostňují tzv. potřeby trhu a udržení životní úrovně (zřejmě nízké a ubohé) obyvatel vyspělých států na úkor zachování neporušeného životního prostředí a vlastně života jako takového ve všech jeho podobách bez souhlasu široké veřejnosti.

Na plochém vrcholu Kelčského Javorníku, ze kterého není přímá viditelnost do krajiny, se dnes nachází věž telekomunikačního zařízení, ale bohužel žádná rozhledna. Je nepochopitelné, proč investor a schvalovatel tohoto zařízení nepřistoupili k řešení, využít spodní část této věže jako rozhlednu, která by zde měla opodstatnění. Technické zabezpečení stávajícího objektu, při výborném stavu v jaké se dnes nachází, by vyžadovalo minimální náklady a určitě by se zvýšila návštěvnost tohoto místa.

Stále krásné počasí přivedlo na vrchol několik skupin turistů, s některými jsem se dal do řeči a kromě jiného jsem získal i typy k pěším i cyklistickým návštěvám různých míst v Chřibech i Beskydech (už aby bylo jaro ). Podle stop jsme poznali, že tímto místem dnes už někdo také projížděl na horáku, ale bohužel jsme jej nezastihli.

Dříve se v lesích na úbočí Kelčského Javorníku hodně těžilo dřevo, které bylo třeba dopravit do parní pily v Rajnochovicích, proto byla ve zdejších lesích vybudována úzkokolejná železnice o délce více než 8 km. Během pracovního týdne 4 vagony svážely klády na pilu, v neděli se do nich namontovaly lavice a potom se v nich vozili arcibiskupští úředníci. Jednou této dopravy využil i arcibiskup Theodor Kohn, ale toho jízda strmou železniční tratí natolik vylekala, že vystoupil a došel pěšky. Dnes po této železnici, která byla provozována v letech 1900 - 1921 a na jejíž výstavbě se podíleli i italští dělníci, zůstal v lese zachován pouze zářez ve stráni.

Protože kalorie byly doplněny a zápis do vrcholové knihy proveden, vydali jsme se dále na východ po zelené KČT, různými lesními porosty s občasnými pasekami nebo průseky, poskytujícími občas docela slušné výhledy hlavně na východ, nejprve kolem Holubovy chaty a přes Černou bařinu (653,3 m n. m.) k prvému poměrně neurčitému rozcestí, kde jsme odbočili na jihovýchod do doliny Rosošného potoka, to už po žluté KČT. Po různých navigačních pokusech jsme nakonec trefili na potřebné místo (další rozcestník) v údolí na okraji osady Rosošné, odkud jsme plánovali pokračovat dále.

Osada Rosošné, která je dnes více méně rekreační oblastí, byla původně známá pálením dřevěného uhlí v milířích, dnes se už tato surovina pro potřeby chemie, potravinářství, kovářství a dalších odvětví (např. lisování vánočních Františků) vyrábí v ocelových retortách a s pohádkovým řemeslem mistrů uhlířů v klasickém provedení se můžeme u nás setkat pouze v některém ze skanzenů.

Kelčský Javorník na turistické mapě

Z Rosošného jsme vyrazili pro změnu po červené KČT na jihozápad k Sochové. Tentokrát cesta vedla bukovým lesem a v případě dobrých sněhových podmínek by byla atraktivní i pro běžkaře, což se nedá dost dobře říct o předcházející cestě, protože zde bylo množství velmi strmých úseků. Po vystoupání z doliny potoka do výšky asi 600 m n. m. cesta vedla vzrostlým bukovým lesem po příjemné vrstevnici až k masívu Sochová (740,6 m n. m.). Zde se na vrcholu asi 100 m nad cestou nachází velmi pěkná skupina menších pískovcovýc skal, která je i s nejbližším okolím o ploše 2 ha chráněná jako přírodní památka (včetně přirozeného lesa s karpatskou květenou).

Po prohlídce skalních útvarů jsme pokračovali ještě asi 1,5 km po červené až na rozcestí Pod Ožiňákem a odtud dále na východ po zelené KČT do Košov, dnes také spíše rekreační osady, jinak původně místa s klasickým roztroušeným osídlením, tvořícího součást Rajnochovic.

Zpáteční cestu na Tesák jsme zvolili nádherným údolím Juhyně po uzoučké, lehce zasněžené ale silně namrzlé silnici, na které všechny mostky byly vyrobeny z kulatin. Postupně jsme minuli kupodivu pouze jediný rekreační objekt a tábor a několik osamocených stavení, které ráz krajiny nijak nenarušovaly. Takže přes Rákošnicu na Uhliska, kde už jméno naznačovalo, čím se zde obyvatelstvo původně živilo a na křižovatce pod Bernátkou jsme přešli na výše zmiňovanou silnici a po ní jsme se pustili zpět k Tesáku.

Protože času i světla ubývalo, přidali jsme do kroku. Cestou jsme minuli ještě jednu zajímavost, hned vedle současné silnice je zachovaná hráz bývalé klauzy, což vlastně byla malá vodní nádrž. Ta se většinou naplnila vodou při jarním tání, nebo po deštích, protože pokud byla vybudována na nepatrném potůčku - vlásečnici, trvalo dlouho, než se zde potřebný objem vody naakumuloval.

Tato voda potom našim důvtipným předkům sloužila buď jako dopravní prostředek pro natěžené dřevo, například polena pro milíře na níže položeném místě Uhliska, v tom případě bylo nutné vybudovat i potřebnou vodní cestu, nebo také mohla pohánět v tomto prostředí spíše pily (katry), hamry a podobná zařízení.

Silnice nás nakonec přivedla zpět do sedla Tesák, kde se uskutečnilo ve stejnojmenné chatě nejprve milé setkání na vysoké úrovni, následně doplnění kalorií a tekutin a přemýšlení, kam příště.

Popisovaná oblast se nachází na mapě KČT 1:50.000 č. 94 Hostýnské vrchy, našlapaná trasa měřila 24 km a při dobrých sněhových podmínkách s výjimkou některých adrenalinových úseků by byla dobře sjízdná i na běžkách.