Opomíjené Údolí Býkovky a Přírodní park Lysicko turisticky

Údolím Býkovky na střechu Lysicka a dále do Lomnice, Přírodní park Lysicko

Již dříve jsme pověděli, že Přírodní park Lysicko křižuje červeně a žlutě značená trasa, dnes tedy okoštujeme od každé trošku, zkombinujeme obě dvě značky. Hned na úvod si dáme vydatný předkrm - postupně vystoupáme lučinatým mělkým údolím proti proudu potoku Býkovky až k jejímu pramenuc do Kunčiny Vsi.

Následně se zakousneme do famózního hlavního chodu - střechou Lysicka, tedy krajinou dalekých výhledů kolem vrchu Babylon, se přesuneme s minimálním převýšením do Rašova mezi poli. Končit pak budeme lahodným zákuskem - z Rašova totiž klesneme do lesnatého dolíku s nám již známým historickým městečkem Lomnice. No a gurmetské menu spláchneme v lomnické Osvěžovně u Lojzičky perfektním Bernardem.

• Trasa: Žernovník (Č) - Horka 1 km (- 60 m; Č a Žl) - Býkovice 3,8 km ( Žl) - U Vodojemu 6,7 km (+ 90 m; Žl) - Kunčina Ves 9,8 km (+ 140 m; Žl) - Pod Babylonem 10,7 km (+ 30 m; Č a Z) - Babylon 11,1 km (+ 40 m; Z) - Pod Babylonem 11,5 km (- 40m; Z) - Vrankový les 12,7 km ( Č) - Rašov 15,3 km (- 100m; Č) - Crhová 17,5 km (+ 30 m; Č) - Lomnice, náměstí 19,1 km (- 140 m; Č) - Lomnice, Osvěžovna U Lojzičky 19,5 km ( - pár metrů; M)
• Délka trasy: Téměř 20 km
• Obtížnost: lehká
• stoupání 330 m, klesání asi 340 m (přibližné údaje)

Žernovník a žernovnický Southfork

Trasu je stran dopravní dostupnosti asi nejvýhodnější začít v Černé Hoře, jíž se budeme věnovat někdy příště. S mou hodnou ženou jsme tentokrát vystartovali odjinud, z malé vsi jménem Žernovník (409 m), kam nás osud v jedno parné nedělní odpoledne skoro náhodně zavál.

Obec na významné cestě z Brna do Černé Hory prý byla nazvána podle mlýnských kamenů, žernovů, jež se zde údajně měly vyrábět. První zmínka o vsi tak svérázného jména je zasazena do roku 1351 a po většinu své historie náležela k černohorskému panství. V 15. až 17. století v okolí řádili obávaní loupežníci, jejichž drsným záměrům vyhovoval lesnatý kraj i bohatství proudící po komunikacích z Brna na sever. Prý v upomínku na tragické následky krutých činů hrdlořezů v okolí stojí i množství smírčích křížů, sám jsem dohledal pouze přímou spojitost smírčího kříže v lese u Malé Lhoty na místě loupežné vraždy obchodníka s vepři.

Do vesnice vstupujeme po rozpáleném asfaltu silnice bez péče značkaře z KČT z jihu směrem od Malé Lhoty. Po levici se nachází posezení v podobě dvou dřevěných laviček a stolku u informační cedule. Dominantou plácku je kříž s letopočtem 1859 ve stínu mohutných čtyř lip malolistých (Tilia cordata), památných to stromů. Za skutečný magnet opodál však každý musí uznat výletní hostinec U Zvěřinů, jenž na svém průčelí hrdě nese krom satelitu a vyobrazení chmele i bodré oslovení kolemjdoucích: "Ahoj".

Ahoj je totiž jménem letní zahrádky hostince. Slušný člověk na pozdrav odpovídá, my si tedy také nenecháme ujít příležitost projevit dobré vychování a u objednávky konečně na "Ahoj" z průčelí odpovídáme nesmělým "Brý den" blahosklonně se usmívajícímu šviháckému staršímu kovboji, který svůj obličej a šediny skrývá pod široký stetson, čímž se celkovou image značně blíží postavě z populárního seriálu Dallas jménem Jock Ewing, co své ženě Miss Elli zmizel z rodového sídla Southforku v bažinách, aby se následně objevil o pár dílů později jeho dvojník…

Příjemný první dojem z restaurantu okamžitě mocně přehlušuje nezvykle silně sladká chuť černohorské jedenáctky jménem Páter. My, lidé odkojení Radegastem a živení Starobrnem, si najednou připadáme, jako kdybychom pili ze sklenice medový koncentrát řízlý pivem nevalné kvality, vskutku nic pro hašení žáru našich vyprahlých hrdel v parné odpoledne tropických veder. Prý jsou za onu trestuhodně sladkou chuť zodpovědné nějaké ostudně přeslazené sirupy, co se při výrobě černohorského piva lijí do nápoje. Škoda přeškoda, dříve to bývalo celkem dobré pivo, na něž nebylo proč se netěšit. Nicméně tu v okolí Černá Hora vévodí většině výčepů, tak pokud se zákazníci nevzpouzí a neberou pivovar ztečí, není vlastně co namítat.

Tak jako tak má hodná žena a já si lehce pokaženou chuť okamžitě a spolehlivě spravujeme velkou porcí excelentní domácí klobásky přímo z udírny. Z dalších uzených specialit, jimiž zde můžete hříšně potrápit své útroby, velmi rád jmenuji uzené kuře, makrelu, žebírko, bůček a krkovičku, to vše s dostatkem příloh na tácku či plastikovém talířku a za poměrně příznivou cenu, jež nikterak fatálně nenabourává ani náš superskromný rodinný rozpočet při konečném zúčtování (neméně) usměvavým Bobym za výčepem.

Špatně napojeni, leč více než dobře nasyceni se koulíme ulicí kousek dolů na náves s křížem (z roku 1874) u hranaté budovy kapličky sv. Vavřince (z roku 1910) zakončenou dřevěnou zvonicí. Vedle ní se nalézá daleko menší, leč starší a soudím i zajímavější památka - smírčí kříž, přesněji křížový kámen.

Těchto kamenných památníků je v okolí požehnaně, zdejší kámen z růžového pískovce o výšce skoro metr je zajímavý především tím, že na přední straně má krom latinského kříže vytesán po stranách meč s koulí a šíp i již málo čitelný letopočet 1419 nebo 1719. Na zadní straně jej navíc zdobí obrys řeckého kříže. Kámen byl původně zasazen na místě vzdáleném několik metrů odsud. Aby toho nebylo málo, ponurý opracovaný balvan neprůhledně obaluje závoj pověstí, dle nichž ležel na místě smrti švédského důstojníka nebo husitského vůdce.

Údolím Býkovky na kraj Býkovic

Z Žernovníku směřujeme dolů po frekventovanější silnici, již využívají auta pro cestu z Lomnice do Černé Hory, a jak jsme svědky v mnohdy poměrně závodním tempu. Osádky členů takto rychle jedoucích aut i všechny motocyklisty nazýval můj učitel ze soudního lékařství a soudní znalec stran dopravních nehod dr. Zelený "náhradními orgány momentálně jedoucímu v dočasně fungující tělesné schránce na dvou potažmo čtyřech kolech". Poněkud drsné, leč pravdivé tvrzení.

Za silnicí uhýbající vpravo dále na Černou Horu se nalézá rozcestník Horka, zmíněné městečko je vzdáleno asi 2 km. Tím se také ocitáme u potoku (či říčky) Býkovky, v mělkém lučinatém údolí, které jeho vody za tisíce let vymodelovaly.

Nemeškáme ani minutu, honem přepřaháme z červené na žlutou a pokračujeme rychle pryč od cesty doleva po široké lesní cestě do údolí proti proudu Býkovky zažehlit dojmy ze silnice. Z jedné strany kraj lesa a ze druhé mělké údolí s pobřežním porostem - situace, jež nás neopustí po dlouhé kilometry. Cesta je značena také pro cyklisty a zavzata do cyklostezek pivovaru Černá Hora, což má za neblahý následek větší ruch na trase o víkendu a snad i letních odpoledních pracovních dnů.

Světlá cesta s palouky vytváří v bujné zeleni místy značně fotogenická zátiší, jež by ruka zkušeného umělce snadno vetkla do působivé fotky. Pár set metrů od silnice narážíme na samotu, mohutná stavba domu dává tušit, že se kdysi zřejmě jednalo o mlýn. Pod nohy se nám motá neuvěřitelně chlupatý pes, prý jménem Míša. Na zápraží sedí dvě staré ženy, odpolední siesta u kávy je doprovázena zuřivou gestikulací. Nedaleko domu probleskuje v zeleni sadu pestrobarevná plocha úlu s vyobrazením slunce a také pilné včely dělnice, jak si hoví v plástu.

Vír horkého odpoledne s Míšou, kávou a včelínem pomalu utichá s dalšími stovkami metrů, jež nás přivádí až k odbočce na Žernovník, již vyznačil pivovar Černá Hora. U odbočky nechybí reklama na hostinec u Zvěřinů, kam nás manažeři z Černé Hory posílají z lesní tišiny si ničit tělo v hyperglykemických výkyvech z přeslazeného piva. Nicméně velmi povedená cedule s vyobrazením běžce, chodce, cyklisty a dvěma rukama, jež pevně svírají mocně načepované piva ve vroubkovaných krýglech, mají na citlivého diváka vliv jak zvonění na psy I. P. Pavlova. Rozhodně tato spojka s Žernovníkem představuje výhodnou alternativu přístupu do údolí Býkovky ze vsi, kdy nemusíme scházet po více než otravné asfaltové komunikaci v riziku srážky motoristou.

Pokračujeme stále po pravém břehu Býkovky, jež se kroutí v širokých prosluněných loukách mělkého údolí. Průběh jeho toku dává tušit had vzrostlých listnáčů potoční nivy. Nízké mladé vrby a terénní val napříč údolím prozrazují někdejší existenci hráze rybníku, nevím však jistě, zda se tu jeho hladina v minulosti skutečně leskla. Několik set metrů dále se do Býkovky vlévá drobný pravostranný přítok - Křížovický potok.

Kousek nad soutokem narážíme na rozbagrovaný pravý břeh potoku, zregulovanou kamenitou strouhu a upravené břehy trojice pravděpodobně nových soukromých rybníků zřejmě určených pro chov ryb či sportovní rybolov. Opodál se za smrčky skrývá maskovaná maringotka, patrně obydlí hlídače. Pokud budete mít náhlý záchvat touhy po očistě a svlažení, tak než ze sebe shodíte svršky a vrhnete se do rybničních vod, přečtěte si pozorně ceduli, kde nejen zakazují koupání, ale navíc varují před úrazem, jenž číhá pod hladinou. Okolí nádrží doplňuje odpočinkový altán a poměrně vynovená budova blíže nejasného účelu, jež se zrcadlí v největším tajchu.

Asi 250 m nad rybníkem překračujeme bezejmenný opět pravostranný přítok Býkovky a dostáváme se k silnici, podél níž leží domky náležící k části obce Býkovice. Zajímavý je u levého okraje cesty kamenný památník, vztyčená deska, která neleží v místě žádného temného mordu, ale upomíná na jinou hromadnou tragédii, za níž stála Matka Příroda. Nápis na ní jasně říká kdy a co se tu stalo: "POVODEŇ 12. ČERVENCE 1922". Nad písmeny je pak vyryta ryska se zobáčkem, po který patrně sahala hladina rozvodněné Býkovky.

Za domky se v lese nalézá hřiště a bazén v zeleném věnci okolních lesů. Minuty se přu se svou hodnou ženou, která mi tvrdošíjně tvrdí, že je to hasičská nádrž. Má skvělá tchýně, sběratelka obrázků sv. Floriána, totiž s hasiči spolupracuje, a proto i má hodná žena v každé nádržce spatřuje rezervoár vody pro boj s rudým živlem.

U Vodojemu a v horní část údolí

Údolí se trošku klikatí, prohlubuje a zužuje. Po pár stech metrech přicházíme pro změnu k levostrannému přítoku Býkovky - Lhotskému potoku. Ten je přirozenou osou malého údolíčka s neznačenou cestou směr Lačnov. Krajinářskou atraktivitu lokality nepříliš objevené turisty dokládá svou přítomností pár chatek patrných i z naší žluté značky.

Po překročení Lhoteckého potoku a následně i dalšího přítoku beze jména se půldruhého kilometru od údolíčka s chatkami najednou ocitáme v lese před rozcestníkem U Vodojemu (443 m). Objekt tohoto jména neregistruji, zato je zde velmi pěkný rybníček s lavičkami, jež okupuje do modra sladěná rodinka hovořící šeptem.

Hlava rodiny totiž stojí na hrázi a úporně zkoumá pohyb splávku na hladině. Překvapuje mě soustředěnost příslušníka cechu sv. Petra, když najednou zahlédnu vedle "rybolovce" známou etiketu Tuzemáku na lahvi v trávě, tento nenadálý objev pravidelné rybářské výbavy leccos ze soustředěného výrazu zarudlé tváře otce tří dětí vysvětluje.

Pár metrů od hráze se po naší pravé ruce leskne hladina malé tůně přeplněné pulci. Má hodná žena nezapře své přírodovědné vzdělání a ihned počíná nadšeně zkoumat svět obojživelníků, haleká na mne s dlaněmi plnými budoucích žab v naprosté ignoraci soustředěného rybáře opodál něco o tom, že pulci mají žábra na ocase, já zatím prohlížím nedaleko stojící přístřešek za stromy. Okamžitě mi táhne hlavou, že ho lze využít k nouzovému přespání při objevování krás Přírodního parku Lysicko, jak uvedeno v samostatném článku.

Necháváme za sebou rybníček s ševelící rodinkou a růžolícím otcem, co po nás nerudně pokukuje od udice, a noříme se do hloubi zeleně. Charakter nejvýše položené části údolí Býkovky se neznatelně mění, jakoby malebnost údolí stále nabírala na intenzitě. Pozdně odpolední slunce dokresluje atmosféru luk, co připomínají zpustlý anglický park. Les končí, u tábořiště s uzamčenými podsadami stanů, tato neklamná známka přítomnosti lidí spolu s projíždějícími rytíři motokrosu uzavírá symbolicky část putování v údolí Býkovky. Polní cesta stále stoupá k prvním domkům Kunčiny Vsi (580 m), roztroušeným v klínu luk a polí, jímiž končí údolí Býkovky seshora spolehlivě strážené ježatou čepicí vrcholového lesíku kopce Babylonu (656).

Kunčina Ves a Babylon

Osada tohoto jména byla založena na hranici lomnického a lysického panství někdy ve 13. století, z hlubin středověku je však v písemných pramenech historici vydolovali až na listině z roku 1392. Obec je charakteristická svou nesmírně krásnou polohou, leží skoro 600 m nad mořem na východním úbočí širokého hřbetu, který vrcholí kopcem Babylonem s rozhlednou mezi Kunčinou Vsí a Kozárovem.

Nejbližší okolí vesničky poskytuje daleké výhledy převážně východním směrem na severní část přírodního parku Lysicko, dále do Lysické kotliny, součásti Boskovické brázdy a ještě dále na severní partie Drahanské vrchoviny, a to jak bližší Adamovskou vrchovinu, tak vzdálenější Konickou vrchovinu vrcholící nejvyššími Skalkami (735 m).

Zda i odsud zahlédneme za ideálních podmínek Jeseníky a Orlické hory, podobně jako z rozhledny nad Kozárovem nevím. Kunčina Ves je pochopitelně též patrná z daleka široka, prvně jsem si vysoko položeného sídla v dálce povšiml před rokem z hradeb velmi zajímavého výhledového místa - Boskovického hradu, kdy jsem též prudce zatoužil ves i s okolím navštívit.

Ale zpět k našemu nedělnímu odpoledni, kterého již značná porce zůstala ukrojena za námi. S mou hodnou ženou obec nejen vidíme, ale i slyšíme. Kunčina Ves totiž zdálky zní bouří bicích, elektrických kytar a slabého hlasu plného silného nasazení. Svižná hudba se trhá v "hardkórových rifech", prostě volné nedělní odpoledne místní omladina využívá k hudební produkci.

Kvitujeme, že hudební těleso nesklízí úspěch u všech, starší paní s vlasy barvy nebe či jadranského moře, přelivem tak odvážně modrým, že by jí tento odstín mohl závidět kdejaký skalní brněnský punker, dává nesouhlas hlasitě najevo velmi jadrným klením. Čeština je krásný jazyk. Mládež, nyní již s extra pocitem revolty, zavržení a nepochopení, se opírá o to víc do strun kytar a blan bicích. A psi vyjí a kohouti kokrhají, cirkulárka jede, neděle jak má být, relaxace na maximum, lepší než dovolená v Chorvatsku bez paštiky.

Naproti kapličky sv. Cyrila a Metoděje na návsi nacházíme zavřený obchůdek s vývěskou obecního úřadu a lavičkami. Sdílná starší paní nám na dotaz po možnosti svlažení poví mnohé a nakonec i nemilou zprávu, že na hospodu si musíme počkat k rozhledně na kopci Babylonu nad námi. Míjíme autobusovou zastávku, kde jsme chvilku odpočívali uprostřed přívalového deště před dvěma měsíci při cestě z Lysic. Do nedalekého Kozárova nás vzal stopem hodný pán, avšak do Lomnice jsme šli po svých promočení durch marš komplet na kost goretex-negoretex. U zastávky přesedáváme na červenozelenou dvojznačku. Ta nás vyvádí z malebné Kunčiny Vsi.

Stále se musíme zastavovat, atraktivní výhledy sráží náš chodecký průměr prudce dolů. Zde se však vyplatí postát, nahoře na rozhledně totiž výhled tímto směrem z velké části kryjí stromy. U rozcestí Pod Babylonem se pouštíme alejí do kopce k vrcholovému lesu, co připomíná obřího ježka. U úpatí rozhledny sedí kozárovští milovníci černohorského Pátera, nemohou mluvit ani chodit, kochají se krásou vysílače s ochozem již od nedělního rána, zbožnější co došli z kostela pak patrně od poledne.

My se zapojujeme konzumací jednoho Pátera s podobnými pocity jako v Žernovníku. Nesnesitelná sladkost pití mou hodnou ženu udolává a dává půlku svého piva v plen mé žízni. Sama si poroučí turka, se kterým se mé hodné ženě z obličeje ztrácí stopy únavy a zlepšuje se schopnost cítit intenzivní radost z výletu, jež již povadá nalomena delším výstupem a horkem. Večer nám horečnatě dýchá na paty, tak trošku fotíme, vybíháme na rozhlednu, já tradičně v těžkém vleku závratí, a po vydatném kochání se výhledy pospícháme zpět k silnici u rozcestníku Pod Babylonem.

Vrankovým lesem k Rašovu

Had silnice, po níž nejezdí skoro žádná auta, nás ještě kousek vodí po svém asfaltovém hřbetě až značkař velí do lesa. Míjíme auto s milenci ve středním věku a vstupujeme na úzkou lesní pěšinu Vrankového lesa (též les ve Vrankovech) se záhony borůvek. Velmi pěkná pasáž lesní tišinou nemá příliš dlouhého trvání a poté, co narážíme na lesní silničku jsme svedeni značkou doprava a již je zelené království za námi.

Polem s řepkou se zvolna blížíme opět k silnici Kunčina Ves - Rašov a tvář mé hodné ženy počínají měnit stopy smutku, pozvolna na ni padají tradiční chmury z toho, že výlet končí. Před námi se však otevírají pěkné výhledy převážně jihovýchodním směrem s rozhlednou Čebínkou na Čebínském kopci (433 m) v popředím a to mou hodnou ženu chvilku chlácholí. Krátce poté ze silnice vidíme také další blízké dominantní vrchy západně na Sýkoř (701 m) i jihozápadně Veselský Chlum (578 m). Úvoz polní cesty odvádí značku z komunikace kratší cestou do vsi a to rovnou na náves.

Rašov a širokým polem i hustým lesem do Lomnice

Rašov ležící na jihozápadní hranici Přírodního parku Lysicko, se poprvé objevuje v písemných pramenech roku 1344. Okolí bylo a dosud je významné nerostným bohatstvím, těžilo se zde stříbro, železná ruda, v polovině minulého století i uran. Před šestnácti lety zde bylo popsáno naleziště opálů. Zdálky je vidět jednolodní filiální kostel sv. Jakuba v centru obce, jenž byl obnoven na starších základech roku 1835.

Zajímavost budící respekt představuje stáří dvou kostelních zvonů. Jeden pochází z roku (znovu)objevení Ameriky 1492 a druhý je jen o 4 roky mladší. My vstupujeme mezi rašovskými domky rovnou na náves, obraz malebné až ladovsky kýčovité vesnické idyly zde dotváří zelený rybník se statnými starými lípami srdčitými na hrázi. Jen ten vodník s fajkou chybí, snad je rozpuštěn v rybničních vodách, což by vysvětlilo až nepřirozenou zeleň vody rašovské nádrže. S červenou ve vesnici moc nepobudeme, značka Rašov jen protíná a za hrází hned stoupá nejkratší cestou do polí za vsí až na kraj lesa.

Večerní šero padá pomalu na ves, jak závoj předtuch nočního očekávání, jinými slovy bereme nohy na ramena, protože spojů z Lomnice do Tišnova jezdí neúprosně málo. Chtělo by se kráčet rychle, ale naše kroky mezi poli se ubírají jen zvolna vzhůru. Chtělo by se zvolat spolu s Františkem Gelnerem: "Den slunce je a vůně plný, opilý kráčím krásou dne, obilím táhnou dlouhé vlny, po lánech půdy úrodné…"

Poslední kilometry každého výjezdu za humna Brna jsou v posmutnělých očích mé hodné ženy vždy takovým malým pohřbem bezstarostných chvil trávených ve vleku mocných dojmů z okolní krajiny a konec takto prožitého dne představuje pro mou hospodyni vždy malé bolavé střízlivění z opilosti přírodou v obavách před dusivou šedí všedního dne za dveřmi.

Za Rašovem nás čekají opět nádherné výhledy mezi poli především směrem na jihovýchod a na opačnou stranu na severozápad a západ a také zpět k severu na Babylon u Kozárova. Za rozcestníkem Crhová nedaleko stejnojmenné kóty (541 m) se cesta lesem prudce lomí a spouští nás definitivně ze "střechy Lysicka" dlouhým klesáním dolů ztemnělým lesem k Lomnici. Ticho mezi stromy znenadání prořezává ječivé zvonění telefonu a po několik dalších minut se lesem nese hovor mé hodné ženy s mým hodným tchánem a mou ještě hodnější tchýní z daleké Opavy.

Na kraji městečka Lomnice vycházíme u potoku libozvučného jména Besének kousek od budovy rozlehlého areálu bývalého mlýna, jenž je nyní na prodej. Klidnou ulicí stoupáme vzhůru k centrálnímu náměstíčku s kostelem, farou, radnicí a též hospodou Panský dům. Na rohu náměstí z výšky průčelí bývalého pivovaru na nás konejšivým zrakem shlíží kamenná tvář sochy mýtického vlámského krále Gambrina, neoficiálního svatého patrona piva a pivovarnictví. Ihned si tak uvědomujeme, že z časových důvodů není možno posedět v Osvěžovně u Lojzičky, což smutek z konce hodnotně stráveného dne jen umocňuje. Autobus do Tišnova, pohřební to vůz výletu, odváží nás dva truchlící již téměř tmou směrem k Brnu.

Přírodní park Lysicko, turistická mapa

Další informace:

• Hostinec u Zvěřinů: http://zernovnik.sweb.cz/
• Hledání pramene Býkovky: www.boskovicko.cz