Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 13.1.2016 , svátek má
Reklama
Treking > Aktuality > Cartea Muntilor

Cartea Muntilor

Kniha hor aneb rumunské Karpaty v roce 1924 (2)

9.2.2010 | Bucura Dumbrava, přeložil Ladislav Cetkovský
Reprodukce

Konversace

Tím ale není řečeno, že je nutno mlčet po celou dobu výpravy! Naopak. Žádné prostředí nenahrává přátelskému rozhovoru či nestrojenému a upřímnému navázání přátelství tak jako dlouhé putování horami. A znovu jako důkaz uvádím venkovany, jejichž jemná a zdravá povaha souzní tak správně se všemi dotyky duše.

Bylo to čtvrtého dne po Velikonocích. Vyšli jsme z překrásné vsi Titešti ke Cozijským horám. Něco nevídaného v místě, kam dosud nedosáhl turismus. Co pohledávaly tři dámy a tři pánové v horách, když jaro dorazilo teprve do údolí a tam nahoře dosud panoval zima? Měla jedna z nich v úmyslu koupit kus lesa, pronajmout si pastviny nebo hledat poklad? Postoj těch čtyř vesničanů, kteří nám na koních přepravovali zavazadla byl zdvořilý, leč reservovaný.

Nahoře na planině, kde jsme se zastavili, byla salaš ozdobená lesklými rampouchy. Dřevo tak mokré, že jeho kyselý dým nás všechny dusil. Když se trochu rozptýlil, rozložili jsme si věci na spaní, tedy nepromokavé spací pytle a poté jídlo. Po setmění když nadešel večer, rozpoutala se pořádná zimní fujavice a kolem ohně se rozhostilo vřelé veselí; nejdříve s podvečerními tanečky, pak sîrba a alunul (dva rumunské lidové tance) jako v Breaze, tanče na tom úzkém proužku země mezi ohněm a stěnou.

Pak nadešel čas k usebrání když oheň pouze žhne, jedno pořádné poleno položené přes něj aby doutnalo celou noc. V tom jeden z těch vesničanů usazených u ohně povídá přátelsky: "Teď už víme, co jste vy zač. Líbí se vám čistý horský život stejně jako se líbí nám" - a poděkoval nám za krásný povelikonoční den. Atmosféra duchovního souznění nabývala na dojemnosti čím dál tím víc, byla jako modulace mezi durovou a mollovou stupnicí; zklidnila se a skočný rytmus se proměnil v houpavý a snivý. A ten vesničan povídá: "Hle, toto je ten čas, kdy se člověk vyzpovídá. Nahoře, v horách, u ohně.

Ohně

Čas ohně na horách! Stovky hodin jsem prožila u ohně, ve dne i v noci, v létě i v zimě, na vrcholech i v údolích, na salaších nebo v útulnách; všechny byly obdařeny kouzlem, ale také svým osobitým kouzlem, protože každý z ohňů měl svou jedinečnou duši.

Reprodukce

Mám v Sinaji jednoho společníka na cestách, který byl po celé tři roky pastevcem na divokých jižních svazích hory Vîrful-cu-Dor, a který nezapálí oheň aniž by mu napřed neřekl pár přátelských slov, poprosil ho aby hezky hořel. A oheň poslouchá hned od prvního škrtnutí sirkou, dokonce i tehdy, když vítr profukuje troskami bývalé červeného hraničního strážního domku v Dihamu, a žene do plamenů sníh!

Sladká je chvíle, když se první kadeř dýmu začne stoupat z pyramidy chvojí a suchých třísek důmyslně sestavených. A nezlob se, nýbrž raduj se a směj i tehdy, když se ten lehký proužek kouře změní v těžký dusivý mrak, který tě vyžene pokaždé, když se přemístíš na opačnou stranu ohně. Co na tom? Vždyť tě nedusí štiplavý uhelný kouř v černých katakombách, jimž se říká ulice města, nýbrž tě "dusí" čistý dým smrkového dřeva s vůní pryskyřice.

V dlouhé a zářivé řadě ohňů, jež mi ozařují vzpomínky jen jeden jediný zůstal jako pochmurná skvrna. Byli jsme zrovna na nocovišti na úpatí Retezatu, v dolině Rîul Mare; oheň byl tak nemohoucí, že nebylo možné na tom modravém plameni, co dřevo vydávalo ani čaj uvařit! A ani trochu tepla nedal. Naštěstí to bylo v létě. Použili jsme na něj z nevědomosti olšové větve. Když je loupeš nebo řežeš, zdá se ti, že olšové dřevo hoří, protože má takovou planoucí žlutočervenou barvu, ale na ohni tě podvede.

Reprodukce

Nejmocnější plamen a žár vydává - pochopitelně - dub. Žhavé uhlíky mají rubínovou barvu. Vzpomínám si na jeden modravý podzimní soumrak na vrcholu hory Vladeštilor v ardžešské župě. Z žádného vysokého štítu není takové rozsáhlé vyhlídky jako z těchto malých hřebínků - od 500 do 700 m - z toho úchvatného kopcovitého kraje pod Karpaty. Vladešské hory, tak jako i ty ostatní jsou ověnčeny hustou korunou staletých dubů; ale drobní vlastníci je těžce mýtí a o tom podzimním dni už dva z těchto velikánů ležely na zemi. Vzduch byl plný té nakyslé vůně dřeva. Vesničané si předtím rozdělali oheň na přípravu večeře; teď byl opuštěný, ale hromada uhlíků dosud žhnula. Posadili jsme se na jeden z kmenů něj a dlouho tak zůstali.

V tom sladkém teple, jež panovalo kolem nachových uhlíků jež čas od času nabývaly modré barvy s narůžovělými závoji a šedými stíny ovinovaly výhled, nad nímž pluly v dáli bílé zasněžené vrcholky Negoiu. Hovořili jsme přitom uprostřed této nádherné scenérie o aristokratické povaze rumunského venkovana. Měla jsem spoustu přátel mezi vesničany z Topoložské doliny, znala jejich trampoty, hříchy, sklony. Toto přátelství začalo několik let předtím, rovněž u ohně. Tři muži z "rady starších" ze vsi Bîrsešti nás doprovázeli při výstupu na Negoiu, ale nepříliš přesvědčivě. Turistika nebyla v Bîrsešti tak známá jako v Titešti. A my jsme byly dvě ženy, což bylo o tím více neobvyklé.

Ti starci nedostali úkol nás doprovodit až na vrchol Negoiu, v měsíci říjnu - když salaše jsou už opuštěné - od nikoho jiného než od svého milovaného pána, pane Petreho. Věrni Petremu, ne však bez ironického úsměvu pod vousy, Ion, Vasile a Mihaiu nás vedli prudkými svahy Frunţile Sălătrucilor lesy obřích buků na úpatí dlouhých plání, jež stoupají k Negoiu. Nebe bylo zatažené ale listí ohnivě plálo. K večeru jsme se zastavili na jedné mýtině u rozbořeného domku, bývalé pohraniční strážnice; hraniční postavení se posunulo o kus výš. Jenom tři stěny ještě stály; na místo té čtvrté se červeně leskla hořící měď lesa.

Nikdy jsem neviděla takové vzplanutí buků, navzdory tomu, že den byl tak pochmurný, vzduch byl plný nachového světla v němž jsi chodil jako ve snu. Než pohaslo, připravili naši průvodci měkký pelíšek z listí a vedle něj rozdělali oheň. Je známo, že oheň z buku je po dubu druhý nejlepší. A to příjemné teplo, lahodná večeře po celodenním pochodu, pocit ukrytí uprostřed mlčenlivých lesů, otevřely srdce. Těm vesničanům se líbilo, jakou máme radost ze života v horách i naše pochopení pro zbojnický život, a tak jsme se dali do řeči a oni nám vyprávěli příběhy ze salaší, o vlcích, medvědech a o zlodějích. Někteří jedinci byli svými krádežemi proslulí v celé oblasti Negoiu.

Reprodukce

Když jsme se zeptaly co je vlastně dohnalo - podle názoru těchto vesničanů - k životu mimo zákon, odpověděli nám: "No přece to, že se jim líbilo toulat se po horách, tak jako se to líbí vám". Vzaly jsme to jako lichotku. Láska venkovana ke zbojnickému životu je tak hluboce zakořeněna v jeho srdci, že z něj vyzařuje do velké dálky, lhostejno zda je to zloděj dobytka nebo turista. Ten dobrý pocit ještě zesílil následujícího dne, když poté co jsme vešli do smrkového lesa, přeběhla Mihaiovi přes cestu liška. Teď byl jasně vidět, že jsem bytosti při nichž stojí štěstí a Bůh. A vskutku, nebe se vyjasnilo a zářivý teplý podzimní den se rozprostřel nad těmi širými pláněmi.

O poledním odpočinku se nám od hor dostalo dalšího znamení dobré vůle: na bočním hřebeni nad údolím se objevil černý medvěd, kráčející tu po dvou tu po čtyřech přes býlí u jedné salaše, kde poslední tráva byla ještě zelená. Poté jsme vstoupili na jakési uzounké stezky a po nich se dostali do kotle pod vrcholem, kde Mihai zůstal s koňmi, zatímco my jsem se vydali k hřebenům. Nikdy, ani v letním období, jsem nezažila chvíle tak teplé a tak zářivě jasné jako na tom divokém vrcholu Negoiu Mare, o tomto podzimním dni. V hloubce pod námi se temně modře lesklo oko jezera Călţun, ve svém potemnělém kotli skal a balvanů. Když jsme se vrátili do salaše, našli jsme tam hořet mistrovsky připravený oheň. Vydržel hořet po celou noc, živen jedinou tlustou smrkovou kládou. Uždiboval jej stovkami červených a modrých plamínků, stovkami žhavých dlát, dokud jej neproměnil v klenutou hromadu žhavých uhlíků, hromadu živého zlata, rubínu a topazu.

Oheň ze smrkového dřeva je ten nejživější a nejhlučnější, praská a protože má pryskyřici, vystřeluje jiskry. Když u něj sedíš, a zejména když spíš, dej si pozor ať tě neožehne.

Našla jsem jednou u opuštěné salaše-sýrárny - bylo to také na podzim - velké kusy smrkové kůry z níž bačové, poté co ji napřed smočí ve vodě aby změkla, dělají košíky na brynzu. Ta kůra byla nezpracovaná a samá pryskyřice. Odnesla jsem si ji "domů", tedy do salaše Burlacului (Staromládenecká salaš) v horoabské dolině u Jalomické jeskyně, kde jsem spolu s pěti přáteli vedla poustevnický život už po mnoho dní, a večer jsme přiložili tu kůru na oheň co hořel v rohu salaše. Vydávala úžasné a oslnivě bílé světlo, ale málem jsme tak zapálili celou salaš.

Krásný a bouřlivý je oheň z kosodřeviny, není však moc výhřevný, a jednoho jasného zimního dne - bylo to 30. listopadu - mi jej rozdělala můj společník, bývalý pastevec na hoře Jepilor Mari, na úzkém skalnatém výčnělku, nějakých deset metrů pod vrcholem, kde jsme se usadili v závětří. Plameny plály, oheň praskal a čaj z rozpuštěného sněhu byl cítit kouřem; zbytky sněhu kolem ohně však neroztály.

Vzpomínám si s povděkem na jeden oheň z pohoří Lotru; šli jsme dva dny lesy, tu tragickými tu pochmurnými. Tragické byly jehličnaté lesy napadené šedým lišejníkem, jemuž se říká "medvědí vousy", lišejníkem jenž vysává kořeny až zůstanou stromy jako nějací stříbřití kostlivci chřestící kostmi suchých větví jimiž profukuje vítr; mnohé z těchto stromů leží vyvráceny a zpola pohřbeny v bažinaté půdě do níž se naši koně místy bořili až po hruď a my jsme byli nuceni zvednout nohy ze třmenů; truchlivé pak byly lesy do nichž dospěl náš milý průmysl a po stromech zůstaly jenom pařezy a kořeny rozprostřené po horských svazích. Ta poslední salaš pod hřebenem, kde se naše putování zastavilo, byla posazena na kraji lesa méně postiženého, leč půda byla zde tak mokrá, že voda prýštila pod každým šlápnutím. Byl květen a jaro sem nahoru téměř ještě nedospělo; počasí bylo deštivé od samého začátku expedice, a teď dokonce začalo sněžit.

Jeden z vesničanů, zdrcený takovou divočinou zamručel: sem snad spíš přicházejí medvědi než krávy. Když jsme nakonec pronikli k salaši, našli jsme ji v tak poničeném stavu jako ty lesy předtím. Jeden z poutníků, mladý "voják", snad šestnáctiletý pohlédl beznadějně na tu salaš plnou bláta a se stěnami z trámů mezi nimiž byly škvíry na půl dlaně široké a řekl pohrdavě průvodci: "Tak to je ta vaše salaš? To by bylo lepší obejít se bez ní." Jak ale příjemným se nám zdál ten příbytek poté, co jsme ucpali škvíry chvojím, rozdělali oheň který vysušil zem kolem něj, šířil teplo jež rozveseluje tělo i duši!

Salaše

Není pastevce či vesničana, který se dal na pastevectví - a ti, kdož chodili po horách, chodili téměř všichni s ovcemi - jenž by neměl rád toto povolání. "Přišla jste k nám, na čerstvý vzduch", řekne ti laskavě bača, vyšedší z černé a nízké díry dveří na denní světlo. A jiný zase odpověděl turistovi, který se ho zeptal, zda nemá dlouhou chvíli v té samotě: "Já přece nejsem sám. Jsou zde se mnou ovce a hory".

Reprodukce

Čím jsou planiny méně frekventované, tím jsou bačové úslužnější a věrnější starým mravům pohostinnosti. Mnohokrát se mi stalo, že hostili mne a mé společníky aniž by za to něco chtěli. Pokud ti na salaši něco dají, neplatí se za to. Ale pokud se stane, že bačové nejsou přívětiví či pohostinní, není příčinou nic jiného než jejich nepříjemné zkušenosti s turisty bez vychování a bez taktu. Něco takového dokáže venkovana znechutit na dlouhý čas.

Co jen poklidných hodin jsem prožila u pasteveckých ohňů! U toho tisíciletého ohně v rohu místnosti obloženého kameny aby nespálil trámy, ohniště u nějž se bavíš o stejných věcech jako před tisíciletími: o ovcích, vlcích, medvědech. A vůkol stojí po desetitisíce let na stráži hrdé a pyšné hory a vysoké smrky nedotčené zvraty dění lidí v rovinách, byť i ony občas přejdou přes hory jako bláznivá vlna. Vlna přejde, i to její bláznovství a tam nahoře zůstanou skály, lesy, vody a salaše. A když poté co roztají sněhy zpěv vod zesílí, les se zazelená a pastviny rozkvetou, tehdy kolem šedivých salaší je slyšet cinkání zvonců mísící se s bečením jehňat a štěkotem psů a správný bača mluví o ovcích, vlcích a medvědech a někdy, shovívavě, i o bláznovství lidí.

Květiny

Neutrhni žádnou květinu, nejsi-li rozhodnut donést ji až domů, postarat se o ni, dát ji do vázy s vodou. Nepouštěj se do boje s plevelem, kopřivami či bodláky s hrdinským gestem, netrhej je se slovy že jsou "špatné". Pokud ti ubližují, nepřibližuj se k nim. Jejich "špatnost" není agresivní jako ta lidská; ještě jsem neviděla kopřivu, která by pronásledovala někoho aby ho popálila. A pak, to tvé povrchní ničení má jediný výsledek, a to zohyzdění místa, protože býlí, i když je špatné, je estetičtější když se tyčí ve své plné síle, než když je polámané a zvadlé.

Nepleň houby pod stejnou záminkou. Jak barevně a tvarově je bohatý ten jejich trpasličí rod! Houba, ať už jakkoli jedovatá, nikoho nežádá, aby ji jedl. Tvému oku neuškodí žádná, ani ta nejjedovatější, muchomůrka červená - Amanita muscaria. Naopak, tato houba je ozdobou jehličnatých lesů svým červeným, bíle kropenatým kloboukem. Vezmi tedy, poutníče, botanický atlas, a nauč se druhy a jména hub, abys poznal, které z nich jsou pro potěšení oka a které pro potěšení jazyka. Co jen chutných jídel lze na horách z hub připravit!

Podzimní barvy, O. Brandos

Přestože nejsou k jídlu, nauč se také, poutníku, jména květin. A zejména ty, poutnice. Nedostatek důvěrného vztahu ke květinám je u ženy roven nedostatku intelektuálního půvabu. Ale pokud nevíš dosud nic o těchto dokonalých bytostech, o nichž básníci říkají, že jsou to tvé sestry, potom tě prosím, milá sestro o toto: než abys tvrdila o kýchavici že je to konvalinka, raději žádné jméno vůbec nevyslov.

Četla jsem kdysi, spolu s přítelkyní na vrcholku hory Omul, krásnou studii Maeterlinckovu o jménech květin, rozumí se, že těch lidových. Mistr uvádí, s jakou láskou a poesií si lid pokřtil květiny. To není záležitost národní, nýbrž hluboce lidská.

Poetická jména nacházíme v každém jazyce; samozřejmě že i jména nepoetická, ba někdy má květina jedno jméno krásné a druhé zbavené jakékoli jemnosti. V rumunštině ještě narazíme na to, že jedno jméno patří více různým květinám, jako třeba jméno "ruja". Je zvučné a vyvolává dojem sladké a jasné rudé barvy. Užívá se pro pivoňku - Paeonia officinalis, pro pěnišník - Rhododendron, a pro šípkovou růži - Rosa canina; ale "ruja" je také malá horská květinka devaterník alpský - Helianthemum alpestre! Je tedy dobré znát i latinská jména, abychom v případě pochybností dokázali objevit jejich příčinu. Žádnému poutníkovi by neměl scházet výtečný botanický klíč Panţův. A bylo by žádoucí, abychom měli časem i malý atlas květin, ilustrovaný a barevný, takový, z něhož se botanik-začátečník učí nejlépe a nejsnadněji.

S radostí se uč jménům té krásy utržené na horách. Cožpak - ptají se někteří - může jméno zvětšit krásu květiny? To se rozumí že nemůže; tak jako nemáme rádi přítele proto, jak se jmenuje, nýbrž proto že ho máme rádi, je nám milé i jeho jméno. Potřeba, s níž lidstvo cítí potřebu říkat bytostem a věcem jmény není ničím náhodným nebo nečekaným, nýbrž je hluboko zakořeněna v řádu přírody, stejně jako život jednotlivce, množení a rozvoj osobnosti k obrazu božímu a k boží podobě. I v květinách žije boží úradek; a ten se nikde neprojevuje lahodněji, útěšněji a tak nadějipřinášejícně. Jak by tedy bylo možno nehledat příslušná pojmenování pro jemné varianty tohoto božího úradku? Jméno květiny nás přibližuje k její duši.

A proto je dáno rostlinám, aby léčily lidské neduhy, a proto bylo dáno člověku aby objevil jejich blahodárnou moc; znalost květin podle jmen je vědeckou potřebou. Jak je jen krásná původní podoba některých léků! Pohleďme na tu úchvatnou kytici: Polygala, Valeriana, Arnica, Gentiana! Tedy česky: vítod, šafrán, kozlík, hořec.

Když si chceš natrhat kytici, natrhej napřed květiny, které rostou nahoře, a teprve potom ty, co rostou níže. Není dobré trhat je když jdeš po kopcích, protože je poneseš zbytečně a ony ti zvadnou; nýbrž sbírej je až ve druhé půlce výletu, když se už blížíš návratu a jsi domovu blíže. Četné horské květiny, zejména ty jarní, jsou tak křehké, že je nesmíš nést v ruce. Vlož je do košíku nebo do torny. Květiny s krátkými stonky jako jsou sněženky, šafrány, dřípatky, hořce, kosatce, petrklíče, můžeš klást do košíku ve vrstvách i do torny. Květiny dlouhé, jako jsou narcisy a různé letní květiny vlož do vaku tak, že okvětí zůstane venku a nahoře tornu pevně stáhni. Jinou možností přepravy je svázat je do kytice provázkem nebo dlouhým a pevným stéblem trávy a potom je za něj nést okvětím dolů.

Od dubna do října jsou Bucegi rájem květin, a každé roční období má svůj charakteristický kolorit.

Když se sněhová pokrývka rozpustí a mrazem spálená a vybledlá tráva už není ani žlutá ani stříbřitá, a když výmoly jsou dosud bílé sněhem, na pláních se ještě tu a tam v lesknou v prohlubních poslední polštáře paní Zimy, tehdy jsou těmi nejrozšířenějšími barvami květin bílá a růžová, protože pastviny jsou "zasněženy" sněženkami a vedle nich se rozprostírají koberečky šafránu a narůžovělých kandíků.

Později se k nim přidává světlá žluť primulí a jasná modř violek podobná kapičkám majících barvu rumunské oblohy; a ve stinných údolíčkách lahodná modř - téměř lila - jaterníků Anemone hepatica, jejichž velké hluboko vroubkované temně zelené nebo bronzové listy zůstaly živé po celou zimu, ale v dubnu se nad nimi objevují na tenkých stoncích krásné modré hvězdy s korunkou černých tyčinek, bílé a zelné uprostřed.

Reprodukce

Pak se nad hřebeny hor rozprostře opravdová duha barev. Jedině červená poněkud schází v tomto bohatém akordu barev, zejména ve větších výškách - mluvíme teď o konci dubna a o květnu; nacházíme však jasnou korálovou červeň v bukových lesích u plicníku červeného a u rozličných druhů dymnivky. Čtyři květiny nám předvádějí svou modř ve čtyřech odstínech. Tou nejlahodnější a nejrozšířenější je pomněnka - Myosotis; bývají taková jara, kdy tráva pod stromy a na skalních římsách se zdá být víc modrá než zelená. Z dálky by se chtělo věřit, ze je to stín nějakého mráčku který zrovna přelétává, ale když dojdeš blíže, dívají se na tebe tisíce malých pomněnčích oček. Ty lesní jsou světlejší, ty ze skal tmavší, s načernalými stopkami a příjemnou vůní. Těm druhým se též říká "hadí očka".

Jinou lahodnou modř s odlesky růžové má plamének alpský - Atragene alpina - rostlina popínavá; lehké draperie jejích listů, ozdobené podlouhlými zvonečky, se zachycují na travách i na stěnách budov. Jejich vůni není v lese příliš cítit, ale doma ti její jemná vůně zahřeje srdce. Tu nejintenzivnější modř nám přinášejí dva nebo tři druhy hořce jarního, trpasličí hořec je buď jednokvětý nebo s více "hvězdami" na jednom rozvětveném stonku. V zelené trávě působí velmi dekorativně, ale zakrátko poté, co je utrhneš se však jejich safírové oči zavřou. Ještě více než na zelené trávě nám padnou do oka růžové polštářky pochybku nízkého - jež oblékají kameny a pahorky hlíny kvetoucím mechem. Je krásné, když se zastavíš a odloupneš kousek mechu kapesním nožem a doma si ho umístíš do misky společně s primulemi, hořci a dalšími květy.

Nejtemnější a přesto jasná modř, modř jež ti pronikne až do duše jako pohled božího oka, je modř hořce velkého, jenž v Moldávii nese krásné jméno "pohárek" - Gentiana excisa či acauluis - Hořec bezlodyžný. Má opravdu tvar malého dlouhého poháru se širokým lehce vroubkovaným a zvlněným okrajem a tento dojem je dokonalý zejména po dešti, když tyto rusalčiny kalichy jsou plné krystalových kapek a kdy z nich můžeš pít jako z poháru.

Lila, šeříkově růžová, je rovněž velmi rozšířená. Na horách rostou i fialky, ale nevoní; pouze ty z prahovského údolí vydávají slabou vůni. Skromná, ale na vůni bohatá je saturejka. Kromě té obyčejné mezi skalami roste větší druh vonící podobně jak kapounek. Poležel-li sis v jeho hlubokých a měkkých peřinách nějakou tu chvíli, uchová si tvůj oděv její vůni ještě dlouho. Krásou krás fialových květin je kosatec. Nacházíme jej ve dvou druzích: velký, stejný jako kosatec zahradní, a malý. Ten malý je možná ještě krásnější; má dlouhé a štíhlé listy a jako stéblo trávy, je vzácnější; v modrofialovém sametu květu je dobře viditelný bílý pergamen s jemnými žilkami. Kosatce mají lehkou a sladkou vůni.

Foto Ivan Zajíček

Kolem těchto májových květinových královen jsou stovky jiných menších křehkých krásek, bílých, žlutých, růžových. Ale máme ještě sérii ještě větších jarních zázraků než ty, jež jsem nazvala královnami, které kvetou postupně jedna za druhou od dubna do června. Hodilo by se, abychom věnovali každé z nich zvláštní výpravu.

V dubnu, když buky na horách začínají pučet a nesou na konci každé větvičky smaragdovou bobulku, malý dřevitý stonek, spíže plazivý, rozvíjí pod kmeny svou růžici tmavě zelených listů a uprostřed ní kytičku kvítků perleťové barvy a tvaru šeříkových kvítků, jejichž vůně, je sladká a silná, nepodobná žádné jiné jen své vlastní. Je to Daphne blagayna (č: lýkovec azalkový) - nenašla jsem ho v Panţově klíči, a venkované, jichž jsem se na něj ptala mi odpovídali: "Co by to mělo být? Nějaká bílá květina". Její růžovou sestřenici, Daphne mezeraum - lýkovec jedovatý však znají a říkají jí "lesní šeřík" nebo "psí dřevo". Ale tu bílou krásku přehlížejí. Roste výše, na lépe ukrytých místech.

O něco později nadejde čas narcisů - Narcissus raduflorus. Na kopcích a svazích travnatých, k jihu obrácených, tisíce a tisíce velkých hvězd, jejichž okvětní lístky jako kdyby byly stvořeny ze zářivého sněhu, se třesou na vysokých hladkých stoncích; uprostřed každého květu je malý zlatý kalich s jasně červeným kruhem kolem ústí; jejich vůně je opojná. Narcisy rostou i na rovině. Ale kdo je jednou utrhl na horách, ať už je pak uviděl, či k nim přišel kdekoli, vždy si vzpomněl na ty horské, na jarní dny s chladivými závany větru a na vůni čerstvých smrkových pupenů. Po nich přicházejí na řadu tři zázraky v purpuru. Jeden z nich jsem nenašla jinde než v pohoří Cozia. Je to "muškát" . Dověděla jsem se o jeho existenci od vesničanů z Titeşti.

"Přijeďte v červnu - a uvidíte je kvést na svazích nad Zbojnickou dolinou až se vám zdát bude, že je celá v jednom ohni", říkávali. A dva roky po té velikonoční výpravě jsme se vydali v červnu do cozijských hor hledat "muškáty". Stoupali jsem tehdy jedním bočním hřebenem z jihu, odpočali si chvíli ve Stînišoarském klášteře, jenž je uhnízděn na úbočí hory v jednom kotli, co našel útočiště pod skalami zvanými Rusalčina zahrada. Celá Cozia - náš malý Athos, protože kromě kláštera Stînišoara jsou zde další tři: Motohul, Turnu a Cozia, a dvě poustevnické jeskyně na úpatí a v lesích - je horskou zahradou pro své bohatství květin, pro svou samostatnou polohu - a s volným výhledem z hřebenů do všech směrů, a i zdola je vidět odevšad charakteristickou horu Bulz (česky "hrouda"), skalnatou, na jejíž jižním úpatí teče mohutný a překrásný Olt.

Není třeba mnoho dní k tomu, abychom prozkoumali všechna ta kouzelná zákoutí Cozie! Jeden mnich z kláštera nás doprovodil na vrch - Ciuha Neamţului (staré jméno pro Vf. Cozia) - a dál, až k salaši u Zelené brány. Zelená brána je přírodní skalní oblouk oděný do smaragdově zeleného mechu u skalní strže nad hlubokým údolím Oltu - nedošli jsme až k tomu oblouku ale doufám, že se tam vbrzku vydám. Ten mnich neznal místo, kde kvete muškát, nevěděli to ani pastevci ze salaše; jeden z nich se však vydal s námi ho hledat.

Foto Otakar Brandos

Dlouhé hodiny jsme bloudili propastnou Zbojnickou dolinou. Nevím, zda všichni mí spolucestující byli stejně nadšeni touto honbou za květinou, avšak úžasné poutnická kázeň byla dokonalá; až mnohem později jsme narazili na požehnanou stráň vyzdobenou muškáty!! Květinu, jež tvoří malý rudě fialový deštníček tyčící se na tenkém chlupatém stonku nad mohutnou růžice sametových vroubkovaných srdčitých listů. Květiny pokrývají velké plochy svahů jako nějaký zelený kožich, hustý a voňavý. Na této divoké odrůdě "muškátu" voní listy, ne květ; je to osvěžující, lehce peprná vůně. Vytrhla jsem si několik těchto rostlin i s kořeny.

Nebylo však možno vrátit se ještě téhož dne na Stînišoaru, ba ani na salaš u Zelené brány, neboť ani ten bača nevěděl, jak se dostat ven ze Zbojnické doliny a navíc nás tak dobře zmátl na jednom svahu na plném plísní prožraných smrků, popadaných jeden přes druhý, že jsme nedokázali vyjít až do večera na okraj lesa. Rychle se stmívalo a byli jsem nuceni přenocovat v jednom údolí. Půda, rákosí, ba i vzduch kolem nás se zdál být jako vodou nasáknutá houba; potůček nám hlasitě bublal u nohou. Oheň z mokrého syrového dřeva moc tepla nevydával; den byl dlouhý, teplý a všichni jsme nesli na zádech nezvykle těžké vaky; někteří z poutníků byli velice unaveni, ale: přišli jsme na stopu muškátu a v našich duších byl klid a mír!

Druhý zázrak v purpuru je krásný temnohlávek, co voní sladce po vanilce. Stačí, aby na svahu rostly dva tři a už zdálky je cítíme mezi vůní ostatních květin kolem. Pokud jde o nach, je temnohlávek vlastně téměř černý, zářící jako temné granátové jablko v sametu jarní trávy. A jiný druh je také voňavý, v barvě světlého rubínu. Oba patří do rodiny orchidejí.

Jedna kytice, natrhaná v Jelení dolině, kytice černých temnohlávků, modrých pomněneček nízkých - Erithrichium naucem, tařice horská - Alyssum montanum auriu, nevím, jak se jmenuje rumunsky, oranžové arniky, kozinec - astragalus, barvy lila, a z pomněnek, lomikámen s jeho bílými, červeně tečkovanými hvězdičkami, toť symfonie těch nejohnivějších barev.

Zázrak zázraků nastane v červnu, když vykvetou pěnišníky. Tato pýcha hor se má různá lidová jména, která se liší kraj od kraje. Avšak to nejkrásnější jméno, které napovídá čemu se jeho vůně podobá - tedy myrze (rumunsky "smirna") je smirdar. Když je příznivé počasí, když se nevrátí nečekaně mrazy v době rozpuku, zdobí pěnišník svahy - ty k jihu obrácené - pohoří Bucegi svými ohnivými koberci. Na dvou svazích hory Furnica lze vidět květinový oheň dokonce zezdola, až ze Sinaie, oheň který se rozhoří hlavně po poledni, kdy sluneční paprsky na něj dopadají úkosem. A když tam nahoru stoupáš, vidíš, jak se ten koberec větví ve stovky nachových řek, tekoucích podél brázd vyšlapaných kopýtky ovcí na široké hrudi hory.

Horský svah, viděný zblízka se podobá obřímu schodišti, jehož kvetoucí schody vedou až nahoru - až do samotného nebe. A přebíháš od jedné ke druhé, nevěda, která je krásnější, více obtěžkaná červenými polštáři, a tak rozpálenými, že zejména když se podíváš proti světlu, vypadá to jako kdyby se rozpouštěly v plamenech. A pak si do nich lehneš a podíváš se důkladně do srdce jejich červených květů, plných tajemného pomrkávání, pomrkávání poloprůsvitných okvětních lístků, podobných nachovému plátnu s křišťálovou výšivkou. Okouzlen jejich živým světem vyslovíš moudře modlitbu, jež naplní Tibet od jednoho konce hor na druhý: "Om mani padme hum", - "Poklad je v lotosovém květu ".

Poklad pravdy, poklad krásy a štěstí skrze pravdu a krásu - nechce se ti vstát z těch hlubokých a měkkých peřin s jejich malilinkatými lístky s lehce pryskyřičitou vůní, zdravou životadárnou vůní, jež ti provoní šaty.

Když stoupáš tou červenou plání až k vrcholu hory Furnica, uvidíš jak se z ní oddělují tři planiny táhnoucí se až na "půdu" hor Bucegi - jakési miniaturní tibetská náhorní planina - a i tyto tři planiny jsou pokryty stejnými ohnivými koberci, stejně jako jsou svahy Sinajské. A tam, z těch "půd" a z údolí řeky Jalomica, do nichž se spouštějí, se zvedá jiné pásmo hor, i to je celé jeden plamen!

Hořec, O. Brandos

Klassická trojice alpínských květin je tvořena hořcem, pěnišníkem a protěží - modrou, červenou a bílou. Protěž začíná kvést když ty první dvě jsou na svém vrcholu. Je poslem léta na horách.

Naneštěstí je její sláva tak veliká, že jí hrozí vyhynutí. V zahraničí už turisté a milovníci hor přijali opatření k její ochraně: od druhé poloviny období kdy kvete, je prodej "hostie" - už nevím ve které oblasti má protěž toto krásné jméno - zakázán. Přirozeně, žádný opravdový milovník hor nikdy tyto květy nekupuje; nemá-li některý rok možnost si je utrhnout sám, raději se bez nich obejde. Malé exempláře rostou hustě jako sedmikrásky na hřebeni hory Caraiman. Velké exempláře na těch nejdivočejších terasách, tam kam jen zřídka nebo vůbec kdy dojdou stáda, na terasách na něž nikdo nevkročí, kudy chodí jen kamzíci a kde jednou Jeník, zrovna když byl v dobrém rozmaru, obrátil se k nim slovy: "No tak to mi povězte, slečny, jak jste se sem dostaly? To jste přiletěly?" spokojeně se smál. To proto, že měl opravdový temperament horala, jenž má rád odvážné výstupy. Zeptala jsem se ho tenkrát: "Tak co říkáte, Jeníku, může snad být v ráji krásněji než tady?" a on odpověděl rozhodně: "To ne, slečno".

Protěže se obvykle dávají do vázy samostatně. Ale jak krásné jsou mezi ostatními květinami, obdobně jak rostou venku, na těch terasách. Kytice složená podle řádu "nejvyššího zahradníka" jsou nejdokonalejší. V letní kytici ze skalnatého úbočí hory Caraiman, Costila a Morar, či jiného skalnatého obra najdeme: kulatou a modro-šeříkovou hvězdu hvězdice horní - Aster alpinus; hvězdici s dlouhými okvětními lístky, tedy křivatec - Gagae alpine; nesmí chybět jasně modrá pomněnka na temném stonku; malá a temně nachová hlavička temnohlávku; lomikámen jemný a světle žlutý; ostře rudá vítodu; kartouzek - bílý se špetkou růžové, příjemně vonící; a jako protiklad k těmto křehkým květinám velký květ chrpy jednokvěté - Centurea plumosa n. nervosa vysoko v horách sídlící příbuzná modrofialových chrp z pšeničných lánů, barvy temně rudé, téměř až černé, příjemné vůně, jež ti rozveselí srdce a jež přetrvá i poté, co květina povadne.

Mívám doma kytici chrpy jednokvěté po celou zimu a když procházím kolem ní, vyzařují z ní jasné letní dny.

Chrpa, jež rostla v pohoří Bucegi vzácně se v posledních letech rozšířila. Nahoře na horských terasách bývá její stonek dosti krátký, níže, v blízkosti lesů je pak dlouhý a rozvětvený tak jak se sluší takové mohutné letní podhorské (subalpinské) květeně s vysokými stonky.

Kytice natrhané na okrajích lesů či v údolích Bucegi už nemůžeme nést v torně nebo v košíku, jsou příliš velké a musíme je nést v náruči jako malé dítě.

Lomikámen, O. Brandos

Ty nejnápadnější z hrdé teorie o květinách jsou, jestřábník oranžový - Hieracium aurantiacum; ožanka, temně červený trojlístek; mrňavý oměj se svým dlouhým hroznovitým květem, roztřepeným do malých temně modrých střapců barvy švédské oceli, jež prý chrání mladé ženy před zlými povětrnými duchy; ve stínu jehličnanů roste okouzlující žluťucha orlíčkolistá - Thalictrum aquilegifolium - ta nejhezčí bílo-růžová chocholka, protože většina zavalitých květin nemá okvětní lístky, nýbrž jenom množství dlouhých tyčinek podobných přejemně vonícím péřovým vláknům. Nemohla jsem najít rumunský protějšek k pyšnému Mulgediu - havez česnáčková, která dorůstá výšky dobře půldruhametrové, tyčí se z mokrých úžlabin (mezi první klečí, rákosinami a olšinami) a vystrkuje své velké narůžovělé bambulky. Zlatavou okrasou níže položených údolí u vodních toků je mohutný kolotočník - Telekia speciosa - vysoký jako dospělý člověk, se širokými a vonnými listy, ostatně tak jako celá rostlina vonící silně po mátě, a na vrcholku rozvětveného stonku září žluté květy, slunečnici podobná, ale menší.

Vedle kolotočníku kvete, poseta podlouhlými listy a živě modrými květy pod jejichž tíhou se často sklání její ohebný stonek, Hořec tolitovitý - Gentiana asclepiada, jež věští nadcházející podzim.

Naštěstí mnohé květiny kvetou až do října, zejména na krytých skalnatých terasách, kde dosud ještě zelená tráva zůstává ozdobena tisíci barevných kapek, kde u skalních stěn, stále ještě vyhřívaných sluncem bzučí vosy a čmeláci, poletují motýlci - stejně pestrobarevní jako ty květy - zatímco na hřebenech a v údolích už tráva uschla, podobná teď zlatě-rezavému lvímu kožichu.

Ale mezi vrcholy je tím, jenž si uchovává co nejdéle květinový věnec je ta nejvyšší z nich, hora Omu. Má zvláštní květenu, malou přilnulou ke skalám, voňavou, s vůní jejímuž původu vděčí jedné květině, jež roste pouze tam, na bílém štěrku: je to žlutý mák horský. Z bohaté růžice listů vyrůstá kytice malých pohárků o čtyřech okvětních lístcích citrónové barvy, někdy oranžové, jež vypadají jako kdyby byly nabity světlem. Pod slunečními paprsky je jejich vůně hořko-sladká, typická to vůně jižního úbočí hory Omu! Ostatně, tato trpasličí flóra těchto nejvyšších poloh šíří téměř bez výjimek kolem sebe hořkomandlovou vůni, jež je nejvýraznější u Eritrichium terglouense, příbuzné pomněnce. Tato květinka roste na okrajích strží, na polštářích malilinkých sametových lístků, šedavě zelených, pokrytých světle modrými hvězdičkami, tak nehmotnými, až se zdá, že jsou tvořeny pouze světlem, a jejich středy jsou jako ze zlata.

A když všechny tyto zázraky přírody zmizí, lesy nám stále ještě nabízejí pyšné kytice mohutné kapradiny, břečťanu a ostružinových keřů.

Z rumunského originálu Cartea Munţilor de Bucura Dumbravă (druhé revidované a doplněné vydání, vydavatelství Cartea Românească S.A., Bucureşti - 1924) přeložil v r. 2009 Ladislav Cetkovský. © Treking.cz a Ladislav Cetkovský.

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor


Další související články:

+ Cartea Muntilor - Kniha hor aneb rumunské Karpaty v roce 1924, I.
+ Zajímavé treky - Rumunsko a Ukrajina, Moldávie
Reklama
Reklama
Výběr článků
Hory Outdoorové vybavení na vícedenní treky aneb co si s sebou vzít na hory
Hory Špicberky - brána Arktidy; soutěžní článek č. 6, Treking s Tilakem 2009
Hory Sněžnice - typy, konstrukce a použití
Reklama
Populární treky
1. Slovenské hory Přechod hřebene Malé Fatry na sněžnicích
2. Slovenské hory Přechod hlavního hřebene Západních Tater - Roháčů, nejnáročnější hřebenovka Slovenska
3. České hory Dvoudenní přechod hřebene Krkonoš, hřebenovka nejvyšších českých hor
4. Divoký Balkán Což takhle hřebenovka přes Korab a Deshat?
5. Bulharské hory Divokou stopou Rodop (3), ke skalním mostům rodopského krasu
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Česká republika, hledej podle pohoří
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist