Lázně Luhačovice, minerální prameny a minerálky

Lázně Luhačovice, lázeňský unikát v lůně Vizovických vrchů (1)

Když se řekne jméno Luhačovice, každý si bezesporu vzpomene na minerální vodu Vincentku a těm z nás, kteří do předních lázní Moravy v minulosti zavítali, se vybaví i poklid lázeňského areálu zajišťovaný kolonádním řádem s lidmi, co korzují mezi prameny a posrkávají minerálku.

Jihovýchodní Moravu bychom si dnes bez Luhačovic prostě těžko dokázali představit. Bohatství staveb různých moderních architektonických stylů zde během posledních sto let vtisklo místu neopakovatelný ráz, který městečko s jabloní ve znaku přivedl až na práh zápisu do seznamu UNESCO.

Luhačovice nejsou jen místem léčby mnoha neduhů či prosté relaxace, ale i výrazným zpestřením našich toulek Vizovickými vrchy. Vždyť co je lepší po túře, než prohlídka zajímavého místa jako završení hodnotně strávených hodin na cestě, osvěžení minerálkou, svlažení těla v chladných přehradních vodách či útrob studeným nápojem ve stínu slunečníku zahradní restaurace?

Luhačovice nabízejí vše jmenované a tak nevidím důvodu, proč si je v dalších článcích nepřiblížit. Dnes probereme především přírodní bohatství lázní a s kelímkem v ruce obejdeme nejznámější minerální prameny. Nejprve však povězme, s jakými nemocemi lidé do lázní přijíždějí a naznačme pouť, kterou malé místo s prameny urazilo staletími až do dnešní moderní podoby.

Lázně Luhačovice se představují

Lázně vznikaly povětšinou přímo v místě přírodních léčebných zdrojů a nejinak tomu bylo v případě Luhačovic. Místní vody se užívají přinejmenším páté století ke koupelím, pitným kůrám a inhalacím (včetně kloktání a průplachů nosu). Luhačovická zařízení jsou orientována na léčbu nemocí dýchacího ústrojí (astma, alergie, chronická bronchitida, poruchy hlasivek, pooperační léčba), jejich možností využívají také lidé s poruchami zažívacího ústrojí (žaludeční vředy, poruchy trávení, nechutenství, pooperační stavy), cukrovkou, obezitou a poruchami oběhového ústrojí. Léčí se zde též nemoci pohybového aparátu, neplodnost a přichází sem i nemocní po komplexní léčbě onkologických onemocnění.

Léčebný lázeňský program využívá krom vod také další postupy rehabilitace: léčebnou tělesnou výchovu (LTV), pohyb v přírodě, dietu, podporu léků a v neposlední řadě psychické zotavení vlivem příjemného prostředí pobytu. Tomuto bezesporu dopomáhá mírně teplé klima (průměrná roční teplota je 10,7 °C) povětšinu roku sluncem prozářených lázní.

Loni navštívilo Luhačovice 30 tisíc lidí. Letos se předpokládá, že hostů přijede o čtvrtinu až třetinu méně kvůli novému výdobytku tohoto roku – regulačním poplatkům. Velmi významné procento z klientů lázní tvoří děti (zvláště alergici, astmatici) a tato restrikce se dotkne především jich. Tento temný stav věcí nezbývá než nekomentovat dále a pustit se do vyprávění o počátcích a postupném rozvoji luhačovického lázeňství.

Luhačovice od počátku dodnes

Lidé se v povodí Horní Olšavy usazovali nepochybně odedávna. Důkazem byl nález 30 000 let starých zvířecích kostí, parohů, dutého kmene a stop po ohništi učiněný v letech 1938-1939 v hloubce 9 m při úpravě pramene Elektra. Daleko mladší jsou mohyly u vrchu Obora v těsném severním sousedství Luhačovic, kde bylo nalezeno přes 60 staroslovanských hrobů. V písemných pramenech Luhačovice najdeme až roku 1412, kdy se tu připomíná tvrz s osadou. Po dalších 105 let patřila s širokým dalekým okolím k panství hradu Světlova.

Roku 1590 Luhačovice připadly rodině Bartodějských z Bartoděj. Ti o majetek přišli po bitvě na Bílé hoře, neboť stáli na straně poražených. Osada spadla do klína mocným Lichtenštejnům, kteří ji záhy roku 1629 prodali šlechticům uherského původu - Serényiům, jimž také zůstala až do roku 1945.

Serényiové sídlili od konce 17. století na rodovém zámku v Lomnici u Tišnova, kteréžto panství muselo často chudé Luhačovice dotovat. Památkou na hrabata je i zámek, stavitelem jednoduchého jednopatrového barokního sídla na půdorysu obráceného E s kaplí z let 1730 až 1738 byl Wolfgang Serényi.

Z hraběcího rodu Serényiů jmenujme dále jen tři jména zásadní pro lázně: Gabriela, Vincenta a Jana. První písemná zmínka o léčivém účinku luhačovických vod pochází z roku 1669 (J. F. Hertodt z Todtenfeldu). Již tehdy byli známy nemoci léčené místními minerálkami a také režim pitných kůr. Gabriel Serényi nechal na konci 17. století upravit dva prameny na dnešním Lázeňském náměstí (Amandtku a Vincentku). O 108 let později byl zveřejněn první odborný rozbor zdejších vod (H. J. von Cranz) a hned poté se rojí další příznivé posudky zdejších vod.

V následném období se začíná pozvolna s budováním lázeňských zařízení. Od roku 1780 se vyváží Vincentka, na svém stole ji měl po ruce i rakouský císař. Roku 1790 za Vincenta Seréniho vyrostly první dřevěné koupelny, hrabě si v lázních postavil vlastní panský dům. V první polovině 19. století lázně dále pozvedl vysoce postavený hrabě Jan Serényi (právě Jan zřejmě pojmenoval prameny po členech svého rodu). Roku 1888 byla dokončena Vlárská dráha, která zvýšila dostupnost lázní. Ty však počaly být zastaralé, jejich majitelé neměli prostředky pro renovace.

V roce 1902 chátrající staré lázeňské objekty a pozemky odkoupila Akciová společnost Lázní Luhačovických v jejímž čele stál brněnský lékař balneolog dr. František Veselý, v letech 1902 až 1907 ředitel lázní. Není bez zajímavosti, že se svou snahou o budování moderních lázní prudce narazil na odpor ostatních členů rady, jež prý zajímal co nejrychlejší zisk.

MUDr. Veselý proto v roce 1909 Luhačovice opustil. V průběhu dvacátého století pak lázně dospěly dnešního věhlasu a vzhledu postupnou propagací i výstavbou, na níž se podílela celá plejáda slavných architektů v čele s Dušanem Samo Jurkovičem. Na krátkou virtuální prohlídku současných Luhačovic si můžete odskočit zde: www.virtualtravel.cz.

Prameny

V Luhačovicích a kraji kolem země vydává své bohatství v podobě mnoha pramenů. Sůl bývala dříve velmi cenná a slanou vodu proto zřejmě lidé považovali za zvláštní bohatství. V hoře Obětové nad dnešní přehradou podle pověstí stály solné sloupy, o hoře Kamenné nad lázeňským náměstím se říkávalo, že stojí na solných sloupech a skrývá poklady, k nimž mají klíče černokněžníci. Místní vychytralí lenošní pasáčci nechávali ovce pít slanou vodu, vzdutý dobytek pak vypadal jak po vydatné pastvě.

Podívejme se však pod zem v Luhačovicích očima vědy. Geologické podloží širokého okolí tvoří flyše (račanská jednotka magurského flyše), tedy střídající se vrstvy pískovců, slepenců a jílovců. Ty jsou značně neprostupné pro vodu, díky čemuž došlo v hloubce k uchování zbytkové vody třetihorního moře. Tektonické poruchy v neprostupných horninách (nezdenický zlom v širším okolí Luhačovic) umožňují výstup vod k povrchu.

Při své cestě podzemím vzhůru puklinami v pískovcích se sytí oxidem uhličitým, ředí vsáknutými vodami a reakcemi s okolními horninami se dále mění jejich složení. Přítomnost metanu a plynných živic v podzemí umožňuje růst desulfurikačních baktérií, které rozkládají pyrit v horninách za vzniku sirovodíku. Tento plyn se následně rozpouští ve vodě (sirné prameny). Různé cesty výstupu tak vedou k rozličnému složení zdejších kyselek.

Dnes se v Luhačovicích využívá sedmnácti hydrogenuhličitano - chlorido - sodných kyselek a jeden sirný pramen. Každou hodinu zde vyvěrá 15 tisíc litrů vody. Luhačovické prameny jsou ceněné jak pro vysoký obsah minerálních látek, tak i pro obsah vysokého procenta látek v plynném skupenství. Vody mnoha z nich jsou veřejnosti málo známé, většina slouží mimo populární pitnou kůru pro speciální potřeby (inhalace, koupele, obklady). Proto si největší zajímavosti pramenů uvedeme níže shrnuty v tabulce "NEJ luhačovických pramenů!

Luhačovice, turistická mapa

"NEJ" luhačovických pramenů

Podstatné z historie a změn v pojmenování pramenů je uvedeno v tabulce na konci článku, v dalším textu se proto budeme zabývat pouze vlastnostmi a polohou čtyř nejznámějších zdrojů luhačovických minerálních vod: Vincentkou, Aloiskou, Ottovkou a Pramenem dr. Šťastného.

Vincentka

Kdysi také Hlavní pramen, lidově Slanica, "zdraví z hlubin přírody" je bezesporu nejznámějším pramenem Luhačovic. Používá se k pitným léčbám a inhalacím. Vydatnost pramene se pohybuje mezi 10 až 12 l/min. Vincentka vyvěrá na severním úpatí Velké Kamenné (384 m), je svedena do vlastní haly u velké kolonády na Lázeňském náměstí. Vstup reguluje otevírací doba (Po až Pá 6.30 - 11.00, 13.30 - 17.30; So a Ne 6.30 - 17.30) Funkcionalistická stavba připomíná velebný chrám zaslouženě zasvěcený královně našich minerálek. Kašna byla za naší návštěvy suchá, ale žádný poplach není na místě.

Čirou, bezbarvou, slanou a perlivou vodu bez zápachu si totiž můžeme načepovat hned ve dvou variantách – ohřátou a studenou z kohoutků u výdejního pultu do kelímku, který zde za 2 kč prodávají. Obé jsme s mou hodnou ženou koštovali v množství větším než velkém. Kanystry však ponechme doma. Kolonádní řád totiž praví, že: "…v lázeňském území není dovoleno čerpání minerální vody v hale Vincentka a její odnášení…"

Vincentku pijí zdarma z kelímků a stylových pohárků jen přímo u kolonády lázeňští návštěvníci, po republice se minerálka distribuuje za nemalý peníz zbavena železa v lahvích o objemu 0,7 l (v neuvěřitelném cenovém rozpětí od asi 20 kč do 34 kč; stav jaro 2008). Musím říci, že se mi velmi líbí bledě modrobílé logo Vincentky a design přebalů zajímavých výrobků na její bázi (pastilky, sirup, spreje, koncentrát pro koupel, kosmetika), jejichž velkým fanouškem a uživatelem je i má hodná žena.

Pokud chceme být při charakterizaci Vincentky úplně přesní, nezbývá než citovat z odborného hodnocení vody. Jedná se "o přírodní, velmi silně mineralizovanou jodovou kyselku hydrogenuhličitan – chlorido – sodného typu se zvýšeným obsahem fluoridů, barya a kyseliny borité, studená, hypotonická." Laboratorní analýza Vincentky spolu s poznatky moderní fyziologie a patofyziologie člověka dospěla k zajímavým závěrům s praktickým výstupem, kterým je zjednodušeně následné.

Osmotický tlak minerálky 634,7 kPa je podobný jako stejný parametr tekutin vnitřního prostředí našich tkání, proto je tak dobře snášena při pití i inhalaci. Chloridové aniony v ní obsažené ztekucují hlen, čímž mimo jiné usnadňují vykašlávání (inhalační kůry). Při pití pak minerálka nahrazuje ztráty iontů pocením po námaze, nemoci.

Významnou informací je, že pomáhá upravit vnitřní prostředí po divokém etanolovém dýchánku (podobně funguje i oblíbený sáček jménem "Samaritán"). S tímto koresponduje i rčení ze stěny původního zděného pavilonu Vincentky z roku 1789: "Nemocnému k útěše, zdravému k potěše". Fluor z Vincentky pomáhá chránit před zubním kazem, jeden lok spolehlivě dodá potřebný denní přísun jódu.

Vápenaté kationy vstřebané z minerálky zase zvyšují uvolnění inzulinu ze slinivky, což docení lidé trpící cukrovkou (II. typu), krom toho prý vápník z minerálky přímo vstupuje do imunitních reakcí na sliznicích, s nimiž přijde Vincentka do styku. Vyjádřeno ve zkratce a dvěma slovy – učiněná "živá voda".

Pro zájemce připojuji tabulku s částí složení hlavního pokladu luhačovického podzemí Vincentky

Za Aloiskou, Ottovkou a Pramenem dr. Šťastného

Za Aloiskou (dříve také Lesní pramen či Pramen v hoře) musíme vyrazit o něco dále a výše. Od rozcestníku Luhačovice – pošta je třeba vystoupat po červené TZ přes lesopark nad Bílou čtvrtí do kopce na jihozápadní úpatí Velké Kamenné. Malý prosklený pavilon s výdejním pultíkem má podobně jako v případě Vincentky svou otevírací dobu (tuším, že mezi šestou a devátou ráno a třetí až šestou odpoledne).

Pramen o vydatnosti 3 l/min má zvýšen obsah jódu, železa, kyseliny borité a některých stopových prvků. Používá se stejně jako Vincentka k pití i inhalacím, přičemž její indikaci tvoří převážně onemocnění trávícího traktu. Volně přístupnou Ottovku hledejme na úpatí Malé Kamenné na pravém břehu Horní Olšavy nad tenisovými kurty. Minerální vodu pramene o stejné vydatnosti jako Aloiska (3 l/min) můžeme čepovat do kalíšků z kašny i odebírat rovnou do kanystru z vyústění v otevřeném zděném altánu.

Ve složení Ottovky byl nalezen zvýšený obsah jódu, železa, kyseliny borité i některých stopových prvků. Taktéž volně přístupný Pramen dr. Štastného (dříve Gejzír) vyvěrá z kašny o něco níže na protějším břehu Horní Olšavy na úpatí Velké Kamenné. Po velkém vypětí zkrocený pramen (viz v tabulkách výše a níže) je regulován na vydatnost 5 l/min a má zvýšený obsah kyseliny metaborité, fluoru, jódu, lithia a barya. Ottovky i Pramene dr.Šťastného se využívá k pitným kůrám.

Uchování, pitné kůry luhačovických minerálek a jejich míchání s alkoholem

Pozor. Pokud si načepujeme některou z luhačovických minerálek do přinesených nádob, je dobré myslet na to, že se časem mění jejich chemické složení a rovněž může dojít ke kontaminaci uskladněných vod bakteriemi či sinicemi, čímž se stávají závadné pro naše zdraví. Kontaminaci je možné aspoň zčásti zabránit použitím čistých nádob a doplněním až po okraj.

Také s pitím minerálek se to nesmí přehánět. Například pitná kůra u Vincentky představuje její popíjení dvakrát denně po třech deci ráno a večer před jídlem a celkem necelé tří týdny. I při dlouhodobé konzumaci zdravým člověkem představují obsažené soli především nepřiměřenou zátěž pro ledviny, k pití Vincentky by měli s opatrností přistupovat lidé s nemocemi ledvin a otoky dolních končetin, zcela nevhodná je v případě selhávání ledvin.

Bylo tedy poměrně nerozumné, když jsme s mou hodnou ženou nadšeně pili v Luhačovicích tolik minerálky, kolik tělo uneslo. Ještě méně rozumné pak jistě bylo, když jsme před osmi lety konzumovali v jedno krásné podzimní odpoledne s mými skvělými přáteli Jakubem a Martinou ohřívanou Vincentku ředěnou v poměru 1:1 s Bylinnou hořkou Lopeník, jež nám chutnala především kvůli svému překrásnému názvu.

U Ottovky jsme tenkrát navíc potkali mladíka z Bílých Karpat, co ředil minerálku v kalíšku v poměru 1:2 se slivovicím vlastní produkce. Dali jsme se do řeči, butélka neznámého člověka se vyprázdnila a přátelství s Pepou z Javorníku nad Veličkou bylo na světě.

Ale jak už to tak bývá, naše nadšení pro ředění lihovin luhačovickými vodami, o kterém jsme se domnívali, kdoví jak není objevné, nebylo zdaleka originální. Vincentka se používá k výrobě nejen míchaných nápojů zkušenými barmany, ale dokonce pro míšení zálivek na zeleninové saláty (!). Jakýsi živočišný šejkr, jak zmíněno výše, pak představuje člověk, co se rozhodl napravit dietní chyby předešlé noci popíjením Vincentky.

Malé lahvičky o objemu 3 dcl s modrou etiketou a obsahem luhačovického tekutého zlata jsem zahlédl dokonce v chladničce i na naprosto nečekaném místě nedaleko klubu Fléda v brněnské hospodě jménem Prádelna na ulici Skřivanova 1, kde můžete při čekání na to, než se Vám vyperou špinavé svršky, lokat doušky luhačovické "Slanice", pokud pohrdnete pivem ze Svijan (Máz a Kvasničák) nebo výbornou kávou.

Historie luhačovických pramenů

Abych vás, milí čtenáři, nevyděsil na počátku článku, rozhodl jsem se až na samotný závěr také uvést podrobnější chronologický přehled většiny objevů, přejmenování, úprav a zájmu o luhačovické vody. Tabulka se dá tedy lehce vynechat. Zbylé zájemce pak vyzývám, aby bez meškání vyšplhali po pomyslném zaprášeném žebříku historie ze 17. století až do současnosti:

Další informace a literatura:

• Luhačovice: www.luhacovice.com, www.luhacovice.cz, www.lazneluhacovice.cz, www.virtualtravel.cz
• www.vincentka.cz, www.vincentka.cz, www.webdrinks.cz, www.informacezbrna.cz
• Autor kašny Pramene sv. Josefa: www.marektrizuljak.cz
• http://laundrycaffebar.wordpress.com

Burachovič, S. – Wieser, S. (2001): Encyklopedie lázní a léčivých pramenů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Nakl. LIBRI. Praha.

• Cmíral P., Krůžela J., Titz P. (2003): Luhačovice - lázně z nejkrásnějších, Lika Klub, 222 str.
• Květ, G. – Kačura, R. (1976): Minerální vody Jihomoravského kraje. ÚÚG. Praha.
• Šuleř O. (1990): "Nic nalhaného, máloco pravda", Albatros, Praha