Region Slovácko, turistika a výlety

Deštivý výlet Slováckem

Měl jsem dnes nějaké vyřizování na Slovácku a po skončení povinností jsem se rozhodl prozkoumat trochu blíže tento pro mě zatím nepříliš známý region. Sedl jsem na vlak do Luhačovic, převlékl se do turistického a vyrazil do lesů.

Ještě cestou ovšem k mé pramalé radosti začalo sice drobně, ale zato vytrvale pršet. Lázeňským hostům to ovšem příliš nevadilo a dále se věnovali procházkám po kolonádách či posedávání v kavárnách, avšak já si v lese asi užiji mokra a bláta až nad hlavu.

O Luhačovicích toho jistě příliš psát nemusím, je to město daleko za hranicemi proslulé svými léčivými prameny a lázeňstvím. Vyvěrá zde 16 kyselek se známými názvy jako Vincentka, Ottovka, Aloiska apod. Luhačovické vody jsou považovány za jedny z nejvíce účinných v Evropě.

Dnešní trasa má být orientačně jednoduchá - hodlám totiž sledovat žlutou značku až do Zlína. Jenomže hned ještě v lázních, zatímco si fotím lázeňské domy a kolonádu mi značka zákeřně odbočí a já pokračuji slepě dál. Nezbývá mi než se vrátit, žlutá zatím překročila po mostě potok a míří do lesa. Na jeho okraji ještě potkávám pejskaře a po chvíli z opačné strany přicházející skupinku turistů s těžkými batohy na zádech. To jsou zároveň poslední lidé, které dnes v lesích potkám.

Stoupám nad Pražskou čtvrtí a před křižovatkou silnic pod Řetechovem si dopřávám bahenní lázeň, spíše ale ne příliš příjemnou, neboť jsem od bahna špinavý až za ušima. K tomu mě ještě zlobí děravé boty s vyšmajdanou podrážkou. Ráno jsem v rychlosti popadl v botníku nějaké starší boty do bláta, ale ty se cestou projevily jako dosti nevhodné. Klidnou silničkou se sporadickými výhledy do údolí přicházím do Řetechova a za novými domky na konci vesnice odbočuji do polí.

Řetechov

U obecního křížku v pastvinách se alespoň napiji. Je u něj cedule naučné stezky, dle které se odtud turista může pokochat krásným výhledem. To by ovšem nesmělo být takové počasí jako je dnes. Já totiž vidím tak na kilometr a při stoupání lesem na kopec Brda se dokonce vytváří mlha. Na vrcholku je kaplička, konec křížové cesty vedoucí od kostela na Malenisku.

Zprvu váhám, jestli zde už není poutní kostel. Bývá totiž zvykem kostely stavět na vrcholcích kopce. Zdejší barokní kostel Panny Marie Sněžné se ale nachází až na jeho úbočí. Kostelík je to docela malý a jen přes mříže je mi dopřáno nahlédnout dovnitř. Zdáli zaznívá jen křik místní mládeže, která někde na hřišti hraje fotbal.

Vedle kostela je přístřešek s venkovním oltářem pro pořádání větších bohoslužeb a též kaplička s posvátným pramenem. Svatá voda zde vytryskla roku 1711 na místě, které Bůh označil mlynářce Anně Vlaštovičkové z Dolního Mlýna. Teprve však roku 1765 nechal majitel panství hrabě Wolfgang Serényi postavit kostel z vděčnosti za své uzdravení.

Provodov a Klenčov

Nedaleko odtud po zelené značce je zřícenina hradu Starý Světlov. Je to prý jen nenápadná ruina, navíc dneska nemám času nazbyt a tak místo návštěvy hradu sbíhám z kopce. Dnešní výlet mi spíše vůbec připomíná branné cvičení. Střídavě tak běžím až do Provodova. Za dědinou cesta odbočí opět do polí. Z vrcholu Klenčov má být dle moji mapy daleký výhled, ale já kvůli počasí opět nevidím nic.

Přicházím na asfaltovou cestu, která spojuje domky na pasekách s civilizací. Poslední dobou zjišťuji, že už se dá všude dojet auty a tak už to není taková romantika jako dříve. I když romantika to je asi jen pro turisty, ale nikoliv pro místní, kteří mají do obchodu, k lékaři či na autobus několik kilometrů. Za osadou Za Díly stojí něco, co na první pohled připomíná krmelec, zvláště když vedle stojí balíky sena. Když jsem ale nakoukl dovnitř, zjistil jsem, že je to pěkný přístřešek vybudovaný péčí Lesů ČR.

Přírodní park Želechovické paseky

Zde začíná Přírodní park Želechovické paseky o rozloze 1 048 ha. Přírodní parky mají za úkol uchovávat krajinný ráz typický pro dané území. Ve zdejším parku je oním typickým rázem pasekářský způsob hospodaření, v němž dochází k harmonickému prolínání přírodních a civilizačních krajinných prvků.

V sedle Pindula na hlavní dopravní tepně ze Zlína do Uherského Brodu pociťuji už značnou únavu a bušení srdce a tak si musím naordinovat odpočinek v autobusové čekárně. Moje stará mapa mi ukazuje cestu zcela jinak, než je tomu ve skutečnosti. Musím tedy jít po té hlavní silnici, jen na chvíli vždy žlutá značka odbočí kousek bokem. Tak se dostanu až do Kudlova, místní části Zlína, před kterým vyrostlo golfové hřiště.

Cesta do Kudlova

Hned na kraji stojí autobus MHD, který by mě zavezl do centra, avšak odolávám a odbočuji na polní cestu. Je hrozně rozbahněná a tak nejsem moc nadšen. Po chvíli se otevírá výhled na Zlín a na Tlustou horu s vysílačem. Mlha se již rozestoupila, je vidět tak na pět kiláků.

Podél cesty roste několik třešní a višní a tak si jich páru natrhám na osvěžení. Kolem zahrádek pak vcházím do lesoparku, kde mě čeká asi nejvíce bláta z celé dnešní trasy. Zahlédnu u stezky i zvláštní strom, jehož kmen se v jisté výšce rozděluje a po chvíli opět spojuje, takže připomíná jakoby ucho od džbánu.

Konečně jsem na okraji Zlína a hned u prvních domů přichází odměna pro mé věrné boty, které mi způsobily na nohách několik puchýřů. Skončí totiž hned v první přistavené popelnici. Pak běžím kus přes město (obul jsem si jiné boty, co jsem nesl v batohu s sebou) a u nádraží marně hledám obchodní dům, který tu ještě nedávno, podle mých dojmů byl. No nic, občerstvení je nutné odložit až do Otrokovic. Unavený, ale spokojený a plný dojmů nastupuji do vlaku a hurá domů.