Skalní útvary Hostýnských vrchů turisticky

Skály a skalní města v Hostýnských vrších

Hostýnské vrchy jsou součástí Vnějších Západních Karpat, nadřazeným celkem je Hostýnsko - vsetínská hornatina. Nejvyšším vrcholem je Kelčský Javorník se svou výškou 864,7 m n. m. Z důvodu ochrany mimořádných krajinářských, kulturních a historických hodnot této části Karpat byly v roce 1993 vyhlášeny na celkové ploše 405 km² spolu sousedící přírodní parky Hostýnské vrchy a Vizovické vrchy.

Hostýnské vrchy patří geologicky ke skupině magurského flyše Karpat, která je budována jílovci, pískovci a vrstvami slepenco - pískovcovými. Oblast byla vyvrásněna během mladotřetihorních procesů v mohutné pohoří. Skalní útvary, se kterými se v Hostýnských vrších setkáváme, jsou tvořeny hlavně horninami soláňských vrstev, dominantním je pískovec, méně časté jsou slepence, běžné jsou horniny přechodů.

Eroze flyšového souvrství (intenzívněji proces probíhal u jílovců, které se střídaly s vrstvami odolných pískovců a slepenců) měla za důsledek vypreparování izolovaných skalních věží nebo skalních stěn na hřebenech i svazích pohoří. Tak jak známe u klasických pískovců v Čechách, i zde je povrch skalních útvarů porušen vrstevními a puklinovými plochami, také je často pěkně modelován morfologickými prvky, jako jsou římsy, voštiny, jamky, žlábky a podobně.

Rozsáhlejší skalní skupiny Hostýnských vrchů se nacházejí na vrcholu Skalném, u hradní zříceniny Lukova a u Držkové, kromě toho se v oblasti vyskytuje množství dalších skalních skupin, izolovaných skal a balvanů, např. Vrzavé skály, U Juránků, kolem Obřan, na Bludném, na Sochové a mnohé další.

Vrchol Skalného (708,8 m n. m.) a jeho skalní partie jsou dobře přístupné z více směrů - po modré značce KČT z vrcholu Sv. Hostýna (asi 3 km), po zelené z Tesáku (asi 6 km), po modré nebo žluté z Rusavy (asi 3 km po modré nebo 5 km po žluté). Ať už zvolíme kteroukoliv variantu, je potřebné počítat občas s náročným stoupáním, za námahu však budeme odměněni úchvatnými panoramatickými rozhledy na Hostýnské vrchy.

Vlastní skalní oblast tvoří pás osamocených a od sebe oddělených skal a stěn o délce asi 1 400 m, nacházejících se na výrazném hřebenu, ve směru od jihozápadu na severovýchod rozeznáváme postupně skalní útvary nazývané Vyhlídka, Nevěstčí převisy, Bezejmenná, Údolní stěna, Orel, Zub, Žába a Kůň. Skály s oblibou navštěvují horolezci, hlavně ze Zlína, Vsetína, Přerova, to platí i pro další popisované oblasti. Určitou raritou této oblasti byla existence malého dřevěného hradu, datovaného od druhé poloviny 14. století až do 15. století, stopy kterého objevil v 90. letech 20. století amatérský badatel David Kolbinger.

Ještě dnes je rozeznatelná plošina o rozměrech 25 × 35 m s náznakem valů a příkopu kolem jejich dvou stran. Existují domněnky, že hrad tvořil strážní bod kunštátského dominia a sloužil ke kontrole kolonizačního úsilí, probíhajícího v údolí říčky Rusavy. Tento hrad byl také nejvýše položeným známým na Moravě, o 5 m "vyfoukl" prvenství nedalekému hradu Obřany. K dolině Rusavy lze snad ještě dodat, že k jejímu trvalému osídlení vlastně došlo až v roce 1657, kdy byla založena vesnice, která se původně jmenovala Rottalovice podle hraběte Jana z Rottalu, tehdejšího majitele holešovského a bystřického panství. Byli sem přivezeni zdraví zajatci, kteří se zúčastnili valašských nepokojů ve Vsetíně a dostali milost, ti sem také přivezli svou víru a kulturu.

Další ze zmiňovaných skalních oblastí se nachází asi 1 km severovýchodně od obce Lukov (asi 12 km východně od Holešova) v blízkosti stejnojmenné hradní zříceniny. Přivede nás k ní z obce vedoucí červená turistická značka, ke které se také v lese přidává značka naučné stezky Lukov a později i stezka vnějšího opevnění hradu Lukov. Již cestou v lese si v můžeme všimnout samostatných skalních útvarů, prvým rozsáhlým celkem je skupina skal zvaná Králky.

Masív dosahuje šířky necelých 40 metrů, výška skal je až 10 metrů a jsou přerušeny soutězkou. Na horní plošině největší skály je vytesáno vedle sebe několik sedaček, které podle lidové pověsti využívalo valašské lovčí právo. Toto místo využívali jako výletní stanoviště příslušníci šlechtického rodu Seilernů z nedalekého zámku v Lešné, od té doby zůstal na skále stále viditelný vytesaný erb. Další výrazná skalní skupina se nachází v těsném sousedství zříceniny, na jejím západním okraji. Ze svahu se zde tyčí oblé pískovcové věže, jejichž údolní stěny dosahují výšky až 30 metrů.

Při pohledu z údolí od západu rozeznáváme postupně Malou, Zamrzlou a Velkou věž. Ve vzdálenosti asi 50 metrů jižně vystupují ze svahu ještě nevysoké Paulusovy skalky. Na věžích pod hradem se dříve konaly závody ve skálolezení, občas také vystoupení písničkářů, nebo promítání filmů s horolezecku a cestovatelskou tématikou.

Objektem, který by neměl uniknout našemu zájmuje je i zřícenina hradu Lukov, jehož počátky se datují do prvé třetiny 13. století. Od svého vzniku se dvakrát vystřídal v držení panovníka a šlechtického rodu Šternberků, zmiňuje se o něm i císař Karel IV. ve svém životopise. V době uherských válek byl dobyt a silně poškozen vojsky Matyáše Korvína, to se stalo popudem k významné přestavbě a rozšíření areálu o tzv. dolní hrad s věží Johankou.

V 16. století se vlastníky hradu stali postupně příslušníci šlechtických rodů Kunštátů a Nekšů z Landeka. Poslední dědičkou rodu Nekšů byla Lukrecie, jejím druhým manželem (a po její smrti roku 1614 i jediným vlastníkem hradu) se stal známý šlechtic Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Ten se ho však po bělohorských událostech zbavuje. Hrad se stal poté také centrem valašských povstání proti Habsburkům, pacifikaci povstání však zastavil švédský vpád na Moravu roku 1642. Švédové bez boje získali Lukov, při svém odchodu po dvouch měsících hrad vyrabovali a vypálili.

Ve vlastnictví hradu se ještě vystřídali šlechtické rody Minkviců z Minkvicburku, Jan Josef z Rottalu a nakonec vídenští Seilernové. Ti se však na hradě moc nezdržovali. Hrad ztrácel postupně na významu, byly odstěhovány vrchnostenské kanceláře dolů do vesnice. Tak jako mnoho dalších se i tento hrad stal postupně zdrojem levného stavebního materiálu. V dnešní době probíhá citlivá konzervace a rekonstrukce objektu, kolem je vytýčená výše zmiňovaná naučná stezka, která podá zájemci množství informací o životě a zázemí středověkého hradu a o opevňovací architektuře a jejích prvcích.

Držková, poblíž které se nachází třetí popisovaná skalní skupina (ne však co se týká velikosti nebo významu) je vzdálena další 4 km po červené značce KČT na severovýchod od hradu Lukov, je také dosažitelná po běžných komunikacích ve směru od Holešova, Zlína, Vsetína nebo Bystřice pod Hostýnem. První písemné záznamy o ní existují z roku 1391. Obec byla známá tradiční výrobou dřevěného nářadí, žebříků, troků, vařeček a.t.d. Výrobci potom své produkty rozváželi po okolí v taligách, celodřevěných vozech se dvěma velikými koly.

V okolí se pálilo a ještě i dnes se pálí dřevěné uhlí. Držková a její okolí je také známá partyzánskými aktivitami v dobách II. sv. války. Ke skálám se dostaneme po lesní cestě, která odbočuje vlevo ze státní asi 200 m za požární zbrojnicí, hned za můstkem přes potok a na louce u osamělého stromu je třeba odbočit mírně vpravo a potom přímo do svahu. Tato skupina skal se nazývá Přední skály a od západu postupně rozeznáváme: Jehlu, Plotničku, Druhou a Třetí skálu, Eiger, Čtvrtou skálu, Placku, Stromovou a Děravou stěnu a Skluzavku.

Kilometr severně od těchto skal se nachází další oblast Zadní skály , kde ve skalním masívu lze rozeznat Západní, Prostřední a Východní věž. Tak jako i u předchozích oblastí i zde některé ze skal jsou ukryté ve vzrostlém lese a některé jsou na vysluněných stráních, jejich okolí poskytuje množství dalekých výhledů. O Držkovských skálách také lidová pověst praví, že někde zde byl pochován Jan Adam z Víckova, vůdce valašských povstání z doby třicetileté války.

Popsané skalní oblasti se nachází na místech, která lze také relativně snadno navštívit na bicyklu (horském nebo trekingovém!). Pěšky jsem se toulal po " Hostýnkách" mnohokrát, proto jsem tentokrát zvolil "horáka", za start a cíl jsem si vybral Holešov, který je dobře přístupný železniční tratí č. 303 Kojetín - Valašské Meziříčí. Z Holešova jsem jedno červnové ráno vyrazil na východ přes Přílepy a Lukoveček, zvlněnou krajinou pod jihozápadními svahy Hostýnských vrchů do Fryštáku a dále do Lukova.

Cesta mi nabízela prvé pěkné výhledy na vábivé Hostýnské vrchy, do Fryštácké brázdy a na jih na hřebeny Zlínské a Vizovické vrchoviny. V Lukově mě rozcestník KČT nasměroval citelným stoupáním na severní okraj obce, k parkovišti, kde jsem si zamkl kolo. Zbývající asi kilometrový výstup, prohlídku skalních útvarů, hradu a následný návrat jsem absolvoval po svých. Z Lukova jsem pokračoval nejprve na východ do Kašavy a potom na sever údolím Dřevnice do Držkové, stále po silnicích II. a III. třídy se zanedbatelným provozem.

Na do této chvíle vcelku pohodové cestě začínaly "vyrůstat" prvé výraznější stoupání, které však bohatě vyvažovaly stále nové výhledy na malebnou krajinu. V Držkové nebylo kde nechat kolo, takže jsem je poctivě odtlačil asi 1 kilometr po strmém stoupání až na okraj lesa pod skály, kde jsem ho na " bezpečném " místě zamkl. Po prohlídce Předních skal jsem se vrátil tou samou cestou zpět a u obecního úřadu odbočil po červené značce KČT do doliny směr Ráztoka, Hutě a Rusava.

Nová asfaltová lesní svážnice vedoucí krásnými lesy nejprve vytrvale stoupala, potom následoval příjemný sjezd přes Vlčkovou až do Rusavy, kolem malé přehrady a rekreačních středisek. Ve spodní části obce jsem po modré odbočil vpravo, směr Hořansko a neustále se po těžkém stoupání "propracovával" na horní konec obce.

V místě, kde modrá odbočovala vlevo, směr Skalný, jsem tentokrát pokračoval přímo horskými loukami na severovýchod až na rozcestí Pod skalným (a kolo tlačit a tlačit a …), odtud dále na severozápad nejprve po zelené, potom i po modré, nejprve na Skalný a potom i na Hostýn, kde jsem také dosáhl dnešní maximální výšky 734,6 m n. m.

Upocený, poškrábaný a zablácený jsem se u prvního stánku odněnil za dnešní výkon po boku čistých a slušných poutníků pěnivým točeným nápojem vysoké kvality a potom konečně dlouhý sjezd přes Chvalčov až do Bystřice pod Hostýnem, hned u záchytného parkoviště jsem odbočil vlevo, směr Slavkov pod Hostýnem. Cesta mi svými stoupáními a klesáními nedávala zapomenout, že neustále se pohybuji po západním úbočí Hostýnských vrchů. Výhledy tentokráte byly navíc na západ na Podbeskydskou pahorkatinu a Moravskou bránu, na vzdáleném horizontu na Nízký Jeseník a Oderské vrchy.

Postupně dále přes Brusné, Chomýž, Jankovice a Dobrotice jsem uzavřel okruh v Holešově na nádraží a ukončil fyzicky náročnou ale nádhernou kombinovanou túru, která v tomto provedení včetně strkání a tlačení měřila 68 km a překonané stoupání bylo citelné a úměrné pohybu v horách( start a cíl byl ve výšce 234 m n. m.).

Pokud by někdo chtěl tyto nádherné hory navštívit, jsou dobře dostupné zmińovanou železniční tratí, autobusy a cyklobusy a zájemce si může vybrat ze široké nabídky ubytovacích a stravovacích služeb (pokud mu nestačí širák a ešus …). Oblastí nás spolehlivě provede mapa KČT 1 : 50 000 č. 94 Hostýnské vrchy nebo její ekvivalent Shocart.