Medvědi na Kamčatce, jak jsem honil ruské medvědy

Jak jsem honil medvědy na Kamčatce (2), medvědi na Kamčatce

• Jak jsem honil medvědy na Kamčatce (1)

Něrka a pytláci

Opět jsme nacházeli igelitové pytle a spousty medvědích stop. Mezi nimi byla jasně znát i medvíďata. Medvěžonka s mámou jsem však potkat nechtěl. Bylo již pozdní odpoledne a Ivan zamířil do tundrového porostu se spoustou různých druhů borůvek. Opravdu jsme si pochutnali. Nejlepší byla žimolosť. Snad jen ti komáři byli trochu dotěrní. Po postříkání sprejem se to ale nechalo snést.

Další medvědi

Šli jsme pohodlně travnatým porostem, když před námi z vrbového houští vyrazil čtvrtý medvěd. Měl dost napilno. Také on, když nás spatřil, postavil se bleskem na zadní, poměřil se s námi a upaloval zase pryč. Pátý medvěd byl daleko. Byl téměř celý bílý, Ivan řekl, že je starý. Možná starý byl, byl ale také stále ostražitý. I on si nás prohlédl a rychle zmizel v březovém lese.

Ivan

Pomalu jsme se spřátelili. Ivan zde měl na starost revír o přibližné rozloze 80 000 ha. V lovecké chatě bydlel sám a já byl pro něj tak trochu zpestření. Revír hlídal před pytláky, ale přitom neměl spojení s okolním světem. Elektrický proud ani klasický telefon zde žádný nebyl. Telefonovat mobilem mohl pouze z vrcholu nedaleké sopky, tam však musel doplout na loďce a pak ještě vyběhnout pod vrchol. Jinde signál nebyl.

Neuměl jsem si představit, jak tento drobný chlapec, s měsíčním platem 4 000 rublů a velkým kontrolním loveckým odznakem, chce legitimovat nebo dokonce zastavit či zadržet narušitele zákona. Měl jistě rád přírodu. Měl nadšení pro tuto práci, ale neměl lovecké ani lesnické vzdělání. Byl vyučený letecký opravář a věřil, že se k této práci vrátí. Nedávno se dal na pravoslavnou víru a optal se mne, co si o tom myslím a jestli jsem také pravoslavný. Zklamal jsem ho. Nechtěl věřit, že pocházím ze země, kde více jak 90 % populace jsou ateisté.

Na světové problémy měl jednoduchá řešení. Proklínal Gorbačova a obdivoval Stalina. Občas poslouchal rádio. Noviny nečetl, snad jednou měsíčně. Ale těžko se v nich mohl orientovat. Všechny se dopravovaly do Petropavlovska letecky, s více jak týdenním zpožděním. Tiskly se v Chabarovsku, takže informace nebyly aktuální. Z tisku byla k dostání pouze Pravda. Kamčatskaja nebo Komsomolskaja. Moskovskaja zde chyběla.

Jeho informace o stavu zvěře v revíru byly jednoduché. Ryb bylo mnoho, medvědů mnoho, tetřevů mnoho. Nechápal, když jsem se optal, co je podle něj "mnoho". Začali jsme spolu počítat. Tetřevů kohoutů zde nakonec bylo jen 30. Za to medvědů bylo v našem údolí kolem 30 kusů! Los žádný, na okolních horách dvě stáda sněžných beranů. Překvapivě se zde objevil vlk a rosomák. Viděli jsme také jakéhosi malého kura (kuropatku) s kuřaty. Něco jako koroptev. Kolik zvěře zde bylo loni, kolik před 10 lety nevěděl a nevěděli to ani jeho šéfové. Statistika zde byla v plenkách a poskytnuté informace nevěrohodné.

Když jsme se vrátili na chatu, ještě jsme dlouho besedovali a přitom hodovali. Dosud jsme každý jedli ze svých zásob, ale asi se na mne nemohl dívat. S cílem zhubnout, jsem jedl opravdu minimálně a to ještě jen instantní čínskou polévku s krajíčkem toustového chleba, pravda, namazaným máslem. No, každé zhubnutí něco stojí… Ivan kroutil hlavou a i když nejedl o nic lépe - každý večer instantní kartošku s výtažkem hovězího masa - přinesl nádherného naloženého soleného lososa. Nakrájel jej na příčné plátky a jako zeleninovou přílohu podával nařezanou petrželovou nať.

Nebojácná lajka

Bavili jsme se i o psech. Lajka je zde skutečně nepostradatelná. Ivan měl dokonce tři. Fenku a dva psy. Fenka byla výrazně dominantní a udržovala ve smečce tuhou disciplínu. Pokud se jí něco nelíbilo, psy až terorizovala. Jinak jsem postřehl, že lov řídí pes. Lovec pouze určuje směr a střílí. Nevzpomínám si, že by Ivan na psy hvízdl. Během vycházky se o ně nestaral a ti se pohybovali kdesi kolem. Lajka je nebojácná a hbitá. Dvakrát jsem viděl, s jakou bleskovou rychlostí po ní sekl medvěd tlapou. Vždy včas odskočila jako gumový míč. Přesto se nebála a dorážela dál. A to na medvěda působilo. Cesar, můj báječný bavorský barvář, by zde byl ztracen.

Rozvodněné řeky

Ten večer jsme šli spát pozdě. V noci začalo pršet a hustě pršelo i celý den. Odpoledne, v pláštěnce, jsem si vyšel na procházku. Za jezerem se ozýval hukot rozvodněných řek. Na přístupové cestě k chatě jsem našel množství čerstvých medvědích stop. A hromádky kákošky. Proto psi tak štěkali. Pršelo i další noc. Počasí bylo nevyzpytatelné a úroveň předpovědí mizerná. Pršet již nemělo, ale v našem údolí bylo zataženo a doslovně lilo jako z konve. Teprve odpoledne se déšť zmírnil a Ivan mne vybídl, abych se oblékl, že půjdeme ven.

Tráva byla vysoká a samozřejmě mokrá, ale my rychle postupovali březovým lesem v dotěrném dešti. Cesta byla necestou, jen koleje od vezděchodu, který zde kdysi projel. Po hodině chůze jsem byl totálně promočený, po druhé mi bylo jedno, kudy jdu. Pak Ivan zastavil. Ve vysoké trávě a vrbovém houští se válely již roztrhaná medvědí pozůstatky. Ivan oddělil lebku, posbírali jsme drápy a to vše v igelitovém pytli odnesli zpátky na chatu. Ivan lebku vyvařil a k mému překvapení mi poslední den, na znamení přátelství, jeden nádherný, obrovský tesák a 3 drápy věnoval. Neptal jsem se na medvědovy poslední chvilky a Ivan nic nevysvětloval. Pochopil jsem, že i zde je lépe mlčet, než psát nadřízeným nekonečné, byť třeba pravdivé elaboráty o postřelené nebo zabité zvěři pytláky. Takhle se nikdo na nic neptal a Ivan měl klid.

Popijeme vodečku

Můj pobyt na chatě se chýlil ke konci. Sněžné berany jsme neviděli a tetřevy musím také odložit na příští rok. Odpoledne pro mne přijel mikrobusem, téměř nesjízdnou cestou, Vasil. S Ivanem jsme se srdečně rozloučili. Vasil mne překvapil: "Pojedeš na kulíky, přespíme pod Kozelským. Uděláme si lososa, popijeme vodečku a prosím tě, bude to zadarmo … Máš snad volno…?!!" Udiveně jsem na něj pohlédl…

Báječná "ucha"

Vasil byl vysloužilý námořní důstojník, který ledacos na moři zažil. Teď byl na penzi, ale za 11 000 rublů pracoval jako inspektor pro lovecký svaz. Po chvilce bylo vidět, že mezi námi je porozumění. V Elizovu jsme nakoupili dva litry vodky, zeleninu, pivo a samozřejmě pětikilového lososa - kižuče. Na rybí polévku. Pod Kozelským vulkánem, na obrovské přímořské tundrové louce, nás očekával jeho kolega Alexej. Také on byl vysloužilý námořní důstojník. Oheň již vesele plápolal, vodka byla dobrá a báječná rybí polévka "ucha" na sebe nenechala dlouho čekat.

Kolem padaly výstřely lovců, kteří rozlehlou louku procházeli a lovili buď kuliky nebo sysly, kterých tu bylo nebývalé množství. Lovci přijeli ve skupinkách, buď s rodinou nebo s kamarády a spali přes noc ve stanu nebo autě. Večer vařili uchu a pili vodku. Nebo pekli opravdové špekáčky… (také se tak rusky nazývají!!) a k tomu popíjeli Kamčatskoje pivo nebo dokonce Velkopopovického kozla. Piva, až dvakrát tak dražšího než u nás, je tu opravdu dostatek a bohatý výběr.

Alexej vařil, já se s Vasilem brouzdal po tichomořském pobřeží s puškou na rameni. Kulíky jsem neviděl. Zato se kolem prohnal vojenský transportér s odmontovanou kulometnou věžičkou a tam s lovcem v maskáči. Vzpomněl jsem si na film "Svéráz ruského lovu…" "Ucha" byla opravdu skvělá. Večer při táboráku také. Moji přátelé výborně znali Československo včetně historických souvislostí. Kupodivu také oceňovali československé legie, které prošly po sibiřské magistrále. Nesouhlasili s okupací Československa v osmašedesátém a pozdější rozdělení státu považovali za hloupost. Po letech dostali společné povolení odstřelit si medvěda. Lovit budou společně "u mého jezera". Jinak každoročně chodili do Pinočeva na tetřevy. Tetřev se zde neloví pro trofej, nýbrž jako polotovar pro budoucí tetřeví pečínku. Trochu jsem si povzdechl. A pozastavil se u cen.

• Jak jsem honil medvědy na Kamčatce (3)