Tierra del Fuego (Ohňová země) v Jižní Americe

Cesta k patě světa aneb Ohňová země - Tierra del Fuego

Tierra del Fuego je souostroví na jižním cípu Jižní Ameriky. Objevil ji roku 1520 Fernao de Magelhanes - portugalský mořeplavec na své plavbě kolem světa a Ohňovou zemí ji prý nazval proto, že zde viděl kouř a řekl si, že není kouře bez ohně. Magelhanes (španělsky zvaný Magellan nebo Magallanes) se tu však zasloužil hlavně o objev průlivu spojujícího Atlantik s Tichým oceánem.

My jsme Ohňovou zemi, tedy její největší ostrov (Isla Grande de Tierra del Fuego) navštívili při naší cestě Jižní Amerikou na přelomu let 2007/8 a na konci cesty jsme se shodli, že to bylo jedno z nejhezčích míst co jsme tam viděli.

Rio Gallegos není město nějak moc zajímavé, ale je tu obrovský rozdíl mezi přílivem a odlivem a pár muzeí s volným vstupem. Také se říká, že tu na začátku 20. století vyloupili banku Butch Cassidy a Sundance Kid. Pro nás je poslední zastávkou před Ohňovou zemí.

Navštěvujeme ona dvě muzea zdarma z nichž jedno se věnuje dřívějšímu životu přistěhovalců a umístěné je v historickém domku s, v jižní Patagonii typickou, plechovou střechou, a v Muzeo Padre Molina je zase pěkná expozice dinosaurů.

Druhý den sedáme do autobusu a čeká nás dlouhá cesta do Ushuaie. Přejíždíme hranice do Chile kam se nesmí převážet nic z ovoce a zeleniny, ani přírodní sýry, maso nebo uzeniny (krabičková mlíčka, konzervy i taveňáky prošly vždy bez problémů) a za chvíli jsme v Punta Delgada odkud nás trajekt přeplaví na Ohňovou zemi. Naštěstí už se nejezdí přes Punta Arenas.

Na trajektu to studeně fičí, ale kolem vyskakují černobílí delfíni a i když se moc nedaří je vyfotit, je to super a většina lidí zůstává na palubě. Krajina v Ohňové zemi je dlouho podobná té Patagonské jen je zelenější. Kolem je travnatá pampa, ovce, občas estancie, ovce, lamy guanaco nebo plameňáci. Drncavou cestou přejíždíme zpět do Argentiny a za městem Rio Grande se pak už objevují stromy obalené lišejníky.

To nejlepší však přichází až za Tolhuenem. Pro člověka přijíždějícího z vyprahlé východní Patagonie je to šok. Nebo spíš balzám. Začínají se objevovat hory se zasněženými vrcholky, jezera, lesy, říčky… Silnice se vine těsně nad srázem po úbočí hor, všichni létají z jedné strany autobusu na druhou, fotí jak diví a jen se diví. Škoda, že zrovna prší. Těsně před Ushuaiou naštěstí přestává.

Ushuaia - nejjižnější město světa - město na konci světa - původně trestanecká kolonie je dnes ryze turistickým centrem. Její umístění je ohromující díky ostrým ledovcovým štítům tyčících se tu z moře až do výšky 1 500 m.

Prohlédnout fotky k článku

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 

Hora u Ushuaie

Husice magellánské

Ibis

Kilometrovník v Ushuaie

Liška

Loučení s horou Condor

Muzeum v Gallegos

Ohňová země

Poblíž Ushuaie

Svítání na konci světa

Ushuaia z okna hostelu Aonikenk

Ushuaia - konec světa

Cestou k ledovci

Kilometrovník, Ushuaia

Výhled na rašeliniště

Výhled od Martialu na kanál Beagle

Nabídka ubytování je široká a ceny různé proto se necháváme odchytit a dovézt od autobusu až do hostelu Aonikenk kde nám nabídli ubytování v pokoji pro čtyři za 35 peso na osobu (asi 210 Kč), což je nejméně za co se tu dá (mimo kemp za městem) v sezoně ubytovat. Hostel je však pěkný, leží na kopci a z kuchyňky je nádherný výhled na celé město i kanál Beagle a okolní zasněžené hory. Snídaně a internet jsou v ceně.

Ráno se jdeme projít do města s tím, že odpoledne vyrazíme na túru, nakonec však celý den trávíme procházením se v uličkách. Nakupujeme suvenýry, navštěvujeme muzea a kocháme se. Město má nádhernou atmosféru.

Na túru se vydáváme až další den. Taxíkem za 15 peso se necháváme dovézt asi 7 km do kopce pod stanici lanovky, ale k ledovci Martial jdeme pak už pěšky. Nahoru je to asi 1,5 hodinová túra lesní cestou podle říčky vytékající z ledovce, do kopce, ale s krásnými výhledy na hory i zpět na kanál Beagle. Zpět do Ushuaie pak nejdeme po silnici, ale souběžně vedoucí, žlutě značenou stezkou lesem. Nádhera.

Po návratu do hostelu si bereme bágly a jdeme na zastávku z které odjíždějí mikrobusy do Národního parku. Zpáteční jízdenka je mnohem výhodnější a přitom člověka nijak neomezuje jelikož zpáteční cestu lze absolvovat kdykoliv. Třeba i za měsíc.

V parku zjišťujeme, že nocleh v oficiálním vybaveném kempu u jezera Roca vychází strašně draho tak se necháváme popovézt ještě o 3 km dál na volné tábořiště Laguna Verde a nelitujeme. Je tu nádherně. Stan stavíme na louce u říčky, výhled na okolní hory je fantastický, kolem běhají králíci a popásají se husice magellánské a hnědí ibisové. A kupodivu skoro nefouká!

V dalších dnech provozujeme různé túry po okolí, počasí nám opravdu přeje, je docela teplo (kolem 15 stupňů) a i když je hodně proměnlivo tak většinou svítí slunko a většinou nefouká. Ale slyšeli jsme, že tu i v létě může napadnout sníh.

Krajina je tady krásná, člověkem téměř nedotčená a tak šplháme náročným výstupem na vyhlídku z hory Guanaco, procházíme všechny zdejší značené stezky a vydáváme se i na konec argentinské magistrály č. 3 z Buenos Aires, což je zároveň i konec slavné Panamericany. Jižněji už to po silnici nejde.

Je Nový rok 2008, jsme na samém konci světa a mě se tak splnil jeden velký dětský sen.