Známá bradla v Bílých Karpatech, skalní útvary pohoří

Vršatecká bradla a Lednická bradla

Bílé Karpaty se táhnou v délce zhruba osmdesáti kilometrů po hranicích mezi Českem a Slovenskem a patří mezi chráněné krajinné oblasti. Nabízejí nesčetně kopců, údolí, skalek, historických památek i dalších zajímavostí, přičemž mezi největší nej patří Vršatská bradla.

Vydejme se tedy k jejich stěnám, které mě zaujaly už před několika lety, přestože jsem si jejich nádheru tehdy příliš nevychutnal, neboť nepřízeň počasí vyhnala naši skupinku z těchto končin se stejnou intenzitou, s jakou kdysi vyprovodili Rusové Napoleona od Moskvy. I proto jsem se rozhodl absolvovat návštěvu s pořadovým číslem dvě.

Své putování začínám v městě Brumov - Bylnice, v němž stojí za pozornost hrad ze 13. století. Jelikož však hned vyrážím do terénu, nebudu se o hradu, stejně jako o městě, více rozepisovat. Nejprve stoupám na Holý vrch a poté k hranicím se Slovenskem, přičemž se mi z luk nabízejí zajímavé rozhledy po okolí. Za sebou nechávám výchozí bod, jemuž kromě zmíněného hradu a kostela vévodí ke vší smůle i tovární komín, na jih ode mne se táhne k Vlárskému průsmyku dlouhé údolí. To navzdory nádhernému počasí zakrývají bílé mraky, což v kontrastu s okolními, nad mlhu vystupujícími kopci působí velmi zajímavě.

Státní hranici překonávám na rozcestí pod Okršliskom, načež si dopřeji odpočinek u amfiteátru v Brezové. Lavičky, kaplička, vyvěrající pramen vody, prohlížím si rozcestník a uvědomuji si, že neznalému návštěvníkovi z něj nebude zrovna dvakrát jasné, kudy a jak vede červená značka. Já naštěstí pokračuji po modré. Stoupám vzhůru a konečně mě vítá oblast Vršatských bradel, o nichž se sluší napsat trochu víc.

Jedná se o mohutná vápencová skaliska, jež výrazně převyšují okolní krajinu. Jejich majestátní věže se pnou kolmo k nebi a díky svému bílému zbarvení, jež ostře kontrastuje s okolní zelení či barevným listím stromů na podzim, vzbuzují obdiv. Co si budeme nalhávat, bradla k sobě přitahují pozornost jako silný magnet, což ovšem není všechno. Kvůli vzácným druhům rostlin a živočichů vyhlásili oblast o rozloze 82,4 ha v roce 1970 přírodní rezervací, což novelizovali v letech 1983 a 2003.

Já svoji prohlídku začínám u Vršatského hradného brala, na němž stojí zřícenina hradu stejného jména, čili Vršatce. Ten založili v polovině 13. století a patřil i známému velmožovi zdejších končin, Matúši Čákovi. V 15. a 16. století hrad přestavěli a po roce 1577 patřil hned několika šlechtickým rodinám, k jeho zkáze došlo za Rákocziho povstání v roce 1708. Na hradě vybuchl střelný prach a sídlo se z otřesu už nikdy nevzpamatovalo. I proto vypadá tak, jak vypadá.

Lze projít mezi ruinami bývalých paláců, bašt, věží i zdí rozesetých na skalním bradlu, na nějž se dá vylézt. A že se výstup vyplatí. Z vršku hradního bradla se nabízí krásné výhledy, jež by bylo chybou opominout. Hned vedle se zvedá hlavní masiv Vršatského bradla a k němu se přidává pod zříceninou se krčící obec Vršatské Podhradie, jejíž historie sahá do roku 1493. Následují vzdálenější pohoří. Mezi Vršatskými bradly a kopcem Chotuč se táhnou Súľovské vrchy, východu pro změnu kralují Malá Fatra s Kľakem a na ni navazující zubatý hřeben Strážovských vrchů, jemuž dominuje nejvyšší kopec tohoto pohoří Strážov.

Hrad byl pokořen, a tak opouštím jeho ruiny, krátce se vydávám po neznačené pěšince podél Vršatských bradel. Nade mnou se tyčí bílé věže a září svojí neposkvrněnou čistotou, což v kontrastu s barvícím se podzimním listím na stromech nemá sebemenší chybu. Přesto posléze otáčím a vracím se na žlutou turistickou značku, jež obtáčí bradla ze severozápadu. Tato stezka mi, aspoň zpočátku, žádné zajímavé výhledy nenabízí, a proto se zaměřím na vedle se nacházející vrch Chmeľová. Dosahuje výše 925 metrů a v této oblasti je nejvyšší, v oblasti Bílých Karpat mu patří druhá příčka.

Na kopec se dá odbočit, vylézt a pokochat se pěknými výhledy, další se otevřou při sestupu do obce Červený Kameň. Ta byla založena již v roce 1354 a předstihla tak Vršatské Podhradie. My tady však nejsme kvůli historickým závodům mezi obcemi, a proto se raději zaměřme na viděné. Přestože se před námi na úbočí protějšího kopce mezi keři vyklubou skvostné skály Červenokamenského bradla, jež opět tvoří přírodní rezervaci (založena v roce 1969 a novelizována 1989), přírodním úkazům nadále vévodí Vršatská bradla, k nimž musím učinit obrat čelem vzad. Masiv se pne hrdě do výšky a rozeklané věže vyvolávají dojem nefalšovaných dolomitů, jak už padlo, běží o útvar, jak se sluší a patří.

Okouzlující zpětný pohled mě doprovází i po průchodu vesnice Červený Kameň a při stoupání do Červenokamenského sedla. To už mě ale čeká další přírodní skvost. Tentokrát běží o Lednické bradlo. Stejně jako při předchozích zastaveních se jedná o skvostně tvarované vápencové útvary, jež opět představují přírodní rezervaci (vyhlášena 1969 a novelizována 1986), která má rozlohu 14,3 ha. Než k bradlu zavítám, dopřeji si krátké zdržení.

Na kraji lesa vyrůstají přesličky vysoké dobře do pasu, tak tohle nelze minout. Vždyť u nás tyto rostliny nedosahují ani poloviční velikosti! Ostatně, jak si všímám, výskyt nezvykle velikých rostlin nezaujal jenom mě. Mezi přesličkami je v jistých místech sešlapána tráva, jak se k nim prodírali i jiní užaslí návštěvníci, exkurze do pravěku se zkrátka neodmítá.

Nyní už, jak bylo prve předestřeno, následuje Lednické bradlo. Odbočuji k němu ze značené cesty a narážím na tábořiště, obcházím ho po úbočí skal. Můj další cíl je jasný. Po hradě Vršatec hodlám pokořit i zde se nacházející zříceninu Lednica. Ta byla postavena jako strážní pohraniční pevnost a v letech 1432-1434 ji dokonce obsadili husité, k jejímu vypálení došlo v roce 1709.

Na hrad se však nedostanu. Vstupní dveře jsou uzavřeny mřížovím, jež mne nepustí dál, a nepomůžu si ani obejitím celého bradla, kdy marně zkoumám, zda do útrob hradu neproniknu jinudy. Škoda a smůla, objevila se jediná kaňka na krásném výletu. Nebo najdu chyb víc? Jak se zdá, tak ano. Když následně opustím pod bradlem se rozprostírající obec Lednica (čistě pro zajímavost, byla založena roku 1259 a předstihuje tak dobou založení i Červený Kameň) a rázuji na Horní Breznicu, mizí mi značka.

Prohlédni fotky k článku (8 fotografií)

Nevím, jak k tomu mohlo dojít, a pochybuji, že mě natolik rozhodili zdejší pracovníci, kteří mě z blízkého pozemku lákali, abych jim pomohl s prací a za odměnu si vzal kalíšek dobrého pití a k tomu dvě roby na noc. Modrá značka zkrátka není. I proto vylézám k vysílači na výhledový vrch Skalíková, kde na ni mám podle mapy narazit. Ovšem chyba lávky, značka tudy vůbec nevede. Co teď? Nezbývá mi, než určit směr, v čemž mne podporuje i vrcholový ukazatel, a jít podle mapy.

Nakonec vítězím. Dostávám se do Horní Breznice a pokračuji přes Keblie směrem na Púchov, čímž moje putování po vápencových bradlech Bílých Karpat nadobro končí. A proto končím i já, neboť, pokud zase nechci básnit o okázalé kráse bělostných skal, nic víc neuvedu.

Vrašatec, turistická mapa