14denní vandr z Javorníku na Island a ještě dál

14denní vandr Polskem, směřující stále na západ. Přes Klodsko, Landeck, Nowou Rudu, Lubavku, Sněžku, Szklarskou Porebu, Jizerské hory, Liberec, Lužické hory

Z města jsme vyšli směrem západním ke vsi Rožana a zase jsme se přiblížili k české hranici. Šlapali jsme ve vedru dlouho po silnici. Za Lacznou jsme šli kus po zelené značce loukami, než se zase napojila na silnici. Vystoupali jsme do sedla a scházeli do širokého údolí které bylo orientované v ose S - J. Před náma se v údolí nacházelo městečko Chelmsko Slaskie (Schönburg) a za ním zalesněný hřeben Kruczie hory.

Schönburg bylo malé městečko starého založení, s podloubím na náměstí. Prošli jsme jím a vsí Blažejów. Přiblížili jsme se k zalesněnému hřebenu Kruczích hor. Postupovali jsme podle malého potoku který z těchto hor vytéká.Na potoce je vodárna a kousek vedle turistický přístřešek. Bylo už sice pozdě, ale tady se nám spát nechtělo. Nabrali jsme vodu a stoupáme do kopců. Na bočním hřebenu si nalézáme rovné místo na spaní. Je už skoro tma.

K snídani jsme si opekli zakoupené klobásy z Mieroszówa. Kruczie hory se vyznačují pěknýma cestama, který vedou hodně po úbočích. Pohodlně jsme tak došli na vyhlídku Krucza skala z níž je výhled na městečko Lubawka dole pod kopci. Sestoupili jsme stezkou ve stráni a dosáhli jsme okraje městečka.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Lubawka je další staré město se čtvercovým náměstím a podloubím. Ve městě jsme byli dost brzo, na teplé jídlo jsme chuť neměli. I když otevřená hospoda by se našla. Zastavili jsme se v cukrárně a dali si na talířek naložit několik druhů pekáčových buchet. K tomu kapučíno a bylo nám dobře.

Z Lubawky jsme vyšli na západ, údolím říčky Bóbr, k přehradě Bukówka. Po několika dnech pochodu v teplém počasí jsme byli hodně ulepení. Přehradní nádrž má pěkné oblázkové břehy a je okolo ní spousta míst kde se na divoko táboří. Na přístupnějších místech se provozuje i autocamping. Voda byla docela teplá, ale silný vítr vanoucí po pláži způsoboval zimu. Vyprali jsme si všechno špinavé oblečení a vykoupali se. Další den měla nastat změna počasí a vedra skončit.

Od obce Paprotki, ležící v blízkosti jezera, jsme pokračovali dál ke vsi Paczyn. Rovinatý terén skončil, před námi se tyčily Krkonoše. Ve vsi začalo prudčí stoupání. Nad Paczynem se nám před vstupem do lesa naskytly výhledy zpátky na Kruczí hory. Vstoupili jsme do krkonošských lesů. Velmi mě udivilo jak je z této strany hor krajina opuštěná, žádné chaty, hotely, sjezdovky nic. Poměrně pěkným lesem jsme se dostali do sedla pod kopcem Sulica.

Odsud už začal mít terén horský ráz. Vystoupali jsme po silnici do mírného sedla na západní straně Sulice. Byl tam turistický přístřešek a spousta aut. Ale někde tady jsme chtěli spát. Vodu jsme si vzali v prameni nad silnicí o kousek níže, tak už jen najít místo na spaní. Zdejší část bočního hřebene sice byla docela rovná, ale najít zde kousek slušně skrytej od silnice dalo hodně práce. Les je tu vývraťový, samé díry a kopečky. Nakonec jsme něco našli a se stavbou stanu jsme počkali až na soumrak, neboť se tu potloukali houbaři.

V noci se změnilo počasí. Probudili jsme se do studeného a mlžného lesa. V noci střídavě pršelo. Ráno naštěstí jen mrholilo. Udělali jsme si oheň ve vývratu a uvařili si. Po silnici jsme stoupali ke státní hranici do sedla Pomezní boudy. Zde z mlhy i pršelo. Dál jsme šli po české straně a po červené značce se vydali ke Sněžce. Poprvé jsme za tento vandr měli možnost použít nepromokavé bundy a kalhoty, šlo se nám v nich dobře.

Jak jsme se blížili k vrcholu tak jsme začali potkávat pocestné, většinou Poláky. Zhruba po překonání hranice 1 200 m n. m. přestalo pršet a šli jsme jen v husté mlze, přidával se vítr. Na vrcholu Sněžky nás bičoval silný vítr s nárazy k 80 km/h. Nebylo tam moc lidí a v Poštovně bylo volné místo na sednutí. Dali jsme si čaj, párek v rohlíku a vydali se dál. Myslím si, že pro můj první výstup na Sněžku jsme nemohli mít lepší počasí. Lidí bylo málo a díky tomuto nečasu jsme si připadali jak zdatní horalé.

Ze Sněžky jsme se sešli do sedla nad Obřím dolem a dál postupovali po polské straně. Sledovali jsme červenou. Počasí se začalo postupně vylepšovat a na pár chvil nám ukázalo Sněžku vynořivší se z mlhy v celé své kráse. Když jsme se dostali k výhledům nad ledovcová jezera, tak bylo zase o kousek lépe a mohli jsme se kochat výhledy na Mały a Wielky Staw. Cesta od Wielkeho Stawu bylo skákání po kamenech na erozně rozrušené cestě. Na naše území jsme se na chvíli vrátili u Špindlerovy boudy. Před Petrovou boudou jsme vstoupili do Polska a začali sestupovat z hřebene.

Ponořili jsme se do pěkného smrkového lesa a po strmé stezce sestoupali až k sehnilému turistickému přístřešku od kterého už byl svah mírnější. Bylo zde rozcestí, vydali jsme se po cestě vlevo. Šla šikmo svahem a pro nás výhodnějším směrem, na Szklárskou Porebu. Sklon svahu se postupně zmírňoval a nadmořská výška klesala. Dostali jsme se do relativně rovného lesa s výškou pod 700 m n. m. Začali jsme si hledat místo na spaní. Do města dojdeme až zítra. Problém byl, že místní les byl dost zvrásněný starýma vývratama. Našli jsme si místo až na břehu většího potoka Szklarka.

Už včera večer se vyjasnilo a po chladné noci přišlo krásné horské ráno. Vyrazili jsme po lesní cestě do Szklárské Poreby. Toto městečko je turistické letovisko. Je zde mnoho krámků, občerstvení a atrakcí. Nakoupili jsme si v dobře zásobené sámošce a pak zašli do cukrárny. Takto posilněni vyrazili jsme z města na další pouť. Slunce hřálo, ale vedro nebylo. Počasí se navrátilo k teplotám odpovídajícím měsíci září.

Vystoupali jsme na kótu Wysoky Kamieň (1 058 m), začátek hřebenu Jizerských hor. Táhly sem davy turistů, ale čím více jsme se vzdalovali od města tím bylo klidněji. Cesta po hřebeni byla pohodlná a občas se naskytl výhled. Procházíme kolem opuštěného lomu nalézajícího se přímo na hřebeni. Turistická značka ho obloukem obchází, ale všichni chodí přes něj. Jmenuje se to tam Izerskie Garby a díky odlesněnému terénu na výsypkách jsou tam krásné výhledy na Krkonoše i do polské nížiny. Za lomem stoupáme po lesních cestách až na Sine Skałky, do výše 1 121 m n. m. Odsud jsme se mohli pokochat výhledy na Jizerské hory.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Za tímto vrcholem hřeben trochu klesá. Odbočili jsme na křížení se žlutou značkou a po ní jsme sestoupili z hřebenu. Chtěli jsme se podívat na Jizerské louky. Po hodině jsme se tam dostali. Louky jsme přešli po žluté značce směřující proti toku Jizery. Ta teče někde dál a tvoří tu státní hranici. Za loukami jsme vešli do lesa, lesní cesta vede na pomezí rašelinišť. Pak žlutá značka začala opouštět údolí. My jsme pokračovali dál po cestě sledující úpatí. Ta se pomalu zmenšovala a ke státní hranici jsme došli po úzké stezce.

Napojili jsme se na pěšinu vedoucí po hranici a začali stoupat z údolí. Noc jsme chtěli strávit ještě v Polsku. Vodu jsme měli v plánu nabrat v místech kde se Jizera kříží s hranicí. Možná tam i spát. Jenže na spaní tam nebylo rovné ani suché místo. Na nabrání vody nám lépe posloužil malý pramínek ve stráni. Pro nalezení místa na spaní jsme se kousek vrátili po hranici. Nad údolím jsme odbočili ke kótě Suchacz a začali hledat vhodné místo.

Všude se nalézaly spousty obrovitých hřibů. Všechny už ale byly staré. Takhle asi vypadá zlý sen houbaře. S místem na spaní to nebylo nic moc. Horské lesy dost trpí na vývraty a tudíž nebylo možné najít kus rovné země. Nakonec jsme něco trochu ucházejícího našli. K večeru se začalo silně ochlazovat. Nebe bylo jasné, lehký větřík ševelil korunami stromů a zdáli se ozýval řev říjných jelenů.

Ráno bylo na nule. Prošli jsme podmáčeným průsekem na pořádnou cestu, po které vedla žlutá značka. Ani nás nepřekvapilo, že tu na pěkném plácku stál nový turistický přístřešek s ohništěm. Od přístřešku jsme stoupali průsekem strání na další úboční cestu. Vedla po ní červená značka. Po té jsme se vydali k západu. Na mapě byl u této cesty vyznačen pramen Jizery.Na místě samém byla jen stružka s čúrkem vody mizející v trubce pod cestou. Označení žádné.

Došli jsme do sedla Lacznik. Z něj jsme začali stoupat vymletou cestou na kopec Smrk. Tam jsme už naposledy přešli státní hranici. Na České straně je postavena rozhledna. Oproti polské straně tu byla spousta turistů, hlavně cyklistů. Bohužel nám přechod české části Jizerek vyšel na sobotu. Návštěvnost hor byla obrovská. Ale i tak jsem měl dobrou náladu a broukal si: "Má zem je krásná jako stín červených borovic…" Jdeme přece na Olivetskou horu, na Island. Tam, kde tato píseň vznikla. Náladu mi nesebrala ani mračna cyklistů valících se bezohledně po lesních cestách. Ani to, že mě třikrát vzali řidítky. K večeru jsme dorazili na camp Island, v klidu si tam vybalili věci a ustlali pod skálou.

Sami jsme ale nezůstali dlouho. Asi za hodinu přišli dva kluci s velkejma batohama. Pak o chvíli později táta s malým prckem. Dále dvě Slovenky a už skoro za tmy parta asi 5 mlaďochů (z toho dvě holky). Jak vidno Island je dobře známý i mezi širokou skupinou turistů. Trampové to nebyli, ale pohoda u ohně byla. Poslední parta s sebou přinesla i kytaru na kterou začali hrát. Bohužel hráli až někdy do tří hodin a my jsme měli ustláno příliš blízko ohniště. Moc dobře se nespalo dokud se hrálo.

Ráno jsme si udělali oheň a uvařili si. Když už jsme se chystali k odchodu, tak se teprve první nocležníci začali probouzet. Rozloučili jsme se a šli. Náš další směr nás zavedl přímo do Liberce. Prošli jsme město ve kterém jako by chcípnul pes. Neděle no. Měli jsme chuť na teplé jídlo, ale krom nóbl hospod jsme nikde nic rozumného neviděli. Dodali jsme si tedy odvahy a zašli do KFC. Byli jsme tam poprvé, takže zorientování se v nabídce jsme vyřešili dotazem prodavačce: "Co byste nám doporučila?" Pořádně jsme se najedli kousků obalovaného kuřete a s plnými břichy se vydali dál. Přešli jsme město a začali stoupat na Ještědský hřeben. Z Horního Hanychova jsme vystoupali do sedla Výpřež.

Pak jsme zamířili ke Křižanskému sedlu. Šli jsme po široké úboční cestě a pomalu jsme klesali. Z Křižanského sedla stoupání po červené okolo kopce Lom ke kapli svatého Kryštofa. Už se nachylovalo k večeru a pomalu jsme si chtěli hledat místo na spaní. Potřebovali jsme ale vodu. Vydali jsme se tedy po cestě vedoucí severním svahem až do míst kde měl pramenit potok. Bylo tam mokré místo ve stráni. Pro nabrání jsem musel udělat hrázku z kamení a korýtko. Při stoupání od kapličky na další kopec, jsme si kousek nad cestou všimli starých výsypek. Tak jsme tam odbočili a našli malé lomy. Těžil se zde vápenec. Výsypky nám poskytly poměrně pěkné místo na přespání.

Překonáním Ještědského hřebenu jsme se dostali do míst, která už důvěrně známe. Za zbývající 3 dny dovolené jsme došli podhůřím Lužických hor až do České Kamenice. Šlo se nám dobře, slunce svítilo a nebylo žádné vedro. Zbývající dvě noci jsme stan už nestavěli. Spali jsme pod převisy na nám známých místech. Byl to pěkný vandr.

• První část článku
• Odkaz na všechny fotky: Rajče

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie