Marabut - zajímavá postava západoafrické kultury a náboženství

Lidé věří, že marabut stojí na straně dobra a ostatním pomáhá

Marabut je v africkém (zejména súfijském) islámu náboženský vůdce, průvodce duchovním světem, někdy také učitel islámu, v určitých regionech severní a západní Afriky nahlížený jako svatý muž - v Senegalu a Gambii také žena. Marabut (anglicky marabout, arabsky ) často bývá putujícím asketou žijícím z almužny, který se zabývá výhradně hluboce spirituální rovinou života a studiem Koránu, v subsaharské západní Africe ale mnohdy zároveň věštěním, léčitelstvím nebo výrobou ochranných amuletů kri-kri skrze tradiční africká náboženství, jejichž je nezřídka také knězem.

V západoafrickém súfismu je marabut považován za mystika a duchovního průvodce věřících s mimořádným morálním kreditem. Význam pojmu marabut se v afrických regionech liší a rozpíná se od vysoce postaveného učitele Koránu na severu, přes typickou postavu synkretismům otevřeného černého islámu (Black Islam) v Sahelu, až k věštci a kouzelníkovi v jižní části západní Afriky.

Význam se také měnil v čase: od muslimských bojovníků likvidujících nemuslimy při islamizaci severozápadní Afriky na konci 1. tisíciletí, až k soudobému náboženskému vůdci, který provádí rituál nebo vede náboženský festival a často nemá s islámem mnoho, nebo také nic, společného. Francouzští okupační koloniální úředníci označovali pojmem marabut obecně imámy, muslimské učitele i lokální vůdce.

V zemích jako je Senegal nebo Mali jsou marabuti organizováni v komplexních hierarchiích: mezi Mouridy v Senegalu se nejvyšší marabut těší vážnosti podobné chalífovi; vysoké společenské postavení mají marabuti také mezi Wolofy, kde dříve zastávali roli muslimských komunitních vůdců, ale také soudců, věštců a kněží tradičního wolofského náboženství. V některých regionech Maghrebu byli marabuti nahlíženi podobně jako jsou v jiných oblastech islámského světa viděni faqíři nebo dervíšové.

V Súdánu - na opačné straně saharské Afriky - ovšem stále existují afričtí dervíšové, kteří se dostávají do extatického vytržení pomocí tance a bubnování za zvuku zpívaných modliteb. Také tito černí dervíšové - v Súdánu často s jizvovým tetováním v obličeji, které označuje klanovou příslušnost - mají blízko k tradičním lokálním náboženstvím. Hudba, která na tradičních festivalech súdánských dervíšů zní, je mnohem více africká než arabská. V sahelské a jižní části západní Afriky jsou marabuti viditelnou autoritou tzv. islámského vodunu (Islamic Vodun).

Titulem marabut byli v Maghrebu rovněž označováni významní súfijští šejchové. V Senegalu, Mali, Burkině Faso nebo Nigeru marabuti obvykle oblékají jednoduchou dželábii, turban nebo čapku (podle oblastí) a dlouhý šál; v jižnějších oblastech kombinují muslimský oděv s tradičními barevnými africkými oděvy. Ve státech jako je Senegal nebo Mali měli marabuti také značný politický vliv na celostátní úrovni a dnes tam poskytují finančně velmi výnosné věštecké a léčitelské služby. - Muslimští marabuti, kteří se vedle islámu zabývají tradičním věštěním nebo léčitelstvím, se ze západní Afriky dostali v rámci migrace také do Evropy - známí marabuti propojující islámskou mystiku s tradičním africkým věštěním jsou dnes například ve Francii.

V současné západní Africe, zejména v Senegalu, jsou také ženy marabutky. Některé marabutky uvádí, že esoterickou islámskou nauku získaly od duchovních učitelů, jiné ovšem - podle svých slov - načerpaly své esoterické vědění přímo od džinů. Marabutky se v Senegalu a Gambii zabývají léčitelstvím, bylinkářství a věštěním - tradiční africké umění propojují s islámskou mystikou, a jsou tak nahlíženy jako léčitelky či kouzelnice, které pomáhají svým klientům, na rozdíl od čarodějů, kteří útočí, škodí nebo přímo zabíjí.

V subsaharské západní Africe marabuti připravují masově rozšířené ochranné amulety, do nichž vkládají začarované verše z Koránu. Tyto amulety kri-kri nosí viditelně na krku také někteří Tuaregové v saharských oblastech severního Mali, Nigeru a jižního Alžírska. Amulety obsahují magickou moc zvanou baraka - jde o duchovní moc pramenící v Božím žehnání, tedy moc pocházející od Boha. Marabuti učí věřící, jak kráčet směrem k Bohu, a podle víry lidí dokáží Boha přivolat.

Zatímco někteří marabuti používají k věštění a vykládání snů především Korán, jiní používají mušle kaurí nebo byliny. Západoafričtí marabuti uvádí jako zdroj svých znalostí a schopností učení předané starším marabutem, přímé duchovní poznání zprostředkované džinem (duchem), sny a náhlé vize. Termín marabut snad pochází z arabského al-murabit, s významem mnich-voják. Tito mnišští bojovníci se angažovali v islamizaci resistentních Berberů na Sahaře nejintenzivněji v 11. a 12. století; slovo by mělo být odvozeno z portugalské výslovnosti slova marbuto. Marabut má jazykové ekvivalenty: serigne (wolofský jazyk), thierno (fulanský jazyk) nebo mooroo (mandinkský jazyk). Lidé věří, že marabut stojí na straně dobra a ostatním pomáhá, a pokud by někomu ublížil, Bůh by jej okamžitě potrestal, neboť je to člověk, který má k Bohu velmi blízko, ba dokonce je na Boha v jistém smyslu "napojen".

Silnou marabutskou tradici má malijské Djenné s impozantní hliněnou mešitou. Marabutům z Djenné se v minulosti dokonce vyplácel zakát. Někteří (zejména bambarští) marabuti z Djenné, ačkoli jsou muslimy, jsou zároveň kněžími kultu faro, což je kult ducha řeky Niger. Sahelští marabuti jsou podle tamějšího přesvědčení schopni přivolávat džiny - nebo i jiné, často nebezpečné osobní bytosti nacházející se mezi Bohem a lidmi - a využívat jejich moci ve prospěch člověka. V maghrebském islámu jsou pojmem marabut ovšem také nazývány hrobky muslimských světců, které slouží jako poutní místa. Existovalo také vojensko-politické hnutí marabutů.

Mezi senegalskými súfisty mají marabuti značnou duchovní autoritu, obrovský vliv ve společenském životě a často i poradní roli v lokálních politických záležitostech. Venkovští marabuti žijí často v ústraní, aby si udrželi odstup a nadhled. V Maghrebu vyvinuli marabuti esoterické čtení Koránu, kdy skrze numerologické metody propojují určité verše svaté Knihy a vyvozují z nich tajnou zašifrovanou nauku.

Vyprávění na závěr

Marabut seděl na písečném přesypu obklopen nocí a hleděl na hvězdy přes zlatý nástroj - připomínající jakýsi zmenšený plochý orloj - jímž rozvážně a pečlivě odečítal údaje z hvězd. Vychutnával si to. Čísla zapisoval na útržek papíru z loňských novin (pod článek Boko Haram útočí) a vyhledával podle nich v Koránu verše, které určilo uspořádání hvězd. Protože hvězdy na obloze samozřejmě uspořádal Bůh, a protože koránské verše pochopitelně uspořádal také On - koneckonců Korán je věčně u Boha přítomen a právě podle něho Bůh rozestavěl hvězdy na nebe a lidi na zemi, dokonce i jednotlivá zrna písku duny, na níž marabut seděl, to se přeci všeobecně ví -, proto je také možné číst Korán skrze nebe (ba je to jediná správná četba!), odečítat zašifrovanou nauku pro vidoucí, pro mystiky, pro ty, kteří jsou svou bytostí více u Boha, než na zemi, zabořeni do mrzké hmoty, kde je k matérii poutá jen trocha kostí potažených kůží. Ostatně ani ten kousek hmoty už nevyžaduje téměř žádnou péči; kostem a kůži bohatě stačí strava koránského slova Božího. Tělo vyživované Koránem hned tak nezemře a po silném sladkém čaji, který je zde nápojem tradičním - a nebyla náhoda, že právě pěnil a voněl do pozdní noci na duně - je soubor kostí dokonce svěží a plný energie do dalšího studia posvátných textů.

Marabut se posvátně divil. Svěží kosti v něm málem zpívaly ódy na devadesát devět překrásných Božích jmen. Omráčený úžasem si prohlížel rozlehlost nebe a tiše chválil Stvořitele. Šeptal do noci polibky Tomu, s nímž byl v mystické jednotě. Byl více Jím než sebou. Opustil se pro Něho, aby se nechal naplnit Jím. Žasl nad genialitou relativity časného s věčným, konečného s nekonečný. Jakým dokonalým poutem - poutem Božím - je všehomír propojen. Divil se, jak mohou lidé spát, když noc je tak nebesky krásná a dveře k Bohu jsou v ní dokořán otevřené. Ale téměř nikdo nevchází! Jak mohou spát a ráno jít na pole a tam dřít a znovu spát a vůbec se nekoupat v Bohu, neblažit se v jeho překrásné přirozenosti, nečíst ve hvězdách jeho vzkazy, neradovat se z bytí každičkým okamžikem života v jeho blízkosti.

Žijí stejně jako ten osel, který jim na poli pomáhá. Vlastně ne, vždyť ten osel se raduje ze stvoření. Je stále při chuti. Užívá si, co mu Bůh naservíroval přímo pod čumák a blaží se tím vším, opojen životem, zatímco vesničané dřou v potu tváře a bojí se budoucnosti. Děsí se příští chvíle. Postaveni do čarokrásného bytí k blaženému úžasu sešli z cesty a lopotí se a trpí a hrozí se zítřka a neznají Boha. Myslí si, že Bůh je někdo nedosažitelný, přísný, krutý, který vyžaduje desátek z výdělku, jinak tvrdě potrestá. Jak mohli tak nesmyslně převrátit realitu? Marabut se diví, marabut žasne. Blaží se, doslova dovádí v Bohu jako malé dítě obklopené hračkami a je mu líto lidí, kteří tu dokonalou koupel duše nikdy nezažijí. S vycházejícím sluncem je přemožen krásou Boží. Příjemné chladno provoněné čajem náhle zaplavuje mocné slunce: světlo a teplo dopadá na marabutovu tvář jako samé dobro. Pláče radostí a chválí Stvořitele. Vyznavači tří bohů tomuto slastnému stavu říkají sedmé nebe.

Na obzoru se v rudém východu dne objevuje vojenský džíp zvedající oblak prachu. To povstalecká armáda vyjela zabíjet. Muži z jedné vesnice už na pole nevyjdou. Ženy záhy poznají hrůzu pekla. Děti přijdou o ruce. Střelný prach, kokain, písek a krev. To je rovnice, podle níž se dnes bude počítat. Marabut nepřestává žasnout. Sleduje, jak do minulosti mizí oblak sahelské špíny. I ten oblak je krásný, omamně božsky krásný…