Dvoudenní trek v Jeseníkách, Červenohorské sedlo jako start i cíl

2denní okruh v Jeseníkách přes Vřesovou studánku, Vozku, Černou stráň, Poniklý vodopád a Údolí Hučivé Desné (1)

Meteorologové sice slibují na další dva dny hezké počasí, já mám však pochybnosti. Přesto však vyrážíme na dva dny do nitra Hrubého Jeseníku, protože lepšího počasí se tento týden tak či tak již nedočkáme. Vůbec mě ty předpovědi počasí vždy pobaví. Meteorologové se s předpovědi netrefí ani do pozítří, klimaalarmisté ale naprosto přesně vědí, jak bude v červnu roku 2168. Že se meteorologové s těmi šarlatány neporadí…

Do Jeseníků vyrážíme v obvyklé sestavě - dcera Míša, plyšáci Zajíček a Žirafka s nováčkem méďou Otou a má maličkost. V plánu máme krásný okruh přes Vozku na Černou stráň, kterýžto vrchol je pro nás všechny velkou neznámou, a přes Poniklý vodopád a Údolí Hučivé Desné zpátky na Vřesovou studánku a Červenohorské sedlo. Velkou část z toho zcela mimo turistické značky.

V deset je na Červenohorském sedle mrtvo. V polovině června… Čekal bych, že po kalamitě s čínským kašlem se budou zdejší podnikatelé snažit dohnat alespoň část ztracených tržeb, opak je ale pravdou. Z Červenohorského sedla (1 013 m) tak vyrážíme bez startovního piva a kofoly. Co se dá dělat. Není každý měsíc posvícení…

Vřesová studánka a Vozka

Po červené turistické značce nabíráme první výškové metry. Zastavujeme se v bývalém lomu u kapličky, která je zmenšenou kopií dřevěné kaple z Vřesové studánky, která v minulosti vyhořela. Kaple je památníkem obětí zdejších hor, kterých podle plaket není zase až tak málo. Jeseníky dokáží být krásné a laskavé, ale také hodně drsné i kruté.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Míjíme hranici Přírodní rezervace Sněžná kotlina (104,34 ha), která je významným lavinovým katastrem (např. 1. března 2004 tady spadla lavina dosahující délky 450 metrů a objemu okolo 7 000 m³ sněhu) i botanickou lokalitou. Na jejím území roste např. hořec tečkovaný (Gentiana punctata) a nebo plavuník alpský (Diphasiastrum alpinum).

Přes rozcestí Pod Bílým sloupem (1 170 m) a Bílý sloup (1 227 m) se za výhledů do Údolí Hučivé Desné a na protější vrch Vozka pokračujeme k Vřesové studánce. Je pod mrakem, tu a tam ale sluníčko vykoukne. Hory jsou šťavnatě zelené, neuvěřitelná směsice zelené barvy všech myslitelných odstínů. Jeseníky jsou prostě zelené hory.

Na Vřesové studánce (1 290 m) je docela dost lidí. Nezdržíme se a pokračujeme do Sedla pod Vřesovkou (1 205 m). V něm opouštíme červeně značenou hřebenovku a odbočujeme vlevo na zelenou turistickou značku, která nás povede na Vozku. Cestou svítí sluníčko a hory hned mají přívětivější ráz a Červená hora (1 333 m) se nám ukazuje v plné kráse. Její vršek a kamenné okno si necháváme na zpáteční cestu.

V trávě nás vítá skokan hnědý, který trpělivě pózuje před objektivem. Michalce ale utekl… Tak někdy příště. Krásnou horskou smrčinou traverzujeme úbočím kóty 1 263 m (v žádné z map jsem nenašel, má-li tento vršek nějaké pojmenování) k toku říčky Hučivá Desná, kterou překonáváme po dřevěné lávce. Je neuvěřitelné, kolik vody je v kamenitém korytě uvážíme-li, že jsme pouhých 720 metrů (a asi 70 výškových metrů) od pramene této dravé horské říčky.

Po vytrvalém a svižném stoupání začíná les řídnout a konečně se objevují známé skály na vrcholu Vozka (1 377 m). Vozka je osmou nejvyšší horou Hrubého Jeseníku. I tady jsou lidi. Jsem docela překvapen, v úterý bych tady takový nával nečekal. Nakonec ale zůstáváme sami a můžeme si nafotit sluncem nasvícená svorová skaliska hezky bez lidí. Je to malebný kout Hrubého Jeseníku.

Skály na vrcholu Vozky dosahují výšky okolo 7 metrů a otevírají se od nich nádherné výhledy. Nejen na blízký Keprník (1 423 m), ale i k Dlouhým stráním (1 353 m) s PVE Dlouhé stráně a Mravenečníku (1 343 m), na Praděd (1 492 m) i na Hanušovickou vrchovinu. Za zmínku jistě stojí i to, že kousek pod vrcholem, směrem ke Keprníku, se nachází nejvýše položené jesenické rašeliniště - ve výšce 1 310 - 1 340 m n. m.

Chata Furmanka, Spálený vrch a Polom

Po snídani opouštíme vrchol Vozky a nyní již neznačenou stezkou pokračujeme k lovecké chatě Furmanka, u které se nachází pramen vody. U chaty nabíráme směr vlevo k vrcholu Spáleného vrchu (1 313 m), protože na leteckých snímcích skvělých map mapy.cz jsem "našel" vodní plochu - nějaké rašelinné jezírko. A opravdu. Existuje i v reálu a je krásné. Všude v okolí rostou kvanta borůvek. K naší velké lítosti ale ještě nejsou zralé. Tak příště.

Vracíme se k chatě Furmanka, fotíme neuvěřitelné množství brouků. U chaty si chvíli odpočineme, abychom měli sílu k další cestě. Kolem pramenné části Poniklého potoka budeme sestupovat po úbočích vrchu Polom (1 127 m), abychom pak opět mohli nabírat výšku kolem kóty 1 048 m pod horu Černá stráň (1 237 m), která je jakýmsi středobodem našeho dvoudenního putování.

Cestou fotíme opět velké množství brouků, motýlů a dalšího hmyzu. Nacházíme stopy vysoké, potkáme pár srnek a na obloze registrujeme množství dravců. A za celé odpoledne nepotkáváme ani nohu. Tuto "statistiku" naruší pouze jeden cyklista, který v potu tváře stoupá někde pod Vozku, patrně jede k chatě Furmanka.

Pod Černou strání míjíme řadu velkých mysliveckých posedů. Avšak ten, který jsem měl vytipován u zdroje vody, je uzamčený. Fix aleluja… Ještě že jsem nespoléhal na jediný bivak a v záloze mám další… Opět velký myslivecký posed, který je dostatečně prostorný na to, aby se v něm vyspali dva lidi. Díky chlapi, že nezamykáte a kazatelny udržujete v solidním stavu.

Nocleh v suchu a v teple byl super, venku se totiž zatáhlo a začalo nepříjemně foukat. A i v půli června dokáže být vítr v horách nepříjemně ledový… I Míša se do rána zklidnila, už ji tolik nevadili všudypřítomní lesní mravenci ani ta výška, přestala se bát, že náš domeček na "muřích" nožičkách spadne…

• Dokončení článku
• Trasa na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie