Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 22.7.2020 , svátek má
Treking > Treky, turistika > Ilha de Madeira - ostrov dřeva

Ilha de Madeira - ostrov dřeva

Aneb cesta ostrovem tam a zase zpátky (1)

21.7.2020 | Martin Zapletal
Ilha de Madeira

Madeira. Na tento ostrov jsem se chtěl už dlouho podívat. Hornatý, srázný, plný kvetoucích rostlin, příjemných lidí a hlubokých lesů. Už dříve jsem z různých dokumentů zachycoval střípky o Madeiře, které se mi ukládaly v hlavě. A nakonec, když jsem si před pár lety na stránkách Trekingu přečetl článek o přechodu ostrova, tak mi vše v hlavě uzrálo a řekl jsem si - tam se chci podívat.

Pokud se podíváte do portugalského slovníku zjistíte: Madeira = dřevo, tedy ostrov dřeva. To hlavní, co mě na Madeiře zaujalo, jsou levády. Kanály vedoucí vodu přes strmá úbočí do míst kde voda chybí. Po okrajích těchto kanálů se dá chodit hezky po rovině. V horách naprosto nevídaná věc. K tomu báječná příroda a výhledy.I přes levády je však Madeira hodně o šlapání do kopce. Pokud nejdete po levádě tak skoro vždy jdete do kopce nebo z kopce. I malé převýšení tu obnáší stovky metrů a není divu, neboť ostrov při své velikosti asi 15 × 50 km má výšku skoro 2 km. Je to hora čnící z moře.

Ilha de Madeira

V odpoledních hodinách 8. října 2019 přistáváme ve Funchalu (funšalu). Jedná se o 8. nejnebezpečnější letiště světa. A není divu, přistávací dráha není moc dlouhá a je posazená na úbočí hory. Její umístění neumožňuje přílet na přistání přímo v ose dráhy, ale musí se tam nalétávat z boku.

Náš přechod chceme začít na nejvýchodnějším výběžku Madeiry poloostrově Sao Lourenço. Z letiště to není zas tak daleko, přistát ráno tak tam v pohodě dojdeme a při tom poznáme kus pobřeží. Takto jsme využili autobus linky 113, který jezdí do Caniçalu (kanisalu). Pozor - na letiště nezajíždějí všechny spoje.

Tipy Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Z Caniçalu nás čeká asi hodinový pochod po silnici až do míst kde končí. Zde se také nachází konečná zastávka autobusu Baía D'Abra (kam zajíždějí jen některé spoje linky 113). Poloostrov Sao Lourenço je velmi vyprahlý a zdejší krajina připomíná spíše poušť. Počítáme s tím a máme dostatek vody s sebou. S posledními zbytky světla nalézáme opuštěné místo na spaní v malém údolí, vlevo od turistické stezky. Asi 100 metrů nad námi údolí končí hranou útesu a dole bouří příboj.

Ráno vyrážíme na prohlídku poloostrova. Vede tu dobře zajištěný turistický chodník. Vzhledem k tomu, že je brzo, tak potkáváme jen pár lidí. Pohledy tu jsou nevšední a pro nás vnitrozemce nezvyklé. Velké útesy a dole se tříštící vlny, úzké šíje a skalní jehly v oceánu. Dost tu fouká. Dojdeme na konec stezky na kopci s vyhlídkou nad usedlostí Casa do Sardinha, odkud je výhled až na opuštěné ostrovy Ilhas Desertas. Víc na východ už dojít nejde, začínáme se vracet. Na zpáteční cestě se proti nám začínají valit davy, které se sem navezly auty na parkoviště, které je v místech, kde končí silnice.

Na parkovišti zjišťujeme, že nám za chvíli jede autobus 113. Rádi se necháváme převézt zpátky přes Caniçal a vystupujeme na zastávce za tunelem nad městečkem Machico (odpustíme si tak dvě hodiny šlapání asfaltu). Krajina se zde dost změnila. Je zelenější. Už to není ten vyprahlý východ ostrova. V kanálku tu teče voda, je to leváda jménem Do Caniçal. Přivádí vodu z hor, prochází zde tunelem v trubce u stěny a zásobuje vodou vyprahlý Caniçal.

Zde začínáme naši pouť proti proudu levády. S potěšením ze sebe smýváme prach a pot, který na nás ulpěl na Sao Lourenço. Chůze podél levád je velmi příjemná a pohodlná, jistou nevýhodou ale je, že leváda kopíruje úplně všechny nerovnosti v úbočí hory, každé údolí a rokli. Takže faktický postup v přímé linii neni zas tolik rychlý. V jednom místě jsme u levady našli krabici s ovocnými plody a kasičkou. Poznáváme maracuju, banány a špalky třtiny. Podél této levády postupujeme asi 4 hodiny. Pak dojdeme k její zdrojnici v hlavním údolí a po strmé silnici vystoupáme do vesnice Santo António de Serra. Na lavičkách u kostela oddych a stoupáme dál po cestě.

Ilha de Madeira

Za posledními domy nás pohltí les a z cesty se stane traktorka. Zvláštní les. Je v něm spousta kapraďorostů a různého jiného špenátu. Místo na spaní si nalézáme na rozšíření cesty v zatáčce, v místech kde už vede vodorovně po úbočí. Jinde by to ani nešlo, všude je strmý svah a neprostupný les.

Vstáváme za tmy. Velkou výhodou tu je malý rozdíl mezi noční a denní teplotou, ráno se dobře vylézá ze spacáku. Po úboční cestě dojdeme do sedla Portela. Pomalu se rozednívá a je tu slyšet hukot příboje na severním pobřeží. Ze sedla strmě stoupáme po hřebenu podél suché levády Portela. Ve zplaněném sadu trháme několik citrónů a stoupání pro nás končí dosažením levády Furado. Proti jejímu toku budeme postupovat asi 4 hodiny do Ribeiro Frio.

S touto levádou se dostáváme na severní stranu ostrova. Proplétá se hustým zeleným lesem, po strmých svazích, vše je v mlze. Vysoký hřeben drží mraky které přišly od severu. Na levádě nás čeká několik tunelů a pěkné tůně s vodopády. Zhruba v půlce trasy začínáme proti sobě potkávat turisty,takové ty správné zájezdové v různých žabkách a podobně. Je jich opravdu hodně a na některých úzkých místech je náročné se s nimi minout. Autobusy je ve Friu vyklopí a na Portele je pak naberou.

Ribeiro Frio je osada ve strmém údolí kudy stoupá silnice do horského sedla. Na horním okraji vsi, kam nás přivádí leváda Furado, se nalézá několik hospod a prodejna suvenýrů. V jedné z hospod si dáváme jídlo espadu.

Leváda pokračuje dále i za silnicí. Jen je už menší a špatně udržovaná. Po asi 1km chůze podél levády se nachází skalní vyhlídka Balkoes. Je to vysunutá plochá skalní ostrožna, která skýtá pěkný výhled do údolí. Opravdu to připomíná balkón. Cesta podél levády dál je uzavřená barikádou z prken. My se potřebujem dostat dál do údolí k hydroelektrárně.

Ilha de Madeira

Na mapě v mobilu je v další rokli zakreslena stezka která z této levády schází do údolí na cestu k elektrárně. Sice to nemusí být pravda, ale jít z Ribeiro Frio po silnici strmě dolů až do míst kde se potká s údolím od elektrárny, je ohromná zacházka (i výšková) obnášející asi 500 m dolů a nahoru. Rozhodneme se to zkusit s tím, že se když tak vrátíme.

Obejdeme zátaras a hned za zatáčkou začne být leváda silně zarostlá a často zasypaná kamením. Voda teče v trubce položené na dně koryta levády, tím levádníkům odpadla veškerá údržba. Nicméně je stále vidět, že tu někdo trochu chodí. Pak se s levádou dostaneme na skálu kde jsou upevněná ocelová lana (v dobrém stavu). Asi tu dříve vedla turistická stezka. Celá teráska s levádou je tu široká asi půl metru a jde se po vnější betonové hraně. Na ostrožně je bok koryta utržený a jsou přes to nandaný nějaký prkna v pochybném stavu. Kdyby tam nebylo lano tak na to nevlezeme, dolů bylo dost hluboko a výhled jsme si neužili.

Po překonání ostrožny se s levádou dostáváme do lesa a skutečně tu nacházíme nepatrnou stezku vedoucí dolů, mapa nelhala. Sestup po pěšině je dlouhý, plný spadaných kmenů a houštin. To, co by nešlo přelézt nebo podlézt, je přeřezané. Stezka nás vyplivne na prašné cestě stoupající údolím k hydroelektrárně Nogueira. Vedle cesty jsou "zahrádky"na kterých se pěstuje převážně vrbové proutí.

Za elektrárnou je stoupání prudší a cesta je už spíše pro teréňák. Vystoupáme ještě asi 500 m nad úroveň elektrárny, údolí se zde vějířově rozšiřuje. Výše už jsou skály které mizí v mlze. Elektrárnu napájí mohutná leváda, která sem ze dvou směrů přivádí vodu. V kopci nad elektrárnou se obě ramena levády v podzemí spojují a voda je pomocí tlakového potrubí svedena na lopatky turbín dole v údolí. Cesta nás při svém stoupání dovede právě k tomuto tunelu.

Reklama

Celý tunel si můžete projít, nic neni zavřené. Nalézá se zde pouze cedule zakazující plavání. Prošli jsme tunelem a pak ještě několika krátkými, leváda je zde zasekaná do stěny mohutné strže. Ze stěn stékají různé malé potůčky které leváda sbírá. Nad námi jsou skalní kotle s vodopády. A jen kvůli mrakům nevidíme nejvyšší vrcholky Madeiry, které jsou tam někde nad námi. Připadáme si jak v horách někde v laoské džungli.

Pak se vrátíme a projdeme zpátky tunelem nad elektrárnou. Naše cesta vede po druhé větvi levády Fajal da Nogueira. Leváda jde zasekaná ve skále či prudkém svahu. Jsou z ní krásné výhledy do celého údolí. Některé části jsou umístěny v krátkém tunelu, přes říčku vede akvadukt. Pokud vám nedělá problém jít po betonové hraně, která není užší než 45 cm a nevadí vám hodně dobrý výhled dolů pod sebe tak se nemusíte obávat. Na většině míst je udělané jednoduché zábradlí z drátu protaženého sloupky. V místech kde padá kamení ovšem zábradlí chybí. Už se připozdívalo, ale museli jsme pořád jít. Hledali jsme aspoň kousek rovného místa pro stan. Až před osmou se vedle koryta levády objevila rovinka široká přes 2 m.

Nový den nás přivítal krásným počasím, mraky zmizely a svítilo sluníčko. Objevily se vrcholky kopců vysoko nad námi. Vyrazili jsme dál po levádě a obkroužili zbylou část údolí nad hydroelektrárnou. Dostali jsme se do míst kde k levádě přichází z údolí cesta a pak pokračuje vedle ní. Po pár krocích se dostáváme k dřevěnému zátarasu. Leváda uzavřena. Co teď? To by znamenalo, že z celého údolí se nedá nikam dostat a museli bychom jít zpátky.

Přelezli jsme zátaras a šli dál, uvidíme řekli jsme si. Po asi kilometru jsme se dostali do míst kde se prudký svah s levádou a cestou utrhl. Vypadalo to dost ošklivě, dolů pěkná hloubka. Nicméně bylo vidět že sesuv už není čerstvý a je sedlý. Dle sporých stop bylo vidět, že tam občas někdo projde. Utržený úsek nebyl dlouhý - jen asi 10 metrů. Tak jsme to zkusili a s nejvyšším soustředěním a opatrností přešli. Tento utržený úsek byl vysvětlením toho, proč v místech kde jsme spali, netekla v korytě už skoro žádná voda. Všechny významnější zdroje levády od našeho noclehu jsou už totiž nad sesuvem.

Tipy Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Cesta končila u tunelu z něhož čouhaly koleje, dál vedla zase už jen leváda. Prošli jsme několik kratších tunelů a vyšli jsme v hluboké soutěsce. Kaňonu dominuje trubková lávka poněkud pošramocená padajícím kamením. Na druhé straně soutěsky je ústí dalšího tunelu. Tento tunel je dlouhý 2,5 km a podchází nejvyšší horu ostrova Pico Ruivo.

Průchod tunelem znamená chůzi mezi kolejnicemi po hrubém štěrku. Voda teče v korytě vedle. Místy je strop nižšší a musí se jít v předklonu. Světlo se za námi pomalu zmenšuje a pak zmizí. Uprostřed udělá tunel pár zatáček a pak se objeví světlo zase před námi. Pomalu se zvětšuje, pak vycházíme do jiného údolí. Vede tu turistická stezka z Ilha do Calderiao do Inferno. Do toho Pekla se jdeme podívat.

Stezka i zde vede po levádě. Projdeme několik nízkých tunelů s okny, jednu krásnou soutěsku po lávce nad bystřinou a to ani nemluvím o výhledech do skalnatého údolí, ty jsou skoro všude. Stezka končí v Calderiao do Inferno, jedná se o velký kotel do kterého padá vodopád. V tomto podzimním období jen pár čúrků. Začíná tu také leváda po které jsme sem přišli. Umyjeme se, odpočinem si a vydáme se na cestu zpátky a dál směr Ihla.

Z Inferna se vrátíme po proudu levády až k dlouhému tunelu. Zde vody mizí v tunelu, kterým jsme sem přišli (a díky již pár let utržené levádě na druhé straně hory bezúčelně vytečou do potoka). Stezka do Ihla pokračuje po níže položené levádě. Je nutno sestoupit po částečně betonových schodech o asi 100 m výškových.

V místě sestupu zjišťuji, že tu vedou také staré zarostlé schody nahoru, které posléze přecházejí v málo užívanou stezku. Až zpětně jsem z mapy v mobilu zjistil, že je zde zakreslená pěšina, která jde vzhůru na hřeben a napojuje na stezku stoupající z Ilha k Pico Ruivo, po které půjdeme. Kdybych si toho všimnul dříve, tak bychom to tam zkusili projít, ušetřilo by nám to čas a chůzi po levádě plné valících se turistů.

Leváda do Ihla je pěkná a výhledy do skalnatého údolí také. Jedná se o levádu starší, vyzděnou z kamenů. Je po poledni a proti nám se valí hlavní proud turistů. Na úzké levádě problém se vyhnout. Cestou míjíme další kotel s vodopádem Caldeirao Verde.

Ilha de Madeira

Až se konečně po asi dvou hodinách dostáváme do míst, kde se svahy nad námi zmenší a sestupující hřeben se dostává do úrovně levády. Projdeme krátkým tunelem a jsme na rozcestí. Do Ihla nepokračujeme a začínáme stoupat k Pico Ruivo. Necháváme za sebou davy turistů. Tudy skoro nikdo nechodí.

Zprvu stoupáme po staré prudké úvozové cestě. Později se dostaneme nad hranici lesa a cesta se změní v pěšinu. Roste tu kleč. Ale úplně jiná než u nás. Je tvořena nějakým jehličnanem co připomíná trochu tis nebo jalovec a pak janovcem. Janovec u nás roste v metrových keřících a vyhledává slunná místa. Zde se mu vyloženě daří a dorůstá úctyhodných rozměrů.

Stezka je dobře prořezaná a až ve vyšších částech stoupajícího hřebenu se nám otevírají výhledy. Jak na Ruivo tak i na severní obzor. V oceánu je vidět ostrov Porto Santo. Po stezce vystoupáme na hřeben pod Pico Ruivo. V sedle je betonový přístřešek. K vrcholu vedou bytelné chodníčky vyskládané z kamení. Chodí tu dost lidí, ale ne tolik jako dole na levádě.

Při našem stoupání jsme začali koukat po vodě. Ale v místech kde voda být měla, tak nebyla, bylo po létě. Ani na horské chatě pod vrcholem Pico Ruivo to nevypadalo lépe. Na terase před chatou je kohoutek, ale voda z něj netekla. Našli jsme ceduli, že tu v současné době voda není.

Zašli jsme do chaty, kde mají jednoduché občerstvení, koupili jsme si výborné domácí koláče a všimli si, že za pultem jim voda z kohoutku teče. Poprosili jsme o natočení vody do láhve a dostali jsme. S díky jsme se vydali k vrcholu. Bohužel, ač celý den bylo hezké počasí, tak při našem odchodu z chaty se vrchol zahalil do mraků. O chvíli později i zbytek kopce s chatou.

Na vrchol jsme už nešli. Došli jsme jen na rozcestí pod vrcholem, kde je jedno z mála rovných míst vhodných ke spaní. Bohužel již bylo obsazené. Tábořili tam ve dvou stanech Rusáci. Jediný lidi s batohama co jsme za celou dobu potkali. Naštěstí jsme kousek cesty zpátky k chatě našli malé rovné místo. Bylo pod stezkou, tak akorát velké pro náš stan. Před pohledy z chodníčku nás dobře kryla kleč.

Počasí se nezlepšilo. Mraky se valily dál a začalo z nich pršet. Z hory se vraceli poslední turisté. Rusáci na plošině nad námi vyhrávali z mobilu ruský pop a do toho něco vyřvávali. Pravděpodobně si donesli ohnivou vodu až sem a hezky se to tu v mlze rozléhalo.

Pršelo celou noc, vstáváme do deštivého dne, kapky buší do plátna stanu a nám se vůbec nic nechce. Proti dešti máme ponča, do hor nic moc. Vyrážíme po hřebenové cestě do sedla Encumeada. Rozcestník ukazuje 12 km. Zabere nám to skoro 6 hodin. Sice píši hřebenovka, ale vůbec to rovné není, jde se buď nahoru nebo dolů.

Jdeme v mlze a dešti, výhledy na nejvyšší hřebeny ostrova se nekonají. Počasí se začne měnit až po poledni. Občas přestane pršet a pak se i mraky pomalu protrhají. Je už vidět sedlo Ecumandea. Rovných míst vhodných pro přespání je na tomto hřebeni několik. Ty větší jsou spíše blíže k sedlu, kde je hřeben méně skalnatý. V sedle Ecumandea zalézáme do hospody. Sice už neprší, ale pořád fouká a jsme provlhlí. V hospodě si dáváme grilované hovězí špízy espetada.

V sedle přímo proti hospodě vede mohutná leváda Rabacas. Vyrážíme proti jejímu proudu. Tato leváda přivádí vodu z jižních svahů lemujících náhorní rovinou Paúl da Serra. Postupně se nám z ní naskýtají nádherné výhledy na polední stranu ostrova. Oproti severní straně ostrova jsou zde svahy jinčí. Připomínají nám svým porostem spíše Chorvatsko. Po asi hodině cesty po levádě se začalo zhoršovat počasí. Přes sedlo Ecumandea, které jsme nechali za zády, se přelévají mraky. Po průchodu 1,5 km dlouhým tunelem nás uvítalo slunce. Utekli jsme dešti.

Bohužel po další asi půl hodině chůze zjišťujeme, že se dál nedostaneme. V obrovském kotli, který leváda obkružuje, se utrhl velký kus stěny i s levádou. Jen smutně můžeme koukat přes údolí, kde je vidět cesta vedoucí vzhůru a krásný kus rovné plošiny, na které by se dal postavit stan. Opravy se leváda pravděpodobně nedočká. Levádníci to vyřešili jinak. Aby se dostali alespoň k části vod stékajících v kotli, natáhli přes údolí silná ocelová lana a pod ně zavěsili plastové trubky. V nich teče voda. Ručkování po laně přes stometrovou hloubku nic moc.

Takže nic naplat, musíme se vrátit. Projdeme zpátky dlouhým tunelem a vítá nás opět špatné počasí. Naštěstí neprší moc, spíš kapky ve větru. Jediné vhodné místo na postavení stanu je na terase chaty nad levádou. Náš malej stan se tam akorát tak vejde. Menší problém je, že není samonosný a potřebuje kolíky. Na zadlážděné terase je nezatlučeme, spáry mezi kamením jsou moc malé. Pak ale za komínem najdu několik hřebíků, ty se výborně hodí pro zatlučení do úzkých mezer mezi kameny.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor


Velký Roudný Úplňky Chata Horalka Strečno Jeseníky, ubytování Soumrak Luční bouda Velká Fatra, ubytování Choustník Helfenburk Venušiny misky Hukvaldy Elbrus Afélium Zverovka Chalupská slať Krkonoše, ubytování Spacáky Vysoký vodopád Mont Blanc Pluto Vosecká bouda Cvilín Chata Šerlich Bouda Jelenka Karlštejn Pluto Jarní prázdniny Liška Matterhorn Hrad Lichnice Sirotčí hrádek Higgsův boson Opruzeniny Cumulonimbus Pohorky
Beskydy | Bílé Karpaty | Blatenská pahorkatina | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Děčínská vrchovina | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Džbán | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Ještědsko-kozákovský hřbet | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křemešnická vrchovina | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podbeskydská pahorkatina | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Slezské Beskydy | Smrčiny | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Belianské Tatry | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Myjavská pahorkatina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Ostrôžky | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Beskydy | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Starohorské vrchy | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Východoslovenská rovina | Zemplínské vrchy | Žiar
Služby Horská seznamka Outdoor bazar Ztráty a nálezy Archiv článků Spolupracujeme Počasí Satelitní snímky Fotogalerie Turistická mapa Kalendář turistických akcí Treky České hory Slovenské hory Alpy Karpattreky Rumunské hory Ukrajinské Karpaty Asijské hory Severské země Turistika s dětmi Balkánské a evropské hory Ubytování Horské chaty, české hory Slovenské chaty Penziony, hotely Ubytování online Alpské chaty České kempy Slovenské kempy Chorvatské kempy Kempy, Slovinsko Ukrajina, Rumunské hory Výlety Skalní města a skály Naše vrcholy Rozhledny České hrady Slovenské hrady Jeskyně Vodopády Sedla a doliny Členění Slovenska Geomorfologické členění ČR Výlety Přehled našich pohoří Sopky v ČR Karpaty Alpy Ledovcová jezera Památky a zámky Větrné mlýny Čedičové varhany Viklany Bludné (eratické) balvany Ostatní Cestování, cestopisy Horolezectví Cykloturistika Snow Soutěže Příroda, fauna a flóra Vesmír, astronomie E-shop Testujeme Outdoor vybavení, poradna
TOPlist