Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 6.3.2020 , svátek má
Treking > Treky, turistika > Přechod Bukovské poloniny a dále k Siněvirskému jezeru

Přechod Bukovské poloniny a dále k Siněvirskému jezeru

9denní putování podél bývalé československé hranice

6.3.2020 | Martin Zapletal
Bukovská polonina

Vyprávím o naší první cestě do Ukrajinských Karpat z konce srpna 2016. Tehdy jsme se poprvé vydali do této země sami. Předtím jsem tam byl jen jednou s kamarádem Pafem. Celá naše cesta vedla po bývalé československé hranici. Trasa nostalgická a romantická, tahle krásná krajina byla kdysi naše. Jakpak by asi vypadala dnes, být tu pořád Československo? Nešli jsme přes nějak vysoké a těžké kopce, přesto jsme poznali mnohotvárnost této krajiny. Potkáváme staré vojenské hřbtovy z první války, dřevorubce, pastýře a krávy. Jdeme devět dní a končíme příchodem do Koločavy.

Vyrazili jsme z Prahy v pátek večer nočním vlakem do Košic. Z Košic moc autobusů v sobotu ráno nejelo. V Užhorodě to bylo ještě horší. Nahoru do Užockého sedla jezdí v sobotu jen dva vlaky. Ten na poledne nám akorát ujel a další jel až večer. Šli jsme na autobusové nádraží za řekou, odkud jezdí spoje na sever. V sobotu do Užoku nic nejede.

Bukovská polonina

Čekat do večera na vlak se nám nechtělo. Potřebovali jsme ještě dnes ujít kus cesty po hřebeni. Pozítří se mělo kazit počasí a tak jsme chtěli Bukovskou poloninu stihnout přejít než se zkazí. Vedle autobusáku stálo několik taxíků. Dostal jsem nápad a šel jsem se jen tak zeptat kolik by to stálo do Užockého sedla.

Tak daleko taxikář ještě nebyl a v autě nemá taxametr. Spočítal vzdálenost podle automapy a řekl 650 hřiven. Parádní cena. Brali jsme to. Ve dvou zaplatit v přepočtu 650 Kč za jízdu taxi přes 100 km nás nezruinuje. Přesto jsme se poučili: Nezačínat cestu na Podkarpatskou Rus v pátek večer. V sobotu vám toho moc nepojede.

Bukovská polonina

Po asi dvou hodinách jízdy taxi jsme vystoupili v Užockém sedle. Za parkovištěm je přes silnici závora s vojákem, kontrolní stanoviště. Kdo chce projet dál, musí se prokázat. My jdeme po hřebenu a tudíž přes závoru nemusíme. Kus do lesa je ale natažená sotva patrná struna. Voják nás upozorňuje ať mu přes to nelezeme. Tak jdeme podél struny mezi stromy a pak ji stejně musíme opatrně přelézt.

Pokračujeme dál po nevýrazném hřebenu přes louky a lesy. Kopce se postupně začínají zvětšovat až se k pozdnímu odpoledni dostáváme do míst, která už jdou označit za poloninu. Je tam hezky, slunce svítí a je docela teplo. Večer dorazíme dle plánu pod kopec Starostina (1 229 m n. m.), kde si upravíme místo na okraji lesa ke spaní.

Také zde nalézáme první a jediný hraniční kámen na naší trase. Je to kus plochého kamene o průřezu asi 10 × 25cm zasazeného do země. Vůbec jako hraniční kámen nevypadá. Jen na vršku je křížek a znamínka ukazující směr hranice. Jistě to byl hraniční kámen, ale buďto se rozpadl nebo byl provizorní. Díky svému nenápadnému vzezření zde asi jako jediný zůstal na svém místě.

Bivak

Vyrážíme do dalšího pěkného dne. Z hřebene poloniny máme pěkné výhledy do údolí na obě strany. Hora Pikuj, nejvyšší to vrchol Bukovské poloniny, je vidět jako trochu vyčnívající špičatý kopec na konci hřebene. Cesta po polonině je buďto vyšlapaná stezka a nebo cesta vyjetá od terénních aut. Hřeben je víceméně rovný bez hlubokých sedel. Pravou (jižní) stranu hřbetu tvoří menší skalky, místy vypadají jako vztyčené kry.

Z hory Pikuj (1 408 m n. m.) je výhled do širého okolí. Hřeben poloniny zde náhle končí a dál jsou jen mnohem menší kopečky. Bývalá hranice se tu v pravém úhlu láme doleva k severu a sestupuje na nevýrazný hřeben. Dostáváme se do sedla v bukovém lese. Stavíme zde přístřešek a pro vodu není moc daleko. Dole v údolí teče potok. Počasí už se mění, je zataženo a žerou tu muchničky.

Během noci několikrát pršelo a Pikuj je schovaný v mracích. Vyrážíme dál po cestě, která nás záhy vyvede na louky. Většina z nich je nesekaná. Po asi dvou hodinách cesty se dostáváme do Latirského sedla. Je tam pár domků a u silnice hospoda. Tam jsme si dali dobré jídlo za slušnou cenu. Krásně nám to vyšlo, po dobu největšího deště jsme byli schováni v hospodě.

Pak jsme tápali kudy se vydat dál. Hraniční stezka má vést někam za hospodou nahoru na kopec, jenže hospoda nejde obejít. Jsou tam jen kopřivy, křoví a svah. Nakonec se tam nějak probijeme a dostáváme se na zarostlou cestu. Po ní stoupáme na kopec nad průsmykem. Pak cesta vede po úbočí a k večeru se dostáváme do míst zvaných Ruská vrata. Je to nevýrazný průsmyk, přes kterej vede silnička.

Cesta

Před průsmykem ním je na konci luk pomník. U něho jsou dřevěné přístřešky se stoly. Bereme zavděk největším a nejsušším přístřeškem. Prší a fouká. Les je vykropenej a ani to les moc nepřipomíná, většina stromů je zde vytěžená. Pokud nechcete jít úplně pořád po bývalé hranici, tak bych navrhoval tento výběžek vypustit. Terén je zde náročný a moc hezké to tu není. Ze sedla pod Pikujem sestoupit po značce do vsi Bělasovica a pak se zase vrátit na hřeben někde před Ruskými vraty.

Ráno přišly tři krávy a za nimi děda s proutkem. Chce si povídat, tak se snažíme povědět kam jdeme a kde jsme byli. Vyrážíme dál. Trasa hranice zde vede po rovném nevýrazném hřebeni. Je na něm vyjetá cesta a rostou tam staré lískové háje. Odpoledne se terén pomalu zvedá a začínají kopce. Pod jedním takovým končíme s denním pochodem a nalézáme místo na spaní v lískovém háji.

Další den táhnem dále do kopců. Počasí nám přeje a ukazuje svoji vlídnou tvář. Terén začne být kopcovitý. Dostali jsme se do trasy plynovodu. Po ní půjdeme dva dny. Zůstala po něm urovnaná kamenitá pláň, po které vede 1 až 4 cesty vedle sebe. V některých místech dost krutě řádila eroze. Příroda to už trochu skryla, ale stejně je to obrovský zásah.

Plynovod vede sklon nesklon pořád po trase hranice. Moc to hřeben není, spíše kopce, žádná hřebenovka. Pořád nahoru a dolů. A to mnohdy i v dost velkém sklonu. Za sedlem Beskid, ve kterém je složena hromada neupotřebených rour plynovodu, je terén rovnější a je to docela příjemná cesta.

Reklama

Potkáváme docela dost lidí. Někudy sem jde vyjet osobákama a tak tu porůznu piknikují, slaví svátek nezávislosti. K večeru nás dokonce jeden opilej dobrosrdečnej čtyřkolkář, kterej jel kolem s rodinou, zval na daču u ozera. S díky jsme se vymluvili. Večer už potkáváme jen dřevorubce s pásovým traktorem. Nalézáme pěkné místo ve skupince stromů hned vedle hřebenové plynovodní cesty a stavíme si přístřešek.

Hned od rána začínají pořádné kopce, většinou zalesněné. Včera to nebylo skoro nic proti dnešku. Plynovodní cesta se šplhá do svahů o nemyslitelném sklonu. Těžce stoupáme na kopce, abychom z nich na druhé straně sešli v ještě horším sklonu. Na mapě poměrně krátký úsek nám zabral docela dost času.

Toruňské sedlo

Pak jsme se dostali do sedla pod Čornou ripou. Je tam pár křížků padlých vojáků z první války. Čorná ripa (1 285 m n. m.) je malá ale pěkná polonina. Po vystoupání na ní máme pěkný výhled a jde se zase dobře. Pomalu klesáme a dostaneme se do lesa. Potkáváme několik volně se pasoucích krav, různě koukajících z křoví. Ujdeme ještě kus cesty a stavíme si ležení.

Další den vyrážíme po lesní cestě a docházíme do Toruňského sedla. Je zde větší válečný hřbitov. Přechází zde silnice a jsou zde přístřešky jako odpočívadla pro motoristy. Pasou se tu krávy. Jedna z nich je tak otrlá, že se nechá hladit. Pak už zase stoupáme. Po lesní cestě místy trochu více vymleté, ale už to není ten hrozný plynovodní tah.

Plynovod nás opustil někde po sestupu z Čorné ripy. Z Toruňského sedla postupně stoupáme, až se zase objevují louky. Jsou zde taky patrné linie zákopů z první války. Na spaní si nalézáme luxusní místo ve smrčině kousek od cesty. Luxusní proto, že je krásně rovné, na jehličnatém koberci neroste žádné zelené lupení a stromy pro napnutí plachy jsou na správných místech.

Ráno kolem pomalu projde stádo ovcí. Jdou hlavně po cestě ale okraj stáda jde i kolem nás. Postupně spatříme čtyři bílé pastevecké psy, kteří jsou hodní a slušně nás obejdou. Jen zvědavě očumují zda by třeba nebylo něco dobrého. Pak vyrážíme i my. Po cestě stoupáme dál až se dostaneme pod Vyšný Horhan (1 439 m n. m.). Tam naše cesta po bývalé hranici končí a sestupujeme z hřebene doprava.

Na procházce

Po jistých potížích se nám daří dostat se do místa, z kterého se schází k Siněvírskému jezeru. Turistická značka skoro na každém stromu, neuvěřitelná pečlivost. Během celé naší cesty jsme spatřili značku jednou až dvakrát za den a tady jich najednou je.

U Siněvirského jezera se prochází spousta konzumních návštěvníků. Je to tu jediná atrakce v této oblasti. Všichni obchází toto jezero, které je pěkně zasazené v hlubokém smrčinatém údolí. Akorát koupat se zde nesmí, cedule se zákazem jsou zde na každém rohu. Je tu spousty stánků a všechny mají skoro to samé. Skleněné zavařovačky s něčím barevným, má to být jakási napodobenina medu.

Sestupujeme po prudké asfaltce do údolí Terebly. Zde se také vybírá za vstup k jezeru. My jsme přišli z druhé strany, tudíž po nás nikdo peníze nechce. Je zde několik hotelů s hospodami. V hotelu Koliba si dáváme vepřové na smetaně s bramborem. Je to dobré, akorát brambory přinesli na talířku extra a asi 15 minut dřív než zbytek jídla, takže brambory stihnou vychladnout. Prostě jiná země. Ptáme se po ubytování. Volný pokoj je o kus vedle v srubovém hotelu Barloga. Roubenou tam mají i koupelnu. Po pár dnech cesty jsme se konečně pořádně umyli.

Poslední den cesty jsme se chtěli dostat do Koločavy, do které je to něco přes 30 km pořád údolím a po silnici. V hotelu nám recepční říkala, že ráno v 6 má jet autobus a že nám před hotelem zastaví. Nic ale nejelo. Díky tomu jsme však byli už v 6 venku a tak jsme šlapali silnici. Šlo se dobře - pořád z kopce. Krajina se pomalu probouzela a po chladném horském ránu přicházel další pěkný den.

Koločava

Prošli jsme vesnici Siněvirská Poljana a v údolí za ní nás naložila rodina s dodávkou, která jela do kostela v Siněviru. Dál už nás pak nikdo nesvezl, ale i tak jsme ve dvě hodiny došli do Koločavy. Skončili jsme v četnické stanici, kde jsme se najedli a zaplatili si přespání.

Odpoledne jsme se koukli do místního skanzenu a na hřbitov. Pokud nechcete dělat výlety na kopce kolem Koločavy, tak vám na prohlídku vsi stačí odpoledne. Co je pro Koločavu typické? Všude se potulují krávy, někde koně, ale většinou krávy. Provoz tu není velký a řidiči se umí vyhýbat. Večer se krávy samy vrátí domů a bučí před brankou, aby je pustili domů a podojili.

Poslední den jsme ráno vyrazili místním autobusem do Chustu. Byl neuvěřitelně nacpaný a dvouhodinová jízda po rozbité silnici byla zážitek. Během dne jsme se dostali do Užhorodu a pak přes hranici do Košic, odkud jsme odjeli nočním vlakem zpátky do Čech.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor


Velký Roudný Úplňky Chata Horalka Strečno Jeseníky, ubytování Soumrak Luční bouda Velká Fatra, ubytování Choustník Helfenburk Venušiny misky Hukvaldy Elbrus Afélium Zverovka Chalupská slať Krkonoše, ubytování Spacáky Vysoký vodopád Mont Blanc Pluto Vosecká bouda Cvilín Chata Šerlich Bouda Jelenka Karlštejn Pluto Jarní prázdniny Liška Matterhorn Hrad Lichnice Sirotčí hrádek Higgsův boson Opruzeniny Cumulonimbus Pohorky
Beskydy | Bílé Karpaty | Blatenská pahorkatina | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Děčínská vrchovina | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Džbán | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Ještědsko-kozákovský hřbet | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křemešnická vrchovina | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podbeskydská pahorkatina | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Slezské Beskydy | Smrčiny | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Belianské Tatry | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Myjavská pahorkatina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Ostrôžky | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Beskydy | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Starohorské vrchy | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Východoslovenská rovina | Zemplínské vrchy | Žiar
Služby Horská seznamka Outdoor bazar Ztráty a nálezy Archiv článků Spolupracujeme Počasí Satelitní snímky Fotogalerie Turistická mapa Kalendář turistických akcí Treky České hory Slovenské hory Alpy Karpattreky Rumunské hory Ukrajinské Karpaty Asijské hory Severské země Turistika s dětmi Balkánské a evropské hory Ubytování Horské chaty, české hory Slovenské chaty Penziony, hotely Ubytování online Alpské chaty České kempy Slovenské kempy Chorvatské kempy Kempy, Slovinsko Ukrajina, Rumunské hory Výlety Skalní města a skály Naše vrcholy Rozhledny České hrady Slovenské hrady Jeskyně Vodopády Sedla a doliny Členění Slovenska Geomorfologické členění ČR Výlety Přehled našich pohoří Sopky v ČR Karpaty Alpy Ledovcová jezera Památky a zámky Větrné mlýny Čedičové varhany Viklany Bludné (eratické) balvany Ostatní Cestování, cestopisy Horolezectví Cykloturistika Snow Soutěže Příroda, fauna a flóra Vesmír, astronomie E-shop Testujeme Outdoor vybavení, poradna
TOPlist