Tajemná Roraima a Kekunán-tepui, Guyanská vysočina

Ve ztraceném světě jihovýchodní Venezuely, Guyanská vysočina - Roraima a Kekunán-tepui

Ztraceným světem nazval spisovatel A. C. Doyle zcela unikátní kout naší Země v jihovýchodní Venezuele, kde obklopeny tropickou džunglí vyrůstají do výšky téměř 3 000 metrů tajemné stolové hory. Až do začátku našeho století byla tato oblast civilizovanému světu zcela neznámá a i dnes se zde vyskytují místa, kam noha bělocha dosud nevstoupila.

Civilizace však nezadržitelně ukrajuje z nepřístupnosti Ztraceného světa a díky letecké dopravě a nově vybudované asfaltové silnici spojující Venezuelu s Brazílií je tato oblast již zčásti přístupná i turistům.

Po nočním dešti je obloha většinou pokryta mraky, přesto však zahlédneme brzy po startu v Ciudad Bolívaru mohutný tok řeky Orinoka a pak již naše letadlo zamíří směrem na jih na Guayanskou vysočinu. Směřujeme do Canaimy, maličké indiánské osady a dnes již známého turistického střediska, ležící na řece Carrao a sbírající své vody v oblasti největší stolové hory Ayuán-tepui.

Ještě než přistaneme v Canaimě, dělá s námi pilot vyhlídkový let k Ayuán-tepui. Letíme nad Ďáblovým kaňonem, který se zařezává hluboko do nitra stolové hory a do kterého z vrcholové plošiny padají jednotlivé vodopády vysoké stovky metrů. A pak se náhle objeví největší z největších. I když ho nikdo z nás předtím neviděl, poznáváme ho okamžitě, Santo Angel, největší vodopád světa, 979 metrů volného pádu vody na dno Ďáblova kaňonu.

Přistání v Canaimě

Za drobného deště přistáváme v Canaimě a nacházíme přístřeší v hamakárně přímo na břehu laguny, kterou vytváří řeka Carrao. Řeka rozlitá do šířky zde v Canaimě překonává v osmi vodopádech (Ucaima, Golondrina, Wadaima, Hacha, Sapo, Sapito, Roudal, Ara) poslední skalní stupeň, než se vydá do rozlehlé Orinocké nížiny. Tři z nich padají do laguny přímo naproti naší hamakárny.

Vodopády mají dostatek vody, jejich burácení je slyšet až zde na druhé straně laguny. Voda má barvu coca-coly, což je charakteristické pro všechny řeky tekoucí z Guayanské vysočiny. Je to způsobeno taninovou kyselinou, která se uvolňuje z rostlin zde rostoucích.

Odpoledne přejíždíme člunem lagunu těsně kolem hřmících vodopádů na ostrov, který je mezi dvěma rameny řeky. Je celý porostlý tropickou džunglí, kterou musíme projít, abychom se dostali k druhému ramenu řeky, na němž jsou další dva vodopády, Sapo a Sapito. Pod hranou vodopádu Sapo je možno projít a zde v bezprostředním kontaktu s hřmící vodou si s bázní a respektem uvědomujeme její sílu.

Oba vodopády mají výšku kolem 30 metrů. Ze všech stran tropická džungle a stovky kubíků hřmící vody, to vše v nás vyvolává nesmazatelné dojmy. Srovnávám s Niagarskými vodopády, které člověk spoutal do spousty betonu a mohu pouze říci, chudák Niagara.

Šplháme nahoru na hranu vodopádu, odkud je široký výhled do kraje. Na jedné straně se již tyčí stolové hory, směrem k severu se rozprostírá Orinocká nížina. Kam oko dohlédne žádné stavení, tovární komín či silnice, pouze čistá panenská příroda. Shodujeme se, že pokud existuje ráj na Zemi, je to určitě zde v Canaimě, alespoň zatím.

Guyanská vysočina

V malé Cesně opouštíme za krásného počasí Canaimu. Džungle kolem řeky Caroní při pohledu ze vzduchu připomíná, jak někdo výstižně prohlásil, lán brokolice, ze kterého vyrůstá po naší levé straně téměř tisícimetrová stěna Ayuán-tepui. Její vrchol se jako každý jiný den postupně halí do hustých mraků.

Po půlhodině letu se krajina pod námi výrazně změnila, jsme nad Gran Sabanou. Gran Sabana je pískovcová plošina o rozloze poloviny naší republiky v jihovýchodní části Guyanské vysočiny o nadmořské výšce asi 1 000 metrů. Z ní vyrůstají známé stolové hory budované nejtvrdšími partiemi pískovcové formace.

I když jsou stolové hory charakteristickým prvkem celé vysočiny, zde na Gran Sabaně je jejich koncentrace největší. Vzhledem k propustnému pískovcovému podloží se na Gran Sabaně nerozšířila džungle, ta je pouze v úzkých pruzích kolem četných řek, ale je pokryta z větší části travnatou savanou.

Poté, co jsme ve zdraví proletěli bouřkou ženoucí se přes Gran Sabanu, přistáváme v Santa Elena de Uairén asi deset kilometrů od brazilské hranice. Je to jediné město v nitru vysočiny. Má nyní 12 000 obyvatel, z nichž většina sem přišla v minulosti za zlatem a diamanty. Dnes žije zejména z obchodu s Brazílií, protože leží na jediné silnici spojující tyto země, a z rozvíjejícího se turistického ruchu. Slouží jako východisko při výstupu na nejvyšší a nejznámější stolovou horu Roraimu, která je i naším cílem.

Roraima a Kekunán-tepui

Další den v poledne nás dvě terénní toyoty dopravily po dvouhodinové jízdě cestou necestou do malé indiánské osady Paraitepuí. Tady všechny cesty končí a dál je možno pouze pěšky. Rozdělujeme si mezi sebou potraviny, které jsme nakoupili v Santa Eleně a s rovníkovým sluncem nad hlavami vyrážíme. Před sebou máme nádherné panoráma stolových hor, mohutná Roraima a vlevo od ní Kukenán-tepui vystupují nad travnatou savanu jako přízraky. Dále na sever pokračuje řetěz stolových hor Yuruaní-tepui, Guadaka-tepui a Ilu-tepui.

Nás nyní čekají dva dny pochodu, než se dostaneme těsně pod Roraimu, a třetí den potom vlastní výstup na vrcholovou plošinu. Jde s námi povinně indiánský průvodce, pojmenovali jsme ho Franta, který dříve pracoval u těžařské firmy jako potápěč při těžbě diamantů ze dna Orinoka a nyní se živí jako průvodce turistů.

Pěší pochod začínáme sestupem do malého údolí s potokem, projdeme kousek džunglí a strmě vystupujeme zase nahoru. Brzy zjišťujeme, že podobně bude vypadat celá cesta až pod Roraimu. Unaveni, zpoceni a někteří i spáleni žhavým rovníkovým sluncem přicházíme k večeru k řece Tek, u které stavíme stany a chystáme se na nocleh. Voda je překvapivě teplá a tak se s radostí koupeme a potom honem chystáme společnou večeři. Zapadající slunce ještě krásně osvětlí západní stěnu Roraimy a sousední Kukenán a pak se začíná rychle stmívat. Zde těsně u rovníku je v sedm hodin již úplná tma.

Pod stěny Roraimy

Druhý den pochodu začínáme broděním řeky Tek a asi hodinu poté mnohem mohutnější řeky Kukenán. Brodíme s batohy na zádech, místy až po pás v prudké vodě mezi kluzkými balvany, ale nakonec jsme všichni, sice mokří, na druhém břehu. Cesta začíná nyní pomalu a vytrvale stoupat, měli bychom přijít až k suťovému svahu pod skalní stěnou Roraimy.

Suťové svahy tvoří kolem stolových hor lem, který vznikl odlamováním kvádrů pískovců v důsledku postupné eroze a nyní je již zcela porostlý hustou tropickou džunglí. Stolové hory zachytí totiž mnohem více dešťových srážek než okolní Gran Sabana, prší na nich nebo alespoň mrholí každý den, a tak pro růst džungle v těsném okolí hor jsou ideální podmínky.

Jak se stále více přibližujeme k Roraimě, můžeme pozorovat mohutný vodopád, který spadá ve dvou stupních z vrcholové plošiny Roraimy. Další mohutný vodopád pozorujeme na sousední Kukenán-tepui, stejnojmenný vodopád zde v jednom stupni překonává více jak 600 metrů a je tak jedním z nejvyšších vodopádů na Zemi.

Na malé planince, v místě kde savana přechází v džungli, stavíme stany. Kousek dál teče horská bystřina, kde se koupeme v malé tůňce uprostřed bujné tropické vegetace. Večer sledujeme západ slunce nad Gran Sabanou a plně vychutnáváme její rozlehlost a liduprázdnost.

Výstup na Roraimu

Výstup na vrcholovou plošinu Roraimy je možný po římse, která vede šikmo v západní stěně Roraimy. Ve spodní části je římsa ještě porostlá džunglí, výše pak již pokrytá pouze kamennou sutí. Po nočním dešti stoupáme strmým svahem v džungli až těsně pod svislou stěnu Roraimy, vzduch je prosycen vlhkostí a brzy na nás není nitka suchá. Mlha, která nás provází celý zbytek výstupu, zakryla daleké výhledy do kraje, o to více můžeme sledovat a obdivovat bujnou tropickou vegetaci kolem.

Výstup po římse není jednoduchý, římsa je členitá a tak chvíli klesáme, pak zase strmý výstup, nicméně podle ubývající vegetace usuzujeme, že se pomalu blížíme k vrcholu. V místě, kde je již pouze kamenná suť a traviny, musíme projít pod vodopádem padajícím z vrcholové plošiny Roraimy. Voda se rozstřikuje na celou šíři římsy a tak jsme opět celí mokří, nejenom vlastním potem.

Po další asi půlhodině strmý výstup končí, ocitli jsme se na vrcholové plošině Roraimy, jejíž nejvyšší bod dosahuje výšky 2 810 metrů. Ochladilo se a začíná drobně pršet. Sedíme pod skalním převisem, odpočíváme a myšlenkami jsme téměř dvě miliardy let v minulosti, kdy v prahorním moři začala sedimentace a vznik pískovce, po kterém nyní šlapeme.

Sedimenty tvořící stolové hory se z prahorního moře vynořily se svým krystalickým podložím ještě před začátkem prvohor a od té doby již nebylo celé rozsáhlé území dnešní Guayanské vysočiny postiženo žádným horotvorným dějem nebo opětovně překryto mořem. Díky této skutečnosti patří tato oblast k nejstarším formacím na Zemi, asi 1,7 miliardy let. Voda, které je a vždy bylo na Guayanské vysočině dost, postupně hloubila v měkčích partiích kaňony a údolí nad kterými nakonec zůstaly výrazně vystouplé nejtvrdší a nejodolnější části původního pískovcového souvrství. Vznikly tak pověstné stolové hory - tepuys, na vrcholcích jakoby uťaté, se svislými, mnohdy více jak kilometr vysokými stěnami.

Seznamování s plošinou Roraimy

Na seznámení s vrcholovou plošinou Roraimy máme celý příští den. Plošina má rozlohu asi 45 čtverečních kilometrů, takže zdaleka se nám nepodaří ji projít celou. Z našeho tábořiště pod skalním převisem, které spíše připomíná vlaštovčí hnízdo přilepené na skálu, vycházíme za krásného slunečného počasí.

Směrem na sever vidíme ve stejné výši vrcholové plošiny dvou sousedních stolových hor a na vlastní oči se tak můžeme přesvědčit, že v dávné minulosti byly všechny stolové hory součástí jedné horninové formace.

Pomalu pokračujeme do nitra plošiny, která představuje svět sám pro sebe žijící již miliony let svým vlastním životem, zcela odlišným od toho okolního, nám známého. Nejcharakterističtějším rysem jsou bizardní pískovcové útvary tvořící skalní bludiště, kde, nebýt našeho indiánského průvodce, bychom bloudili doposud.

Dalším charakteristickým prvkem na plošinách stolových hor je voda. Je zde všude, v každé skalní prohlubni je jezírko či alespoň louže, v každém údolíčku teče potok a dokonce je i v nitru stolové hory. Na dně jedné propasti, kam vodopádem ústí malý potok, obdivujeme nádherné podzemní jezero.

Třetí specifický prvek představuje rostlinstvo, které je z velké části endemické, rostoucí pouze na plošinách stolových hor. Kolem potoků, kde je alespoň trochu bahnité půdy rostou křoviny a zakrslé stromy, jinde pouze nízké traviny s krásně barevnými květy. Vzhledem k naprostému nedostatku půdy, kde by rostliny čerpaly živiny, se řada z nich přizpůsobila a vyvinula se v masožravé rostliny. Vody potřebné pro růst je všude dostatek a živiny získává rostlina rozkladem těl létajícího hmyzu.

Nejde v krátkosti popsat tento doslova ztracený svět stolových hor, to se musí vidět na vlastní oči, všechny ty krásné kytky, vodopády, údolí plné krystalů křišťálu, skalní bludiště a mnoho dalšího. Odpoledne, kdy jsme již byli spáleni rovníkovým sluncem, nás postupně zahalila mlha, která ještě více přidala krajině na tajemnosti. Když pak usínáme ve stanech, začíná, jako každý jiný den, drobně pršet.

Zpáteční cesta do civilizace

Dvoudenní zpáteční cestu zpět do civilizace, zpestřenou poněkud dramatičtějším broděním řeky Kukenán s vyšším stavem vody, jsme ukončili opět v Paraitepuí, kde nás čekali řidiči se svými terénními toyotami. Teprve když notně unaveni jsme smyli ze sebe prach a pot v tůni pod vodopádem jedné z mnoha řek Gran Sabany, můžeme plně vychutnat úžasný pocit z nevšedního zážitku, ze splnění životního snu - na vlastní oči vidět a zažít Ztracený svět Guayanské vysočiny.