Přes Boží horu a Venušiny misky do Vidnavy

V  posledních letech jsem krajinu Rychlebských hor a Žulovské pahorkatiny prochodil doslova křížem krážem. Jen Boží hora (525 m) zvedající se nad obcí Žulová mým krokům unikala. A to jsem kolem projížděl téměř pokaždé, když jsem do těchto končin mířil. Teprve v samotném závěru právě skončeného roku se mi podařilo tuto mezeru zaplnit.

Silvestr jsme již podruhé trávili v podhůří Rychlebských hor pod zámkem Jánský vrch v Javorníku. A protože bylo, na rozdíl od zbytku republiky, v těchto končinách i na Silvestra poměrně pěkné počasí, bylo by hříchem sedět celý den v hospodě. Vymýšlíme tedy, co s načatým dnem a kamarád Medvěd přichází s nápadem, co takhle podívat se na Boží horu. To skutečně vítám. Ne proto, že bych byl věřící, ale proto, že jsem na zmíněném návrší ještě nikdy nebyl. Zhruba 13 kilometrová túra je pro poslední den v roce jako dělaná.

Boží hora

Z centra obce Žulová vyrážíme po modré turistické značce směr Boží hora. Po červené turistické značce by se naopak dalo dojít na vrch Hradisko (425 m) a zbytku strážního hrádku Kaltenštejn, o kterém jsme psali v článku v Trekingu 5/2007.

Kolem železničního nádraží, přes říčku Vidnávka a podchodem pod železniční tratí se konečně dostáváme na tu správnou cestu, která začíná stoupat pěkně zostra. V četných serpentinách se chodník postupně vlní lesem na velkou paseku s turistickým přístřeškem, ze které se otevírají pěkné pohledy k západu na Rychlebské hory. Ty právě nesměle osvětluje prosincové slunce.

Kolem skalek s pěknou soškou Panny Marie se konečně dostáváme na rozcestí a samotný vrchol Boží hory (525 m), na kterém stojí pěkný kamenný kostel. Začíná prosvítat Slunce a výhledy jsou i odsud pěkné. Laviček na odpočívadle však příliš nevyužijeme, protože fouká poměrně studený vítr.

Kostel byl postaven v roce 1880 na místě původního dřevěného kostela z roku 1713, jenž byl v roce 1784 uzavřen z nařízení císaře Josefa II. K poutnímu kostelu se konávají poutě 5. července na svátek Cyrila a Metoděje a 12. září na svátek Panny Marie. V roce 1905 byla v blízkosti kostela postavena Jiřího chata, která však byla v 50. letech minulého století zbourána.

Borový vrch

Z vrcholu Boží hory pokračujeme po široké lesní cestě kolem starého lomu na louky, kde je pěkné posezení s upraveným ohništěm. Asi bude v letních měsíci hojně využíváno domorodci. Modrá značka nás přivádí pod Borový vrch (487 m) na hranici národní přírodní památky Borový. Ta byla vyhlášena v roce 1987 v katastrálním území obce Žulová na rozloze 36,84 ha. Vertikální rozpětí chráněného území činí 137 metrů v rozmezí 350 – 487 m. Borový vrch je takzvanou ostrovní horou, která v době pevninského zalednění Žulovské pahorkatiny v posledním glaciálu čněla nad okolní ledovec jako nunatak.

Na svazích Borového vrchu je řada skalních útvarů typických pro zvětrávání žuly. Například tzv. tafoni, skalní výklenky, voštiny nebo mísy. Ta největší má v průměru asi jeden metr a hloubku okolo 80 centimetrů. Alespoň tolik uvádí informační tabule u turistického chodníku.

Ty největší skalní mísy nás však dnes teprve čekají – Venušiny misky na vrcholu Smolného vrchu (404 m). O zachovalosti bukových porostů pokrývajících úbočí Borového vrchu svědčí výskyt řady chráněných rostlin a živočichů. Dále se dostáváme na pěkné louky s částečnými výhledy, krajinově opravdu milá část naší dnešní trasy.

Venušiny misky

Další cesta je však poměrně fádní. Kolem nějaké farmy se dostáváme na širokou lesní cestu s řadou odboček. Po pravé ruce je skrz pěkně tvarované borovice vidět skoro vypuštěný Velký rybník. Cesta nás přivádí k dalšímu z rybníku na Plavném potoce. Jeho hladina je sice pokryta ledem, ale ke klouzačce nás to nezlákalo, protože je poměrně teplo. Slunce se sice již skrylo za závoj mraků, ale přesto bude led měkký.

Modrá značka tady končí, my budeme pokračovat vlevo na další z cest po zelené turistické značce, která nás přivede až na rozcestí pod Smolným (vpravo pokračuje zelená značka do obce Černá Voda). Z něj se vydáme po významové odbočce k vrcholu Smolného vrchu (404 m), další ostrovní hory. Tady se v lehkém přítmí světlého borového lesa schovávají nádherná skaliska a Venušiny misky různých velikostí. Blíže jsme o Venušiných miskách psali v Trekingu č. 5/2007. Krajinově velice nádherná část dnešní túry, Venušiny misky stojí za návštěvu v každém ročním období.

Vracíme se z vrcholu nazpátek na rozcestí pod Smolným a po modré turistické značce přicházíme na rozcestí Chata Hábina (260 m) s dětským táborem. Odsud pokračujeme po zpevněné cestě do Obce Velká Kraš a přes obec Malá Kraš až do městečka Vidnava na náměstí s pěkně opravenými domy. Dokonce je otevřena příjemná restaurace s opravdu rychlou obsluhou, kde si dáváme zasloužený oběd a pivo a čekáme na příjezd našeho autobusu.