Romsdalen, Jotunheimen - střední Norsko

Pohoří Romsdal, které se rozkládá na západním pobřeží středního Norska není moc vlídné k turistům. Je to především ráj pro horolezce, ale i tak se tady dá najít několik zajímavých cest, kde lano nepotřebujete. Je tu několik míst, které, když už sem zavítáte, byste neměli vynechat, i když koncentrace Japonců je zde několikanásobně vyšší než v krajích od Trondheimu na sever.

Nemám nic proti Japoncům, jsou to většinou milí a usměvaví lidé, ale je to také ukazatel "profláknutosti" této oblasti, která je rájem cestovek celého světa. Je jen potřeba se na to psychicky připravit, nic víc. Do pohoří se nejrychleji dostaneme odbočením z E6 ve městě Dombås na E136 a ta nás dovede do Åndalsnes, malebného městečka na břehu Romsdalsfjordu.

Právě v údolí Raumy, kousek před cílem, se nám naskýtá první pohled (úplně zdola) na asi největší pojem - Trolltindam (Stěna Trollů), 1 700 m vertikály, nejvyšší souvislé kolmé stěny v severní Evropě a cíli mnoha horolezců (1 797 m). Se Stěnou Trollů se však setkáme ještě dvakrát.

V Åndalnes končí i železnice, která je odvážně postavená ve stejném údolí se silnicí a stojí za prohlídku nádražíčko s historickými vagóny. Jak jsme se dočetli, pořádají se tady občas i parní nostalgické jízdy. Mimochodem železnice překonává přes 800 m převýšení, respektive přenížení z hor k moři. Ale Romsdal, to je svět vertikál a to je tady normální.

Vztyčený symbol pohoří

Chceme vidět zblízka vztyčený symbol pohoří, skalní suk Romsdalhornet (1 550 m), takže 5 km po silnici 64 směr Isfjorden, odbočit na Moen a po místní mýtné silnici vyjet až k jezeru pod Romsdalhornem, kde se dá přepychově tábořit, s pitnou vodou i s vodou na koupání. Na Romsdalhorn je čtyřkové lezení, ale dá se dojít až k jeho patě po úzkém hřebeni nad údolím Raumy. Nesmíte mít závratě, pohled do hlubiny pod vámi (cca 1 000 m) je omračující.

Trollvegen

A také vidíte v celé nádheře Stěnu Trollů z trochu jiného úhlu - tak nějak zprostředka, řekl bych. Ale zpět stejnou cestou až do Bronnstetty, kde odbočíme doprava k dalšímu, tentokrát technickému divu - Trollvegen (Cesta Trollů). Klobouk dolů před umem norských inženýrů a stavitelů, silnice (je otevřená pouze v letním období) se v závěru zakusuje serpentinami do téměř kolmé stěny údolí ledovcového původu a dokonce se v horní části projíždí vodopádem.

Nahoře v sedle vládne čilý turistický ruch - stánky, suvenýry, občerstvovny. Slíbil jsem ještě jednou stěnu Trollů že? Asi tak tři hodinky po dobře znatelné stezce s tohoto sedla se dostáváme tentokrát na horní hranu Stěny Trollů. Pohled do údolí Raumy, 1 700 m kolmo dolů je jen pro silné povahy. Loučíme se naposledy s Romsdalhornem, návrat je stejnou cestou. Naše další cesta vede opět dolů k fjordu, tentokrát k Norddalsfjorden, kde je nutné absolvovat krátký trajekt Linge - Eidsdalen. Jinudy se totiž nedá, i když jinak jsme se snažili trajektům spíše vyhýbat.

Geirangerfjord a Dalsnibba

Následuje další krásný úsek, stoupání pod Eidshornet (1 629 m) a pak prudké klesání po Ørnevegen (Cesta orlů) ke Geirangerfjordu. V Geirangeru je možné si zakoupit jízdenku výletní lodí, která nás doveze k místní atrakci vodopádu De Syv Systre (Sedm sester). Je to vlastně sedm ramen jednoho vodopádu, který padá přímo do vod fjordu. Říká se, že Geirangerfjord je jeden z nejkrásnějších norských fjordů, okolní vrcholy horského masívu Breheimen dosahují výšek až 1 800 m, takže pohled z lodi je působivý.

To už se pomalu blížíme k Domovu obrů - Jotunheimen, takže znovu z 0 m stoupáme nesčetnými serpentinami na Djupvasshyttu, odkud si po mýtné silničce uděláme "odskok" na vyhlídkovou horu Dalsnibba (1 500 m). Poslední pohled do hlubin Geirangerfjordu, zajímavé setkání s výpravou Litevců (hudební nástroje a tanec na parkovišti) a už sjíždíme do údolí Otty směrem na Lom.

Galdhøpiggen

Obrovské peřeje u Pollfossu mi připomněly švédský Storforsen. V Lomu se rozhodujeme co dál. Všichni chtějí samozřejmě na Galdhøpiggen (2 469 m), ale ti vyměklejší, už chtějí nějakou pohodovku. My horáci si ale chceme udělat přechod - trek, tak se necháme vyvézt na Juvvasshyttu (1 841 m) a domlouváme vyzvednutí na Gjendeheimu za čtyři dny.

Cesta přes ledovec Stygebrean je vcelku pohodlná a hlavně šíleně vydupaná. Na nejvyšší hoře přeci musí být každý (i usměvaví Japonci), převýšení necelých 600 m není velké a tak tu kvete těžká komerce. Můžete tu vidět, jak místní Gajd sváže tři padesátky lana a do nich si nacvaká 40 klientů a hurá na vrchol!? A takoví tam šli tři!

Ze střechy Norska nás čeká nekonečný sestup k horskému hotelu Spiterstulen (1 104 m), ležícím v závěru údolí Visdalen, jenž odděluje nejvyšší masívy pohoří, Galdhøpiggen a Glittertinden (2 465 m).

Zajímavá je debata o tom, která z nich je vyšší, protože, když je dobrá zima, zůstane na Glittertindu pětimetrová sněhová čepice. V některých mapách se dokonce uvádí výška 2 470 m, ale je to blbost, počítá se přeci skála a ne zmrzlá voda. Na loukách u hotelu se dá postavit stan, což činíme.

Urdadalen

Druhý den pokračujeme do údolí Urdadalen proti toku bystřiny Urdadalsbekken, kolem několika pěkných jezer Urdadalstjønne (1 540 m) do sedla Urdadalsbandet (1 663 m), nejvyššího bodu dnešního úseku, odkud už klesáme kolem tří jezer Urdadalstjønnen (1 618 m), vodopádů Hellerfossen, podél říčky Stor?e do Gjendebu. Mimochodem v sedle jsme se setkali s asi padesátihlavým stádem sobů.

Jezera Gjende a Bessvatnet

Jezero Gjende je druhým našim hlavním cílem. Je to taková 20 km dlouhá nudle s nádherně zelenomodrou vodou. Třetí den nás čeká nejprve cesta po břehu jezera a pak docela krkolomný výstup (místy jištěno) jeho strmými svahy na náhorní plošinu Memurutunga (kolem 1 500 m).

Po ní, kolem několika dalších jezer přijdeme na skalní ostroh a prudkým sestupem se dostaneme do Memurubu. To je opět bývalá hospodářská usedlost, proměněná na hostinec, camp a chatky k ubytování. Obě "bu" jsou přístupné pouze lodí nebo pěšky, sjízdné cesty sem nevedou.

Přítok Muru, poměrně vodnaté ledovcové řeky, vytváří svou mléčnou barvou zajímavé motivy v zelenomodrých vodách jezera. Je poledne a tak se rozhodujeme že ještě popojdeme. Z Memurubu se dá jít buď podél jezera a nebo vrchem. Jdeme vrchem, protože přeci chci vidět na vlastní oči to, co znám zatím jen z fotek a sice jezero Bessvatnet (1 373 m) s tmavou, až skoro černou vodou, oddělené úzkou skalní šíjí od jezera Gjende (984 m). Skalní šíje má fakt asi jen 15 metrů šířku a výškový rozdíl si spočítáte sami. Je to další z norských unikátů.

Pak nás čeká pěkný úsek ostrým hřebenem Besseggen na náhorní planinu do výše 1 700 m. Její přechod je ale nudný, samé kamení, ani kousek zeleně, jako na Měsíci. Nad Gjendeheimem stavíme stan a nocujeme. Máme den náskok. Druhý den si čekání na povoz krátíme procházkou kolem jezera Nedre Leirugen, v těsném sousedství Gjende, kde je úplně liduprázdno a jezero je ptačí rezervací.

Tím naše severská sága končí a příště snad o jiné zemi a jiných horách.