Přechod Kremnických vrchů, hřebenovka slovenského pohoří

Fatransko-turčanský Karpattrek (4): Přechod Kremnických vrchů

Se svítáním ryk jelenů začal utichat, a při východu Slunce byl již všude kolem klid. Noc byla hodně chladná, ale v seníku a ve spacáku bylo příjemně. Také se mně z něj vůbec nechce. Nespěchám, mám dnes před sebou jen necelých dvacet kilometrů, plánuji nocovat na turistické útulně Cabanka.

Když je sluníčko již dostatečně vysoko, vylézám ze spacáku a pod blízkou borovicí jej nechávám trochu proschnout. Připravuji snídani v trávě, slunečné počasí a okolní pohoda k tomu doslova vybízejí. Po snídani dobaluji bágl a vyrážím vstříc obci Kunešov, která dala pojmenování geomorfologickému podcelku Kunešovská hornatina, kterou od včerejšího odpoledne procházím.

Po loukách a remízky mířím k východu k obci Kunešov. Trasa není nijak valně značená, ale ztratit se nedá. Ono v tomto terénu je problémem, na co turistickou značku namalovat. Dostávám se do plochého sedýlka k velké lípě, bod kterou se schovává čerstvě zabetonovaný kříž. Ještě jej přidržují pomocné laťky. Také je tady turistický rozcestník s výmluvným nápisem "Pokračujte cez pole k môstiku, približně 1 km". Pohledem přejíždím hřeben Kremnických vrchů, ze kterého jako raketa trčí stavba TV vysílače na Skalce.

Čtěte také: Přechod pohoří Žiar a Kremnické vrchy, Fatransko-turčanský Karpattrek (3)

Jdu tedy přes pole k můstku, u kterého mě vítá další turistický rozcestník se směrovou tabulkou "Pokračujte cez pole ku krížu, približně 1 km". Cesta je ale docela jasná, ku kříži vedou tři zatlučené a žlutě natřené značkařské kůly. Již jsem ale těsně u obce Kunešov, která byla založena v roce 1342 pod názvem "villa sancti Michaelis". Kunešov patřil do enklávy německého osídlení na středním Slovensku, třeba jako ve druhé části Karpattreku zmíněná osada Hadviga.

Kunešov

Dnes vás při vstupu do obce (pro mne při výstupu) vítá dvojjazyčný název obce Kunešov / Kuneschau. Část německého obyvatelstva totiž za druhé světové války založila odbojovou skupinu, která významnou měrou pomáhala partyzánům. Proto nebyli z Kunešova po válce (na základě Benešových dekretů) odsunuti (deportováni) všichni Němci, kterýžto osud potkal řadu jiných obcí.

Při vstupu do Kunešova mě vítají ruiny s nárožími z pískovcových kvádrů. Těžko říci, zda-li jde o zbytek nějakého starého kostela, strážní věže či podobného fortifikačního objektu. Internet je skoupý na slovo, podobnou fotku jsem také nenašel. Stránek o Kunešově jsou desítky, ale ty "nové" vykradly obsah jedné stránky přinášející originální obsah. Nevím, proč pan gúgl ještě takovéto obsahové farmy, které zaplevelují web a pouze vykrádají obsah jiných nepřinášejíc vůbec nic nového, vůbec indexuje. Něco hledat a hlavně něco najít, je na gúglu čím dál tím větší problém…

V Kunešově odskakuji do místní sámošky a po dvou bezpivních dnech si konečně kupuji pivo. Sice v plechu, přesto bodne. Také dokupuji chleba a další proviant. Nad Kunešovem, pod lípami u pěkné kapličky pak ještě jednou posnídám. Chleba s pivkem, zajímavá kombinace. Vyřizuji také pár SMS a telefonátů. Rychle, protože dobráci operátoři se mi stále zdají být příliš drazí. Mít minutu hovoru za cenu jako Rakušan, pak si klidně pustím hubu na špacír…

Přes Kremnické Bane na střed Evropy

Po pěkné cestě lemované četnými stromy pokračuji ke Kremnickým Baním. Provoz je téměř nulový, jen do protivky jedou asi tři auta. Stopovat nemíním, chci si celou trasu Karpattreku odšlapat poctivě. Navíc mě dnes čas nehoní.

V Kremnických Baních (780 m) ale provoz zhoustl. Přecházím totiž frekventovanou silnici č. 65, která spojuje Turčianské Teplice a město Kremnica. Po silnici jdu ale jen chvíli a již odbočuji na silničku, která vede ke kostelíku na středu Evropy a dále do střediska Krahule. Vyfotím si i železnici, nad kterou procházím a již se jímám ukusovat další výškové metry dnešní etapy. Kremnickým Baním, které byly původně německou hornickou osadou prvně zmiňovanou již v roce 1361, jen zamávám, oběd totiž plánuji až na Skalce, významném lyžařském a turistickém středisku této oblasti.

Již je vidět bílou stavbu Svätojanského kostela, u kterého se nachází pěkně označený geografický střed Evropy. Nutno ale podotknout, že jde o jeden ze středů Evropy, neboť podobných "středů" Evropy máme po Evropě více. Přetahují se o něj nejen Češi s Bavoráky, ale i Ukrajinci, Estonci a dokonce i Maďaři. Čert se v tom vyznej, kde udělali "soudruzi" chybu a kdo má vlastně pravdu a skutečný evropský střed. Buď jak buď, zastávka na slovenském středu Evropy být musí, byť jsem tady byl již snad 10×.

Skalka? Obrovské zklamání…

Po zastávce na středu Evropy zamávám tomuto pěknému místu i hradbě Štiavnických vrchů, které se ztrácejí v silném oparu na jihu a po asfaltce a pěkně zostra si to šinu vzhůru. Po levici je vidět zalesněný masív Flochové, do její blízkosti se ale dostanu až zítra. Brzy jsem ve středisku Krahule (922 m), kde se v zimě čile lyžuje. Je tady spousta upravených soukromých domů a chat, ale také se staví množství chat, které mají sloužit turistickému průmyslu, lyžařské vleky.

Konečně opouštím asfaltku a pokračuji vlevo po polní cestě. Míjím baču prohánějícího stádo svěřených oveček po strání, míjím traktor kosící louku a již se nořím do lesa. Ale jen na chvíli. Brzy se vynořuje další louka a lyžařské vleky a především skvělý výhled na celé Krahule a vzdálené hřebeny pohoří Žiar, Vtáčnik a Malá Fatra. Opravdu nádhera.

Podcházím dva vleky a na následujícím rozcestí opouštím i polní cestu. Dále již mířím strmě vzhůru po louce a lesem. Ještě navštěvuji horní stanici lyžařského vleku s uzamčeným bufetem a parádními výhledy k západu a pak již lesem, po zprvu hodně zarostlé pěšině, mířím ke Skalce. Při cestě roste spousta borůvek, opět neodolávám jejich lákání. Jsou vynikající. Méně "vynikající" je ale zjištění na Skalce…

Chata na Skalce (1 188 m) sice zve k návštěvě, když ale vezmu za kliku, je zavřeno. Tak tady si pivo ani oběd nedám. Tak samo si jej nedám ani na Limbě, ani v Minciaru. Vlastně vůbec nikde. Na Skalce, při pátku a odpoledni, prostě chcípl pes. Skalka prostě opět "nezklamala". No nic, počkám na Mira tady na sluníčku, už se sem drápe z osady Králiky přes Bystrické sedlo a nese botičky od Míši, které jsme u něj před třemi týdny zapomněli. Alespoň nebudu mít batoh tak "lehký".

Během čekání se na Skalce objevuje celkem hodně aut. Když ale osádky zjistí, že tady nic nefunguje, tak opět naštvaně odjíždějí. Opravdu nechápu, proč třeba hotel Minciar má dole velké billboardy s reklamou "otvrorené od 10.00"… Asi si dělají z lidí prču. No co, na Skalce jsem tuto zkušenost neudělal poprvé, nedivím se, že náš cestovní ruch kráčí do zadní části těla… Snad alespoň funguje vysílač na nejvyšším bodě vrcholu Skalka (1 232 m)…

Bufet a přechod k Cabance

Konečně se zjevuje i Miro. Kolega a jediný treker, který se ke mně alespoň na jednu etapu přidal. Přivádí s sebou i dvojici turistů, Slovenku a Němce. Další hodinu tak trávíme v debatě o "typiše slovakiše a čechyše" cestovním ruchu, fotografování, o medvědech. Pak dáváme sváču, když již ten oběd nevyšel. Samozřejmě, že z vlastních zásob.

Z rozcestí Skalka (1 180 m) si pak jdeme prohlédnout nový vlek a nedostavěný bufet "Pekná vyhliadka". Výhledy jsou odsud opravdu pěkné. Na severu a severovýchodě se rýsují hřebeny Velké Fatry s vrcholem Krížna (pěkná dálka) a Majerovou skalou, Nízké Tatry či Starohorské vrchy. Na jihovýchodě se rýsuje hřeben vulkanické Poľany s nápadným zubem Ľubietovského Vepra. Pořizuji pár docela zdařilých snímků Kremnických vrchů, světlo je opravdu skvělé. Na druhé straně pak dominují vrcholy Farba (1 147 m) a Vlčí vrch (1 172 m), lemující Krahulskou dolinu, a vzdálená Flochová (1 317 m).

Pak již po lyžařské cestě míříme k Cabance, kde mám naplánován dnešní nocleh. Přes rozcestí Zlatá cesta (1 150 m) a Václavák (1 114 m) míříme k Cabance kolem Tunelu a pod vrchem Vyhnatové (1 283 m). Po cestě sbíráme neskutečné množství slaďoučkých ostružin. Ty ovšem nechutnají pouze nám, ale také medvědům. Však černých medvědích hovínek plných semínek ostružin je po cestě dostatek… Následuje poslední zákruta. Chvíle napětí a již je vidět střechu. Cabanka stojí na svém místě.

A opět nikde nikdo. Jen večer čechrá větve smrků a moře trav, které se mu líně poddávají, podobně jako mořská hladina. Slunce se sklání k obzoru, ale stále je teplo a krásné světlo a Cabanka je stále osvětlena. Je postavena na opravdu slunném místě.

Nejprve se rozložíme v Cabance a poté, co Miro vytahuje z útrob batohu špekáčky, taháme z lesa dřevo. Děláme před útulnou oheň a ony špekáčky necháváme v plápolajícím ohni trochu zčernat. Dokonce z nich kape mastnota, takže se do nich dostalo i nějaké to maso, nejde o čistý sójový extrakt a produkty kafilérky… No co, zapijeme to pivem a Karpatskou horkou…

Po setmění se pak přesouváme do Cabanky, roztápíme oheň v krbu a probíráme zítřejší etapu a další věci. To by vás ale určitě nezajímalo, takže pro dnešek dobrou noc.

Kilometráž čtvrté etapy

• Pokračování článku

Další související články: