Cestopis Kamčatka, ceny a medvědi v ruské přírodě

Jak jsem honil medvědy na Kamčatce (3); ceny na Kamčatce, medvědi a tahy lososů

• Jak jsem honil medvědy na Kamčatce (1)
• Jak jsem honil medvědy na Kamčatce (2)

Kanadské ceny a pytláci

Věděli, co jsem zaplatil za pobyt na lovecké boudě a překvapilo je, že v Kanadě by ubytování bylo buď zadarmo nebo za 20 kanadských dolarů, zato v místnosti s vanou nebo teplou sprchou. A povolenka k odstřelu tam taky stojí jen 150 dolarů… Posteskli si nad pytláctvím, leckdy organizovaným až z Moskvy. A bezmocností nebo neschopností milice. Ilegálně se tu loví z vrtulníků. Pilot dostane zaplaceno a koho veze, nebo proč ho veze, to ho nezajímá. Takto se loví medvědi, losi i sněžní berani.

Obdobná je situace s lososem. Nebude. Nyní, v roce 2006, se poprvé na moři nenaplnily lovné kvóty a na některých tocích se medvědi dosyta nenažrali. Ryba opět neměla příležitost se vytřít. Na cestě z moře na ní čekaly chilské, japonské, polské, ruské a další velké rybářské lodě. Na zbytek lososů pak na řekách pytlácké sítě. Co zbude, je pro drobné pytláky, kluky na vesnicích a medvědy.

Všichni vědí, že se blíží lososí konec. Milice sice čeká na pytláky s "ikrou" na svých GAI - postech. Ale zbytečně, protože ti tudy nejedou nebo milici uplatí. Devadesát procent lososů a kaviáru prodávaných v Elizovu na trhu je pytláckého původu. Všichni to ví. Milice však na trh nejde. Je to klasická ukázka neochoty, neschopnosti a korupce. Být zde milicionářem, to je terno.

Licenci drží jediná společnost

Dál jsme hovořili o cenách za odstřel medvěda, protože jsem nikde nemohl získat cenový katalog. Pjotr, který měl severně od Essa pronajatý revír o rozloze 130 000 ha, chtěl za odstřel 5 000 amerických dolarů. V jím stanovené ceně byla nejvyšší položkou přeprava vrtulníkem. Letecká společnost si účtovala 50 000 rublů za hodinu letu. Létalo se vrtulníkem s kapacitou 22 osob, protože menší stroj prý nebyl k dispozici. Na otázku, zda v ceně letenky je zahrnuto i vybudování přistávací plochy v lese, mi Pjotr neodpověděl… "To je tak," vysvětloval Alex: "Licenci na létání vrtulníkem drží jediná společnost. A ta nepřipustí konkurenci. Už jsme proti tomu protestovali, ale nikoho to tady ze zodpovědných osob nezajímá".

Mnoho světla mi však do ceny nevnesl. Vše se točilo kolem ceny za přepravu a vše se svádělo na přepravu. Chtěl jsem znát jen tu základní sazbu, ale asi jsme vypili málo vodky. Nikdo mi ji neřekl. Cítil jsem zde střet zájmů. Státní lovecký svaz se odstřelem prakticky nezabývá, jen prodává kvóty loveckým kancelářím. A protože sám předseda svazu (měl nádherné trofeje medvědů, losů i velmi pěkné japonské auto…) vlastní loveckou prodejnu i cestovní kancelář, bylo jasné, že se poctivě k seriozní ceně nedostanu. Na přímý dotaz se mi do očí nepodíval a později odpověděl, že kdyby protestoval, letecká společnost mu vypoví smlouvu a jeho klienty do vzdálených oblastí již nikdo nedopraví. A on, jak tak rád zdůrazňoval, přijde o svůj byznys.

O tom, kolik stojí vrtulník jsem se přesvědčil, když jsem později chtěl letět z Elizova do Doliny gejzírů. V intervalu několika posledních třech let se letenka vyšplhala z 2 500 rublů na neuvěřitelných 13 000 rublů na osobu.

Pro cizince uzavřeno?

Piknik s Alexem a Vasilem se chýlil ke konci. Ty dva litry vodky jsme vypili v pohodě, ani nevím jak. Hlava mne bolela až druhý den večer. Jen škoda, že zde pro sucho nerostly houby. (Když jsem odlétal o 3 týdny později, bylo běžné, že každý nasbíral za odpoledne pod Kozelským až 70 kg křemenáčů a bílých hřibů…) Výborně jsme si rozuměli. Nelíbila se nám politická situace a měli jsme společnou obavu. Šuškalo se totiž , že dojde k opětovnému uzavření přímořských oblastí Kamčatky a Petropavlovska pro cizince. Pravdivost této informace jsem si potvrdil již o několik dní později, kdy nám byl odmítnut vstup do Ključi a výstup na Ključevskou sopku. Místní "cestovka" nás na zákaz vstupu do oblasti upozorňovala. Ale nejezděte na Klučevskou, když je to taková výzva…

Při loučení se mne zeptali, co zde budu dělat dál. Usmál jsem se a ukázal na kouřící vrchol Avačinského vulkánu a pak k severu. Lákal mne neklidný Tolbačik a pošilhával jsem po dýmajícím Bezymjaném. "To tam chceš jít sám?" "Zítra ráno za mnou přiletí mladí kluci a jedna slečna z Čech. Abych se tu neztratil. Jsou to dobrovolní hasiči z Bedrče a chtějí uhasit Ključevskou… Konečně, ještě se o to hasiči nikdy nepokusili… Alespoň ne bedrčští ". Srdečně jsme se zasmáli. Pak mi popřáli hodně štěstí a nabídli neocenitelnou pomoc. Ale to už je docela jiný příběh.

Jak jsem honil medvědy na Kamčatce 2

Lovecký týden mi na Kamčatce skončil a já zamířil do Petropavlovska. V gastinice, na Partizánské 31, mne přivítala všudypřítomná plíseň, pach močoviny a pragmatická Tamara. Můj pokoj byl obsazen, ale Tamara udělala rychle pořádek. Námořníka, co v něm byl právě ubytován, vyhodila. I se slečnou. Inu, platil jsem v dolarech a byl jsem Čechoslovák!! Ty měla ráda. Dobře platí a staví na severu plynovod. Pak mne pozvala na čaj a ikru a zajímala se, jak jsem dopadl s medvědy. Posteskl jsem si, že stále pořádně nevím co skutečně stojí odstřel. Čísla jsou přibližná a nikdo nechce s pravdou ven. Utěšila mne, že to nevadí, beztak by mne medvěd mohl sežrat, jak se to stalo s tím Japoncem…

Kdesi pod Avačinskou sopkou, v tundře, se totiž nedávno pokoušel jeden japonský manželský pár natočit na video hodujícího medvěda. Přiblížil se však ke zvířeti příliš blízko, to zaútočilo, muže zabilo a roztrhalo. Manželka se štěstím unikla a náhodně spuštěná, odhozená kamera celou tragedii natočila. Žena později kazetu s filmem s úspěchem prodala za několik milionů dolarů. Měl jsem pocit, že pragmatická Tamara, co mi příběh vyprávěla, jí tak trochu záviděla.

Vrátil jsem se na pokoj. Lůžko bylo ještě teplé a nové povlečení špinavé. Vytáhl jsem tedy z batohu svoji matraci se spacím pytlem… a zapnul mobil. Byl plný velmi důležitých zpráv jako: "... žiješ?", "Chodím pravidelně s Cesarem na procházky, kdy se už vrátíš??", "Nezaplatil jsi složenku!", "Budeš nás čekat?", " Zaregistroval jsi nás?", " Co je tam tak drahé?," "Co medvědi?," "Jedl jsi lososa??", "Vzal jsi si mačky na Klučevskou??", "Neprší?" "….budeš muset vyprávět!", "Koupal jsi se v termálech?"…

Ano, koupal jsem se. V potu, mezi medvědy, ve vrbovém houští a teď ve vaně. Bylo mi blaze. Z toho, co po mě chtěli, jsem nezařídil nic. Snad jen to ubytování u Tamary. Na víc nebyl čas. Ale i zítra je den a hoši s Evou přiletí až k večeru... Vypnul jsem tedy mobil, zalezl do spacáku a pokusil se usnout. V Praze začal klidný den a mně neklidná noc. Dorazili totiž další ruští námořníci. S bohatou zásobou vodky a ikry.

Následující den byl perný. V první bance neměli ruble.V druhé bance neměnili dolary. Na trhu se směnilo všechno, ale ruble byly občas falešné. Nakonec jsem "Velkou směnu" udělal s Tamarou. S důraznou výstrahou…! Ostatně hráli jsme spolu s odkrytými kartami. Zejména poté, co ode mne chtěla desetidolarovku denně, jako příspěvek na turistický ruch…

Problémem se stala registrace

Problémem se stala registrace. V Elizovu jsem se pokusil řádně zaregistrovat přilétající zbytek výpravy, když jsem k svému úžasu zjistil, že já sám jsem prošvihl zákonný limit a moskevské vstupní vízum je mi k ničemu, neboť potřebuji kamčatské. Když pominu další aspekty a peripetie tohoto zajímavého dějství, tak jsem zaplatil pokutu 1 500 rublů za to, že jsem včas neměl řádnou registraci, 600 rublů za taxi do Petropavlovska a zpět, kam jsem jel tryskem pro nějaký doplňující doklad. 40 dolarů za to, že jsem o řádnou registraci požádal prostřednictvím cestovky a dalších 40 dolarů za každého člena našeho týmu, protože jsem o registraci požádal prostřednictvím právě této cestovky… Australské Simple The Best zde opravdu pláče. "Eto po zakonu" chladně mi vysvětlila mladá majitelka kanceláře. Pomyslel jsem si, zda je zde také něco po zdravém rozumu… Když vás oškube taxikář, tak vás to obvykle rozčílí. Mne tu oškubala jedna krásná, nohatá slečna a já, abych už měl pokoj od nesmyslné ruské byrokracie, jsem se snad i usmíval…

• Jak jsem honil medvědy na Kamčatce (4)